Netěší mě role matky 😞((
Ten pocit ze mě musí ven. Mám 3 měs. miminko a namísto toho, abych si užívala roli matky, tak jsem nešťastná a dítě mi leze na nervy ☹ 😨 Po 6 nedělí, kdy jsme se zbavili kolik, jsem si říkala, že teď už snad bude jen lépe. Role matky mě začínala těšit. Ale posledních pár dní se Tobiáš začíná vztekat stále častěji a málokdy se stane, že dokáže být 20min. v klidu. Hrazdička s hračkama mu spíš začala lézt na nervy a vzteká se v ní, tak ho do ní radši nedávám, v košíku být nechce, chovat ho věčně taky nebudu protože mi připadá, že si na to začal zvykat. Chovám jen když už opravdu se vztek mění v pláč. Kolikrát ani to nepomůže ( a to si ho beru i ven na zahradu ). Navíc mám problémy s usínáním. Usínám 2 hodiny. Tobiáš chodí spát v 9 večer, vstává v 5 ráno. Často bývám unavená, nevyspalá, a z toho následně vzteklá. Přes den když Tobiáš usne třeba na 2, 3 hodky, tak nemám šanci si jít lehnout s ním, protože než usnu, už se probouzí. Málokdy se mi povede že do hodiny zaberu . Večer... když už usíná, se děsím následujícího dne, kolikrát se zase navzteká a zvládnu to, aniž by mi ruply nervy??? Manžel mi naštěstí pomáhá ale také bývá často na nervy, např. když se celý týden těší na oblíbený závod Moto GP a nemá tu chvilku klid, protože malej večně kňourá. O víkendu spí u něj on, takže alespoň o víkend se vyspím. Ale od pondělí do pátku je to boj ☹ Říkám si poslední dobou, kdybych mohla vrátit zpět loňský rok, kdy jsem se rozhodla otěhotnět, protože mě ten stereotyp nebavil, rozhodla bych se nyní pro to: nemít dítě. Všude kolem sebe jsem slyšela jak je krásné být matkou, jak se ti změní život k lepšímu ale já to tak necítím. Je mi do breku když se tu o tom rozepisuji a nenávidím se za moje pocity. Ale já už to neumím v sobě dusit. Musí to ven i za cenu odsuzujících komentářů . Má matka mi cca v 1měs. věku Tobiáše nabídla, že si malého vezme na pár dní (bydlí 100km od nás), ale to jsem zavrhla. Jednou jsem jí řekla, že Tobiášek užívá tyto a tyto léky a že si nepřeji aby ho v období 6nedělí brala kočárkem do obch. center a nedokázala to respektovat. Není to jen tento důvod, proč jí ho nechci půjčit. Dalším důvodem je ten, že by mi moc chyběl, i přes to, co tu teď píši. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych o něj přišla. To bych nepřežila.
Jen si říkám, kdy budu zažívat ty pocity, které tu všechny matky pociťují: užívání si role matky, nejšťastnější období v životě, nepopsatelná mateřská láska apod. Kdy? Přijde to vůbec někdy nebo budu jen zažívat ty nepříjemné pocity, které zažívám poslední dny a děsí mě to!!!
PS: tento příspěvek prosím nekomentujte pokud mě chcete soudit, jak špatná máma jsem.
@lenkagsxr Nikdo ti nerekne, ze je to i unavne, vycerpavajici atd. Takze tlak na to, ze je to jen uzasne a tobe je pak o to hur. To bude dobry, uvědom si, ze i ostatní mají nekdy dost, jen to třeba nereknou. Casem se to zlepsi, ja to s tim spaním a unavou mela podobne, pak je clovek nervozni. Dite mas rada, chce to odpocinek občas byt sama a orazit si, pripadne psychologa. A občas koukni na piskoviste nebo na nejakou maminku jak hotova tlaci kocar - občas uvidíš, ze jsou ztrhane, nervozni, uplakane, a nekouknej a nesrovnaj se jen s tema, co zrovna jedou s nalakovanymi nehty a od kadernice. A jestli myslis, ze uz je to moc, zajdi k psychologovi, ale mozna bude stacit si vyjit na kafe s kámoškami, bez decka.
