Zemřelo mi dítě

@leeenka26 Ak máš možnosť ich v Ba navštíviť, neváhaj.
my máme od Filipkovej smrti už 12 rokov, ale u mňa sa začali vracať tie desné stavy smútku, beznádej. Dobiehajú ma tie mučivé chvíle. U mňa je to tým, že Zaruška je práve vo veku, keď sme s Filipkom prežívali tie strašné veci, pri Sabi ako maličkej som to mala tiež. Akby som mala Plamienok bližšie, neváham ani chvíľu. Mne pomohli aj stretnutia rodín s podobným osudom.
Nenechaj sa bolesťou a smútkom dotlačiť, kam nechceš. Ak máš možnosť, využi ich pomoc. Stačí sa vyrosprávať, zistiť, že nie si sama, že pocity, ktoré prežívaš sú normálne.
Mne je veľmi ľúto, že u nás v Pn nemáme žiadneho dobrého odborníka. Tak by sa mi teraz zišieľ. ☹

@abbey1 Rozumiem ti, vsetko, co nam pripomina tie ,,chvile" nam otvara rany. Mna tiez vela krat prekvapi vzdy nova a nova nepoznana - poznana bolest. Je to akoby niekto znova otvaral a zatvaral veko na flasi. Nikdy si uz nebudem moct povedat, ano, uz to mam za sebou. Zial nie, takto to nefunguje, desi ma to, niekedy mam pocit, ze to je tu znova, akoby vcera. Nikto to nechape, s mojich blizkych, kamaratov, preto aj ten status, citim strasnu nespolupatricnost, take tiche volanie nevypocute. Ano, su lepsie a horsie chvilky. V istych momentoch som stastna, inokedy mam depku. Asi ich navstivim. Dakujem ti. Dobru noc.

@leeenka26 Ja by som bola najradšej, keby táto téma vôbec nemusela existovať. Ale vždy si tu dodám silu ísť ďalej, hlavne keď vidím, že nie som jediná, ktorá je tak trochu viac stále na "prášky" a občas tú bolesť nezvládam. Kiežby by to ani jedna z nás nikdy nepoznala. ☹

@zuzanaj54 Zuzanko, tak to jsi napsala i za mě, přesně ty samé pocity, výčitky, smutek.

ahojte mamicky anjelickov my sme stratili nasho synacika pred 3 mesiacmi bola som v 34tt do teraz nevieme co sa nasmu srdiecku stalo a to ma neskutocne ubija a este viac to ze si ho uz nikdy v zivote nepolaskam, mam v sebe tolko prazdna ako keby jeho odchodom mi zobral cele srdce, strasne chyba neprejde chvilka co na moje slniecko nemyslim ☹ Preco nas osud tak velmi skusa co dokazeme zniest????? ☹

@trixie18 To mi je velmi luto ☹ ☹ Nam sa to stalo v 41tt a je to neskutocne zufalstvo. Mam rovnake pocity aj otazky ako ty. Neviem si zvyknut na to, ze tu nie je. Mam strasne myslienky, jednoducho mi spadol cely svet. Neviem pomoct ani sebe, ale mozno ti ''pomoze'' ze v tom nie si sama ☹ Viem, ze si zelame vratit cas, aby nam vratil nase deticky. Drzim vam palce 😔

Zaujimave co pisete o Plamienku. Mne dnes moj mm povedal, ze ma zoberie za psychologom/psychiatrom 😔 Neviem, ci sa mam hnevat alebo dakovat mu. Neviem si predstavit, ze mi ma pomoct niekto, kto to nezazil/nevie ake to je.

