Zemřelo mi dítě

Renatko .. a není to spíš tím, že okolí s tebou o tom nechce mluvit a zbytečně ti připomínat tvůj smutek 😕 aby ti ještě víc neublížilo ... moc dobře se nemluví s člověkem, kterému umřelo děťátkio .. blbí ti je se na něco zeptat, aby jsi nehodil a sůk do rány. nezatracovala bych okolí, že zapomíná .. spíš bych to brala tak že ti nechce připomínat bolest.

Je to tak jak to psala Mili - když o Fíďovi začnu mluvit, lidi zmlknou, uhýbají pohledem, mění téma.... Jak jinak to ale mám naznačit, že mi nevadí mluvit o Filípkovi, když ne tím, že o něm sama mluvím?

Přesně Renatko, tím že o tom mluvím, přece naznačuji, co je pro mě dobré. Neodsuzuji okolí,taky si myslím, že se spíš bojí a nechtějí připomínat bolest, ale pro nás to vyjde nastejno, jakoby zapomínali, prostě se kolem našich dětí mlčí, někdy mám pocit, že mlčet a neprojevit ani trochu zájmu je jako pohrdat, ale vím, že to tak není, ale rozhodně to tak vypadá a v konečném důsledku je to pro nás prostě bolestné. Mě nejde ani o všechny známé, ani nemám chuť o tom mluvit se všemi, ale rodina a blízcí přátelé aspoň občas, aspoň když je vhodná příležitost třeba o těch výročích, to někdy fakt mrzí.
Nevím, jak to Reni cítíš ty, ale když mě takhle odbudou, že změní téma jako bych nic neřekla, tak mám pocit, že mi dávají najevo, že s tím obtěžuji, že je to prostě nezajímá nebo se uzavřeli před mou bolestí a nechtějí si kazit den. Neříkám, že to tak je, ale působí to tak na mě.

Ok dobre koncim, prestrelil som, moje nazory su uplne zle a vadne

Ale to si nikdo nemyslí, zicone... Jen je to prostě trochu "mimo mísu", to ale neznamená, že nemáš pravdu.

zicon...sme tu všetko viac menej také, čo nám zomrelo už narodené dieťatko na nejakú chorobu, čo s tehotenstvom nesúvisí...bolo spomenuté, že my nemáme problém otehotnieť, teda v túžbe po vlastnom dieťatku nám nič nestojí...len prekonať ten strach, aby sme neprišli aj o to druhé...
určite je to krásna vec, dať domov nechcenému dieťatku, ale ja som naozaj zatial nad tým ani neuvažovala, kedže nemám problém mať druhé dieťa...nikto ťa tu nechce poučovať, ani odtialto vyháňať, každí máme právo si povedať vlastný názor...

poprípade vytvor vlastnú tému, kde napíšeš, čo chceš ostatným povedať...

Mili, cítím a vnímám to stejně jako Ty. Taky mívám občas pocit, že ostatním svými vzpomínkami jen "kazím den". Sestřenice mi jednou řekla, že si mě sice vyslechne, ale když odejdu, zavře za mnou a tím vším kolem mě dveře. To je výstižný.
Jedno ale mám jinak než Ty. Když jdu na hřbitov, snesu tam jen manžela a Karolínku, nikoho jinýho. Vadí mi, když mi ostatní (hlavně babičky) vykládají, jak je to strašně bolí. Neumím si poradit se svou bolestí a proto neunesu, když na mě někdo nakládá ještě tu svoji. Když pláču, potřebuju snad jen pohladit a slyšet - Já vím, že Tě to bolí, že je Ti smutno... Rozumíš mi?

Nuz ja som sa snazil pomoct, snazit sa povedat presne to co povedala sesternica "renatkazhor"- Ono tu ide o to ze ked sa covek zacykli v sebe samym, tak moze lahko ostat sam.