@irennn To je na tom to nejhorší, že se člověk snaží ze všech sil, ale tomu dítěti to pořád není dost dobré. Ať vyzkouším cokoli, tak se jí to stejně nelíbí. Strašně mě to pak mrzí, že je pořád taková nespokojená, že se mnou není ráda ☹ Taky jsem zvědavá, jestli se po prvním roce aspoň něco změní, ale moc tomu nevěřím ☹ Podle toho, co píšeš, jsi na tom ještě mnohem hůř než já. Tak to tě obdivuju, že to ještě zvládáš. Já už jsem někdy zralá na odjezd do blázince 🙂 U nás jsou noci celkem v pohodě. Uspíme v posteli - to někdy trvá i hodinu. Pak přeložíme do postýlky a spí dál. Dost sebou ale v noci mele a já u toho nedokážu spát, takže s ní spí manžel a já spím v obýváku. Manžel má tu výhodu, že lehne a hned spí a navíc se vzbudí až když malá začne plakat. To většinou stačí dát dudlík a spí dál, nebo dostane 1x za noc UM. Akorát vstává nejpozději v šest ☹ Ale jinak, jak píšeš. Nemůžu jít ani na krok od ní, aby nezačala hned ječet. Ječí a plazí se za mnou 🙂 Všechny práce dělám, až když přijde manžel domů. Naštěstí mi s ní hodně pomáhá, bez něj bych to nezvládla. Je to na nic. Člověk se na dítě těší a pak je z toho kolotoče tak vyčerpaný, že se ani radovat nezvládne a většinou ani není z čeho. Já se raduju jedině z toho, když usne a já mám chvilku klid 😀
Ahoj, mám 2 děti, obě holky extrémně nespavé od miminek. Taky jsem se z dětí neradovala. Dokonce když jsem si přivezla druhou dceru z porodnice, tak jsem brečela, co jsem si to udělala, že se zase 2 roky nevyspím ( děti ječely celé noci, měly reflux, furt všechno poblitý, hrozný). Kojení se mi nedařilo a manžel mě tehdy moc nepodržel. Ale pak se stala taková zvláštní věc...pochopila a hlavně přijala jsem to, že už nebudu mít žádný jen svůj život, že se prostě musím přizpůsobit dětem, že vyčítat si s manželem kdo urval jakou chvíli pro sebe, že tohle je k ničemu. Protože moje děti jsou takové, jaké jsou, prostě nespí, špatně jí atd...., ale jsou i tak naprosto úžasné a musím to tak brát. Nevím, jestli jsem správně popsala ten pocit, ale snad mě chápete 😉 . Prostě jsem rezignovala na své potřeby, své záliby a všechno dělám s holkama a nemyslím na to, jakej jsem chudák, že se jich ani na chvilku "nezbavím". Nesnažím se pořád někoho uhánět, aby mi je pohlídal, protože z toho jsem byla akorát nasr...., protože ani jedna babička jaksi nemá zájem. A jsou maminky, který mi budou oponovat, že přece s dětma nemusí skončit život, ale mě ano, skončil mi ten "můj" ,ale začal ten s nimi, a mnohem lepší. Ale abych vám to zas tak nemalovala, tak i já jsem samozřejmě ráda, když usnou, včera to bylo ve 23.30, i když celý den běhaly venku a dneska tam taky ještě držkujou, že nejsou unavený 😝 . Já jo a moc. Hlavu vzhůru, nemusíte být supermatky, taky taková nejsem, ale už to docela "dávám" 😀 😀 😀
@irennn máš nějaký recept na to, jak to zvládnout psychicky? 😒 Jak píšeš, když se začíná vztekat, zuřit..........jak to řešíš? Ptám se proto, že vím, že mě podobné peklo taky čeká. Záchvaty vzteku mého dítěte nedávám už teď a fakt se děsím toho jak to budu dávat až mu bude rok. Obávám se, že skončím v blázinci. Zatím se mi vzteká 5 měs. mimčo, občas mě kopne, propíná se při přebalování, oblékání, ale co budu dělat za rok?
