Vyčerpání a nezájem o syna (9 měsíců), máte zkušenost?

zizala79
27. dub 2012

Synovi je devět měsíců a každým dnem se cítím hůř a hůř, v noci se budí pořád i pětkrát a ráno když mě nenechá spát/v klidu ležet aspoň do osmi, je celý den na draka, protože jsem už od rána protivná, nesnesitelná a nenávidím celý svět, včetně toho dítěte. S otcem komunikace vázne už několik týdnů, sex je pojem ze slovníku cizích slov, společný čas prakticky netrávíme.. Teď se tady batolí v pokoji, nechám ho lézt všude, brát všechno, i to, co obvykle nesmí, protože je to špinavé. Nemám absolutně zájem (dlouhodobý) s ním mluvit a něco ho "učit", věnovat se mu. Kdyby tohle byla demo verze, klidně bych to vypla a vrátila se do režimu bez dítěte a nikdy bych ho neměla. Nepište mi, ať jdu k psychiatrovi, nechci rady od ženských, které to nezažily, chtěla bych si popovídat s těma, co s tím mají osobní zkušenost.. Díky.

marketnieuw
Autor odpověď smazal
Zobraz
zizala79
autor
27. dub 2012

@marketnieuw v noci lákovky nee, po prvních pár nocích jsem pochopila, že na to nemám. on se mi občas pročůrá i pamperskama ☹ asi jsou špatně nasazený. já už bych i zkoušela nekrmit v noci, ale s tím, že spíme všichni společně, tak mi to přijde nemožný, aby se táta aspoň vyspal do práce... i když je fakt, že tyhle čtyři volné dny by se daly vyzkoušet. blbý ale je, že bude vědět, že jsem vedle na posteli a bojím se, aby z toho nebyl fakt hodně vystresovanej, že mlíko není a nebude

chroustinka
27. dub 2012

@zizala79 ahoj, docetla jsem a klicove u tebe urcite je nedostatek spanku, myslim ze jsme to tady mely (mame) kazda s malym ditete (pokud nekdo nema spavyho ledniho medveda rovnou z porodnice). U nas byly psycho noci 6-10mesic kdyz rostly prvni zuby. Proti tomu je tvoje vstavani 5x za noc prochazka ruzovou zahradou. Prso zuzlal praticky celou noc, mela jsem uz blokly zada z toho nepohodlnyho spani s nim. Strasne moc nam pomohlo odstaveni v 10m (uz tou dobou pres den jedl normalne jenom od vecera do rana "pil". Zavedla jsem sunar, dudlika na noc (do te doby ho nemel) a bylo po problemu. Pak teda treba kolem roku a pul zas dalsi zuby a opet problemy ale uz takovy resitelny. Od 12m mel vlastni pokojicek - to hodne pomohlo. Pak je urcite k nezaplaceni spoluprace a pomoc tatinka (nevim teda jak to mate doma jestli je muz ochotny pomahat - u nas to bylo ze do pulnoci chodil muz od pulnoci ja. O te doby co je pokojicek a zacla jsem pracovat tak v noci k diteti uz nevstavam vubec.

Tedka je venku krasne takze hnedka rano vypadnout ven a byt na pisku mezi detma, malymu se to bude libit uvidis a ty prijdes na jiny myslenky nez sama s deckem doma. Ja teda tyto pocity co tady popisujes nikdy nemela (nebo mozna za ty dva roky tak jeden dva dny) ale kazda jsme jina a verim ze presun do jinyho prostredi nedostatek kamaradek, rodiny atd. to udela svoje. Zkus se soustredit na to abys zbytecne nebyla "hnusna" na prcka. Ono se ti to pak vrati v dobrem i ve zlem, ver mi. Ja kdyz mela den ze jsem byla neprijemna z jakyhokoliv duvodu na ondraska tak on byl ten den taky hodne neprijemnej.

Drzim pesti at se zas dostanes do pohody a jestli s tou naladou a chovanim souvisi jeste nejake zastupne problemy ktere si treba ani sama sobe nepriznas tak at se da postupne vsechno do normalu a ses spokojena. Ale postarat se o to budes stejne nakonec muset hlavne ty! Hodne stesti.

elana
27. dub 2012

@zizala79 promiň, vím že to slyšet nechceš a nemyslím to zle...ale k psychiatrovi bys měla zajít. Mojí kamarádce se totiž takhle projevila deprese 😒 Zaléčilo se to, užívá léky...a snad dobrý.

zizala79
autor
27. dub 2012

@chroustinka díky! další problémy si neuvědomuju, kromě toho celibátu, což teda docela dost prožívám, je to spojené samozřejmě s frustrací z toho, jestli už o mně nestojí a tak, on není zrovna z těch kdo by ty city projevoval a já to moc potřebuju. malej přes den už taky nepije, leda doma po obědě, protože pak usne... ale plán je opravdu chodit hodně ven, pak usne venku bez kojení. sunaru jsem se chtěla vyhnout, ale pokud by to pomohlo, asi by to bylo řešení.
dudlík už máme a zub ještě ani jeden! tzn. mám se na co těšit...

