Zemřelo mi dítě
Stalo se vám to také? Máte někdy pocit, že to zvládáte a jindy se pod tou bolestí hroutíte? Zkusme si spolu psát, nejlépe rozumí ten, kdo to sám zažil.
Jmenuji se Milena, před rokem mi zemřela dvouletá holčička na herpetickou encefalitidu. Občas se potřebuji z toho vypsat, stále to hodně bolí.
@katuscakzms ono asi ta bolest fakt silnie, je to tak a je to desive. Niekeda chcem kricat az od bolesti...Je to obrovsky zial a tragedia, ktora nas zasiahla a nikdy uz zivot nebude ako predtym. Moj zivot uz teraz v tak mladom veku delim na pol...zivot pred, a zivot po...Nikto na mne nevidi zmenu, ale ja sa citim uplne ina, uplne iny clovek, zroneny zivotom, sklamany, zufaly, s akou takou nadejou na dalsie miminko, ktore budem milovat aj za samka. Samko na mna pozera, ja viem, dodava mi silu, bol tak krasne a milovane dietatko, zuby musim zatinat ked to pisem, je to neznesitelna bolest, ktora ma tak zoziera a nahlodava, ze nedokazem uz ani poriadne existovat.
Minuly tyzden, som opet nastupila do prace a zo zaciatku to bolo ako tak v pohode, aspon som si myslela, ale teraz je to hnusne...a este aby som to uz vobec nemala jednoduche, niekedy sa mi zivot tusim fakt vysmieva, tak robim tam, kde samko zomrel - v nemocnici....ono nemas aj ty niekedy ten pocit? A este si do mna kopni ty zivot jeden 😠
Nechcem aby si niekto myslel ze sa lutujem, to nechcem, ale same babetka naokolo, prave ked mi je najhnusnejsie :((( Ono ale este k tej bolesti, vies ako to podla mna je? 1. faza - sok (6-8 tyzdnov) a potom by sa to pomalicky malo lepsit, este je to pre nas velky obrovsky sok, musime to nejako zvaldnut, aj ked je to obrovsky a nemozne tazke...musime zit.
@leeenka26 cítila jsem a pořád cítím, to co ty - že je ze mně prostě někdo jiný, že svět vidím úplně jinýma očima... a to se prostě nezměnilo a asi nezmění. Změní se ale ta bolest, bude úplně jiná, časem bude už jenom někde "vzadu", bude se s ní dát žít... a jak přijdou další děti, tak na to nebudeš tak moc myslet a budeš se zase radovat z nich...
a jinak ano, "vědecky" to trvá tak, že první fáze pár měsíců, ta další skoro rok...
@leeenka26 chapem ta,mas to o to horsie ze pracujes na takom mieste kde si prezila toho vela,to nieje spravne,mna tiez odhovarali aby som si v ziadnom pripade nehladala pracu v nemocnici ktoru poznam a ani tam kde ju nepoznam,vraveli my ze musim mat oddych od vsetkeho co sa tyka nemocnice atd,pretoze aj ked by sa my to zdalao ze uz je vsetko v poriadku tak o niekolko dni tyzdnov by som pochopila ze nieje a ze ta praca ma nenaplna ale nici,tak ako teba......ano da sa hovorit o fazach ale teoria je vzdy ina ako skutocnost,ale aj u nas to bol prv sok a myslela som si ze je to vsetko dobre ale ked ten sok pomynul a ja som si uvedomila strasnu realitu prisla som na to ze to nieje dobre ale strasne prisla som na to ze kazdy zacal zit normalne(myslim rodinu,znamych)a prisla som na to ze ja to nedokazem ale uvedomujem si jedno ze musim aj ked pomalym krokom sa vratim do toho zivota ale sa vratim to je moj ciel,nevravim ze je to lahke to nie na kazdom kroku my vsetko pripomina malu kedze sme mali pobehane vsetko-kazdy kut,vidim znamych ako sa tesia zo svojich ratolesti a myslim na Sofinku,ale