@lenkagsxr no můžu ti říct, že mám chuť už ho někdy plácnout, když mě třeba schválně kousne nebo se furt vzteká, kolikrát už by mi ta ruka vystřelila, ale touhle cestou jít nechci,tohle nikam nevede a je to špatné...ale myslím na to v hlavě často 😀 😀 😀 jak bych ho nejradši i tak malýho zbušila, protože ten náš je fakt terorista. Ale někdy už zvýším hlas a křiknu a už dost...! Většinou se zarazí a přestane a je chvíli hodnej nebo naopak začne strašně plakat, že je to křivda a maminka křičí, tak pak musím zase utěšovat a chovat...
Můj recept na to je opravdu kašlat na sebe zatím,než ten věk přejde a zabavit dítě....takže jsme dopoledne venku i odpoledne...doma sporadicky...prostě musím ho utahat a to,že se mi u všeho po 5min.vzteká ignoruju,vzteká se protože se nudí,tak měním činnosti...dopoledne si vyrazíme do města, pojezdíme,pokoukáme, roztáhneme v parku deku a tam ho hodně nosím,sahá na stromy,na keříky, leze, hrajeme si s lopatkou tam kutáme do kamínků, pak se vzteká, tak zase jedeme na hřiště, tam se pohoupeme,dám ho do písku...pak jedeme na kornoutek a pak se vracíme domů kolem jedné hodiny. Doma si dá prso ,trošku řádí a pak jde chrupat....po hodince se probudí a nanovo, hrajeme si doma,honí psy leze a jakmile se začne vztekat...razíme na některé z hřišť a mezi děcka,i velké, nebo třeba koukáme,jak někde hrajít tenis,volejbal...on tam pořád lezea směje se. nebo chodíme na bazén 2x týdne, někdy na koníky ..je fakt,že doma nic neudělám,najím se jen když spí, ale tak se ty dny dají zvládnout, prostě u připravuju bohatý program...on je pak spokojený ,já sice táhnu nohy za sebou,ale mrčí míň než kdybychom byli doma
@zvirka souhlasím s irenn, děti potřebují nějaký program a zabavit se, když byli moji kluci menší, chodili jsme taky každý den dopo a odpo ven, doma bych s nimi zešílela a jen jsem na ně křičela, protože hodně zlobili a venku byl klid, to si všichni myslí, že jsem klidná a vyrovnaná matka, doma se dítě samo nazabaví a musíš se mu pořád věnovat, často jsem chodívala k nám na hřiště a vykládaly jsme si s maminkami jak ty naše děti zlobí a je to náročný i mám kamarádky co mají stejně starý děti a člověka potěší a uklidní, že je to všude stejný, že je to občas hodně náročný,ujedou ti nervy, ale taky jsou chvíle který jsou nádherný 🙂
@irennn já po porodu byla taky twiggy, mám kluky 20m od sebe a velmi živé, tchýně mě podezírala i z anorexie a všude to vykládala, ale já prostě normálně jedla,jen jsem to vylítala, ale co chodí oba kluci do školky a už to není tak náročný,tak jsem nějaký kg přibrala a tchýně už nic neříká 😝
@irennn no teda, to musíš být fakt K.O. Já bych asi zešílela, při tomto programu přece není možné uklidit dům a uvařit. A já jak nemám aspon naklizeno, tak jsem nervní. Taky nechci volit typ výchovy bitím. Rovněž si myslím, že to nikam nevede ale zase se bojím, že když to budu dělat domluvou a vysvětlováním, že mi pak dítko zvlčí a bude to ještě horší. Taky bych mu nejradši plácla na prdel, když ho berou záchvaty vzteku. A když už se vzteká delší dobu, taky zvýším hlas a řeknu: A dost!!! Ale on pak brečí a mě je ho líto. Jak jsem psala, ted se to ještě dá ale jak čtu fóra tady na koníku, tak čím je mimčo starší, tak to bývá horší.. Hledám tu různé diskuze, abych se připravila psychicky na to, jak to budu zvládat a typ výchovy byl správný ale moc jsem se toho zatím nedozvěděla. 😒
