Kdy jste začaly milovat své dítě?

Holky, jste uzasne, ze jste sem napsaly! Moc mi to pomaha cist. Co se me a Vitka tyka, tak situace po 14 dnech je urcite lepsi. Vitek malinko mene rve, i kdyz idealni to rozhodne neni - ale kdyz to neni horsi nez obvykle, tak uz to jakz takz davam, clovek si asi zvykne na vsechno. A taky uz zacina trochu reagovat, coz je taky fajn. Ale stale doufam, ze bude lip a lip 🙂 Ze bych ho milovala stale rict uprimne nemuzu, ale citim, ze moje laska k nemu roste, uz nemam tolik myslenek na to, ze ho chci vratit 😀 Tak jsem zvedava, jak to bude za dalsich 14 dni, to uz budeme mit po 6N a treba se uz bude usmivat 🙂

@mmlenka ja jsem rodila prvni dite cis. rezem, a ctyri mesice pred porodem jsem musela porad lezet bez hnuti v nemocnici, misto wc misa na postel, atd, proste furt lezet, az mi zaclo z toho hrabat, a casto jsem se ptala sama sebe, jestli to stoji za to mela jsem strach ze ho nebudu mit rada a co vic ze on nebude mit rad me..po porodu cis rezem jsem ho videla az treti den, a fakt si myslim ze to poskodilo takove to prvni pouto, ale mela jsem ho rada hned jen nekdy se mi zdaloze ne dost....ted jsou mu ctyri roky a je to uplne jine, skvele....myslim ze az budes venku z sestinedeli, tak to bude super...
druhy syn se mi narodil uplne prirozene, od prvniho okamziku az doted je porad se mnou a je fakt ze ta laska prisla rychleji asi, rekla bych ze hned jak mi ho dali tak mela sanci hned se vyvijet, kdezto u prvniho syna me fakt mrzi ze byly komplikacea nemohla jsem si ty prvni chvile vubec vychutnat...ale snad jsme si to vynahradili....

@mmlenka urcite to pak uz bude jen super! ono se hodne zmeni v trech mesicich zivota ditete, do te doby si clovek pripadaze je fakt jen na kojeni a na prebalovani ale pak se to zlepsi, no v pul roce je to pak taky fajn, a v roce, jen kolem dvou let je takove blbe obdobi, ze zacne mit svuj rozum, na vsechno bude ne..ale zas zalezi na povaze ditete, nektere lip nektere hur....a pak uz je to skvele, teda zatim ma syn ctyri roky a je rozumny, zklidnil se, no neni to vzdycky ruzove ale fakt kdyz pak uslysis mami mam te rad tak to je fakt krasne....pak teda nevim jak to jde dal, snad do puberty to je ok no a pak....to uz budou jine problemy...🙂

@kamino
@mmlenka
Ahoj,snad uz se citite lip..pokud mohu pridat svuj postreh,tak si Myslim,ze si to jen neuvědomujete pod tou tíhou nevyspani a všeho co se na vas ted v začátku vali ..zvlášť poprvé je to maso..poznáte to...az přijde 1. Rýma,teplota ..najednou se zacnete o sve miminko děsně strachovat..a uz nikdy neprestanete..

Ahoj holky.Všechny milujeme naše děti i když si to neuvědujeme,ale milujemeje. Já už mám třetí dítě a miluji ho stejně jako ty předchozí.Krátce po porodě jsem musela na operaci a měla jsem pocit,že srácím svoje miminko.Ted bezemně můj maly neusne a já jsem jakoby ráda.Malý ma 4měsíce.Uvažujeme ještě o holčičce.TO JSME BLAZNI CO?