vzdy si poviem ,,dobre zlaticko moje niesi sice pri mne a strasne my chybas ale milujem ta a nik my toto puto byt matkou aj ked na dialku nevezme a potom jej este v duchu poviem ,,bud stastna anjelik moj,som rada ze ta uz nic neboli ,, a to ma posuva dalej,jednoducho ked som len prelezala cele dni v tme a v tichu-tak manzel sa na mna nemohol divat a obchadzal ma a ja som pochopila ze ked sa nepozbieram tak nepomozem ani jemu a ani sebe a skor sa to len medzi nami shorsi a ktovie ako dopadneme,tak som vstala z tej postele a zacala pomaly dychat a zit,tu bolest si ponesieme az do konca nasich zivotov a ano uz to nikdy nebude ako predtym,ale zit treba ja verim tomu ze Sofinke by sa nepacilo ze sa jej rodicia takto nicia, to vsetko co my dala za tie 2 roky je viac ako my dal moj zivot do vtedy kym som ju nemala a za to som jej vdacna,mnohemu ma naucila a dospela som a ja jej to teraz oplatim tym ze na nu nikdy nezabudnem a budem jej surodencom o nej rozpravat a milovat ich vsetkych rovnako...
@katuscakzms si to tak krasne napisala ze ma to normalne dojalo!!!
@katuscakzms ja skusim tu pravovat dalej a ked to nepojde, tak asi si budem hladat nieco ine...ten kolektiv, ta robota je vcelku fajn, az na to, ze dalsie vec, pripomina mi to tu to krasne bezstarostne obdobie tehotenstva, ked bolo vsetko v poriadku a krasne a nevinne...bezne starosti, problemy 26 rocnej baby...a teraz mi uz zostal iba smutok a bolest...velmi velka bolest, vies zial dobre aka. Je mi tak luto tvojho anjelicka, bolo to krasne milucke dietatko...toto si nikto nezasluzi, ale ako pises, mas pravdu...ono tym ze prisli tie deticky k nam, videli nas, oni ich, starali sme sa o nich, ty sice dlhsie ovela, takze pre teba je to ovela asi bolestnejsie aj kvoli tomuto, ale zas toto sa asi neda odvazit, kazda matka miluje svoje dieta bezhranicnou laskou, teda aspon tie matky, ktore su normalne. A ja napr. tiez sa sama seba pytam, preco tak skoro musel odist? Preco sa vobec narodil? Asi preto, aby mal moznost ma spoznat aspon cez sklo inkubatora, ale aj tak, pohladit ho, pozerat sa nanho, modlit sa, prosit ho, povzbudzovat, to vsetko chce velke sebazaprenie a velmi silny zaludok, ale nelutujem nic..Terez ked si spomeniem ako som obcas hovorila priatelovi, ved nechodme tam dnes, nemusime za nim kazdy den...ale nie preto, ze by som ho nechcela vidiet, asi som sa nechcela nejakym sposobom nanho prilis viazat. Teraz to povazujem za velku hlupost. Som vdacna tomu, ze tu bol, ze som ho mohla spoznat a ,,starat" sa onho, pretoze to je to najmenej co som mu mohla dat. A my matky sme urobili vsetko, trapili sme sa, trapime sa, zniesli by sme aj modre z neba pre nase deticky, dali by sme hoc aj svoj zivot alebo svoje zdravie za ich zivot...to by sme urobili a tie nase milovane deticky to vedia, oni to vidia a citia, pozeraju na nas z nebicka, a vies co ti poviem???? Ze existuje nebo...Vdela som samuska ako male svetielko nado mnou a viem ze to bol on...Ked na niekoho intenzivne myslis, kto uz nie je medzi zivymi, moze sa stat, ze sa ti ukaze. A preto viem, ze je so mnou, na kazdom mojom kroku na mna pozera a dozera a ked nadide cas, vrati sa jeho dusicka mozno do dalsieho dietatka, ja tomu verim...musim tomu verit.