@lenkagsxr žádný typ výchovy nehledej, já když byla na dně,tak jsem taky četla různé knížky o výchově a nakonec jsem z toho měla depky, že jsem hrozná matka, nakonec se řídím svým srdcem a pocity dětí, nervy ti občas ujedou,tomu se nedá vyhnout, občas budeš křičet, já se snažím vyhnout bití, občas dostali přes zadek, ale tak málo, že to ani nepocítili, kluky už mám větší 4 a 6let, takže ted u nás je spíš domlouvání anebo zákazy, podle mé tchýně máme nevychovaný děti, ale to jen proto, že u jídla v klidu nesedí, spoustu věcí nejí, neusínají sami a občas spávají s námi, ale oni jsou spíš živý,chvíli neposedí, ale nikomu neubližují,nic neničí, nejsou sprostí a to je hlavní, hlavně že jsou štastní....můj první syn usínal do 6m až v 1h ráno, já byla totálně hotová, ještě jsme bojovali s kojením, kojila jsem pořád a furt byl u prsa, od toho půl roku se to zlepšilo a od roka byl zlatý dítě, ale první půl rok jsem se vůbec nevyspala, držela mě nad vodou kamarádka,která měla stejněstarou holčičku a on trpěla na prdíky,takže se taky vůbec nespala a malá jí furt řvala, druhý syn byl za odměnu, to bylo hodné spící mimčo, ale zase jsem měla doma ještě 20m staršího syna, takže žádný klídek...ted se občas koukám na fotky když byli malý a i přesto všechno bych chtěla vrátit čas a užít si je jako miminko asi jsem blázen 😀 ...je mi líto,že to tak letí...za měsíc má 6let a mně je do breku,že tak rychle vyrostl ☹
Chce to výdrž a ono to přijde ... V prvních měsících mateřství jsem se citila uplne stejně, kazdy den jsem si rikala, ze uz to nevydrzim, proc jsem to dite vubec chtela a presne jako ty, desila se nasledujiciho dne....bylo to postupne lepsi a lepsi a ted si roli matky docela uzivam 🙂 preju, at k tomu dojdes co nejdřív....
@lenkagsxr My řešíme odmalinka vše domluvou. Pokud domluva neplatí, tak neplatí např. to, že může mít jednu pohádku denně na PC. On si to pak rozmyslí, jestli dohody doržujeme, nebo ne. A taky přirozené následky - neuklízí, uklidím já, ale hračky si dám na skříň a budou jen moje. Nebo uklízím byt - nepomůže mi (uklizením svého), budeme mít míň času na hraní. Hodně my pomohla knížka "Respektovat a být respektován". A rezíme heslo "nebijeme se" ani my jeho, ani on nás. Ani bojové hry nepodporuju. Argumentuju:"Líbilo by se Ti, kdyby to někdo dělal Tobě?"A zatím vše jde, má téměř 4 roky a je dost samostatný, rozumný, ale náročný, pořád vyžaduje pozornost, pořád něco brebentí, vymýšlí. Ale takové to klasické vztekání skoro neznáme.
@lenkagsxr Tak to Ti přesně neřeknu, ale valila jsem to do něho, co se pamatuju, takže od roku už určitě. Ze začátku to nebral, ale postupně, jak začal chápat a rozumět, tak to bylo lepší a lepší. Hodně nám taky pomohlo v komunikaci znakování, od roku jsme znakovali, bylo to super, po 2. roce se krásně z týdne na týden rozmluvil, takže znaky samy ustoupily. Musím ale říct, že mi taky prárkrát ulítla ruka a dostal plácnutí přes zadek. Ale už jsem zvládla sama sebe a už se to neděje. Je to výchova, no spíš rozvíjení se i pro matku, je to hodně náročné. Prvního půl roku jsem byla zralá na blázinec, postupně se to stále zlepšuje. Nejhorší bylo uvědomit si, že už prostě nikdy nebudu "volná", vždycky už budu matka, bude na mě někdo závislý. Nést tuhle odpovědnost je pro mě asi nejtěžší.