chroustinka
27. dub 2012

@zizala79 no hele k tomu problemy se sexem, jako nemas toho malo tech problemu, no a nejaka pomoc aspon psychoterapeuta nebo tak nekoho? nekoho kdo ti fundovane poradi ?

a taky necekej od chlapa kterej ma doma maly dite a unavenou zenu te by se nejak zacal citove projevovat , jestli to nedelal drive tak tedka to nebude delat tuplem. to bys musela tak trochu sama zacit ..

proc vyhnout sunaru??? dyt uz ma trictvrte roku? a mliko stejne bude potrebovat jeste nejakej ten rok, i kdyz uz nebude matersky. moje dite pije umely mliko od 10m ma dva roky a je to zdravej spokojenej stastnej kluk a ja stastna matka.

zizala79
autor
27. dub 2012

@chroustinka mlíko ano, ale normální, přeci jen to práškový... já vím, že to pije spousta dětí, ale mě to nějak neoslovuje. a vím, že je vždy na mě "začínat", ale dlouhodobě je to velmi únavné, ale je asi i fakt, že to buď akceptuju, nebo utřu nos, poněvadž on na to není. a já jsem se ještě nesmířla s tím, že to musím akceptovat.

chroustinka
27. dub 2012

@zizala79 ono to taky za rok bude uplne jine ten vztah jednak s prckem kterej bude uz pomerne samostatnej a jednak s muzem, sem tam date ditko na hlidani a udelate si vecer nebo vikend jako drive 🙂

germaine
27. dub 2012

@zizala79 Tak to s tím nočním kojením u nás začlo někdy od 6m, kdy začly růst zuby. Předtím spal i 10,11h v kuse(od 2m do 6m) a pak jsem měla doma novorozeně...no šílený, já nevyspalá, hotová..a řval, jak nebylo prso v puse do pikosekundy...no zvykla jsem si 5x az noc vstát...jinak je fakt, že po 10 minutách usnul jak dudek a já s ním..jinak spí od toho 6m s náma v posteli a nyní se vzbudí už někdy jednou, někdy 2x-3x za noc...zkoušela jsem dát vodu, nebo naředěnej čaj, občas zabralo, někdy nee...ale neboj, zlepší se to, chce to čas 😉

germaine
27. dub 2012

@zizala79 Mimochodem, zkus vypadnout...zkus si najít třeba tady nějakou dobrou duši někde od vás a vypadnout..už jsem takhle byla asi třikrát s tím, že třeba druhej den jde taťka a prostřídáme se 😉 někdy to musíte začít dělat, aby ses nezbláznila a 9,5m je myslím dost dobrej věk začít!!!

marketnieuw
Autor odpověď smazal
Zobraz
jasekd
27. dub 2012

@zizala79 V noci neprebaluju, kdyz neni pokakana. Teda pokud nekojim 2 a vicekrat za noc, jedno kojeni to zmakne, pokud hodne rve, tak ji i prebalim, jinak proste hodne vycpavam, pres den prebalim cca po hodine, my cvicime, to musi nahata, pak ji, a po jidle za chvili prebaluju zas, s tim cvicenim je to kolotoc 😝 Koukam, ze zacatek nebyl lehky, mozna i to je dalsi pricina tvych stavu. A u prvniho ditete jsem taky mela pocit absolutni izolace, vadilo mi, ze ostatni nekam chodi, jezdi... a ja sama sedim doma. S druhym deckem uz mi to prijde normalni, ze me dite omezuje, a nevadi mi to 🙂 Naucila jsem se fungovat jinak a taky jak prisly ty problemy, tak uz neresim, ze nemuzu do hospody, to jsou fakt nepodstatny kraviny, hlavne kdyz deti budou OK.

jasekd
27. dub 2012

Jeste k tomu uklizeni, ja tu mam bordel neuveritelnej, a trapi me to, ne proto, ze chci ziskat titul Matka/hospodynka roku, ale proto, ze v tom malym byte neni kam veci nahazet, schovat, takze kdyz se neuklidi, je tu sileny binec, sikla by se nejaka komora nebo pokoj navic, no, holt neni, ale v tom bordelu je pak desivy zmatek, vsechno dlouho trva... Takze uklid je dulezitej, nemyslim cidit sklenicky, ale normalne aby se dalo po podlaze slapat a ne jak u nas, ze letim pro nocnik a zabiju se o 10 veci a dite se mezitim pocura, protoze nejsem dost rychla. Kdyz mam uklizeno, jsem srovnana i sama se sebou a vsechno zvladam lip, bohuzel se nedari casto, protoze kdyz mam chvilinku, tak nekdy nemam silu zas uklizet, radeji jsem tady nebo si ctu, ale pak to chybi...