@leeenka26 takto pozitivne musime mysliet,ze sme mali moznost ich mat,ich spoznat,dat im vsetko aj ked za ten kratky cas,a teraz na nas budu dozerat z nebycka a milovat nas, ja citim tu lasku mojej Sofinky,tak ako som ju citila ked tu bola,tak ju citim aj teraz,nase zivoty musia ist dalej bez nich ale zaroven spolu s nimi 🙂 tak ako museli odyst tak nam uz nikto nevezme nase puto,aj ked je na dialku ale je a vzdy bude,prajem tebe a aj ostatnym mamkam co prezili taketo nieco aby nasli popri smutku ktory nas bude uz navzdy sprevadzat krasne stastie,ved je pravidlo ze po burke vzdy vyjde slnko a ja viem ze to nase na nas niekde caka a pride v tu spravnu chvilu,to pravidlo sa nemoze porusit.......
@leeenka26 víš, já jsem měla pár měsíců po porodu pocit, že nikdy nevybřednu z takové té "tmy", měla jsem pocit, jako bych svět viděla skrz šedou hustou záclonu...už jsem ani nebrečela, jen jsem měla pocit, že prostě nikdy, nikdy se neusměju - tehdy jsem potřebovala hrozně někoho, kdo by mi řekl, že to bude lepší... vzpomínám si, že až po půl roce, kdy vysvitlo sluníčko, jsem najednou měla pocit, že může být ještě líp... a to všechno přesto, že jsem měla druhého syna doma, dvojčátko... ale pravda je, že se to hodně zlepšilo, to si člověk fakt ani nedokáže představit, že ještě může být dobře, ale bude...
@katuscakzms uplne s tebou suhlasim. Vies este vcera som to videla totalne ale totalne cierne, ale asi som mala len velmi velmi tazky den, vsetko na mna tak extremne dolahlo. A dnes uz mi je o malinko lepsie, ale aj vdaka tomu, ze sa mozem o to s kym podelit. Predsa my si rozumieme najviac, tie, co sme to zazili.
A suhlasim aj s tym tvdenim, ze po kazdej burke vyjde slnko...ci je to mala burocka, alebo riadna burisko 🙂
@katuscakzms ozaj a ty teraz pracujes?
@katuscakzms a este to som chcela, co sa tyka tej roboty, co najskor by som chcela odtial odist ako uz tehotna, tento mesiac to asi nevyslo, lebo mam negat. test, ale to je este skoro. prvy krat sa nam to podarilo az na 14. ty pokus, uz som ani neverila, a stalo sa, a bola som tak hrozne stastna, ze doteraz na to spominam so slzou v oku. Ja pevne dufam len, ze tentokrat to nebude tak dlho trvat. Ak sa to nepodari do pol roka, tak asi zbehnem ku lekarovi, nech nam poradi, ze co robit, lebo po tej psychickej stranke sa citim na to ze by som chcela okamzite druhe, to mi nevyhovori nik proste a viem, som presvedcena o tom, ze mi to velmi pomoze. Uz bude zase pekne obdobie, ktore si budem naplno uzivat, davat si na seba pozor a tesit sa na miminko. Konecne bude moj zivot zmysluplny a aspon ciastocne zaplneny. Vy ste na tom ako? Chcete tiez hned dalsie babenko?
@leeenka26 mám to v profilu... mluvit o tom mi nevadí, naopak myslím, že čím víc o tom mluvíš, tak si na to zvykneš...