Treba ist dalej. Tato tema je voci Vam samim sebadestruktivna. Baby neublizujte si tym ze si ofukavate svoje bolave rany na dusi. Vy si len ofukavate, ale udrziavate si ich otvorene. Som sprosty ale viem co hovorim. Dobre Vam radim zastavte tuto temu, je to ciste sebadestruktivne sialenstvo, vysaje z vas vsetku silu.

Chodil som na gympel pre postihnutych, tam som vydel dost osudov obojstrannych - tych co sa lutovali, tych co sa mu postavili. Moja manzelke sa v 25 zhorsil zrak tak, ze on uplne prisla. Myslite si ze sa co i len minutu lutovala?
Nie riesila co dalej, aby mohla fungovat. Chodime na sustredenia drzitelov vodiacich psov, vela nevydiacich sa tam stretne pokope a myslite si ze sa rozpravaju o tom ako by to bolo keby videli?

Toto ked vydi akykolvek psycholog tak sa musi chytat za hlavu.

Zicon,
nesúhlasím s tým, že táto téma je pre matky, ktorým zomrelo dieťa sebadeštruktívna. Práve naopak - myslím si, že to musí byť veľká úľava - porozprávať sa s niekým, kto túto situáciu prežil a vie si predstaviť tú hĺbku bolesti aj na druhej strane. Je pekné, že ženy vyjadrujú svoju sústrasť a píšu veci ako "ja mám 3 zdravé deti a neviem si ani predstaviť, že by som o niektoré prišla".....ale čo to asi znamená pre ženy, ktorým zomrelo dieťa? Myslím si, že jediné, čo môžeme pre ne urobiť je - nechať ich vyrozprávať sa, spomínať a zbaviť sa aspoň štipky bolesti...aspoň na chvíľu! Toto nie je téma, kde by mal niekto poučovať, súdiť, odsudzovať.....a radiť štýlom: "nerobte to, robte toto!"

Zicon, věřím, že to myslíš dobře a nemám moc chuť se o tomto přít, už jsem podobné názory diskutovala a sama pro sebe mám jasno, že mě tato a další takové diskuse velmi pomáhají právě jít dál a žít pro ty, co mi tady zůstali.
Je jistě velmi obtížné žít s tělesným postižením, je dobře, že tvoje žena se snaží žít dál a nelituje se. Protože jsem to nezažila, je to pro mě těžko představitelná situace, ale stejně tak je naše situace těžko představitelná pro tebe a dovolím si tvrdit, že srovnáváš nesrovnatelné.
Naše bolest neskončí, dokud nebudeme znovu držet své děti v náručí, pro nás je důležité se naučit s touto bolestí žít. Zpočátku nás ta bolest úplně pohltila a to je zcela normální, postupně se však každá z nás učí žít tak, aby ta bolest, která je v nás stále přítomná a nemůže skončit, dokud své děti milujeme, nepřekážela i novým radostem a dalšímu životu s těmi, kteří jsou tady s námi. A já myslím, že se nám to všem postupně daří, každá samozřejmě má svůj vlastní čas. Ovšem i když se to naučíme, pořád ta bolest a stesk zůstává a je opravdu důležité ji občas ze sebe nějak dostat, sdílet ji, uvolnit ji ze sebe a jak sis asi přečetl, ne vždy je to možné s těmi nejbližšími a tak je tato možnost udělat to tady mezi ostatními maminkami, které to znají a vědí co prožívám, pro mě opravdu přínosem a pomáhá mi právě jít dál. Stejně tak mi velmi pomáhá to, že je mnoho lidí, kteří nějakým způsobem spolu se mnou na mojí holčičku vzpomínají a mají ji stále v srdci, to mě také moc povzbuzuje a je to pro mě útěchou. Kromě toho je i dobře, že mohu svým soucitem a porozuměním, tím že vím, o čem ta bolest je, pomoci maminkám, které to mají čerstvé.
Rozhodně psycholožky, které znají problematiku pomoci pozůstalým rodičům, mi naopak tento způsob terapie doporučily, pokud mi pomáhá a vzhledem k tomu, že u nás ještě není rozšířená po celém území síť svépomocných skupin stejně postižených rodičů, tak je často právě internet jediným místem, kde je možné se pravidelně setkávat a poskytovcat si vzájemně podporu a pomoc. Já sama za sebe mohu říct, že pro mě to pomoc je a věřím, že i pro mnohé další maminky.