reruna
27. dub 2012

@zizala79 myslím, že to, že byl 6 týdnů na novorozeneckém bez tebe - určitě vám potom déle trvalo vytvořit si vazbu... fakt to neber špatně, ale napsala jsi toho tady dost - opravdu by to chtělo rozebrat s nějakým odborníkem - teď nemyslím zrovna nějakého spícího psychologa 😅 ale co najít někoho lepšího, a nemusely by to hned být ta antidepresiva...možná by stačilo to pořádně rozebrat, těch problémů máš fakt hodně a nabaluje se to, možná se z toho dostaneš sama, ale co když ne...tvůj chlapeček určitě stojí za to, abys to řešila 😉 V 8.-9. měsíci není zrovna vhodná doba ho dávat do samostatného pokojíku, jak tady zaznělo, u dětí vrcholí fáze nazvaná separační úzkost, kdy jsou hodně navázané na osobu, s níž jsou nejvíce (maminku), jsou více plačtivější, hlídají, aby maminka neodešla - tohle ale přejde, do samostatného pokojíčku psychologové doporučují dát dítě až po 1. roce....
Taky jsem látkovala 🙂 Ale v noci teda papírovky a tak od 4-5 měsíce jsem v noci už nepřebalovala a když jsem v noci kojila, tak v leže a spala jsem i při tom... mm to vůbec nerušilo, ten ani nevěděl, mladší syn se budil do 18 měsíců každé 2 hodiny na kojení -jako hodinky, a ráno vstává mezi 5-6... V noci jsme přestali kojit v těch 18 m a ve 2 letech jsme přestali úplně. Starší syn spal lépe a v 9. měsících jsem ho už v noci vůbec nekojila a v 1 roce jsme přestali.

takyja
27. dub 2012

@zizala79 Žížalo, ty máš teda dost. 🙂 Myslím, dost naloženo. To není dobrý. Já jsem měla taky hodně blbý období, když to shrnu: malá nemocná, já nefunkční svěrače po porodu (můžeš hádat, jaký sexuální život s tím má jeden chuť vést), trable s kojením, trable s manželem (myslím, že nikdy nepochopil, jaké to je být doma s dítětem), pocit absolutního nepochopení, musela jsme a stále musím pracovat a do toho občas pocit, že mi malá "vzala můj život", který byl moc fajn. Ale z tebe na mne padá strašná deprese. Klonila bych se k tomu psychiatrovi.. vím, že to nechceš slyšet, ale pokud porovnám můj a tvůj stav, tak je to prostě jinej level. Nezlob se proto na mne. 😉

A co se pročůrání až skrz pytel týká - znám. Pomáhá dát si práci s pěkným obléknutím do plíny, ale i tak se tomu občas nevyhneš - oni se melou a hnízdí a s plínou si prostě občas pohnou. V noci nepřebaluji (není-li dítě pokakané). Ráno má malá kopačák místo plíny, ale spíme!

Jinak absolutní souhlas s @reruna .

evulinkab
27. dub 2012

@zizala79 Ahojky, už tady tech rad bylo napsano dost a já v podstate se vsemi souhlasim.A také se priklánim k tomu, aby jsi prece jen nejakého toho psychologa navstivila.Problémů máš dost a je potreba je resit..Podle toho co pises mi prijde, že opravdu to za navstevu nejakého odbornika stoji..protože prece jen tvuj chlapeček má 9mesiců a potrebuje te, potrebuje tvou peci a normálni pohodovou mámu.Já jsem to taky nemela jednoduchý, byla jsem s malým sama(bez partnera, s tátou syna spolu nejsme)..Taky jsem nekdy chytala depky, ale rozhodne né takové, jako máš ty.Človek se opravdu nekdy citi vyčerpaný, unavený a nekdy je na to sve ditko protivný...ale nesmi to být často a nebo pořád!Když bylo synovi 9mesicu, tak jsem ho brala jako svou nejvetsi lásku zivota a beru ho tak doted.Tvuj syn za to nemuže, jak se citiš a potrebuje te.

Jako je možné, že tohle hezké letní počasí te nabije energií, navíc jak syn poroste, tak to pak už bude lepší a lepší.Za takový rok už to bude skoro dvouletý chlapeček, bude spát celou noc, i ta komunakace bude na jiné urovni..ale do te doby se musiš srovnat!

kamikadze
27. dub 2012

@zizala79 Rad je tady vic nez dost, jenom jsem chtela dodat k tomu nocnimu kojeni - je dulezite odnaucit maleho usinat pri kojeni! Ja jsem to teda vyresila sunarem a tim, ze ho dostaval od tatinka jeste v obyvaku a az potom se slo do postylky. Sice treba uz napul spal (malej, ne manzel), ale je dulezite, aby vedel, ze jde spat a neusina u flasky. Da se to trenovat i pres den, proste dostane napit ve stolicce a do postylky jde treba jenom s dudlikem.