@petrakm Jasne,ten strach prameni z pocitu zodpovednosti,jak jsem psala. Rana do palice stale neprisla,verim,ze to nastoupi postupne,nebo pod vlivem nejake udalosti..nevyspala nejsem,prcek je na mimino v pohode.Uz jsme celkem sehrani,dela mi radost,je to sikula,dobre prospiva,takze nic znepojujiciho se nekona😉

@kamino to není strachovani ze zodpovědnosti,jasné -kdyz hlídám díte kamarádky,tak se rosim,abych ho předala v pořádku,ale kdyz moje díte poprvé temperovalo,tak jsem
Myslela,ze strachy umru a nebyla jsem schopna od nej odtrhnout oči..mám 20mes syna a byla jsem asi 1 noc od porodu bez nej(a bála jsem se o nej strašně a to ho měla moje MAMA..),jsem odrovnana,potrebovala bych vikend bez deti ,taky se věnovat sobě a manželovi,takže strašně chci někam vypálit..ted snad někdy vyrazime..kdyz jsem bez deti,tak mi je za chvíli smutno,Ale vím,ze je třeba se věnovat i zbytku osazenstva,az budes moct,taky si udělej Cas bez dítěte a uvidíš,ze se na nej budes těšit..

ahoj, já jsem začala syna milovat, když jsem o něj musela začít bojovat - což bylo nějakých 6-7tt, kdy mě chtěli poslat na revizi s tím, že se určitě jedná o neprosperující těhotenství. Nedala jsem se a udělala jsem dobře.

Nicméně chápu, jak to myslí zakladatelka diskuse, takže - náš vztah se měnil a prohluboval postupně, třeba když se mi počůral přímo do pusy, protože jsem mu velmi soustředěně ošetřovala pupík, pak když mě začal syn víc vnímat, když se poprvé podíval do očí, uklidnil se po pláči v mém náručí, poprvé se zasmál..

Je ale fakt, že po porodu mě chytla euforie, v porodnici jsem měla spoustu síly a energie, která však postupně po příchodu domů začala opadávat a začala jsem si uvědomovat únavu a bolest po CS, to bylo těžké..

úplně normální pocit,i já teď u třetího dítka až nyní cítím tu neskutečnou lásku,když se na ni zadívám,ona se usměje nebo když usedavě pláče,trhá mi to srdce,je to takový pocit že až nutí pomale plakat láskou a opravdu to přichází později,obvykle se to prolomí jak začne dítko více reagovat a mamince místo neustáleho pláče a dožadování jídla dá i úsměv a povídá si,je to báječné 😵 😵 😵

Ahoj holky!
Mám podobný problém, máme malého ani né týden doma. Nedonošený, porod císařem, miminko mi ukázali 2. den, bylo dlouho v inkubátoru. A teď když je doma, necítím k němu nějak extra velký cit. Dám mu napapat, přebalím, vykoupu, všechno...jenže..čekala jsem že to bude jiné, že cit a pouto bude mnohem větší...zatím nemůžeme ven skrz nízkou váhu takže jsme furt zavření doma, manžel je často v práci, takže jsme tu sami. No fakt na zbláznění, taky uvažuju o nějakém specialistovi, protože mám fakt pocit že mi z toho hrábne! Teď mám pocit, že miluju manžela ale dítě ne....upřímně strašně moc doufám, že budu milovat oba stejně!!!!!! protože is připadnu jako krkavčí matka! ☹ jsme z toho smutná, v depresi....snad se to brzo změní....co myslíte?????

@mamino_mimino Věř tomu, že se to změní určitě. Většinou jakmile začne miminko víc reagovat - usmívat se (to hlavně), chytat hračky... cokoliv, jen když už to nebude to miminko, který jen leží, spí, nebo pláče. Naše Eliška neprobrečela, ale vyloženě prořvala první dva měsíce. Bylo to strašný, odpočítávala jsem každou minutu, kdy se manžel vrátí z práce a vezme si jí do ložnice, abych jí neslyšela. Zlepšilo se to vážně až když se začala víc usmívat a reagovat na mě. A nedávno, když už spinkala, jsem si říkala, že jsem sice ráda že už spí, ale zároveň se těším na to, až se zase probudí, usměje se na mě a budu jí moct pochovat🙂 Ale první dva tři měsíce o nějaký velký lásce nemohla být řeč... 😔

