Kdy jste začaly milovat své dítě?
Ahoj, zajímalo by mě, zda jste všechny začaly milovat svoje dítě od prvního okamžiku. Malému je 14 dní a zatím nemůžu upřímně říct, že bych ho milovala. Cítím se kvůli tomu hrozně. Asi kdybych měla "standardního" novorozence, tak by to bylo jiné. Ale malej málo spí a většinu času, kdy je vzhůru ho buď musím kojit nebo brečí/řve. Kdyby se alespoň uklidnil, když ho vezmu do náručí, abych věděla, že mě má rád. Ale bohužel ho uklidní jen moje prso. Strašně moc si přeju, ať začnu cítít tu neomezenou lásku, která by mi pomohla překonávat ty náročné okamžiky. Uklidněte mě, že nejsem jediná, kdo si toto zažívá/zažil.
@mmlenka no my sme začínali tiež takto a má vyše troch mesiacov na rukách nechce byť doteraz ale prišli sme na spôsob ako ho ukludniť dať do autosedačky a hojdať v ruke.Náš nechce ani cumlík ani byť na brušku, nenávidí kočiar a po každom kojení začne strašne revať až to trhá uši a srdce.Nikto nám nedokázal pomôcť nakolko starostlivosť v Anglicku je úbohá.Chce to nervy z ocele a srdce dokorán.
Neboj se, je to úplně normální, ne každá má milující mateřské pocity hned od narození miminka. Já si říkala během celého šestinedělí, kdy to přijde a moje kamarádka (teď už má pětiletého kluka) si prý říkala snad půl roku, kdy ho bude moct zase vrátit do té půčovny 😀 😀 A u obou to přišlo, tak klid. Miluješ ho, jen pod tíhou práce okolo něj si to neuvědomuješ. Hlavně se snaž co nejvíc odpočívat a kdykoli přijde nějaká návštěva, vraž jim kočárek, ať vyrazí na procházku a Ty spi!!! Čím víc budeš odpočatější, tím líp budeš zvládat tu náročnou práci okolo miminka a totální hormonální bouři v sobě. Já brečela už v porodnici, ty hormony jsou děsná věc, tak neboj, zvládneš to. Držím pěsti, paa 🙂
@mmlenka jestli tě to uklidní, zažívala jsem to samé, nebo spíš, já malou milovala od první chvíle, ale přepadaly mě myšlenky, jestli byl dobrý nápad ji mít, že jsme se měli dobře i bez ní ... ale neboj, to přejde ... , přesně jak napsala @ia. jakmile si najedeš režim a dítko si bude prodlužovat intervaly, bude to lepší a lepší 😉
@mmlenka U prvého dieťaťa je to vždy najťažšie. Podľa môjho názoru to súvisí s tými procedúrami po pôrode, keby ma boli nechali miesto toho váženia, merania oddeľovania od malého radšej v kľude, bolo by to lepšie. Najstarší syn bol náročné miminko, ale výraznejšie meniť sa to začalo po tom, ako sa začal nahlas smiať. U druhého syna to bolo podobné, toho kôli pôrodu v 37.tt oddelili odo mňa (úplne nezmyselne) skoro dva dni, chodila som ho len kojiť. Až keď som porodila tretie dieťa (v kľude doma), tak až to som milovala od prvého okamihu.
Neboj, materská láska príde, daj tomu čas a nezatváraj pred ňou dvere 🙂 Vychutnávaj si každý okamih, keď sa nechá pomazliť, i keď je ich málo, ono sa to časom zlepší. 🙂
@mmlenka Souhlasím s @ia. Sama píšeš že máš "náročné okamžiky", myslím že si potřebujete na sebe zvyknout, první měsíc je u 1. miminka docela náročný, zvláště pro maminku, takže než si vytvoříte režim , trochu potrvá, ale jak Vítek poroste, už bude líp. Tvůj Vítek určitě není nestandardní, je tolik miminek, které uklidní jen prso, že až! Prostě chtějí maminku cítit úplně a co nejdýl.
Některá miminka jsou prostě náročnější, ale určitě jejich pláč neznamená, že maminku nemilují... vše se teprve učí, vše je nové.