Drzim palec! Spanek je dulezity, vyspany clovek vidi svet uplne jinyma ocima, takze bych se asi v prvni rade zamerila na tohle.

svija
27. dub 2012

@zizala79 - radu už tu zaznělo plno, tak už další ani psát nebudu, stejně si i ty předchozí postřehy musíš především srovnat v hlavě a zařídit se podle toho. Zaujalo mě hlavně, že jsi taky po operaci šťítky pro karcinom, zhruba stejně dlouho jako já. Těžko říct, jestli to je bez ní jiný než by to bylo normálně, ale já jsem si s psychostavy po porodu taky užila svoje. U mě se to teda nakonec bez psychofarmak neobešlo 😝 - Když to hodnotím zpětně, tak bych asi na prvním místě fakt zapracovala na tom spaní, sice to bude pár nocí s křikem a možná i velkým, ale za to načerpání sil to stojí. Doporučuju, aby k synovi vstával těch prvních několik nocí tatínek. Na druhém místě bych zkusila fakt aktivně hledat nějakou kámošku v okolí nebo nějaký program pro tebe i pro prcka, ať nejste pořád doma. Pokud máš možnost alespoň jedno odpoledne v týdnu mít pro sebe a dělat to, co je ti příjemné, tak super. Pokud ani tyhle změny nepomohou, pak bych opravdu zvážila odbornou pomoc 🙂 . Držím palce 😉

dukie
29. dub 2012

@zizala79 Nepročítala jsem všechny příspěvky, takže hádám, že se radou mohu opakovat... každopádně já si něco podobného prožila někdy v období 4 - 7 měsíců u prvního syna. Byl vééélmi uplakané miminko a s manželem jsme padali na pusu oba dva (a dost se to podepsalo na našem vztahu). Měla jsem pak pocit, že já už vůbec nejsem já, a syna jsem vnímala jako cosi, co by se dalo nazvat koulí na noze. 😝 Takže slovy mé o 20 let starší kolegyně z práce (a výborné kamarádky, které si moc vážím a která prožila se svojí druhou dcerou cosi podobného):

Jde o přežití!!! 😀

Když Ti manžel prcka vezme odpoledne ven, vyprdni se na úklid! Ono se to nepo... však víš. Manžela s tím obeznam, vysvětli mu, že se cítíš mizerně a že chceš být lepší máma, chceš s tím něco dělat a tohle vidíš jako první možnou cestu... aby chápal, proč má doma třeba nepořádek, proč není vyžehlené prádlo atp. Ten čas využij pro sebe! A pokud možno, tak buďto:

VYPADNI Z DOMU mezi lidi 😎 - i kdyby to měl být jen třeba nákup... prostě nebuď doma mezi čtyřmi stěnami. Ideální by samozřejmě byl pokec s kamarádkou nebo tak... a určitě doporučuji POHYB v jakékoliv podobě, jaká Ti vyhovuje, ty endorfiny (či co se to vyplavuje při tělesné námaze) jsou na psychiku k nezaplacení - a to mi věř, jsem celoživotně lenošný odpůrce sportu (zvládám se na něj maximálně dívat), takže když už říkám něco takového, buď si jistá, že to funguje, pomáhalo mi to úžasně... nebo:

JDI SPÁT. 😀

Opakuji - jde o přežití. Všechno ostatní je nepodstatné. Když se svůj čas maminka naučí využívat opravdu maximálně pro sebe, pak se vééélmi ráda vrací ke svým dětem, odpočatá, plna sil do dalšího "boje". 🙂

Držím pěsti... a rozhodně souhlasím s tím, co jsem tu zahlédla - první krok jsi udělala, přiznala sis to sama sobě, přiznala jsi to nám. To je úžasné! A když budeš mít pocit, že žádné z rad, které jsi tu dostala, nepomáhají, určitě se vůbec neboj zajít k odborníkovi, není to žádná ostuda, naopak. A můžeš tím v psychologovi získat v tom lepším případě třeba i úžasného spojence, který to celé bude prožívat s Tebou... navíc cizímu člověku se s tímto asi svěřuje přeci jen lépe, protože odpadá taková ta obava, co si o mně okolí pomyslí...