Lenze tato tema bez odbornikov je ako lietadlo s autopilotom bez pilota ziveho. T.j krasne to moze fungovat, ale co ked sa objavi skvor alebo neskvor niekto kto to nezvlada, tko potrebuje odbornu pomoc, ale jeho nablizsi su uz z neho tak otupeny ze to nevidia, pripadne zdupkali od neho. Budete to vediet zodpovedne zachytit. Tato tema neikomu moze pomoct aj v tom negativnom zmysle k rozhodnutiu stretnut sa so svojim anielikom predcasne. A to je strasne riziko tejto temy.

To si vůbec nemyslím, otázka je, kdo je odborník na toto téma, to že někdo je vystudovaný psycholog nebo psychiatr vůbec neznamená, že dokáže v takovéto situaci pomoci, sama mám i velmi negativní zkušenosti. Nemyslím si, že by tato diskuse zvyšovala riziko sebevraždy, naopak vím, že pokud jsme na tom byly psychicky tak špatně, že jsme uvažovaly tímto směrem, i já jsem to zažila, tak to bylo ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná svou bolest sdílet. Možná se k tomu vyjádří i ostatní. Kromě toho spousta z nás k odborníkům chodí, to se přece nevylučuje.

Nasa strata dietata bola ina ako strata miliharmi, innesky, dadky aninam.. a ostatnych dievcat tu... bola ale rovnako sokujuca rychla a citili sme sa hrozne bezradne
tiez musim potvrdit ze nam psycholog odporucal co najviac o tom diskutovat prave v takychto skupinach ludi co si niecim podobnym presli a a ja tym svojim podporam... velmi dakujem...
rovnako nam neodporucali sa znovu pustat do adopcie ci inej formy nahradnej rodinnej starostlivosti pokial si to vnutorne neporiesime..
isto dodnes to je v cloveku ked sa mu vybavi urcita situacia alebo ... az po velmi dlhej dobe som bola schopna dat z tych pidi veciek malej pre babiku.. a doteraz som ich nedokazala posunut dalej ☹
pre mna bolo velmi dolezite sa mat o tom s kym porozpravat lebo okolie nas hrozne lutovalo ked uz alebo o tom vobec nehovorili.. a ked uz tak to boli len napady ako na to nemysliet a pod. co urobit.. a tak.. a ja som sa vobec necitila pripravena... chcela som iba smutit.. nic viac...

Vím, nepatřím sem.. přesto bych chtěla přispět..

Pročetla jsem se slzami v očích a trnutím v podbřišku toto téma a VŠECHNY Vás velmi obdivuji, že jste dokázaly jít dál,.. a nést si vzpomínku a bolest pocelý život ve svém srdci.

Nechci se rozepisovat více, ono není asi "vhodných" slov.. snad jen, že na VŠECHNY z Vás tam nahoře Vaše dětičky čekají.. a dříve nebo později se s nimi sejdete a za to se pro Vás všechny pomodlím.

Vaši andělíčci se dočkají opět Vaší náruče .. zatím budou dávat pozor, aby cesta ve Vašem dalším životě byla bezpečná.. abyste při vzpomínce nebyly jen smutné, abyste si vzpomněly i na radostné chvilky.. abyste žily dál, s vědomím, že ještě někdy .. a někde.. na Vás někdo čeká.. a je důležité jít dál, abyste se jednou setkali.