@zvirka myslíš první půl rok od porodu? Dost tu na diskuzích čtu, že čím je dítko starší, tím je to vztekání horší a tím i dost náročnější na psychiku matky. Chci zkusit i knížku: Respektovat a být respektován. Jo, jak píšeš o té volnosti, že je s tím konec. To mi povídej. Také s tím bojuji. 😒
@lenkagsxr Určitě ji zkus, já jsem se jí dost inspirovala. Jenda z nejdůležitějších věcí je podle mě absolutní zákaz fyzických trestů. Vzpomeň si, jak Ti bylo, když Ti rodiče dali facku. U mě jeden pocit: ponížení. A to pro svoje dítě nechci. když udělá dospělý chybu, vysvětlíme mu ji, max mu vynadáme. Je to o přístupu k dítěti jako k partnerovi. Samozřejmě nastavit určité hranice, ale nevynucovat je svou fyzickou převahou, takhle se přece civilizovaní lidé nechovají.
Vidím řešení v chůvě.
zdravím, zajímalo by mě, jak to u Tebe pokračuje lenkagsxr?? už je lépe s děckem a nebo stále bojujete? Co Tvé pocity? Lepší??
Ráda bych se též podělila o svůj nekonečně zoufalý příběh. Mám syna. Bude mu 20 měsíců. Krásných okamžiků s ním bych mohla spočítat na jedné ruce. Takové dítě, které mám já, bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Přesně jak si psala, kolikrát jsem si přála, abych mohla čas posunout a nikdy neotěhotnět. Je to hrozné, ale je to tak. Maly zhruba do do 11 měsíců neuvěřitelně uřvaný a od té doby neuvěřitelně uvztekaný. Do 7mého měsíce brečel i 18hodin denně. Byli jsme snad na všech možných vyšetřeních. Malý byl "bohužel" v pořádku. Já jsem se tak extrémně rouhala, aby mu něco našli, dali léky a bylo to fajnový miminko z reklamy. Nestalo se tak. Mimino řvalo a já řvala s ním. Nehorázné období. Nikam jsem s ním nemohla. Nebo jen kanály snad. Ty pohledy těch lidí. A RADY!! Z rodiny nikdo nechtěl už hlídat, nikdo nevěděl co s ním. Každý říkal, to přejde. NEPŘEJDE.Prý, dej mu čas do 3měsíců, pak než začne lézt, pak než začne chodit, pak než začne mluvit a já nevím co všechno. PREJ!!! Kolem 14 měsíců se lehce uklidnil. To znamenalo provztekáno a prořváno pouze 6-8 hodin denně.Už jsem si myslela, že mám nejhorší za sebou. Jo to byl omyl. Z totálně uřvaného dítěte se stalo totálně uvztekané dítě. Teď se vzteká celý den. Stále. Vstává nasraný, chodí spát nasraný. Oblékání, jídlo, nočník, přebalování, nakupování, chození po městě, to vše je důvod ke vzteku. Není minuty, kdy není nasrany anebo uvztekaný. Byli jsem i 3x na chirurgii, protože vzteky mlátí hlavou do zdi či do země. K tomu začal být extrémně agresivní, když se mu něco nelíbí a vzhledem k tomu, že se mu nelíbí nic, tak je agresivní furt. Háže se vším a do každého buší čím se zrovna namane. Když jdeme na hřiště, maminky odcházejí. Několikrát už mě vyhazovaly. Např. potřebuju jít nakoupit a jít tedy do leva. Jenže on chce jít od prava. Paráda. Sekne s sebou na zem a vzteká se. Vzteká se asi 40minut u toho se i pobleje vzteky. Do 16ti měsíců jsem k němu vstávala i 6-8x za noc.Masakr. Sousedi mě přestali zdravit, zavolali na mě sociálku. Před 14 dni jsem potratila v 11týdnu. Vinu kladu jemu. Nedávám to. Jsem objednaná k psychologovi. jo a kdybych 15 měsíců nekojila, tak na 100% se ze mě stala alkoholička. No, jen k uklidnění. U mě stavy lásky a nadšeného mateřství ještě nepřišly. Jen každodenní beznaděj a pláč (můj). Kvůli tomu vztah jde totálně ke dnu. Není se mnou řeč. Své dítě miluji a nesnáším zároveň.