V říjnu to budou tři roky, co nám umřelo jedno z dvojčátek - byl to 36. týden, byla jsem bez větších problémů a na běžné kontrole se zjistilo, že mu netluče srdíčko... byla to tromboza pupečníku. A pak ještě nebylo všemu konec, po dalším ivf jsem otěhotněla zase s dvojčaty, ale jedno z nich bylo postižené a my jsme se rozhodli si ho nenechat - to je zase jiná kapitola, protože i tohle rozhodování bylo šílené a přesto, že si myslím, že jsme se rozhodli dobře, bude mne to asi pořád pronásledovat. Ale celkově si nestěžuju 🙂, mám dvě nádherné děti... na tuhle diskuzi zabloudím jen občas, když mne na titulní stránce "uhodí" do očí nový příspěvek... ale teď u tebe mi přišlo, že jsi vystihla hezky pocity, které jsem měla. A ono to bylo tehdy hrozné a zvláštní v tom, že jedno dvojčátko mi zbylo - samozřejmě, byl to důvod k žití, naděje... ale nemohla jsem se hrozně dlouho radovat, cítila jsem šílenou zradu, bolest.. a přitom mi "jedno zbylo", a tak jsem na tom byla vlastně dobře...
Taky jsem měla stejný pocit,že se nedovedu smát a nikdy nebudu,jako dřív tak bezstarostná a šťastná.
Právě ,když se dcera narodila,jsem se cítila šťastná.Od té doby už mi je dobře,ale pocit štěstí,už si raději nepřipouštím.Vždycky,když se člověk cítí šťastný,tak příjde něco,aby si uvědomil,že musí být pokorný a vděčný za všechno dobré.
Určitě se pocity a stavy smutku zlepší.Mě pomohlo o tom hodně mluvit.Je fakt,že okolí se stáhlo,bálo se se mnou mluvit.Myslí si,když se o tom nemluví,jako by to nebylo.Tak jsme mluvili s manželem a rodiči.
Brzy jsem otěhotněla a snažila se žít dál.
Budte holky silné.
@leopolda jj, přesně s tím okolím je problém, ale naštěstí já jsem o tom fakt cítila potřebu mluvit a kámošky to ustály a nebály se... ale s rodinou byl problém, ti se zaměřovali jen na Juráška, a já jsem před nima radši už nechtěla nic řešit, brečet... ale přitom jsem chtěla strašně řvát, že na toho druhého si ani nevzpomenou... lidi se toho špatného bojí, neví, co mají dělat a proto radši mlčí... ale většinou, když vidí, že tobě samotné to téma nevadí, tak neutečou.
@leeenka26 ja teraz nepracujem nikde,necitila som sa na to ist do prace medzi ludi lebo ma absolutne nic nezaujimalo ale uz teraz ako bezi cas by som si chcela nieco najst a zaclenit sa aj takto a najst nove znamosti,babo by som chcela velmi a budeme sa snazit ale musime pockat za genetikou,dovtedy otehotniet nemozem ☹ ,pri Sofinke som otehotnela hned tak dufam ze teraz s tym tiez nebude problem,len mam obavy potom z tych vysledkov ked uz budem tehu,aby babo bolo zdrave
@leopolda mam podobnu skusenost ked sa my bali kamaratky zavolat a vobec ze o com sa budu so mnou rozpravat kedze donedavna nase temy boli len o detoch,ale nastastie mame dobre otvorene vztahy a vysvetlila som im ze jednoducho o malej sa rozpravat musim a chcem a aj ine temy pridu same a nebude ticho medzi nami tak opadol z nich ten strach byt pri mne a popravde sme si aj poplakali a aj sa pousmievali pri spomienkach,je velmi dolezite mat niekoho s kym sa clovek moze podelit nielen o svoju radost ale aj bolest tak ako aj tu na mk,neznasam ked sa niektori tvari akoby moja mala nejestvovala a je to tabu tema-uz nikdy ani nevyslovyt jej meno,proste bola tu je sucastou mojho zivota a je pre mna nemyslitelne aby som ju nespominala,dava my to aj urcitu silu ist dalej ked o nej rozpravam a posilnuje to moje city
mile mamicky aj mne zomrel 7.6 syncek,tak necakane nasla som ho malinkeho rano o 6 v postielke uz bez zivota,myslela som ze sa zblaznim,bol to sok,nikdy na ten pohlad nezabudnem,moj Romanko bol postihnuty chlapcek a mal 9rokov,tiez sme ho ulozili do bielej truhlicky,bolo mi hrozne ho vidiet v truhlicke,je to uz dva tyzdne ale je to velmi tazke zit dalej.