@leeenka26 ja viem, ze je normalne, ze mam vycitky, to ma asi svojim sposobom kazda matka. Ale stale si myslim, ze nie je normalne, ze som v ten jej najdolezitejsi den nebola s nou a pri nej. Ved to je ako keby odo mna niekto chcel, aby som nebola pri jej porode. Den jej zomierania bol rovnako dolezity ak nie este dolezitejsi. A musela to absolvovat sama ☹
Co sa tyka Plamienku, mne vyhovovalo hlavne nacasovanie. Ozvali a ozyvali sa vzdy oni v dnoch, ked som ja nebola schopna ani najst telefon, nieto este vytukat cislo. A ja som vzdy mala pocit, ze volaju, ked uz je so mnou koniec. Ako keby to vytusili. Ked som tam prisla, mala som pocit, ze som na inej planete. Vsetci boli uplne ini ako som bola zvyknuta. Nikto sa nikde neponahlal, vsetci boli tak uprimne mili a empaticki, kazdy bol ochotny pocuvat donekonecna o mojej bolesti a citila som taky uprimny zaujem, az som si hovorila, ze to nemozu byt normalni ludia, smrtelnici. Ze oni snad vedia robit aj zazraky. Ale to bolo v obdobi 2 tyzdne po smrti dcerky, preto ten tak trochu nadpozemsky pocit. A potom dr Jasenkova, to je clovek, pre ktoreho sa oplati spoznat Plamienok. Ona sa pre tuto pracu narodila a musim priznat, ze casom som tam chodila hlavne kvoli nej. Mala som pocit, ze dokaze vstrebavat cudziu bolest, pri nej mi vzdy velmi odhlahlo. Vlastne ta pomoc spociva hlavne v tom, ze ti dovolia sa vyrozpravat a su ochotni pocuvat. Nie u kazdeho cloveka, ktoremu som sa vyrozpravala, sa mi az tak ulavilo. Asi je to dane tym, ze ten clovek musi byt otvoreny prijat tvoju bolest, neviem. Vyskusaj, chodia tam na stretnutia rodin aj rodiny, ktorym zomrelo dietatko pred viac rokmi, takze nikdy nie je neskoro. Presne ako vravis, vyrovnanie sa so stratou dietatka je celozivotany proces, raz si hore, raz dole, nikdy sa neda povedat, ze je to vyhrate, za nami 😔

@kveronika neboj sa toho, ja som bola u psychiatra dobrovolne hned 3 dni po smrti dcerky a mozem povedat, ze spolu s Plamienkom boli dlho mojim jedinym spojivkom s tymto svetom. A to bol pritom chlap, ktory to ani nikdy zazit nemohol. A tak velmi mi pomohol. Posledne stretnutie som mala pred dvoma tyzdnami, presne 8 mesiacov po smrti Laury, ked mi povedal, ze viac u mna nevidi potrebu k nemu chodit. A to som tak chodila zo zaciatku tyzdenne. On to sice nezazil, ale bol asi naozaj velmi dobry psychiater (inak riaditel pezinskej nemocnice), jeden z tych, ktori z vas tu bolest aj sami vysali, ak bolo treba. Velakrat ma podrzal, hned na zaciatku som mu povedala, ze lieky brat nebudem, tak ma nenutil, ale drzal ochrannu ruku nado mnou. Budem drzat palce, nech natrafis na rovnako dobreho skuseneho psychiatra, hlavne nech ti sadne.

@zuzanaj54 my sme Dr Jasenkovú spoznali pred 14 rokmi na onkológii. Bola a je to úžasná žena, ktorá sa priam obetuje pre tie deti. U nej som nikdy nezažila pocit, že ju obťažujem, že ju práca nebaví, že jej je uplakané ubolené dieťa na obťiaž. Na oddelení nebolo veľa takých ľudí. Ona a Dr Čižmár boli jediní, s ktorými sme sa mohli otvorene porozprávať o tom, čo nás čaká a čo ešte môžeme pre nášho syna urobiť.Navždy im budem vďačná, že mali o Filipka skutočný záujem, aj keď nám úplne pomôcť nedokázali.
Veľmi ma mrzí, že Plamienok ešte nefungoval v čase, keď sme ho tak neskutočne potrebovali pre zomierajúceho Filipka. Navždy však budem ďakovať Bohu či osudu, že ho Dr Jasenková založila a pomáhajú detičkám, ktoré to tak strašne potrebujú.

Čo sa týka výčitiek, čo sme mohli a mali urobhiť lepšie, tie ma mučivo trápili celé roky. Prichádzajú aj teraz, nie sú však našťastie tak strašne mučivé. Ale do kolien idem často. Tá bolesť a bezmocnosť nikdy nezmiznú.