@mmlenka ahojky. mám doma taky Vítka 🙂 a měla jsem stejný problém..když se narodil, měla jsem ho ráda, ale taková ta mateřská obrovská láska nic..trvalo mi to dokonce několik měsíců, než to přešlo..ze začátku bych ho byla i ochotná někomu dát ☹ hrůza. k tomu byl Vítek velmi plačtivé a málo spící dítě (plakal - spíše řval i 4 hodiny v kuse a pak si dal 10 minut spánku a začal nanovo..). z porodnice jsem si odnášela miminko a pocit "viny", že dítě pláče a že je to špatně. až cca po půl roce jsem zjistila, že jsem měla poporodní deprese a k tomu dítě s baby kolikami a hodně citlivé. ale ta láska přišla 🙂 u druhého syna přišla hned. určitě i tím, že jsem nebyla tak vykulená a porod nebyl tak náročný 🙂

@mamino_mimino To je normální, já jsem Anežku začala obrovsky milovat až s koncem šestinedělí. Z porodnice jsem odcházela s tím, že kdyby to šlo, tak ji snad vrátím. Měla jsem pocit, že skončil veškerý život, že už si nic neužiju, budu jen zavřená doma s tím řvoucím uzlíčkem. Jak píše @paolin, taky jsem měla poporodní deprese a pořád jsem jen brečela. Naštětsí mi hodně pomohlo manžel, byl se mnou ze začátku doma a pak přijela moje mamka. Já bych Ti poradila, jestli máš možnost, ať u Tebe někdo je - manžel, mamka - nebo odjet k rodičům. Po šestinedělí určitě bude líp.

Taky asi mám poporodní depku ☹ ta změna života se mi moc ZATÍM nelíbí, předtím jsem si mohla dělat co chci (téměř), chodila jsem do skvělé práce se skvělými lidmi, mohla s kámoškama zajít na vínko atd. prostě takový ještě bezstarostný život a teď....jsem připoutaná doma, do práce se jít odreagovat nemůžu, jsem tu často sama, napadají mě šílený myšlenky ☹ achjooo, ať už je to lepšííííííí........

@mamino_mimino taky jsem to tak měla..byl to strašný šok a ještě to řvoucí mimino ☹ snad už budete moct jít brzy ven a bude líp. a nějakou kamošku by to chtělo. nad vodou mě tehdy jedna držela, vlastně to bylo oboustranně. dodnes vzpomínáme, jak strašně jsme si tehdy pomohly.

čím bude "starší" tím víc ho budeš milovat, aspoň u mě to tak je, ta láska pořád roste 🙂

Díky moc holky za podporu 🙂 těch pár řádků není vůbec zbytečných, potěší 🙂
Jo navíc se budeme stěhovat, takže tam nebude moc lidí, který budu znát 🙂 no prostě jedno k druhýmu... jenže jak sehnat nějakou maminu? to nebude tak jednoduchý, ale nějak se s tím zkusím poprat!
Ano taky si myslím že je důležitá podpora... druhý den jsme měli malého doma a manžel "musel" na stavbu, tedy ne do zaměstnání, ale na stavbu, kam vlastně nemusel, počkalo by to nějaký ten den...takže hned druhý den jsem strávila s malým úúplně sama, no ale překousla jsem to, ikdyž mě to v koutku duše mrzelo....
Jo až budem moct jít ven, bude líp, pořád doufám v lepší zítřky, ale furt niiic 🙂) co mi zbyde než se tomu smát už...anebo začínám bláznit 😀

mne mala taky pobrecela celou noc,citila sem se hroznee,,,ale sem ji milovala od prvniho dnee,,a citila sem ze je to moje dcera a ze budu ji davat i to prvni a poslednyy,,detatko kdyz breci jenom s nami komunikuje...muze mit koliku,bolet brisko,hlad,rizen,,,,,anebo nas potrebuje a chce nase obejmuti a sliset nas hlas,,,kazda maminka musi vedet jak na to🙂neboj to prejde ...... 😅

@mmlenka - to víš, že svoje dítě miluješ, jen sis to možná ještě nestačila správně uvědomit. máš na starost spoustu jiných věcí kolem něj i sebe samé. přece jsi ho milovala ještě před tím, než jsi ho poznala a budeš ho milovat pořád. nejdýl to pocítíš ve chvíli, kdy se o něj začneš bát. ne že bych to chtěla přivolávat, ale každé dítě se někdy zraní nebo mu to alespoň hrozí. a přesně v ten moment si to uvědomíš 🙂 nikdy se totiž o nikoho jiného nebudeš tak strašně bát, že bys pro něj byla schopna zemřít, jako pro své dítě.

