Kdy jste začaly milovat své dítě?
Ahoj, zajímalo by mě, zda jste všechny začaly milovat svoje dítě od prvního okamžiku. Malému je 14 dní a zatím nemůžu upřímně říct, že bych ho milovala. Cítím se kvůli tomu hrozně. Asi kdybych měla "standardního" novorozence, tak by to bylo jiné. Ale malej málo spí a většinu času, kdy je vzhůru ho buď musím kojit nebo brečí/řve. Kdyby se alespoň uklidnil, když ho vezmu do náručí, abych věděla, že mě má rád. Ale bohužel ho uklidní jen moje prso. Strašně moc si přeju, ať začnu cítít tu neomezenou lásku, která by mi pomohla překonávat ty náročné okamžiky. Uklidněte mě, že nejsem jediná, kdo si toto zažívá/zažil.
@mmlenka Buď úplně v klidu, měla jsem to taky tak, k prvnímu synovi jsem hledala cestu snad půl roku... Opravdu to trvalo dlouho. Pořád brečel, já jsem byla nevyspalá, totálně vyšťavená a zdálo se, že to nebere konce. Ale pak se to rychle otočilo a já ho začala milovat snad ze dne na den. Bylo to od chvíle, kdy přestal tolik brečet - pak už brečel "jen" v noci, ve dne už konečně ne. Druhého syna jsem milovala už od dvou čárek na testu. Prostě každé těhotenství je jiné, každé šestinedělí je jiné, každé dítě jiné... Taky jsem u prvního měla výčitky, připadala jsem si jako špatná matka, ale co jsem si tak zjišťovala, je to normální a časem se to změní, neboj se nic. Jen některé z nás potřebují toho času trochu více, stejně jako já. Tak držím palce, ať je to brzy lepší! 🙂
@frufrunka
měla jsem to se synem stejné. Od porodu jsem se cca 8-9měsíců nevyspala, někdy i dva dny v kuse ani hodinu, byla jsem zoufalá, přetažená,frustrovaná. Syn bojoval s kolikami, plakal v kuse celé hodiny. V rodině podpora mínusová, manžel od rána do večera v práci. Prožívala jsem noční můru. Zatnula jsem zuby a musela to vydržet. Teď mám doma zdravé a usměvavé batole a jsem šťastná. Když mi ale některé maminky básní o mateřské, jako o nejkrásnějších dnech života, absolutně se s tím neztotožňuji.
@mukynka mě je líto jiných věcí, musím říct. to, že jsem nebyla hned šíleně zamilovaná beru jako fakt. prostě to byl dlouhodobější přerod. spíše mě dodnes mrzí, že jsme malýho brzo stěhovali z ložnice, že jsme chtěli, aby spal sám a on byl sice statečnej, ale dneska to fakt vidím jinak. od narození druhoše se lecos změnilo. všechno je mi přirozenější a už se řídím vyloženě jen sebou, svojí intuicí a né tím, co mi kdo radí, že mám dělat, aby na nás to naše dítě neviselo... ale na kom má viset, že jo?! šak my jsme zatím jeho jediná jistota, opora. já taky zrovna nejsem štěstím bez sebe, když spím v ložnici sama bez muže a to jsem dospělá. takže od narození jáchyma s náma spí v ložnici, máme teď tři matrace vedle sebe a je to báječný. musím říct, že si to užíváme všichni a když potřebuje ten nejmladší, spí s náma taky. tak třeba tyhle věci, že jsem nebyla dost empatická, že jsem se nechala příliš ovlivnit okolím, aniž bych opravdu přemýšlela, co je nejlepší pro moje dítě, ty mě opravdu mrzí ze všeho nejvíc. v tomhle to mají druhé děti lepší. než přídou, lecos se ustálí, rozleží, uběhne nějaký čas, kdy už jsme rodiči a lecos pak už vnímáme a tudíž i děláme jinak. přeci jen, je to ta nejtěžší role, že jo. a manuál vám k našemu dítěti dát nikdo nemůže a my se jednoduše pořád učíme za pochodu a logicky děláme i spoustu chyb.