Nechcem nikomu jatriť rany. Ale mávate niekedy taký strašný strach o vaše detičky, že sa niečo hrozné môže stať kedykoľvek, že zasa môže prísť tá bezmocnosť? Mňa to prenasleduje dosť často a neviem sa toho úplne zbaviť žiadnym racionálnym uvažovaním. ☹

@zuzanaj54 Viem, ze vy to mate urcite tazsie, aj ked o to v skutocnosti nejde, nechcem zatazovat ☹

Hladam pomoc tam kde jej niet, u ludi co mi nerozumeju. A hladam pochopenie aj tam, kde ludia tiez maju rovnake starosti. Ospravedlnujem sa vsetkym, ktorych som zatazovala svojimi vylevmi ☹
Asi viem preco odmietam pomoc: nechcem, aby mi bolo lepsie, chcem ist za Ondrikom. Neviem si predstavit teraz zit. Mala by som si priznat, ze uz to nie je len smutok ale depresie 😔

@kveronika Prečítal som si váš príbeh. ☹ ďalšia zbytočná smrť nevinného drobčeka. Presne toisté zažili naši dobrí známi.
To čo teraz prežívate je úplne normálne. Prešla si tým asi každá jedna z nás. Ja som mala prvé mesiace problém sa pomaznať s dcérkou, mala som pocit, že zrádzam Filipka.Skutočne netuším, kao by som sa z tej hrôzy dostala, ak by som nemala čerstvo narodenú Sabínku. Ju sme si priniesli z pôrodnice v deň, keď nás Filipko opustil.
Preto vás nemôžem úplne pochopiť. Vy ste na tú bolesť sama. My sme sa nemohli zložiť kvôli malej, inak naozaj neviem.
Ak však môžem radiť, vyhľadajte pomoc. Dobrého psychológa, psychiatra, alebo podpornú skupinu rodičov, krorí zažili rovnakú tragédiu. Oni najlepšie pochopia, podajú pomocnú ruku. ☹ nezostávajte na tú bolesť sama. S blízkymi sa o nej ťažko rozpráva. To poznám z osobnej skúsenosti. Mám fantastickú podporu rodiny, ale ich bolesť je rovnaká ako moja a tak sa spolu nedokážeme o nej porozprávať. Na to treba tretiu osobu.

@abbey1 ach Boze 😢 😢 😢 jeden pribeh bolestnejsi ako druhy 😢 😢 a ja tu nariekam 😔 ani neviem co povedat. Mozno by som fakt mala so sebou daco robit 😒

@abbey1 ja som dr Jasenkovu v podstate ako lekarku nezazila, ale presne mi na nu sedi to, co pises. Clovek s velkym srdcom.
Co sa tyka strachu a deti, ja za seba mozem povedat, ze zatial sa bojim hlavne toho, co postretlo Laurinku, teda bakterii. V tomto to bude mat s nami Adelka tazke, nebude jej urcite dovolene vsetko to, co jej rovesnikom. A co sa tyka ostatnych strachov, myslim, ze ty si trochu dalej. Ja som stale v obdobi intenzivneho smutku za Laurou, ziadne dalsie silne negativne pocity a uzkosti by sa do mna momentalne nevosli, preto ma to zatial nemata. Ale viem si predstavit, ze o par mesiacov, rokov, bude zo mna jedna uzkostliva prehnane vystrasena matka. Tak nejak s tym ratam, neviem, ci sa tomu da vyhnut, ak raz clovek zazil, co je to prist o dietatko a ma este dalsie deti☹

@kveronika tazko povedat, kto to ma tazsie, lahsie, najtazsie...ale toto predsa nie je sutaz o najvacsie utrpenie. Sem pise kazdy, kto sa potrebuje vyzalovat, ulavit. A najhodnotnejsie na tejto diskusii je to, ze moze pisat kolko potrebuje, ak mu to pomaha. A ze sa tu za to nemusi nikomu ospravedlnovat, ze zatazuje. Koho to zatazuje, predsa necita.
Toto je jedine miesto, kde som nikdy nemala pocit, ze otravujem, prehanam, zatazujem, rozpravam to iste dookola, lutujem sa...lebo presne na toto je to urcene. Nikde inde v realnom zivote sa to neda ☹ A este ked sa najde niekto, kto vie aj prave utesit alebo podporit, je to niekedy lepsie ako akakolvek terapia.
Podla mna nezazivas nic nenormalne, depresie su len sucastou vyrovnavania sa so stratou, jedna z faz. Ja som velmi dlhe obdobie nemala zaujem zit, na samovrazdu som tiez neraz pomyslela. Naozaj je to az take tazke, ze si clovek mysli, ze sa to proste prezit neda. Ale pomalicky pocitujem ulavu, uz nemam pocit, ze znasam neznesitelne. Tak snad ti pomoze aspon vedomie, ze to uplne dno asi zazil alebo zaziva kazdy, kto prisiel o dietatko, nie si v tom sama.