Chce to jen trpělivost a pokud máš oporu v manželovi / partnerovi, který ti pomáhá tak je to o to lepší. Hlavně se zbytečně netrap, miminko to vycítí. Pokud ho uklidňuje kojení, tak mu nebraň, a nech ho u sebe jak bude chtít. Asi tě potřebuje cítit víc na tělo, náruč mu nestačí 😉 .
Mám 3 kluky a rozhodně nemůžu říct, že mi hned od prvního okamžiku dávali najevo, že mě mají rádi. 😉 To až časem, jak jsme si na sebe zvykli.
Přeji ať se to zlepší a budete mít ze sebe radost!
@mmlenka Já tě taky trošku uklidním, hned po porodu jsem čekala tu vlnu euforie, štěstí a lásky, která se nedostavila. Přišla jsem si divná, říkala jsem si, že každý to tak má, tak proč ne já. V den propouštění z porodnice mi zemřela babička, malou neviděla a zřejmě to způsobilo moje deprese. Byla jsem totálně na dně, nestíhala jsem domácnost, žárlila na přítele, že chodí mezi lidi (na nákup, do práce) a hlavně jsem byla totálně v háji z toho, že nevím, co s tím mým uzlíčkem mám dělat. Pořád mi přišlo, že není moje, že ji mám na hlídání a chtěla jsem odpočítávat hodiny než ji někomu zase vrátím, nějak jsem si neuvědomovala, že ji nikomu dát nemůžu, že je jen naše. Trvalo to hodně dlouho než jsem mohla říct, že ji miluju, ani nevím, kdy přesně. Ten cit přicházel postupně, první úsměv, první smání nahlas, první "povídání si". Během pár týdnů se to změnilo v lásku na celý život, vím, že ji budu milovat, ať udělá cokoliv, protože takhle to má snad každá máma a i Ty to tak budeš mít 😵 Neboj se, chce to čas, ne všichni zažijí tu úúúžasnou vlnu euforie hned po porodu 😉
Nebuj, bude líp a vše přijde.. TAky jsem měla podobný problém s naším Vítkem 😀 .. Strašně pořád plakal, i 5 hodin v kuse a to bylo o nervy.. Ale teď už se směje i nahlas a to i ten občasný pláč se pak dá v klidu vydržet, když víš, že se bude zase někdy řehtat 😉 .. A sama o sobě si tu lásku třeba neuvědomuju, ale když mi řekl táta, že mu chtěl cizí chlap na malýho v kočárku sáhnout, tak do mě vjel takovej vztek, že kdybych u toho byla já, tak bych ječela jak pominutá. Je to asi opravdu něco úplně jiného, než na co je člověk bez dětí zvyklý..
@mmlenka Jsi odvážná,že jsi sem napsala.Myslím,že tohle není nic,čím by se matky běžně chlubily..u prvního jsem to měla podobně.Moc jsme se těšila,ale pak realita byla krutá.Nevím,jak dlouho to trvalo,ale několik týdnů určitě.Starala jsem se o syna,ale nějaká láska a euforie..to zrovna ne.Jsme si i říkala,co jsem si jako myslela,že já můžu mít dítě..u dcerky už to bylo o dost lepší,věděla jsem, do čeho jdu.Dneska to nechápu,přijde mi,že je bezpodmínečně miluju odjakživa,ale ta vzpomínka na krušné týdny je tu pořád
to co cítíš je úplně normální.....po porodu jsme všechny unavené, potřebujem si odpočinout a nabrat někde síly, ale mimčo nepočká....brečí, čůrá , kaká, blinká a chce jíst 🙂 V prvních dnech je to prostě náročný a asi žádná matka nemůže říct, že cítí tu pravou mateřskou lásku....tedaasi ji cítíme, ale přes ty všechny věci kolem si ji nedokážem v klidu uvědomit. Ale neboj, přijde to...každou chvíli 🙂 A je to opravdu ten nejkrásnější a nejhřejivější pocit na světě . Hlavně neměj výčitky, svýho prcka máš ráda , ale jsi stále ještě krátce po porodu a vše je nové 🙂
@mmlenka Fakt se to zlepší... Jsi v šestinedělí, a to je emocionálně divný období - je to prostě přechod z jednoho období života do jiného (a stát se matkou je asi největší přerod vůbec) a nemusí to být provázené jen pozitivními pocity... Koj, jak malej potřebuje, i tím mu projevuješ lásku, snaž se spát, když on spí, ať máš trochu sil a věř, že bude líp... A pokud nejsi zásadně proti, zkus nosit v šátku, možná to zabere...