@mischel26 - obdivuju tě, co vše s ním musíš vydržet, trochu se mi zdá, jako by měl nějakou psychickou poruchu nebo stále jednal v afektu, ale divné, že mu doktoři na nic nepřišli...
marcicek84, dle údajů různých servrů jsem na něj aplikovala asi tucet poruch. Ani jednu mu nepotvrdili. Nicméně spousta se dá dokázat až v pozdějším věku.
@mischel26 - myslím, že něco má, bohužel možná budeš muset vyčkat...ale z toho cos popsala mně dost běhá mráz po zádech...nedokážu si to vůbec představit, pokud to je stejné už tak dlouho nepředpokládám, že bybyl časem jiný nebo z toho vyrostl...možná nějaká medikace na sklidnění, aby nebyl tak agresivní by to mohla zmírnit...věř, že bude líp...
@mischel26 rozbrečela jsi mě. ☹ Přemýšlím nad tím, co bych dělala já ale já prostě nevím. 1rok a 7 měs. četla jsem že je to období největších vzpurů. Prý to přejde. Tím se tě snažím uklidnit ale já sama jsem 1x nahoře a 1x dole. Je den, kdy mohu říct, že ho miluji a je den, jako třeba dnes kdy mi zase bere již od 7 rána veškerou chu´t k životu a prožít pohodový den. Právě kvůli vztekání. U nás se ten vztek stupňuje týden od týdne. Vzteká se už absolutně u všeho. Nevěřím že je to zubama, nic nevidím, horečky nemá. Takže se smiřuji s tím, že s ním budu bojovat a hlavně se sebou. Pro psychiku matky je největší zátěž. Snažím se být v pohodě když se vzteká ( u jídl koupání, přebalování, hraní, prostě u všeho)- staví se do mostu, pere se se mnou když ho chci obléct a to je to 6 měs. miminko! Jakmile zmizím z jeho dohledu, přestane. Jakmile se vrátím a povídám na něj, vztek je zpět a mnohem horší. V 7 ráno ho položím na deku k hračkám, za 3 minuty vztek! Jdu k němu mu říct že jsem u něj ale následuje ještě větší řev. Tak odcházím do kuchyně aby mě neviděl ale zároveň abych si ho ohlídala aby se o něco nepraštil. Poslední dny přemýšlím nad tím, zda je po psych. stránce ok, nepřijde mi toto normální. Čtu teď knížku Rabr, jak jsem již psala, chystám se tento týden pořídit si ještě Nejšťastnější batole v okolí- o této knížce se říká, že zde jsou dobré rady jak komunikovat s dítětem ve věku od 1-3 let. Neslyšela jsi o ní?
Zeptám se: nemluvila jsi o jeho vzpurech s odborníkem? Zajímalo by mě, co by na to řekl on.
Myslím, že já takový extrém doma ZATÍM nemám, ale pokud by se to stalo, vím na 100% že bych skončila na psychiatrii.
Založila jsem tu cca 2měs zpět ještě jednu diskuzi: Vztekání dětí, jak reagujete Vy? Zkus mrknout i na to.
Jinak se omlouvám, že píšu až teď, dlouho jsem u tohoto tématu nebyla. Každopádně si budu muset prolézt zase ve svých diskuzích pár rad od mamin na uklidněnou, nějak drží ,,při životě" 😉
Dej mi vědět jak u tobe vypadá.......klidně napiš každý týden. Věřím, že napíšeš i řádky se spousou pozitiv 😉
Drž se!
@mischel26 https://www.modrykonik.cz/forum/staram-se-o-detatko/vztekani-deti-jak-reagujete-vy/
Jinak omlouvám se za ty překlepy v předchozím komentáři
@mischel26 Ahoj, četla jsem tvůj příspěvek a neumím si ani představit, jak si se svým kloučkem "užíváš".