Prosím, nechci se Vás tímto příspěvkem dotknout.. jen popřát hodně sil.. a i když se ta bolest nevytratí.. nikdy nezmizí.. a místo se nezaplní.. přeji.. ať se to vše pro Vás stane snesitelnějším..

pre mňa je táto téma tiež spôsob, kde sa môžem podeliť o svoje pocity a bolesť zo straty môjho miláčika, a osobne, pocit, že o tom hovorím/píšem s maminkami, ktoré zažili niečo podobné ako ja - tiež prišli o dieťatko, je pre mňa jednoduchšie sa podeliť s nimi ako s nejakým psychológom/psychiatrom, ktorý niečo vyštudoval, ale nezažil ... Nikomu neželám zažiť stratu dieťatka, to je iná strata ako keď Ti umrie babka, dedko,iní príbuzní ... u detí sa ráta s tým, že oni Ťa prežijú a budú napĺňať Tvoj život šťastím.
Nie s každým sa dá o svojích pocitoch hovoriť a práve preto písaná forma je jednoduchšia, dáva možnosť dostať zo seba tok myšlienok a pocitov bez toho,aby niekto na Teba divne pozeral alebo Ťa odpisoval.
A na koho to pôsobí negatívne nemusí sem chodiť, tiež si vyberám témy.

zicon, možno máš pocit, že iba plačeme za našími detičkami, ale my napriek našej bolesti žijeme ďalej, máme ďalšie deti, chodíme do zamestnania, zasmejeme sa a porozprávame o iných veciach .....
veľmi nám pomáha viera, že sa s našími anjelikmi stretneme a že im je v nebíčku lepšie.... ale "dovoľ", aby sme si mohli na nich zaspomínať a ostať aj matkami, ktoré strata veľmi bolí a občas tá bolesť je strašne silná a vtedy sa potrebujeme vyrozprávať - vypísať ... to je pre nás taká terapia, aj keď možno bez odbornej pomoci, ale s podporou mamičiek, čo vedia, o čom píšeme.

Zicone, myslím, žes dobře nepochopil, co jsem tou citací mojí sestřenice chtěla říct. Neřekla jsem, že se člověk v něčem zacyklí, ale že ostatní před a za našimi problémy a našimi smutky zavírají dveře. Prostě a jednoduše - kdo nezažil, nepochopí. Toť pravda.
Jinak se přidávám ke všem maminkám, kterým tahle a podobné diskuze pomáhají. Tady vždycky najdu pomoc, pohlazení, podporu. Maminky, všem za to děkuju!!!
První kontakt - tenkrát na Dlouhou cestu - jsem taky dostala od psychologa, ke kterýmu dodnes jezdíme. A nebýt Dlouhé cesty a "jejích maminek", kdo ví, kde bych byla dneska. Pomohly mi v těch nejtěžších chvílích svou radou a zkušeností.

Tohle téma má jediný účel - vypovídat se někomu, kdo rozumí...a na to není potřeba odborníků...

Já bych osobně Ziconovi navrhovala, aby si založil své téma, které by se týkalo toho, co bolí jeho, jistě by se tam setkal s více lidmi, kteří mají stejné či podobné trápení. Vyvolávat tady nějaké negativní emoce v maminkách, které potkalo to nejhorší, co se mohlo stát a které věří, že bude svým způsobem lépe, si myslím, že není morální a vůbec to téma zakrucovat někam jinam, nemá naprosto žádný smysl 😉

Naopak jim schvaluji, že se spolu setkají aspoň touto cestou, že o tom mluví, že se podělí, uleví se jim a není nad to, je to lepší, než kdyby seděly doma v koutku, cpaly do sebe prášky a užíraly se. Jak víte, mně se naštěstí nic takového nestalo, ale též jsem měla osobně se smrtí co dělat a taky jsem o tom mluvila, i když jsem tušila, že možná své okolí tím obtěžuji, ale pomohlo mi to nést celou tu strašnou situaci 😉 Dejme jim ten pocit, že na to nejsou samy, otevřme své náruče a nebuďme sobečtí 😔