@havedka chapem ta aky bol prezivas ,ale musime ist dalej naucit sa zit s tou bolestou,treba sa hlavne z toho vyrozpravat a tu ako sa postretavame a spoznavame jedna druhu,tak si musime aj pomahat aj ked len takto pisanim ale pomaha to a je to pre nas dolezite podelit sa o tu bolest a vypocut si druhe,sme tu jedna pre druhu a vieme co prezivame,je my ozaj luto ze sa take nieco deje,ze tym nasim detickam nebolo dopriate zit dalej a byt pri nas,ale koli nim aj ked su uz v nebycku musime ist dalej ako hovori prislovie ,,clovek sa nikdy nezbavy toho. o com mlci,, a je to tak,treba si povedat ze netreba nikdy rozmyslat prilis dlho,lebo zabludime do tmy,a tej uz mame dost,musi vyjst slnko a my pri spomienke na nase deti sa musime usmievat ved boli krasne,dobrucke a statocne
@havedka verim ze ti chyba,to ze bol iny neznamena ze bolest bude mensia,ako pises kazde dietatko je vinimocne a aj Romanko bol hoc nehovoril ale urcite ti vela povedali jeho oci,hoc lezal ale citila si jeho spokojnost a lasku ked si ho mala v naruci alebo si ho pohladkala alebo ta drzal za ruku,citila si ako velmi ta potrebuje ked si pri nom nebola a hoc to nevedel vyjadrit vedela si ze je to tak ked si sa vratila do miestnosti a on ta uzrel,aj ked lekari vedia vela narozpravat o tom ake dietatko je co vsetko nedokaze alebo ze nevnima,my matky vieme ze tie deti si velmi dobre uvedomuju ci sme pri nich alebo nie,ci su spokojne alebo nieco potrebuju,takze chapem ze ti chyba-trosku som sa tu rozpisala podla mna,mozno sa v tom vidis aj ty ale viem o com pisem,........bola si z nim velmi dlho a nemozeme ani jedna cakat ze to prejde,hoc mas ine deti mas sa o koho starat,citis prazdnotu a stratu nieje to lahke a nebude,je uzasne ze tak statocne bojoval 9 rokov lebo viem ze popri jednej dg. sa vezu aj ine takze urcite to nemal jednoduche,no bol bojovnik ale povedz si vzdy ze tam v nebicku ho uz nic neboli a nik ho nebude trapit(z dr),aj ked je to tazke ale musis zacat mysliet aj pozitivne ako sa vravi nikdy nerozmyslaj prilis dlho ,lebo zabludis do tmy-je to pravda,vela sil a casu treba aby sa ta bolest aspon trosku zmiernila...
@miky uz je ta tema aj na cz
miliharmi:Dobrý den,Váš příběh znám do teď jsem neměla odvahu Vám napsat pokaždé,když jsem se usmyslela,že napíši při prvním slovu jsem nevevěděla co psát dál.Vaše bolest a to čím jste si musla celá Vaše rodina projíd je šílená.Je hrozné,že se něco takového vůbec může stát..Fotky Milenky jsou užasné,krásná holčička.Ale měla bych vlastně napsat,proč jsem se Vám tentokrát nakonec odhodlala napsat,až dnes jsem zjistila,že pocházíte z marianských lázní.A že Milenka,byla hospitalizována i v Chebské nemocnici.Já pocházím také ze západu,mám tam celou svou rodinu a žila jsem tam do svých 19 let,než jsem si našla svého muže.Chebská nemocnice,je šílená.Všude na ní slyším jen samé negativní názory.Chtěla jsem se Vás zeptat neléčil Milenku také doktor Ondřej Čapek....?Pokud si tedy ještě pamatujete....
