Zemřelo mi dítě

Mili, jestli tě to aspoň trošku utěší, věz, že Milenku si v sobě nosím i já a občas za vámi juknu a přečtu si, jak se máte a co děláte a neděláte 😉

milli, všetci si myslia, že keď máme ďalšie deti, prestane nás trápiť odchod naších anjelikov a preto si myslia, že by sme o nich nemali toľko hovoriť a myslieť na nich ... aspoň tak mi to vychádza z reakcii viacerých ľudí 😕

našťastie u nás v rodine môžem hovoriť o Romankovi a naučila som aj naších, že on na nás dáva pozor, tak napr. moja mama má dosť zdravotných problémov - skleróza multiplex - a dosť nám odpadávala a koľkokrát si zlomila aj ruku a teraz keď aj padne, je to zatiaľ bez zlomenín, tak vždy povie, že anjelik ju podoprel a ochránil ...
Som rada, že na malého myslia, aj keď určite najťažšie sa zmieriť s jeho anjelikovaním je pre mamu, každá z nás by chcela dávať mu najavo svoju lásku osobne ... ale ako sa hovorí ... Božie cesty sú nevyspytateľné, nevieme prečo, ale raz sa dozvieme a preto si spomíname aspoň sviečkami a božtekmi posielanými smerom do neba

Děkuji Anto, vím že docela hodně lidí na Milenku občas myslí a jsem za to moc ráda, vždycky mě to potěší. Já si myslím, že na ni myslí i ta moje rodina, ale nedávají nic najevo.

Dada a jak to bylo u vás, když měl Romanko nedožité narozeniny, připomněli jste si to nějak, myslím s rodinou, babičky, vaši sourozenci atd.? Víš mě by stačilo třeba jen přání se svíčkou do toho internet. chrámu nebo tak něco. Úplně nejvíc by se mi líbilo, kdybychom se ten den sešli a udělali něco jako oslavu, ne sice veselou, ale prostě vzpomínací a třeba společnou návštěvu hřbitova, kam bychom vzali Milence dáreček, ale něco takového u nás vůbec není možné, bojím se něco takového navrhnout, protože už jsem mnohokrát byla zklamaná, že reakce byly odmítavé nebo nechápavé, prostě vidím, že se jim do toho nechce jít.

Mili, třeba jen nevědí, jak se s tím smutkem poprat 😉 Aspoň, že existuje Modrý koník a jiné chaty, kde se můžeš aspoň vypsat, tady se rozhodně s nepochopením nesetkáš 😉
Dada - já si to rozhodně tedy nemyslím, že další dítě, které se narodií po odchodu předchozího dítěte, "zaplácne" jizvu na dušičce, jen čas je lék a ten postupně otupí bolest, která prochází srdíčkem jako břitva. Za to, že myslíte na své andílky, se stydět nemusíte, co byste byly za mámy, kdybyste to hodily za hlavu, ono to snad jde? 😕 Ti lidé si to vůbec představit neumí, nevědí, co je to za hrůzu tohle prožít a přesto se chovají jako kdybyste se v tom vyžívaly ☹

miliharmi tiez si myslim, ze ludia, ktori to nezazili sa toho veeelmi boja...netusia ako sa maju spravat, co mozu ocakavat, tak radsej sa tvaria ako pstrosi a strkaju hlavu do piesku... mozem ti povedat, v mojej praci, robila som na onkologii a neskor v starobinci, ked nam odisiel nejaky pacient, vzdy to bolo pre mna strasne tazke stretnut sa s jeho pribuznymi, nevedela som poriadne zo seba slovo vytlacit aj ked mi islo srdce puknut...
druha vec je, ze u nas v rodine mame taky zvyk, ze sa ide na cintorin ked je vyrocie umrtia, narodeniny a na vianoce... samozrejme vsech svatych. potom sa u niekoho spolocne posedi. mozno by si naozaj mala obvolat tvoju najblizsiu rodinu a povedat im, ze je to pre teba dolezite a ze chces toto udrziavat.

Posílám vám pohlazení, kdyby to bylo v mých silách, vzala bych vás všechny takhle za hlavičky, dala bych si je do klína a utěšovala bych vás 🙂 , abyste věděly, že máte tady taky spřízněnou duši a že na to nejste samy, i když jsem ale daleko od vás, tak přece jen jsem s vámi 😉

Mili, svíčku jsem již zapálila v net chrámu za Milenku 😉

Děkuji 😵

Snad naši andílci mají tu moc přijít k těm, kdo na ně myslí a upřímně jsou raněni soucitem a dotknout se jich, takže mají pocit, jakoby je znali, jakoby jim byli blízcí, ač je za života tady neznali. Píšu snad, ale vlastně jsem o tom dost přesvědčená, že to tak je, protože mi hodně lidí napsalo o tom, jak je jim Milenka blízká a známá a že se jich její osud dotýká a tak si fakt myslím, že aspoň v některých případech je tam určité duchovní spojení, že oni přicházejí za těmi, kdo třeba pláčou nad jejich příběhem a stávají se jejich přímluvci a strážci.

miliharmi aj mne trhalo srdce cítat príbeh tvojho anjelika.... moj Davide je zdravé a krásne dieta, ale aj my sme ho uz nemuseli mat..... v desiatich mesiacoch mi ho zrazila suseda vo dvore autom...len som odbehla pre vreckovky a co sa stalo... nastastie mal Len zlomeninu lebecnej kosti a uz je ok.... vycitky sa mi vratili dnes po precitani tvojho príbehu... tazko nájst slová útechy, lebo sama si nedokazem predstavit uz ho nemat v náručí... Kamarátka potratila v tretom mesiaci a aj to sa mi zdalo strasne... keby sa to stalo mne neviem.... a jedna pani z nasej dediny potratila prve dievcatko, ma dospele dve dcery a narodila sa jej dalsia. Po mesiaci zomrela na novorodenecky syndrom a mamicka sa potom obesila.... zivot je fakt niekedy kruty a nevieme si vazit co mame.. drzim palce aby si dokazala byt mamou detom co ti ostali naplno, ved oni ta potrebuju....