U prvniho ditete tam byla zamilovanost okamzite.....ale u dcerky me to taky trvalo..byla uplne jinna nez syn.Syn spinkal ,neplakal krasne sal proste uzasny miminko.A dcerka rvala,nechtela prso,ani flasku nic..jen furt rvala a rvala a rvala.Ja na pokraji zhrouceni byl to boj a tezkej,hodne tezkej.a najednou prisel zlom a proste ji miluju je uzasna i kdyz rveeeeeee 🙂 ,ale nam to trvalo celkem rok je to strasny ja vim .nekdy mam i vycitky ,ale prost eto neslo,ja sem pro ni udelala vsechno,nakrmila stejne nejedla,okoupala,na prochazky chodila a mala furt rvala....ale uz je to za nama a jsem stastna...

@mmlenka Ma to podobne urcite hodne maminek. Moje Miri byla naopak prvnich 14 dni uplne ticho, az jsem si rikala, jak je zlata, ale za to pak rvala az do roka temer non stop, ze jsem se temer slozila psychicky.
Uz si moc nepamatuju prvni pocity, ono se to vsechno strasne rychle zapomina, nevim, jestli jsem ji milovala hned, ale mela jsem obrovsky ochranitelsky pocit. Kazdopadne to pouto a laska porad roste, az se posledni dobou zacinam bat te sily...

Ver mi, ze vsichni meli pravdu a ze vazne neni vetsi sila nez materska laska a urcite to poznas 🙂

Jediná určitě nejsi! Neboj, čím víc času s ním strávíš, čím větší pokroky bude dělat...tím víc se budeš zamilovávat. Já pvní tři měsíce myslela, že zešílím, že ho snad půjdu nechat vyměnit nebo reklamovat (nadneseně samozřejmě), ale s pomocí tatínka jsme to přežili oba ve zdraví a i když mám stále závislýho pišťu, tak už by ho neměnila, nedala, neprodala...miluju ho každým dnem víc a víc. Stále mě překvapuje, jsem dojatá a pyšná a nemůžu věřit, že tohle jsem si vyrobila. Uvidíš, budeš to mít stejné. Teď je toho na tebe moc a hormony do toho...přejde to. Bojuj sama se sebou, ne s prckem a bude jen líp. Moc držím pěsti. Ty tu lásku v srdci máš, jen o ní teď přes všechnu tu únavu nevíš 😉

Tak já se musím jen a jen přidat. První dítě jsem začal brát trochu na vědomí asi dva měsíce po porodu. Do tý doby to pro mě byla uřvaná věc, ke který jsem absolutně nic necítila. A byla jsem z toho hrozně vynervovaná, připadala jsem si divná a nikomu jsem to nikdy neřekla. Měla jsem pocity viny, že já nedokážu milovat svý dítě a hodně jsem se kvůli tomu nabrečela.Ta opravdová mateřská láska ale přišla a dneska bych kvůli ní udělala cokoli (opravdu cokoli). Ale myslím, že tam byl problém už od začátku porodu, holku mi hned odnesli, pak nám nešlo kojení, protivný sestry, velký stres atd....
Druhý dítě jsem milovala hned. Na porodním sále mi ho dali hned na břicho a k prsu, kolem byla velká pohoda, pohodoví lidi, zkrátky bylo všechno jak má být. Prostě pohodička a láska od první minuty. Ale podruhý je to prostě jiný, člověk už ví, do čeho jde a je na to připravenej... Taky jsem se bála, jestli budu obě děti milovat stejně, jestli to dokážu ??? Ale příroda to má tak zařízený, že lásku nemusíte mezi děti rozdělit...láska se prostě zdvojnásobí 😵