Každopádně to, co prožíváš, neznamená, že nejsi dobrá máma. Jen si s námi příroda umí pořádně zamávat... a docela určitě v tom nejsi sama. Dobře to dopadne, neboj. 🙂

kristipa
29. dub 2012

@zizala79 ahoj, já se s tímhle potýkala taky, navíc jsem začala mít potíže se spánkem (běžně jsem usnula až ke třetí ráno), potíže jsem začala mít zhruba když měl malej rok a takhle jsem to táhla do jeho dvou a půl let, pak už jsem to nevydržela a šla k psycholožce, zarytě jsem se bránila antidepresivům ale po 3 měsících na opětovné doporučení psycholožky jsem si je nechala napsat. Teď se pomalu vracím sobě samé, je to úžasnej pocit mít zase z něčeho skutečnou radost, žít a ne přežívat. Díky práškům jsem začala normálně spát, mít energii a chuť se něčemu věnovat, začala jsem trochu řešit i naše manželství protože to zároveň s mou krizí šlo do kytek...uvidím co bude dál, čeká mě návrat do práce, malej půjde do školky....drž se!

slundo
2. kvě 2012

No psychiatr nebo psycholog by určitě pomohl, ale zkus to nejdřív sama. Zažíváme to všechny. ale musí tam být i světlejší dny, kdy si člověk doplní energii a pak to zas nějak jde. pokud bys cítila, že se v tom utápíš, raději někam skoč ( myslím odborníka) ať se to nerozjede pořádně a neskončí to nějakou depresí. Ale nejdřív zkus nějak načerpat sílu. Zajistit si třeba hlídání a pořádně se vyspat. Zajít si s kámoškama, na nákupy, k holiči, na masáže...prostě si udělat čas pro sebe. Navíc to pěkný slunečný počasí určitě taky pomůže ;) Opravdu v tom nejsi sama, obdobný stavy prožívá každá maminka , jen některé to nepřiznají 🙂

ludmilad
5. kvě 2012

Taky mívám někdy pocit, že jsem neschopná matka, že mě malý vytáčí blbostma a doma mám bordel......zejména, když jdu na návštěvu ke švagrové, která má holčičku, domácnost naklizená, uvařeno, holčička hodná, hraje si, nezlobí, roztahané hračky po celém bytě tam nejsou, bordel od jídla taky ne......
naštěstí, mám i kamarádku se stejným raubířem jako mám já doma a tam to vypadá podobně jako u nás 🙂 tak to se uklidním, že je to asi normální, že holčičky jsou poslušnější a hodnější. 😉

Malej je totiž strašně náročnej na pozoronost, někdy bych chtěla mít takové klidné dítě, on je strašný rapl a čert, někdy ho mám taky dost. Zlobí, ale nechtěně, já vím, žádá si pozornost, ale když je to ten den už pátá blbost, kterou mě vytočí, tak mám dost.
Do 1 roku to bylo s ním fakt děsné, v noci moc nespal, furt chtěl pít co 2-3 hodiny, já z toho byla hotová, že se už víc než rok pořádně nevyspala. Takže když jsem měla hlídání, tak jsem to využívala hlavně na to, pořádně se VYSPAT! Nebo taky zajít si k doktorovi, zacvičit nebo jen tak nakupovat. Hlavně vypadnout od něj, abych se nezbláznila. Protože mi pak už lezl na nervy.
Od té doby, co chodí, něco od 1 roka, tak je to lepší, víc se zabaví sám. Chce to vydržet, někdy to na mě taky padá a to bych ho dala nejraději do jeslí a sama šla do práce.

Babičky sice mám, ale moje mamka bydlí 300 km od nás, takže jednou za 3 týdny se vidíme, což mi dost chybí. S tchyní takový vztah nemám, prostě není to MOJE máma, dosud si vykáme. Ona je hodná, neplete se nám moc do života, ale strašně ho rozmazluje a furt ho nosí a ven s ním moc nechodí - asi si netroufá, nevím. Pak když je malej se mnou, tak zlobí, protože babička u něj furt sedí a nosí ho, kam mazánek chce. Takže někdy si říkám, že možná lepší paní na hlídání, že s tou se dá líp domluvit.

ludmilad
5. kvě 2012

@dukie jako bys mi mluvila z duše. Můžu se zeptat, s druhým synem už to bylo lepší? Všichni mě uklidňují, že nikdy nejsou obě děti stejní čerti......

dukie
6. kvě 2012

@ludmilad Nerada bych to zakřikla. Ale zatím tedy mohu říci, že druhé dítko je úplný miláček - takové miminko za odměnu. 🙂 Ano, užili jsme si svoje - do konce 2. měsíce ho hodně trápilo bříško, takže jsme chodili spát až kolem druhé ráno a během dne spal opravdu maličko. To jsem se děsila, že nás to čeká přes kopírák... Ale pak se to zlomilo a postupně zlepšovalo a zlepšovalo... a teď, v pěti měsících, když ho nic netrápí a má plný pupík, tak je klidný, spokojený, usměvavý... usíná sám v postýlce... užívám si s ním věci, které jsem s prvním synem vůbec nezažila (třeba obyčejné broukání), protože prakticky pořád v jednom kuse plakal...