fakt je, že človek sa stále za niečim naháňa a pritom to najvacsie stastie ma pod nosom. Vaše pribehy mi otvaraju oči. Keby sa to dalo a naozaj mi na svete nemohli umierat deti, bolo by to kraasne. Zial je to nemozne.

milli, zvykneme každú nedeľu chodiť na cintorín a na všetky výročia - narodeniny,meniny,úmrtie a niekedy aj nedožité mesiace mu dávame čerstvé kvetinky.Bol to prvý vnúčik a taký miláčik celej rodiny, asi aj preto. Keď sa mi dalo, chodila som veru každý deň na hrobček, sľúbila som mu to keď umieral a aj ma tam ťahá.

Včera som si veľmi poplakala, keď dávali pohreb malého Damiánka, čo vypadol z okna aj so sestričkou, taký krásny anjelik 😢 😢 😢 😢 😢 😔 😔 😔

zicon tvoj prispevok je mimo temy a zbytocne zranuje skus si najprv aspon zbezne precitat temu do ktorej prispievas

mili i ja nosin tvoju Milenku v srdci.. a zapalime jej dneska vecer sviecku..
dada78 gratulujem k narodeniu Martinka...

tak este raz a hadam naposledy.. tato tema nie je o missed abort.. alebo MA.. tieto temy su v uplne inej sekcii
a tu naozaj tieto zeny nemaju problem mat vlastne biologicke deti.. staci skutocne aspon trochu si najprv precitat a potom pisat...

Mysliim ze toto nieje tema v ktorej by ste sa mali hadat ☹

Ja sa nechem hadat, ja chcem pomoc aj inym.

zicon skus sa prihlasit do temy missed a mozno bude vítaná tvoja pomoc, súhlasím ze tu nie je na mieste tvoja rada a nikto ti nehovori ze tu nemas co robit lebo si chlap.....

Moje rady niesu na mieste nikdy a nikde

ja sa takisto stretávam s tým, že mnohí odbočia od témy čo sa týka paťka...niečo poviem, ostane ticho a hned to zahovoria inou otázkou...už som si na to zvykla...ked sa chcem vyrozprávať, niečo ma ťaží, tak idem sem...tu vždy nájdem pochopenie...

a na hrobček chodím vždy na výročia, ak sa dá...manžel je v tomto taký uzavretý, na hrobček nechodí, ani moc o tom nechce hovoriť...tak ho nenútim, ked bude chcieť, tak aj sám o tom začne...

to nie je pravda... mas moj obdiv ak si dokazal akceptovat cudzie dieta a prijat ho za vlastne, ale podla mna vlastne dieta ktore prezijes ti nenahradi ani adopcia ani dieta narodené neskor....

inneska to je fakt ze ludia casto krat nevedia co povedat
ja si velmi rada pozeram fotky maleho M. mam ho aj v mobile... manzel to vsetko uplne vytesnil..

zikon: proč ne, je možné to takhle udělat, ale ne každý je vhodný rodič adoptovaného dítěte, v tom musí být ještě i něco jiného, než že chceš dítě...vlastní dítě je pro mnoho lidí prostě něco jiného a do adopce by nikdy nešli...ale je to fakt jiné téma...pro někoho to může být řešení, pro jiného ne. Většina lidí tady nemá problém dítě donosit, takže to tu asi fakt není potřeba řešit.

zicon, píšeš o vyplnení medzeri inou bytosťou ? ale to tak nefunguje a ani by som to nechcela, prečo by niekto mal vypĺňať medzeru ? Moje ďalšie dieťatko je pre mňa takisto dôležité ako to prvé o ktoré som po pol roku prišla.
Mám v rodine príbuzných, čo si adoptovali chlapčeka a moc im fandím, lebo podľa mňa je to dobrý skutok,ale to je iná téma, my si tu píšeme o strate dieťatka, naších pocitoch a že nechceme aby sa na našich anjelikov zabúdalo.

Ahoj, občas vás tady dočítám, ale poslední dobou moc nepíšu. Čtu tady názory Zicona a za sebe k tomu chci říct, že (jak píše Dada) nechci vyplnit mezeru po Filípkovi jiným dítětem a ani by to nebylo správný se o to pokoušet. Myslím si, že dokud člověk nemá aspoň trošku zpracované to, co se stalo, že mu zemřelo dítě, neměl by se vůbec pouštět do adopce. Adopce sama o sobě je podle mě velmi psychicky náročná a například já teď nesu svůj batoh plný starostí a problémů, se kterým mám co dělat, pod kterým se občas hroutím. Jak bych tedy mohla tvořit domov pro jiné dítě??? Neříkám, že by to nikdy nešlo, časem třeba ano, ale bude to jistě trvat dlouhou dobu.... Teď bych ale určitě v případě adopce syna časem došla k výčitkám, že není jako Filípek a podobně, prostě na něco takového bych zdaleka nebyla připravená. To přiznávám na rovinu. Ale kdo tohle neprožil, může sice nabízet řešení a rady a nápady, jak pomoct, ale prostě to nepochopí... Nevím, jak to jinak vysvětlit. Snad mi rozumíte.