Stalo se tady po dobu me nepritomnosti spoustu veci....... Tak ja tedy take pridam do vinku.
Prozila jsem si smrt ruznych clenu rodiny. Od umrti meho odce ve velmi rannem mladi, pres umrti bratra až po umrti vlastniho syna. Jsem jeste mlada (neni mi ani 30 let) a vim, co to je bolest......ale zadna bolest se nevyrovna ztrate ditete, resp. je to trochu jine nez, kdyz odejde jiny clen rodiny. Mili a dalsi mohou videt jake delam "pokroky" od data, kdy doslo k memu dramatu - k umrti meho prvorozeneho syna. Ja mam s psychology spatne zkusenosti, u nas neni zadny specializovany na takto tragicke udalosti. Me pomohl a pomaha jedine internet, stranky venovane teto rodinne tragedii, lide kolem me a tady na diskuzich a muzu rici, ze nejvice rodinne zazemi.
Diskuze tohoto tematu pro me pusobi jako myslanka v Harry Potterovi, kterou mel spravedlivy a silny reditel Brumbal. Tohle neni tema, kde se utapime v zacarovanem kruhu, tohle je realita, kde bereme smrt jako prirozenou soucast zivota. Stejne jako se nekteri z nas, a ja to jsem, dokazeme otevrene bavit na tema sex, rodinne vztahy, dokazeme podat pomocnou ruku, stejne tak se dokazeme bavit i o smrti a navic se o tom bavit potrebujem.
Zicon, chapu, co je pro tvoji manzelku ztrata zraku a chapu jak tezke je to jit dal. Memu znamemu, ktery prisel o zrak ve svych 30ti letech, to trvalo 8 let, nez se naucil se svym handicapem zit. Je to tezke, ale opravdu nesrovnatelne s pribehy, ktere se staly nam. I mezi nami, kdy jsme prakticky zazili to same - prisli jsme o dite (zamerne pisi mekke i, protoze i nasi muzi prozivaji velkou bolest, ikdyz to nedavaji najevo a "bremeno" te tihy nosi s nami!), jsou rozdily. Kazda a kazdy se s tim vyrovnavame po svem a kazdemu to trva jinak dlouho a muzeme se zastavit v jine fazi. Nemyslim si, ze tahle diskuze smeruje k tomu, aby nekdo z nas dosel k sebevrazde. Pokud k tomu clovek ma sklony, udela to i bez ztraty ditete. Jedne me kamaradce se objesil jeji budouci nevlastni otec jen kvuli 130 tis. dluhu. Kazdy mame "dar" svoji bolest unest, zalezi jen jestli opravdu chceme.....

Dobré odpoledne,
nedá mi nezareagovat na nesmysly,které píše zicon.
Milé maminky,i když nepatřím do této rubriky,i já jsem si prošla velkýma bolestma a řadou trápení...o první tři těhotenství jsem přišla,při čtvrtém jsem čekala jednovaječné dvojičky-holčičky-jedna zemřela v 21.tt,ale rodila jsem obě 38+0...psychiku to velmi poznamenalo,příběh je to ošklivý...do dnes mám problémy s dcerkou,která se narodila...jsme v péči dětského psychologa,děti vnímají už v prenatálu a malou to vše poznamenalo.
O zdravotních stránkách,které díky tomu potkaly mne i malou se tady nebudu vyjadřovat,protože to mi v této rubrice přijde jako malichernost.
Chtěla jsem jen napsat,že bolest,když máma přijde o děťátko je tou největší a nejzákeřnější,co může být.
Každému pomáhá něco jiného,mně pomohlo začít mluvit a mluvit....a o tom to tady je!
Milý zicon: Osobně jsem se dostala až do rukou psychiatrů....jedem mi pomohl takovým způsobem,že už jsem neměla sílu dál...druhý byl lepší,ale bolest vyléčit nedokázal....to ani nejde.
Ale osud byl ke mně milostivý a nechal mi poznat mého nastávajícího muže,který se narozdíl od otce mé dcery, nestaví k mé bolesti zády,mluvil a mluví se mnou a poslouchá...to je ten nejlepší lék.
A maminky tady píší a naslouchají....jsem přesvědčena,že to je tím nejlepším lékařem na bolest,kterou si zde prožily.
Maminky držte se...pište,mluvte a nebuďte na svou bolest sami.