Problémy vzniklé po porodu, jsou ve skutečnosti vyústěním problémů předchozích. Žena často není spokojená s bydlením, s chováním partnera, svých blízkých. Je stresována, frustrována, místo toho, aby k ní bylo okolí milé, ohleduplné a naplněno nadějí. Často žena nemá vyřešené zaměstnání, to, co chce v životě vlastně dělat, to, jaká ve skutečnosti je. Všechny problémy (ve sféře ekonomické, sociální, fyzické, psychické i duchovní) vyplynou na povrch. Navíc často těžký porod (nerespektování přání rodičky, nedostatečný bonding, příliš mnoho pozorovatelů) tyto problémy ještě umocňují. Dítě je plačtivé, zmatené a vlastně ani neví, zda je dobře, že vůbec je. Proto maminka se musí snažit vypustit vše, co ji stresuje a odpočívat, klidně celý den ležet v posteli a kojit, kojit a kojit. Věřte mi, sama jsem si prošla 20h traumatickým porodem, s obrovským nástřihem a pocity totální vyčerpanosti. Trvalo mi půl roku než jsem se vzpamatovala, další dva roky jsem ještě kojila. Cítila jsem, že to potřebuje moje dítě a vlastně i já, abych měla možnost se z nepříjemných návštěv zdejchnout a v klidu kojit a věnovat se jen a jen človíčku spadlému z nebe mě do náruče. U mě přišly obrovské změny k lepšímu až po dvou letech od porodu, jizvení se zahojilo, ale i tak se při změnách počasí ozývá. Příště bych nejraději rodila doma, bez pozornosti a přílišného strachu svého okolí. Proto holky, nebuďme bezbranné, ale řekněme si alespoň v tomhle nesmírně těžkém období, co opravdu chceme a co ne. Já sama s tím dennodenně bojuju. Zduř! (Výborná literatura o této problematice je i na netu: kukněte na autory jako MUDr. Helena Máslová, Ivana Konigsmarková, Doc. Rudolf Smahel či o bondingu Michaela Mrowetz). Ať se Vám vše daří a ať jednou zažíváte hlubokou radost ze svého dítěte (i přesto, že Vám možná nikdo nedokázal předat krásu být ženou a být matkou. Často jsme obklopeny zraněnými matkami - nedořešenými vztahy v rodině (více Bert Hellinger - rodinné konstalace). Já až teď objevuji krásu v povolání být matkou... je to nejtěžší, nejhůře placené, ale zároveň nejkrásnější , nejzákladnější poslání na světě.... jehož tajemství a hloubku si začneme víc a víc uvědomovat až časem.

Proto VYDRŽME KAŽDODENNÍ STAROST A NÁMAHU. JEDNOU SE NÁM TA PÉČE VRÁTÍ 😉 I HOPE SO 😎

@mmlenka Tak se po nejake dobe hlasim zpet..."rana do palice "" se dostavila presne na prckovy trimesicni narozeniny,kdy jsme byli na ockovani...samozrejme po vpichu plakal,ale jak jsem ho vzala do naruce,tak se pritiskl a prestal...v tu chvili jsem mela slzy v ocich a bylo mi jasne,ze uz je to tu...

Ja se tedaa taky pridam, mam dva kluky, oba cisarem. Prvniho mi prinesli asi dve hodiny po operaci, pamatuju si, ze jsem si rikala, ze je krasny, ale jinak nic, zadna euforie. Doma jsem se vic soustredila na tu praktickou stranku a laska prichazela postupne, s usmevem, zvatlanim a nejvic s prvni teplotou 🙂
Za rok prisel druhy,opet cisarem a kdyz mi ho poprve donesli, milovala jsem ho okamzite.Myslim, ze to bylo tim, ze uz jsem byla "zkusena", nemusela jsem se tak soustredit na koupani, prebalovani a mela jsem cas jen na nej. A ted po dvou letech muzu zodpovedne prohlasit, ze je moc miluju oba!

@mmlenka A jak valcite? Uz je to taky lepsi ?

@kamino Ahoj, u nas uz taky lepsi, Vitek uz mnohem mene breci a vic se usmiva. Ale po ockovani mi rval jak tur pul hodiny nehlede na moje uklidnovani 🙂 Takze u me ta laska roste spis postupne. Ale roste a to je nejdulezitejsi. A uz se strasne tesim, az mi ji zacne opetovat 🙂