Já mám docela hodné dítě, které mělo období vztekání tak nějak ohraničené, rozhodně to nebylo od narození (to byla zase náročná jinak) a není to doteď . Ale když to bylo na vrcholu, tak to bylo psycho. Hodně mi tou dobou pomohl tento článek: https://www.modrykonik.cz/obdobi-vzdoru/
Vytiskla jsem si ho, dala jsem ho přečíst i manželovi, který to všechno snášel ještě hůř a v případě nouze jsem si ho četla pořád dokola. Tak nějak mi to pomohlo pochopit, že moje dítě není zlé, že to není tyran, že se chová přirozeně a dávalo mi to naději, že to přejde. A přešlo.
Tvoje dítě je podle popisu ještě mnohem náročnější, to období trvá déle a je asi intenzivnější. Tak těžko radit. Jen možná bych zkusila nějakou miniškolku třeba na jeden den v týdnu, čistě proto, aby jsi si odpočinula a načerpala nějaké síly na další boj.
lenkagsxr ahojky, koukám, že si to taky pěkně užíváš...jak říkáš, jsou dny horší a dny lepší..ty máš tu nevýhodu, že máš doma ještě moc malého špunta, že mu vůbec nerozumíš...toto období (do toho jednoho roka) pro mě bylo naprosto nejhorším, poněvadž jsem mu nerozuměla a ono to příšerné dítě pořád něco chtělo ☹ u nás ta komunikace stále dost vázne, páč zatím nemluví, ale z jeho gest už chápu co chce, navíc už je teď trošku lehčí ho zabavit. Dneska jsme se s prckem vrátili ze cvičení, já bláhová jsem ho chtěla zapojit do kolektivu.. 😀 😀 😀 to jsem si ale předtím měla vzít nějaké prášky a zapít to tak deckou něčeho dost tvrdého...no po půl hodině jsme odcházeli, jaksi to ty maminy už tam nemohly vydejchat 😎 ..a já jsem nemohla vydejchat je 😝 😝 uf, navíc ten můj kraken malej, je na svůj věk hrozně velký a mohutný, takže je větší i než třeba 2,5letý děcka a jak nemluví a pořádně ještě nechápe, tak vypadá hrozně zaostale, no to je chuť, fakt z těch soucitnejch pohledů už je mi nablití.
@irennn Vydrž, všechno bude lepší, uvidíš! Spaní u nás sice do teď probíhá dost často s dítětem visícím na prsu, ale už jsou i noci, kdy se sám dobrovolně odpojí a spí několik hodin sám. Ježdění v autě byl pro nás mor - řval od chvíle, kdy uviděl sedačku až do té doby, než jsme ho z ní zase vyndali. I patnáctiminutová cesta byla naprosto nad moje síly a první rok jsem v podstatě sama nikdy neřídila. Jediný, co zabíralo, tak sednout si za ním dozadu, naklonit se mu nad sedačku a kojit za jízdy. Pomohlo, když jsme mu 8 měsících koupili sedačku od 9 kg výš a taky asi ten věk. Od cca 11 měsíců mu najednou auto v podstatě ze dne na den přestalo vadit a od té doby zase můžem jezdit na výlety atd. Jinak u nás kolem 6 měsíce přišel totální bojkot kočárku a cca do jeho roku jsem ho nosila jen v manduce - to taky hodně pomáhalo, měl to fakt rád. Kolem toho roku jsme koupili golfky a v těch najednou i vydržel v klidu sedět, takže jsem si zase začala užívat procházky s kočárkem. Prostě všechno si tak nějak sedlo. Taky jsem měla pocit, že doma nic neudělám, ale je fakt, že mě to asi tolik nestresovalo jako tebe. Holt každá práce musela počkat, až dítě usne anebo až je manžel doma a pohlídá. Mimochodem oběd z práce od manžela taky občas dostanu🙂 Našemu malému je teď 19 měsíců a až na občasný vzteklý výlevy je to fakt hodnej a umí si hrát i sám. Takže vydrž ještě ten měsíc či dva, pak bude všechno lepší.