ahoj viem co vsetky tu prezivate ja som to zazila sama 25.1.1997 od nas vsetkych odisla nasa milovana dcerka Dianka mala len 4 mesiaciky lekari si to uzavreli ako syndrom nahleho umrtia zomrela pocas obednajsieho spanku tyzden predtym sme boli na vysetreniach v nemocnici vysledky boli zle / to som sa dozvedela az potom/ a pustili nas ako zdravu domov keby sa vtedy nieco dalo spravit keby keby tazka to veta bolo to najtazsie obdobie doma jej starsi brat Jurko mal vtedy len 3 roky a svoju sestru velmi miloval stale sa pytal kedy sa Dianka vrati domov preco stale spinkala ach ta psychyka clovek nikdy nezabudol a ani nezabudne je tu s nami stale mam dalsie deti Simonka ktory sa narodil len 10 mesiacov po jej odchode 21.11.1997 radost pre tazko ubolene srdiecko, Matusko sa narodil v roku 2000 potom opat smutok prisla som v roku 2006,2007 o dalsie dve babetka este v brusku v 9 tyzdni ale nadej zomiera posledna a tuzba po dalsej dcerke rastla velmi a tak 24.9.2008 prisla k nam Sinduska nase slniecko osud asi to tak chcel Dianka sa narodila 20.9.1996 a Sinduska o 14 rokov a 4 dni neskor som teraz stastna ale srdiecko nezabuda Dianka si tu stale s nami aj zostanes vsetci Ta mame radi ja sa o malej rozpravam s kazdym kto chce vie ake je to tazke mne to velmi ponohlo aj rodina aj deti a hlavne manzel
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@leeenka26 ahoj je my luto ze musis prezivat podobnu bolest ako my co sme tu,nepotesim ta ale je to tak ze ta bolest co by sme cakali ze sa bude stracat sa naopak zvecsuje a bude silniet tak ako pojde cas,je normalne ze places a ze si naopak inokedy v klude,deje sa to aj so mnou ano nieje to jednoduche ale treba si polozit otazku ci ostaneme stat na jednom mieste a stratime vsetko alebo sa pomaly pohneme a budeme zaclenovat do realneho zivota a aj ked z bolom v srdci pojdeme dalej a zivot nam urcite nieco krasne prinesie,nesmieme stracat nadej a dalsie babo ano aj ja by som chcela a aj ja mam urcite obavy ale aj ked to nebude moja Sofinka bude to iny maly cloviecik ktoreho budem milovat tak ako Sofinku teraz su u teba tie pocity rozne aj u mna sa toho pomenilo dost za ten viac ako mesiac ale som si uz ista ze dalsie babetko chcem aj ked hned,viem ze to nebude moja bambulka ale viem aj to ze ta nova laska my pomoze prekonat tu velku stratu a ze to dalsie babo budem ucit a viest k tomu ze mame anjelicka a budem mu rozpravat kazdy den o tom aka bola Sofinka nadherna statocna a uzasna dcerka,som veriaca ale ked my niekto hovoril o bohu tak som nevladala ho pocuvat a bola som nastvana,hnevala som sa na boha ze taketo nieco dopusti ale potom ked sa zo Sofinky stal anjelik zo mna zlost opadla a ja jednoducho sa nemozem a ani neviem uz hnevat na boha ked viem ze moje dietatko je tam hore pri nom ,musis len nechat ten cas popri sebe pomaly plynut aj ked ide rychlejsie ako ty a aj ked nevladzes nevadi,udrzuj si krasnu spomienku na svojho anjelika,poplac si a zaspominaj ale chod dalej svojim tempom,to sa casom zrychli ale nateraz sa nechaj len unasat,nenahli sa a smut lebo aj to je potrebne...