@zuzanaj54 ved hovorim, ze to nie je sutaz. Ale predsa... nie je jedno, ako sa to stane. Pomaha mi pisat tu, je to teraz moja terapia. Ale musim sa aj trosku zastavit. Nechcem na druhych hadzat aj svoju bolest. Ale naozaj mi pomaha byt tu, ktovie ako by to dopadlo bez MK.
A tie myslienky na samovrazdu su teraz velmi silne 😔 Clovek hlada ''ako'', aby dusa isla do neba, nie do pekla.
A este teraz ma umara ta nespravodlivost vo svete. Ani nemusim ist daleko, staci pozriet do mojej rodiny. Niekto ma len obycajne problemy a taketo zivotne tragedie sa mu vyhybaju. Zial, ja patrim k tym menej stastnym... 😠

sem se píše hrozně těžko, i když to není kvůli mně... velmi dobří kamarádi včera přišli o čtyřdenní miminko, pravděpodobně SIDS.

Je něco, co pro ně můžu udělat? Krom toho samozřejmého, že si budu hodně dlouho dávat pozor na to, abych nikdy nemluvila o našem dítěti bez výslovného dotazu a byla připravená zmlknout, kdyby to vypadalo, že to není dobré.
Ona je, pokud vím, ještě v porodnici (po císaři), tak jsem psala aspoň jemu, že můžu dnes přijet a odvézt dětské věci, aby je neměla na očích, až přijde domů... ale jinak nevím, co bych mohla dělat. Skoro jsem v noci nespala, budila se s pláčem. Vždycky, když se něco stane dítěti, tak je mi z toho hrozně, když si představím, že by to bylo moje dítě, a tady blesk udeřil fakt blízko od domova.

@maladama je mi velmi luto, co sa stalo a je od teba pekne, ze chces pomoct a pytas sa tu. Je to naozaj od teba velmi pekne.
Neviem ci budu vsetci zdielat moj nazor, ale poviem ti o svojej skusenosti, co mne (ne)pomohlo:
1. kym som bola v porodnici, manzel odlozil vsetky veci, tiez z toho dovodu, aby som ich nevidela a nepripomenulo mi to. No myslim si, ze u nas to nebolo spravne rozhodnutie. Prisla som domov a zrazu tu nebola postielka ☹ Viem, ze by bolo bolestne ju vidiet ale ak by som ju mohla odlozit spolu s manzelom, urcitym sposobom by to bola nasa spolocna rozlucka s dietatkom. Kedze inu som nemala. Je to tazky zaciatok uvedomovania si co sa stalo ale je to aj urcitym sposobom vyrovnavanie sa s bolestou a zaciatok uzdravovacieho procesu.
2. mne deti ako take nevadili, mame ich v rodine vela. Skor mi bolo smutno, ked som videla deti v rovnakom alebo mladsom veku ako nas Ondrik. Cize babatka, cerstvo narodene ☹
3. na zaciatku som velmi chcela o vsetkom hovorit: o porode, preco sa to stalo a chcela som, aby ma niekto pocuval. Nie vsetci to chapali, ci mali so mnou trpezlivost stale dokola to iste pocuvat. Tiez ma mrzelo, ked niektori pocuvali ale nic nehovorili - len boli ticho a pocuvali. Viem, ze je velmi tazke v takych chvilach reagovat, ale ak clovek za hodinu nepovie nic len ''hm'', tak som mala pocit, ze mam byt ticho. S tymi ludmi sa uz teraz neviem rozpravat.
4. Chybalo mi, ked mnohi prisli na pohreb a odvtedy sa neozvali. Niekedy som doslova cakala s telefonom v ruke, ze aspon sms napisu. Staci len kratka veta ''myslim na teba'', ''daj mi vediet co mozem pre vas spravit'', tak malicko a vedela by som, ze na mna myslia. Oni sice asi myslia aj tak, ale clovek to potrebuje vediet. Aj mesiac, dva, 5 ci 10 od pohrebu.
5. Urcite by som odporucila uchovat co najviac pamiatok: fotky, oblecenie, odtlacok noh a ruciek. Mozno na zaciatku to nebudu chciet vidiet, ale neskor budu urcite za kazdu malickost vdacni.
6. Nakoniec by som poradila nieco, o com som len citala, a pacilo by sa mi to aj v nasom pripade: kupit 2 rovnake hracky a jednu dat babatku na poslednu cestu a jednu nechat rodicom na pamiatku 😔