@hehena To ano. Já ti rozumím. Když jsem čekala mladšího, bydlela jsem s manželem u jeho rodičů a nesměla jsem si dělat nic po svém. Vše muselo být podle tchýně, protože ona přece vychovala už tři děti a ví co a jak, kdežto já nevím nic, teprve se učím. Takže přestože jsem si nepřála, aby se syn koupal každý den, ale jen obden, muselo se koupat denně, protože si tím dítě zvykne na pravidelný režim. Když jsem šla s malým ven, vždy jsem ho podle ní málo oblékla. Co na tom, že venku je 30 ve stínu? Mimčo má mít o dvě vrstvy oblečení víc než dospělý a basta! Takže když já mám tričko s krátkým rukávem, on musí mít ještě mikinku a bundičku. Takže výsledek ten, že kluk se potil. Pak stačilo, aby trochu zavál vítr, ofouknul ho a kluk byl nemocný. Doma se přetápělo, aby byl maličký v teplíčku. Stejný výsledek. Vylezli jsme ven a kluk hned nemocný. Což má mimochodem do dnes. Stačí, jak se venku ochladí a hned mi marodí. A to je mu osm let. V podstatě by se s trochou nadsázky dalo říct, že jsem se musela i ptát, kdy si ho smím pochovat a kdy ne. Grrr, raději ani nebudu pokračovat, protože když si na to vzpomenu, vaří se mi krev v žilách. Bohužel, nechala jsem si tehdy vše líbit. Bydlela jsem pod jejich střechou a chtěla jsem mít doma klídek.
@mmlenka
Ahoj...když jsem ještě chodila na zdrávku, měy jsme tam jednu paní učitelku na somatologii nebo psychologii tuším, už nevím, ale podstatné je, že řekla, že vztah k dítěti nezvniká hned a že se ho člověk učí, to učí je podstatné slovo.
I v takovém případě jako je mateřství , se city nedají nařídit a nakázat. Přijdou dřív nebo později.
A vzhledem k tomu, jak je těhotenství a porod náročný (nebo může být) a dítě je stále ubrečené a - ano je to tak - prostě nás vysává a je to přirozené ač se nám to líbí nebo ne - není snadné hned cítit něco nádherného.
Nebála bych se asi úplně toho, že ty pocity chybí. Ono to časem přijde, může to trvat i několik týdnů, měsíc, dva..nevím...Ale nevyčítej si to 🙂
Pa Gábí
Mojí dceru jsem taky nemilovala hned. Taky mě to trápilo. Až po delším čase to u mě vypuklo v plné míře.
Ahojky vcera me mamka vyprávěla jak me nemilovala...po porodu me donesly jen na chvily a mamka asi prý 20 minut si říkala:je to moje tohle to mám já milovat ale já to nechci já to nemiluju hehe ale pak se to prý změnilo v mome tu kdy me prebalovala a zamilovala se PAC ani nevěděla co porodila byla po epiduralu mimo :D každý to ma jinak moje tchyně nechtěla svagrovou3mesice po porodu ani ji nepochovala prý mela znaky traumatický syndrom a pak se to v ní zlomilo hlavu vzhůru 🙂 🙂
Já mám pocit, že sem eště nezačala 😕
Sice uz je posledni prispevek stary skoro rok, ale u me je to aktualni. ☹ co citim, mam tu nejake dite, porad se necitim jako matka... Mrzi mi, ze to tak citim. Ale opravdu mam strach, ze se to nezmeni. Kdyz breci, spis rve, tak uz kolikrat nevim co delat ☹ pochybuju, ze jsem se mela stat matkou. Stydim se za to, ale v okoli to nemam komu rict, protoze kazdy mel "pohodove" obdobi. Nikdo o tomhle nemluvi ☹
@maminkazdenicka mas za sebou traumaticky porod a je tu sance, ze se potykas s poporodni depresi. Na hrdinstvi neni cas, res to s lekarem. Pro dobro vas abolu, vlastne vsech tri. Mam to za sebou, je to hnusne a nejhorsi je, ze si rikas, ze to nemuze byt ono, ze zase tak zle ti neni...ale ono je...Hodne stesti!
@nonnni mela bych zajit k psychologovi nebo to resi na gynde? Bojim se, ze malemu ublizim. Samozrejme nechci, ale kolikrat uz mi rupnou nervy a ja vim, ze za to nemuze. ☹
@maminkazdenicka Kojis? Na gynde by te meli nasmerovat, ale muzes klidne i hned k psychiatrovi. Pripadne muzes zavolat na krizove centrum a nechat si poradit, kam ve svem okoli a situaci nejlepe jit. Res to, je to opravdu zle, ale da se s tim pracovat. Ty i malicky si zaslouzite, aby se to resilo!