@mmlenka Ja na materskou lasku od prvni okamziku neverim, co jsem se ptala v okoli vetsina zenskejch to mela jako ja, ze ta laska prichazi postupne. Svoje dite mam rada od prvniho okamziku, ale... Ja byla prvnich sest mesicu dost vykulena z toho, ze v nam do rodiny pribyl maly prcek a az postupne se zacalo vytvaret to spravne pouto. Kdyz se manzel na zacatku ze srandy ptal koho mam radsi jestli jeho nebo dceru tak to byl on, ted uz je to jednoznacne dcera 🙂
u první - když mi v porodnici sestra dala do náruče miminko, první, co mě napadlo, bylo: probůh, co s tím malým uzlíčkem mám vlastně dělat?! 😕 🙂 žádný výbuch mateřské lásky se nekonal. to přišlo později, postupem času, když jsem se s tím malým uzlíčkem 😵 začala sžívat, když jsem viděla, jak roste, jak mě začíná vnímat, jak dobře se cítí u maminky v náručí, postupně jsem si ji zamilovala.
u druhé - bylo to podobné, jen s tím rozdílem, že už jsem věděla, co s miminkem dělat. opět žádný výbuch mateřské lásky. spíš jsem řešila, jak starší dcerka zvládá doma 40st. teploty a péči tatínka 😀 druhý den po císaři jsem si vyžádala maličkou k sobě a i přes fyzickou bolest, jsem se ji snažila užívat, dokud mám na starost jen ji 😎 postupem času jsem si ji zamilovala, stejně jako to bylo u starší dcerky.
každou miluji jinak, ale obě strašně moc.......až to někdy bolí 😵 😵 😵
Ahojky holky,trošku se sem vtěrknu 🙂 já jsem ještě sice neporodila ( až za 3 týdny ) ale nemůžu se zbavit strachu z toho,že to malý nebudu mít ráda a děsně mě to užírá a mám z toho výčitky svědomí,ale když čtu vaše pocity tak mě to dost povzbudilo a jsem klidnější 🙂 Už ted když je v bříšku,tak jeden den ji mám ráda a druhý je mi tak nějak jedno 🙂 tak snad to všechno ustojím a vše postupně přijde 😀
@bubliii Já jsem svou dceru miluju od prvního okamžiku a milovala jsem ji i před narozením - to abys věděla, že je někdo, kdo to má jinak. Je pravda, že jsem byla a jsem někdy unavená a měla jsem pocit, že nic nedělám dobře, ale o tom, že své dítě miluju jsem nikdy nepochybovala.
@hanicka27 Ničeho se neboj dopředu a už vůbec ne toho, že své dítě nebudeš mít ráda. To přijde samo.
Holky, díky všem za podporu a hlavně těm, co jste na tom byly podobně a nebály jste se to napsat. Podle mě se mateřství ve společnosti příliš idealizuje, mluví se jen o tom krásném a člověk je pak v šoku, když zjistí, že to tak jednoduché není. Nebo jsem to předem možná spíš nevnímala, nevím.
Ale už si snad zvykám a věřím, že nejpozději za pár týdnů budu moct napsat, že je už vše ok a toho našeho prcka bych za nic nevyměnila 😉
Já myslim, že úplně vpohodě! jsi opravdu odvážná a je to dobře, než to dusit v sobě. sama nemám ještě zkušenost, že bych měla mimčo, ale kamarádka mi říkala, že u prvního kluka to bylo brzy, ale na holčičku že si "zvykala" a budovala si k ní vztah ještě v roce!! a přitom kluk je čertík, holčička andílek. takže to není asi jen o povaze miminka 😉
jak píšu, já sice nemám ještě mimi, ale jsem těhu už potřetí, zatím jsme nejdál (ťuk, ťuk!!!!) a přestože už mám za sebou dvě nevydařená těhu, tak někdy mám pocit, že mimčo nezvládnu (i když je fakt, že vidina dalšího potratu je ještě mnoooohem horší, to bych šla už asi na psychárnu - vidíš, tímhle se zase týrám já 🙂 ). většinu času jsem šťastná, že je šance, že se do třetice povede, jindy mám pocit,že místo toho, abych si užívala, že jsem těhotná, tak přemýšlím jestli jsem vůbec ještě těhotná a co bych dělala, kdyby zas něco ☹ a v tomhle zase závidím holkám, které se radují od dvou čárek na testu, těší se na ultrazvuky apod. u mě to tak asi nikdy nebude, bude tam vždy strach..