Takže zatím (těžko říct, jestli se to takhle hezky půjde dál) můžu potvrdit - ano, druhé dítko je jiné. 🙂 Ať tak či tak, nedávno jsme si s manželem zrovna říkali, že jsme rádi, že jsme si s druhým miminkem počkali, až tomu prvnímu byly tři roky... kdybychom to druhé měli dřív, asi bychom to nezvládli a na tu pusu opravdu padli. Toníček (ten první) je dodnes hodně náročné dítko - mimo jiné dodnes prakticky nemluví (ukazuje se, že bude potřebovat speciální péči), a to mu za chvíli budou čtyři roky... první slovo řekl ve 2,5 letech a dnes jich má asi 10 + 10 citoslovcí a konec. Takže představa, že mám tohoto dvouletého, nemluvícího, věčně uvztekaného (nedokázal nám v tom věku dát najevo, co chce, ani mimoverbálně, tj. problém, vztek, pláč...), nespavého (i bez odpoledního spánku usíná v jedenáct večer), akčního cvrčka... a do toho miminko... asi by mě mázlo.

Maličko jsem odbočila od tématu diskuze... snad mi to bude prominuto. Ludmilad, moc držím pěsti, aby i vaše druhé dítko nebylo žádné velké čertisko. 🙂

fiallinka
6. kvě 2012

Kupodivu mám pocit, že skoro všichni tu radí celkem k věci, tak už moc nemám co dodat... já byla taky dost v háji, ale byly tam objektivní důvody (jedno z dvojčat nám před porodem umřelo, tak to se dost těžko zbrchává) - rozhodně z celkové depky a apatie mne časem probudilo slunko (to máš teď šanci), lidi, co mne poslouchali (možná by stál za to ten psycholog i jen kvůli tomu popovídání si, pokud nemáš s kým to probrat, kdo to ale chápe)... pomohly pak i vitamíny a hlavně odstavení v roce (to vstávání je fakt náročné a když se hecneš a v noci přestaneš kojit a nebudeš dávat místo toho nic, tak 99% děcek spí mnohem líp)... a hodně pomohla babička, ale to bohužel nemůžeš využít. Na druhou stranu, stejně jako ty mám pocit, že vyčerpání z děcek je tak velké, že krátkodobá pomoc moc nepomůže, rychle se to vrací do normálu... skoro bych řekla, že ideální řešení je vrátit se rychle do práce, jestli máš kam a bavila tě... ale jak to udělat, že.

zizala79
autor
20. kvě 2012

@fiallinka díky, plně souhlasím s tím, že krátkodobá pomoc je dobrá, ale zabere jen krátkodobě. je třeba změnit komplet fungování moje i všech (teda mm, že..). do práce se nemám kam, pracuju doma, takže leda dítko odhodit do jeslí, ale na to je ještě moc malej (10 měsíců).
za tu dobu, co jsem tu nebyla, se to zase dvakrát otočilo, bylo to dobrý a teď je to zase blbý, teda myslím, že horší než ta nechuť být s dítětem (ta mě opustila, přečetla jsem si tady smutnou diskuzi o andělíčcích a docela mě to vyléčilo z trapnýho stěžování si na nic) je nechuť být s mm. vyčítám si, že kluk za nic nemůže a že vyrůstat se dvěma lidma, co si nemaj co říct (pokud se to zase nezlepší) bude fakt humus. já jsem byla odjaživa sama s mámou a vyčítala jsem jí to, ale nevím, co je horší ☹

sarihy
20. kvě 2012

@zizala79 Ahoj holka, přiznám se, že jsem nečetla všechny komentáře, ale přispěju svou troškou do mlýna....Já měla velký problém u první dcery...začalo to už porodem - plánovaná sekce - kdy u mě absolutně nepropukl ta mateřská láska, brala jse to všechno jako fakt, ale vnitřně jsem to vlastně spíš je přežívala. Šestinedělí jsem jakžtakž přežila, ale pak začalo - absolutní blok, psychika v hajzlu, debilní myšlenky o smrti, po nočním kojení jsem třeba 3h nemohla usnout, i jsem se bála jít spát, abych zase náhodou neměla ty ošklivý myšlenky...Naštěstí zafungoval pud sebezáchovy a já to začala prakticky okamžitě řešit - s psychiatrem a psychologem...+ strašně pomohla rodina - manžel se mnou vstával na každé kojení a byl se mnou klidně 2h vzhůru, než jsem usnula, nebyla jsem schopná být vůbec sama (ne proto, že bych třeba mohla dceři ublížit, ale bála jsem se těch svých myšlenek), takže se u mě střídala moje mamka s mojí sestrou, byly u mě do doby, než večer přišel manžel z práce, hodně jsem chodila ven, snažila jsem se prostě nebýt sama doma....V tomhle období byla dcera úplně upozaděná, snažila jsem se jí věnovat, ale nešlo to ze mně, byla to křeč, nutnost....Hodně mi pomohla psycholožka - já si o tom všem potřebovala povídat a hledat důvody a řešení...trvalo to asi 3 měsíce...A musim říct, že až tak někde potom jsem byla schopná řct, že dceru miluju tak, že bych pro ní umřela....Podle mě je nutné, aby v tomhle pitomým období fungoval manžel jako opora a pomoc na 200% (já bych to bez manžela nezvládla...chodil vyřízený a nevyspalý do práce, ale ani jednou jedinkrát mi nic neřekla a nevyčetl) + určitě bych neodmítala pomoc odborníků....
Teď u druhé holčičky se nic výše zmíněného nekonalo (asi na to nebyl prostě čas) a díky bohu za to.
Každopádně ti moc přeju, ať se z toho všeho co nejdív vyhrabeš, a začneš si to mateřstvé konečně plnými doušky užívat !