Za me jsou fajn tady, maji i linku duvery...
@nonnni kojím, malý mi to sice bojkotuje, ale snažím se vydržet, ale je to spíš krocení divé zvěře, smím se zeptat, jak dlouho to trvalo u Tebe?
@maminkazdenicka To ti opravdu může dělat kojení. Já malého milovala od začátku, v 5 měsících jsme hooodně bojovali s kojením a já měla pocit, že se zblázním, měla jsem stavy, kdy jsem litovala, že jsem matka a vrátila bych čas. Když se srovnalo kojení, srovnala se i hlava. Držím pěsti, ať je líp
@apacheee tak já kojení řeším od začátku, v porodnici mi nasadily kloboučky, těch se nemůžu zbavit, měla jsem doma laktační poradkyni, ve čtvrtek přijede zase. Nejradši bych utekla a zahrabala se pod zem, ale děkuju za podporu.
Opravdu milovat jsem ji samozřejmě začala až postupně a den ode dne ji miluju víc a víc, ale asi když se začala usmívat a víc na nás reagovat. K tomu úplně mrňavýmu miminku jsem takovou velkou lásku necítila.
@maminkazdenicka pul roku, nez mi doslo, jak strasne zle mi je....je to pliziva mrcha, porad jsem si rikala, ze to dam, ze jsem jen unavena...nebyla...
@nonnni já už jsem právě říkala manželovi, že se bojím s ním být sama, abych mu neublížila, že bych asi měla zajít k psychologovi, ale on mi na to vždy řekne: nepřijde mi, že máš nějaké deprese, malej je zvíře a není to s ním jednoduché, zvládáš to dobře...
tak já nevím,... ☹
@maminkazdenicka Na chlapa nedej, já jsem občas před manželem vypustila z pusy taková slova, že se za ně dnes stydím a on mi jen vynadal, jak to můžu říct, ale vůbec nepochopil a to je jinak opravdu skvělý, ale prostě si neuměl představit, co se mnou ty pitomé hormony dělaly:(
@maminkazdenicka Zdeni, můžeš si normálně dojít do nějaké psychiatrické ambulance a poprosit o doporučení na psychoterapii, pak ti to normálně hradí pojišťovna, máš na to nárok, poporodní deprese není nic neobvyklého. Případně třeba tě psychiatr po nějakém pohovoru nějak nasměruje, třeba to podle něj bude normální poporodní stav s ohledem na ten porod a problémy s kojením... Držím palce, ať je líp, já jsem si taky minimálně půl roku po porodu procházela psychicky nehezkým obdobím a taky jsem byla špatná z toho, jak tady pomalu všechny matky milují své dítě od prvního okamžiku a prožívají nejšťastnější období života atd.
@apacheee tak manžel je úžasný, jen si pořád myslí, že je vše v pohodě, já se stydím, ale řekla jsem mu jak se cítím, naštěstí mě neodsoudil, ale říct to nahlas je strašné ☹
vůbec jsem netušila, co mě po porodu čeká, člověk si to maluje a ona realita úplně jiná
@maminkazdenicka Zkus psychologa, věřím, že Ti to pomůže. Já jsem dcerku bezmezně milovala snad od prvního těhotenského testu. Po porodu jsme se musely trochu sehrát, dost trpěla na kojeneckou koliku, takže jsme si taky ,,užili.´´ Někdy už jsem měla pocit, že fakt nemůžu, ale stačilo, když si na chvilku schrupla v postýlce a byl to zase můj miláček...
@brouzdalka právě, všude samé pozitivní zprávy a člověk aby se bál napsat jak se opravdu cítí, takže jsi k malému měla vztah až v jeho půl roce? já si nedovedu představit, že k němu takhle dlouho nic neucítím.
@prcekverunka tak to jsi měla super, já do porodu brala těhotenství tak nějak hypoteticky, nevěřila jsem tomu a když mě pak uspaly a donesly nějaké dítě, tak se mi moje hypotéza jen utvrdila :-/
snad bude líp, moc děkuju.
No, já vím, že každý to má nastavené trochu jinak, ale já osobně jsem je milovala už když byly půlcentimetrové v bříšku - takovou otázku jsem si díky bohu nikdy nepokládala:o))