Ahoj, jsem dojatá, kolik podpory se tady najde. Určitě se najdou i maminky, které třeba o tom mluvit nemohou, ale já za sebe musím říct, že kdybych neměla možnost o tom mluvit nebo byla odkázána jen na svého manžela a nejbližší rodinu, tak už jsem v uzavřeném oddělení psych. léčebny a moje manželství by se možná rozpadlo. Když mi bylo nejhůř a měla jsem plnou hlavu a srdce všech bolestných obrazů a skutečností a pořád se mi vracely a nedokázala jsem se jich zbavit, měla jsem pocit, že se bolestí zadusím, tak mě skutečně zachraňovalo se z toho vypsat. Když jsem o tom chtěla mluvit s manželem nebo ostatními blízkými, pořád jsem jen slyšela nemluv o tom, nemysli na to, já to nechci poslouchat, proč se k tomu vracíš a musím přiznat, že bolest s Milenčina odchodu spolu s odmítáním mé rodiny, které vyvolávalo zoufalý pocit, že jsem v tom naprosto sama a bez pomoci, mě dostávaly do depresí na pokraji sebevraždy. Zachránila mě víra a možnost o tom psát, vypsat všechny to, co jsem měla v sobě, popsat všechny ty obrazy a situace z nemocnice a pohřbu atd. To mi strašně pomáhalo spolu s tím, že tady byli lidé, které to zajímalo a byli plní soucitu a plakali se mnou a tak na sebe vzali kus mojí bolesti, díky. Dnes už ty situace na mě nepůsobí až tak strašně, když si na to vzpomenu, je mi smutno, ale už mě to nehodí až na dno.

zikon myslím si že táto tema je o inom ako o profesionálnej pomoci 😉 je to o tom podeliť sa zo svojou bolestnou skusenosťou s niekym, kto to prežil a kto si tým všetkým prešiel ☹ člevek ked si prečíta tieto srdcervúce príbehy, tak ten jeho sa mu zdá hned ľahší a aspon ja som zistila že niesom jediná na tomto svete ku ktorej sa osud nezachoval najlepšie. Takže si myslím že táto tema je super a ak nechceš tak to nemusíš čítať 😉

zicon, poznáš termín svojpomocné skupiny? 😕 😅
mrkni si na nete a zsitíš, že toto tu je vlastne jedna veľká svojpomocná virtuálna skupina... 😉
držte sa babulky! myslíme na vás stále, aj na vašich anjleikov!!! 😉

anta moje problemy by aj tak nikoho nezaujimali ☹

i já jsem vás pročetla a moc na vás myslím a moc moc vám přeju, maminky andílků, abyste měly dost sil jít dál a aby ta bolest byla čím dál snesitelnější a vynořovaly se jen ty krásné vzpomínky.
Zikon, jsi muž a to je asi tak - vy chlapi uzavřete bolest v sobě a děláte že není a když to chce někdo "otevřít", tak ho odeženete. ale my ženy se z toho potřebujeme vymluvit, pustit to ven, sdílet to - nemáme tu vaši schopnost "dělat jako že nic" a ani ji mít nechceme - snad jsem to napsala srozumitelně - není to myšleno špatně - jen takové konstatování.
a je moc hezké, že maminky andílků je stále uchovávájí ve svém srdci a nechtějí na ně "zapomenout" (tím myslím uzavřít bolest z jejich ztráty do sebe a dělat jako že nic) a chtějí si je na výročí a svátky připomínat - naprosto s tím souhlasím. ty dětičky tu na světě jednou byly, i když krátkou dobu a není správné to ignorovat a zapomenout na ně! 😔