pissskotka
13. črc 2012

@zizala79 Ahojky, po tom co jsem tady tak na rychlo pročetla, by mě zajímalo jak se cítíš? Zda se něco změnilo..?
Já jsem na tom téměř stejně...deprese, vyčítání že jsem si syna vůbec pořídila...nic není jak dřív...s partnerem jsme stále na nože, do toho vaření, které vůbec neumím( učím se od doby co jsem z porodnice doma, takže si to umíš představit) spálená jídla, všude bordel, nádobí až nad hlavu, dítě pořád řve, protože potřebuje 100% pozornost a péči...já tedy narozdíl od tebe už nekojím, měla jsem s tím obrovské problémy a po 5 měsících v bolestech a 3 zánětech jsem to vzdala...ale...budí se v noci stejně, vstávám k němu s čajíkem, kolem 4,5 ráno už dělám sunar a v 7 jsme vzhůru, jsem nevyspalá, protivná. Nejvíc mě štve, že po každém probuzení hned bulí, kňučí, prostě se nemůže v klidu probudit a bejt v klidu, neee on pořád brečí...
Do toho tchýně puntičkářka která bydlí dvě patra nad námi, takže když přijde, tak se pořád ptá, co jsem vařila a pozoruje jak ,,nemám´´ uklizeno...
je to stres...a je toho mnoho...nikdy už bych druhé dítě nechtěla...

zizala79
autor
13. črc 2012

@pissskotka ty jo, mazec! no, u nás je to lepší, ale zejména díky tomu, že se muž víc zapojil. on vždycky i celkem vařil, já přes týden vařím málo (jen pro dítě a to je zatím rychlovka a dělá se to "samo"), uklízím málo, teď jsme se dokonce stěhovali, tak je to tu jak po výbuchu, ale kašlu na to. ty nemůžeš, páč je asi manžel zvyklý na jakýsi "standard", jak to hezky nazývají a hlavně máš za zadkem tchýni 😠
s tím nevyspáním je to pro mě strašný, teď se budí zase až třikrát za noc a chodím spát pozdě, takže to není dobrý. naštěstí muž udělal to, že ráno teď si ho bere klidně na dvě hodiny, tzn. mám prakticky každý den do 0830 "volno a většinou dospávám, dneska jsem to zalomila na tři hdiny odpoledne, ještě ani neodešli ven a já už spala, byla jsem totálně grogy!

s dítětem jsem si to vyřešila, už na něj nejsem "naštvaná" nebo co, ono je to stejně vždycky jedině přenesená naštvanost, když mám problém s chlapem, že mě něčím naštve, tak pak jsem víc napruzená i na dítě. t je jako kravina, ale prostě to nedokážu na 100 % ovládnout
spí ti přes den? nmůžeš se s ním prospat? já to občas udělám a ono i ta hodinka nebo hodinka a půl je dobrá. minule jsem strašně běžela domů z nákupu, aby mi usnul doma a ne venku, páč ho musím nést do schodů, tak by se vzbudil a super, pak spal dvě hodinky! ale ona tě asi přijde vypruzovat tvoje tchýně, co?
a nepohlídá ti někdy? nebo to nechceš? á třeba nechci, i když bydlí blízko, moje máma bydlí daleko, tak to nejde. máš nějaký kámošky? i s dětma, že bys aspoň trochu vypnula.
bejt protivná na dítě je strašný, protože ono si to nezaslouží. já třeba opravdu nechám doma radši neuklizeno, než abych ho musela nechat čekat. dneska jsme luxovali, vytřít nepřipadá v úvahu s ním, ale něco se někdy dá udělat i s tím děckem za zadkem.