prostě mateřství je komplikované, ale nakonec ho budem prožívat přes rozdílné začátky všechny podobně 🙂
@sarkar Ahoj, bohužel neprošla. Sice jsem si ho vyžádala, ale odmítli to. Frkli mi ho jen na minutku po základních procedurách, ale to jsem byli oba oblečení. Pak jsme bez něj byla 12 hodin, protože na poporodním oddělení nebylo volno. Taky si říkám, že vliv to mít může, nevím. Někde jsem ale dokonce četla, že když dítě není po porodu hned s matkou, tak se jí začnou vyplavovat hormony, které pomáhají se smířit s tím, že dítě umřelo. Asi to je dost radikální názor, ale něco pravdy na tom být může.
@mmlenka Tak třeba je to kvůli tomu...Ale neboj, myslím, že to fakt přejde. Nemám zatím žádné zkušenosti ale myslím, že je jen hodně malý množství žen, které si k dítěti vztah neutvoří nikdy a ty pak bývají k vidění v TV zprávách - různé feťačky atd. co děti týrají a tak. Myslím, že nejsi ten případ 😉
@mmlenka Ahoj Leni, díky za toto téma. Zrovna dnes v noci, kdy se naše 7-týdenní holčička rozhodla ve 3 ráno, že už se jí nechce spát, jsem nad tímto přemýšlela. Já unavená, hladová, malá pořád fňukala a já netušila, čím to je...měla jsem myšlenky, že takhle jsem si to teda nepředstavovala a jestli teda vůbec budu chtít další děti...no samozřejmě pak jsem měla obrovské výčitky, přeci nejsem nějaká hloupá ženská, co si udělá dítě a pak jen lamentuje. Ale je to sakra těžké...
@mmlenka I když bylo úžasné malou poprvé uvidět, poprvé si k ní přivonět a poprvé ji pochovat, tak musím říct, že v porodnici a prvních pár dnů ne-li týdnů doma, jsem to všechno brala ve stylu - je to moje miminko, tak se o něj musím postarat. Ale že bych si to doopravdy užívala, to zezačátku ne. Možná to bylo i tím, že po císaři je ten stav přece jen horší - já jsem cca týden chodila v předklonu, nemohla jsem se ani pořádně narovnat, takže každý úkon - přebalit ji, nakojit, vykoupat atd. pro mě byla taková menší bojovka. Možná to mateřské pouto začalo sílit v okamžicích, kdy Adrianka začala více reagovat a věděla jsem, že už mě tak trošku vnímá.... Každopádně teď tady ten nekonečný pocit lásky je a vím že už napořád bude 🙂
@mmlenka já sice rodila normálně, ale zašívali mě v narkoze a malou jsem viděla až za 10h a nějak jsem k ní nic necítila, řvala a měla hlad a já z ní byla hotová 😅 ale samozřejmě se vše urovnalo postupně jak rostla, syna jsem měla u sebe hned a nějak ta láska byla na první pohled jiná 😵
@mmlenka - myslím, že je to celkem běžné...nevím, jaký jsi měla porod, jestli normální nebo jsi měla prodlevu v kontaktu s miminkem..já prvních pár měsíců taky neuměla malého prožívat pořádně, měla jsem šílený pocit zodpovědnost, abych všechno dělala správně, kojení nešlo, takže frustrace...ale nedokázala jsem se do něj "vpíjet"..
Můžeš zkusit prostě všechny povinnosti hodit za hlavu a vlézt si s ním na celé dny do postele a jen si užívat jeho kontakt, jeho tělo - optimálně nahatí..a těch šest neděl ze sebe pomyslně nesudnat pyžamo..