zicon: i muzi dokazi pomahat, ten muj znamy delal pote dobe, co si uvedomil, ze musi zit sam a bojovat, seminare pro deti na zakladni skole a nyni po letech zacal znovu (obnovila se generace "nevedomych"). Mozna i tvoje zkusenosti nekomu pomohou, zjistis, ze nejsi sam v tom danem problemu a jednou uvidis kolika lidem si pomohl. Stejne jako tady Mili a v jinych diskuzich dalsi odbornici (porodni baba, Lucenek apod.). I muz muze mluvit o problemech, pokud k tomu ma potrebu. Ne vzdy muze byt uzavreny do sebe. Videla jsem sveho muze tesne po porodu plakat, videla jsem ho plakat, kdyz mu zavolali, ze maly odesel (byli jsme akorat spolu), plakal, kdyz jsme ho ukladali do hrobecku, plakal, kdyz jsme byli v porodnici za kamaradkou...... Nemluvil tak casto (mozna) jako ja, ale dokaze tu bolest ze sebe dostat jinym zpusobem. Pamatuji na vecery, kdy jsem hovorila a on poslouchal a pak rekl, krasna moudra, ktera me pomahala. I ted odpoledne padla mala vzpominka na chvile bezprostredne pote...... Hodne nam pomohly hovory s lekari, ne psychology, ale s lekari na naonatologii a s mym gynekologem.....

ahojte holčinky.
zicon je názorný príklad toho, ako ľudia, ktorí neprežili smrť svojho dieťaťa, reagujú. jednoducho si to nevedia ani predstaviť a myslia si , že najlepšie je to nerozpitvávať a zabudnúť.
lenže to jednoducho nieje možné.
smrť dieťaťa sa nedá prirovnať k ničomu.
mne veľmi pomohlo zistenie, že niesom sama, kto prežil takú stratu.kým som objavila stránku anjeliky a MK, nepoznala som žiadnu ženu, ktorej sa niečo podobné stalo.mala som strašný pocit viny. až podobné osudy mamičiek, ktoré to prekonali, ma povzbudili, že sa to dá prežiť.
mala som doma už deti, ale tie nemôžu nahradiť mŕtve bábätko, aj keď ich veľmi ľúbim.

vidím trochu rozdiel v prístupu v čechách a na slovensku.
ja som češka vydatá na slovensku, tak to môžem porovnať.
v čechách všeobecne je tendencia o smrti nehovoriť . je to niečo nepatričné a ľudia nevedia ako pristupovať k človeku, ktorý prežil smrť blízkeho, radšej sa tvária, že sa to nestalo.
určite to plynie z ateismu.
tu na slovensku, prevažne katolíckom, berú smrť ako súčasť života a nie niečo konečné, ale čakajú posmrtný život.
aj mne povedali, že malé deti sa po smrti hneď stávajú anjelmi a že vlastne môžem byť hrdá, že máme svojho anjelika.
u nás v rodine všetci spomínajú a rozprávajú o lukáškovi, ako keby žil. pravidelne nosia kvety a sviečky na hrobček, za čo som im veľmi vďačná. a pritom ho nikdy nevideli. moje deti si tiež koľkorazy spomenú, že toto by už lukáško robil s nimi a aký by už bol veľký. tu mám problém práve ja, lebo o ňom nedokážem takto rozprávať žoči voči a vždy mi je do plaču a srdce mi ide puknúť.
ja som schopná iba takto písomne si vylievať dušu a je to pre mňa veľká úľava.