Mnohe je urcite individualne, kazda sa vyrovnava inac so zialom a ine jej pomaha.
Drzim palce, aby si im vedela byt oporou. Bude to zrejme aj tazka skuska vasho priatelstva, mnohe sme prisli o ''dobre'' kamaratky. Este odporucam stranku www.anjeliky.sk a sekciu Ako pomoct.

@maladama kopiruji z dlouhe cesty...
Jak může okolí pomoci

Jak může okolí pomoci- postřehy z vlastních zkušeností mnoha rodičů a rodin.

• Když zemře dítě, v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny, většinou se ten,kdo chce rodině pomoci, cítí bezmocný. Marně hledá slova i skutky.

• Žádné univerzální rady ani kouzelná slůvka, které by zmírnily bolest rodičů a členů rodiny bohužel neexistují.

• Při prvním kontaktu proto stačí krátká a upřímná věta - např. : „Moc mě to mrzí, je mi to tak líto" a tiché objetí. Nebojte se plakat.

• Určitě neříkejte:

„Vím, jak se cítíš", pokud jste takovou situaci sami nezažili.
„Život jde dál" - rodiče, kterým zemře dítě, mají pocit, že v té chvíli pro ně život skončil.
„Bude líp, uvidíš, to chce čas" - rodiče to nezajímá, ani tomu nevěří.
„Asi to tak mělo být"
„Můžete mít další dítě" - rodiče chtějí v dané situaci jen to dítě, které ztratili.

• Vyvarujte se rad: Měl bys...Měla bys.../už přestat plakat, začít chodit mezi přátele.../

• Okolí má někdy snahu rodiče „tahat" ze zármutku. Ale oni potřebují prostor a čas pro svůj zármutek, potřebují si ho odžít a potřebují mít a někoho nablízku, kdo jim bude naslouchat.

• Naslouchejte a mějte pochopení, že členové pozůstalé rodiny mohou být kolikrát plni vzteku, výčitek, někdy i nenávisti.

• Pokud cítíte, že chtějí mluvit, ptejte se jich, jak se to stalo, naslouchejte, NEHODNOŤTE!

• Nabídněte praktickou pomoc - s pohřbem, s úklidem, s hlídáním a zabavením dalších dětí v rodině.

• Buďte trpěliví a pochopte, pokud vám nezvedají telefony a odmítají pomoc.

• Nebojte se mluvit o zemřelém dítěti, sdílet vzpomínky, časem se z bolestných stanou láskyplné.

• Vzpomeňte si na dítě, kdykoliv bude mít výročí, rodiče to velmi ocení.

• Řekněte jim o organizaci Dlouhá cesta nebo o dalších formách pomoci.

• Pokud se vaše kamarádka, či známá vrátí domů z porodnice bez miminka, nedělejte, jako že se nic nestalo. Vše výše uvedené platí stejně, jako by jí zemřelo starší dítě.

si moc hodna,ze se staras... bude to elmi tezke a velmi dlouhou dobu... ja doporucuji www.dlouhacesta.cz

@maladama myslim, ze to dievcata napisali vystizne. Ja len doplnim, ze mne vadili vsetky otazky, ktore sa tykali bezneho zivota, napr.: si hladna?, potrebujes nakupit? co kupim? co uvarim?....Taketo otazky ma oberali o energiu, nevladala som nad tym rozmyslat a viem, ze ma to velmi otravovalo. Bolo mi jedno, ci a co treba jest, keby mi niekto nasypal kamene, zjedla by som ich a asi by som si to ani nevsimla, hlavne ak som to mala nachystane a nemusela to robit sama. Preto som ocenila, ak niekto urobil nakup bez toho, aby sa ma na nieco pytal, alebo prisiel za mnou bez toho, aby sa ma predtym pytal, ci ma prist...proste som nebola schopna robit ziadne bezne rozhodnutia.
Drzim vam vsetkym palce a prajem vela sily a trpezlivosti.

holky, děkuju moc za vaše příspěvky, vytisknu si to a odkazy a rady z dlouhé cesty pošlu i ostatním v okolí truchlící rodiny.