Druhý den po přivezení kluka z porodnice jsem ho chtěla vrátit. Kdyby mi to někdo nabídl, neváhala bych ani minutu 😎 Doufám, že tentokrát to bude trochu lepší. A neboj, časem se láska dostavila, ale kdy"to" přišlo, aby to bylo takové bezstarostné, to teda nevím.
@mmlenka Neda mi to a musim se pridat k holkam. Mela jsem po ctyrech MA celkem bezproblemove tehotenstvi, ale porad jsem se strachovala, jestli je miminko v poradku. Ke konci se dostavila preeklampsie a pak sileny porod, ktery pro velkou krevni ztratu skoncil celkovou anestezii a dvema dny na JIP, takze jsem maleho na porodnim sale nevidela vubec, to uz mi fofrem soupali narkozu, na JIPce taky ne takze az po dvou dnech... k tomu nenabehla laktace (az pak doma, po dvou tydnech od porodu, protoze jsem se s tim nehodlala smirit a neustale se "masirovala" odsavackou), malicky byl sama modrina a boule, takze ho vsechno bolelo, plus se ukazalo, ze jeho pusinka a moje jinak normalni bradavky nejsou tak docela kompatibilni, takze jsme kojili pres kloboucky... jakmile se probudil, hned zacal plakat, v noci vzhuru co dve hodiny... proste jsme oba dostali do zacatku docela dost nalozeno a prvni tri mesice jsem si teda rikala: tak tohle je ono? To ma byt ten pocit absolutniho stesti? Vazne jsem tohle chtela? Co to k..... je, to si ze me nekdo dela legraci? Materstvi ze je super vec? No proste bylo to fakt narocny a byly okamziky, kdy jsem brecela... vzteky, smutkwm, litosti, zoufalstvim, pocitem opustenosti... a pak se to zacalo postupne menit. Nasemu Tonickovi je dneska presne rok, teda ve 23:47 to bude rok, co se narodil, a je to nase obrovsky stesti, ktereho miluju laskou nejvetsi. Takze neboj nic, i ty ji pocitis, driv nebo pozdeji proste prijde... to, ze o tom premyslis a ventilujes to, je toho dukazem... jsi uplne normalni, tvoje miminko je taky uplne normalni a mozna vam to bude jeste chvilku trvat, ale urcite to prijde a ty se zaradis mezi nas "normalni" milujici matky. Takze neboj a drzim moc palce. 🙂
@mmlenka Rozumim ti,ja take cekam,kdy prijde ta "rana do palice" a jaksi neprichazi. Sve dite mam opravdu rada,rozhodne bych mu neublizila,bavi me se o nej starat,tesim se jak bude rust...ale takova ta popisovana mega laska,to neni. Je to hlavne pocit zodpovednosti. Tolik opevovanou miminkovskou vuni necitim,posledni dobou spis opacnou,udelaly se mu na hlave takove nazloutle supinky,pry je to normalni a caste..a ubezpecim te,ze to fakt nevoni,spis to pripomina syr😉 Zkratka to beru tak,ze jsme dobrovolne a z nasi vule na sebe vzali zodpovednost za toho tvorecka a je nasi povinnosti z nej vychovat platneho jedince a zajistit mu jak emocni,tak materialni zazemi. Doufam,ze se nam to podari😉
@mmlenka neboj se....já žila 29 let sobecký pohodlný život jen pro sebe. Najednou mi dali v porodnici mimino, které nezajímalo, že se mi chce v noci spát, že mě všechno bolí po porodu a že se mi chce čůrat, kdy on má hlad. Jela jsem jako stroj a snažila se na to zvyknout....teprve až doma, kdy jsme si nastavili režim, a našla jsem si pidi čas pro sprchu a jídlo, jsem začla vnímat ten uzlík jako něco, co miluju a čím jsou starší, tím je to intenzivnější. Přiznám se, že u prvního to trvalo dýl, u druhého to bylo ihned, ale to bylo tím, že už mě prostě nic nepřekvapilo, věděla jsem,co mě čeká...uvidíš, že na konci 6N už to uvidíš jinak a zastydíš se za to, co jsi tady napsala 😉 Příroda to krásně zařídila a mateřský cit, je tak silný, že tě to jednou až vyleká....