hlavně bys měla odpočívat, já jsem třeba mužovi řekla, že jestli to bude pokračovat takto, že jsme měli opravdu celkem krizi, tak odejdeme pryč. a trochu se sebral, ale musíš sama vědět, jak na tom jste vy dva. on je taky tak mladý jako ty? nechci tím říct nic špatného, jen že je to záhul pro všechny a já sama bych si na dítě ve 21 netroufla, i teď mám problém, že toho mám nad hlavu a to ještě nemusím vařit nebo když vařím, tak o tom nemusím tak přemejšlet jako ty. nemohla by vám tchýně třeba někdy uvařit? něbo jít k tvým rodičům na jídlo. to jsou takový drobnosti, který ti ale strašně pomůžou. udělej si do mrazáku a nebo jestli je tvoje mamka ochotná a může, tak ať ti pomůže, ať máš třeba na tři dný v týdnu vždy předvařeno a nemáš tolik stresu, čím to svoje zviřátko velké nakrmit. a udělej si nějakou radost, pitomost, ale nějak se odměň za to, co děláš! máte možnost jet na dovo? tatínek jak se zapojuje?

neboj se mu říct, že jsi vyčerpaná a že potřebuješ, aby ti víc pomohl, aspoň třeba večer nebo aby někdy zašel koupit pizzu nebo tak. chápu, že zase třeba nejsou prachy, to je taky dost blbý, takže si nemůžete/-e moc vyskakvoat, ale občas se to dá nebo nějaký polotovat, nějakou rychlovku. na MK je fórum o tom, co kdo vaří, můžeš tam zaškočit pro inspiraci.

jestli tvůj muž není totální pako, tak pochopí, že se musíš učit všechno a jeslti jsi nikdy předtím neměla svoji domácnost, abys dělala všechno a spadla jsi do toho zrovna po porodu, tak to je sakra hození do vody a plavej, holka.

držím moc palce a budeš-li mít chuť,napiš, jak se ti s tím povedlo něco udělat. já neříkám, že jsem totálně venku z ne/nálad a vyčerpanosti, ale momentálně mám aspoň trochu radost z toho, že mám dítě a dokážu se mu věnovat, snad se ti to taky podaří

pissskotka
16. črc 2012

Ahojky, děkuji, že sis udělala čas a odepsala, já se sem moc nedostanu, tak píši až teď.

No k tomu vaření, přítel je vyučenej kuchař, ale absolutně ho to nebaví, nemá k tomu vztah a nikdy by neuvařil...takže tam šance padá..tchýni bych si teda neřekla, jsem ráda, že jsme tam odsud vypadli (bydleli jsme u nich první 4 měsíce, než jsme si našli byt), pořád omílala dokola, jak jí nebaví vařit a jak je strašně hotová atd. prostě mi dávala najevo, že bych taky mohla uvařit já, takže by mě teď (,,když už nás nemá na starost´´) ani nenapadlo jí říct, poprosit, jestli by nám něco neuvařila, nebo že přijdem na oběd 🙂

je pravda, že už mi kolikrát říkala, když budu potřebovat poradit, nebo pomoct, tak že mi řekne, nebo ukáže jak na to, ale spíš, jen řekne, abych se to naučila sama, takže to zas jo, ale je mi taky blbý furt někoho otravovat.

S tím uklizením to taky není tak jak se zdá...já se na to taky můžu vyprdnout, abych se honila jak blázen, takže když přijde přítel z práce a zdělí mi, proč je tady takovej bordel, tak na něj okamžitě vyjíždím, ať si to někdy zkusí sám s tím ďáblem za zadkem...a je buďto klid, nebo se do sebe pustíme...

Jinak ano, přítel je na tom věkěm stejně 🙂 já jsem ještě o rok starší 😀 zní to šíleně co? mě kdyby se někdo před 3 roky zeptal, jestli my dva budeme mít rodinu, tak se mu vysměju do ksichtu.
Já dítě nechtěla, spíš přítel na tom stále trval..pořád mi říkal jak by chtěl být táta a že by ho to strašně bavilo mít miminko...já zpočátku nechtěla, ale pak jsem si řekla, že to nechám na přírodě, vysadila jsem prášky a řekla jsem si buď a nebo...no a vyšlo to teda hned...hnedky ten následující měsíc po vysazení..což mě teda překvapilo, když některé maminky na to čekají třeba přes rok, asi to bylo tím, že jsme se nesnažili...

No abych ten román zasejc shrnula, prostě mě ta mateřská nebaví..nebaví mě ten kolotoč, ten neustálej stres, to že nikam nemůžu, jsem jen zavřená doma a s přítelem je to na mrtvém bodě!!
Moc jsme se unáhlili..
Samozřejmě malého Miluji, necítím k němu nějakou nenávist..je to kus mě, nebo nás obou...nikdy bych mu neublížila ani nic jiného, ale to jak brečí, vzteká se a všechno si vynucuje mě někdy přivádí k šílenství...
jak všechno tahá, kramaří...provokuje..vím že to jsou dětičky...tohle vše k tomu patří, ale jsem z toho prostě na prášky...
tak se nezlob za ten román..a měj se lépe než já 🙂 pa pa