Všechny dětské věci už odvezli do úschovy včera, tak s tím pomoct nemůžu, ale snad se počítá aspoň ochota pomoct. Ta bezmoc je hrozná, nevědět, co říct nebo udělat, aby to bylo co k čemu a abychom jim to nezhoršovali.

Ono to bude o to těžší, že my teď čekáme druhé dítě. Což samozřejmě teď budeme tajit, dokud to půjde, až na to, že ona měla půjčené moje těhotenské oblečení a já ho budu potřebovat zpátky.

máte nějakou radu specificky pro tatínka? Jak pomoct muži srovnat se se ztrátou dítěte? On a můj manžel jsou nejlepší kamarádi, byli si navzájem na svatbě za svědky... muž normálně emoce moc neprojevuje, ale je vidět, jak ho to hrozně vzalo. Že by taky chtěl něco udělat, ale nemá tušení, co... Tatínek miminka ani nepije alkohol, že by ho vzal někam se prostě ožrat...

@maladama si naozaj dobra dusa, ze sa tak staras. Viem, ze je to tazke aj pre okolie a myslim, ze im velmi pomoze, ked budu vediet co nepovedat.
Co sa tyka tvojho tehotenstva, urcite ti tvoja kamaratka nebude priat nieco zle, urcite to nebude osobne. Len sa nebude vladat s tebou tesit. Urcite bude chciet, ale zakazdym bude mysliet na svoje dietatko, ktore stratila. Ak mozem odporucit a ak najdes silu, urcite jej svoje tehotenstvo oznam osobne. Aby sa to nedozvedela nahodou od niekoho ineho. Naozaj vam drzim palce, aby vam vase priatelstvo vydrzalo a aby ste si boli obe navzajom oporou.

Co sa tyka muzov, oni su uplne ine typy. Nam pomohlo, ked sme boli spolu sami. Nemuseli sme sa pretvarovat ci skryvat city. Moj mm zo zaciatku nerad hovoril o syncekovi, drzal ma ked som plakala, pocuval ked som hovorila. Az neskor sa naucil aj povedat co citi.
Nech su len spolu a respektuju navzajom svoj smutok, jeho prejavy, kazdy ma svoj sposob ako sa s tym vyrovnat. Nech aj muz ma pravo smutit, nech jeho bolest nie je podcenovana. Urcite nie je dobre v takej chvili ziadat muzov, nech su oporou zene. Tou oporou si musia byt navzajom, raz jeden je silnejsi, raz druhy. A este mojmu mm pomohlo, ze pokracoval v normalnom zivote, cize praca. Aj ked mal dlhsie volno, predsalen potom musel spat. Zena je v inej situacii, zostava doma, musi sa zotavit z porodu.

@kveronika my jsme si, ve výrazně menším měřítku, prošli taky ztrátou (dvakrát jsem ze začátku těhotenství potratila a po druhém potratu se mi rozjela klinická deprese - nejsem na to pyšná, dějou se lidem daleko horší věci a zvládnou to daleko líp, ale já to totálně nezvládla) - takže to známe oba z druhé strany, Můj muž ví, co to znamená, snažit se poskytovat oporu ženě, která pro okolí drží tvář a sesype se, jakmile se zavřou dveře... myslím, že právě s touhle zkušeností by mohl kamarádovi hodně pomoct.
Ale možná si to představuju naivně "po žensku", že muži prostě na to sdílení vůbec nejsou...

@maladama ved to, ze mnohi muzi to drzia v sebe a prejavi sa to o niekolko rokov niekde inde. Preto stretavame na cintorine viac vdov ako vdovcov.
Je tazke to vsetko prezivat ale aj tazke snazit sa pomoct druhym prezit to. Ja viem, ze si to musim odzit. Nejako aj citim, ze som to Ondrikovi dlzna, ze aj tou bolestou som s nim spojena. Vo stvrtok mi pride konecne moj mm domov po 3 mesiacoch sustavnych sluzobiek, tak verim, ze nam bude lepsie.
Este pocas tehu som zacala Ondrikovi pisat zapisnicek. Kazda vyznamna udalost je v nom. A budem v nom pokracovat aj teraz. Sice som povodne planovala dat mu to, ked bude dospely a sam bude mat deti, ale mozno to zostane mojim buducim detom aby aj oni nikdy nezabudli, ze maju braceka.

Mozno by som aj ja mala vyhladat odbornu pomoc, neviem. Ale este stale som v stadiu, ked to odmietam, lebo nechcem aby mi bolo lepsie, nechcem to prezit. Ale urcite sa nemusis za to hanbit. Toto su tak narocne zivotne situacie, ze sa vymykaju ''zdravemu rozumu''. Drzim ti palce v tvojom poslani, verim, ze tvoja kamaratka bude za teba vdacna 🙂

ještě mě napadlo, když budu posílat kondolenci, tak jménem jen nás dvou, nebo i našeho dítěte? Co by bylo vhodnější?
Pohřeb prý bude neveřejný, ale nechám tam aspoň poslat květiny.

@maladama ja by som asi dala bud mena vsetkych troch alebo len ''rodina ......''

ahojte bude tomu tri roky co moji dvaja anielikovia odleteli do nebicka bola som v 25tt ke som zacala mat porodne bolesti bolo presne 31,12 2010 23,35 hod tak sme isli do nemocnice tam mi povedali ze sebastianko zomrel v brusku ale musim porodit moju malu mirku zobrali ma na sal a cisarskim mi malinku vibrali presna hodina a datum boli 1.1 2010 za minutu jedna.potom za mnou rano o polsiedmej prisla pani doktorka a oznamila mi ze aj Mirka zomrela zrutil sa mi celi svet nikdy som sa nedozvedela co sa stalo nikdo mi nic nepovedal teraz mam 9 mesacneho syna ktory sa narodil 30.12 2011 strasne ho lubim kazdy povie ked budes mat druhe tak zabudnes to neni pravda stale mi moji drobci chybaju ☹

@maladama Ahoj, ja mela andilky jeste malinke... ale ten druhy mi uletel ani ne pred tydnem 😔 . Musim teda rict, ze me manzel prubezne naliva alkoholem (vlastne je to skoro jedine, co jsem za posledni tyden jedla a pila) a pomaha mi to fungovat. Pred dvema lety mi to taky pomohlo. Jinak totiz nejim, nespim... nejhorsi jsou noce, kdy sedim na posteli a koukam do zdi nebo precim u pocitace a hledam informace, co davno znam ☹. Na kondolenci bych dala "rodina" - ono cist tam i jmeno ditete by me strasne bolelo a asi by se mi ta obalka brzo rozpila. Prvni pohreb jsme meli take soukromy, bez kvetin... mozna bych je neposilala a pockala az na hrob, pokud bude. Manzel nemel potrebu truchlit a povidat, jako ja. Ale hrozne nam pomohlo jet nekam na vikend, jezdit na vylety - nas vztah pak totiz sel skoro na rok do kytek a pomohlo nam az narozeni dalsiho ditka. Myslim, ze by bylo fajn pro ne neco zorganizovat, proste je postavit pred hotovou vec, ze pojedou tam a tam... a pokud se hrouti oba, tak aby jel dalsi par s nimi. Nektere maminky si hodne chvalily dovolenou u more, ja si myslim, ze hrozne pomuze i vikend v CR. Klidne vic, kazdy mesic jeden. A aby to zorganizoval a zaridil nekdo jiny, protoze kdyz truchlis, tak se ti nic organizovat nechces. Ja se treba poprve vsem aktivitam branila, ale ted o ne vyslovene zebram. Protoze se mi sice nic nechce, ale vim, ze mi to hrozne pomohlo a pomuze!

@maladama Jo, a jeste se domluvily kamaradky a kazdy den za mnou prijde jedna na navstevu. Nektere povidaji, nektere jen se mnou sedi a breci. Jina me hodinu hladi a rika, at placu.... ale to mi taky hrozne pomaha.