Porod akutní sekcí, jak se s tím vyrovnat?

Velkou vinu, že se ten syndrom tak rozvinul, má doktor z porodnice v Neratovicích, kam mě odvezl manžel. Doktor vůbec nevěděl která bije a ta nepříjemná sestra na příjmu, brrr. Pořád mlel, že dítě je v pořádku, ale že by mohlo být něco mě, tak to ho nenapadlo. Aby se mě zbavil, zavolal sanitku a nechal mě odvézt na Bulovku, což bylo to nejlepší co mě mohlo potkat. Takže do Neratovic by mě nikdo už nikdy nedostal a to jsem tam rodila svou první dceru a vše v naprostém pořádku (i když sestry by mohly být milejší). Ale to tam ještě byla dvojka doktor Ptáček a vrchní sesta Ptáčková.

@medvidek no to je sila!u nas naopak doktori odvedli mega vybornou praci.puvodne me chteli vrtulnikem odeslat do Brna,ale prevoz bych nezvladla a jsem moc rada ze jsem byla blizko domova,porad nejaka navsteva.V Brne bych byla izolovana a asi bych se z toho vseho zblaznila...takze ty jsi mela hellp jako druhorodicka...existuje nejaka statistika ze zpravidla ho maji prvorodicky a u druheho mimi je tehotenstvi a porod bez problemu,doufam ze to bude i muj pripad.hellp je nevyzpytatelna,slozita diagnoza,ktera nema prevenci a bohuzel se neda dopredu odhadnout jak se podari a jestli vubec,zalecit

@medvidek a to se ten doktor fakt jmenoval Ptáček?! Ptám se, protože já neratovice všude chválím, mě naopak dceru zachránili .... tak mě to zajímá.

Ne ne, Ptáček odešel z nemocnice už před čtyřmi lety, hned po porodu mé první dcery. Potom se tam začali různě měnit doktoři a začalo to stát za houby. Taky to loni u porodu syna dopadlo tak špatně. Ale už si nepamatuji jméno doktora. Ale manžel by jméno vysypal z rukávu. A také vím, že ten samý doktor v Neratovicích zvrzal letos další porod a dítě skončilo v inkubátoru na Karláku (synovec mé kadeřnice). Takže Nera fakt né. Navíc jsou pěkně drahé a nechápu maminky, co se do Nera táhnou z druhého konce Prahy.

Ahoj,
už jsem to tady několikrát očumovala, rodila jsem před pěti měsíci. Všechno bylo rychlé, nečekané a neskutečně náročné ☹ Lékaři mi museli ukončit těhotenství přesně 32+1tt kvůli preeklampsii. Pravý důvod byl ten,že můj a Tomáškův stav se nedal skloubit dohromady a malinkému selhávaly průtoky pupečníkem a dopadlo by to velmi špatně.

Dva roky jsem nemohla otěhotnět, na mimčo jsme se strašně těšili a plánovali si,jak budeme u porodu stateční a že vše zvládneme. Dlouho jsem se nemohla vyrovnat s tím,že jsem na vše byla sama, strašně jsem se bála o miminko, ani ve snu mě nenapadlo,že bych o něj měla přijít, věřila jsem,že všechno dobře dopadne,ale nepřipouštěla jsem si až do posledních minut na sále,že se to stane, že se to právě děje a že já až se probudím,tak vlastně už nebudu těhotná. Ale jakto? Měla jsem před sebou ještě dva měsíce?! Moje poslední myšlenky před narkózou patřili maličkému, moje první starost po probuzení byla, jestli je v pořádku,jestli žije. V životě jsem neměla větší strach....

Tomášek byl tři týdny v inkubátoru, mě vyexpedovali 4. den po císaři, celou bolavou na těle i na duši. První dny doma jsem jen probrečela, chtěla jsem být s ním, chtěla jsem ho mít stále v bříšku a rodit přirozeně za dva měsíce. Pro někoho možná nepochopitelné,ale byla jsem nešťastná,že jsem si svůj porod nemohla prožít,že jsem ho prospala při narkóze. Vyrovnávala jsem se s tím těžko,ale musela jsem být silná kvůli malinkému. Byla jsem měsíc bez něj a byl to ten nejhorší měsíc v mém životě. Nepřála bych takovouto zkušenost nikomu a jsem strašně moc ráda,že už je všechno za náma a jsme spolu.

Tomáškovi je pět měsíců, dvakrát se mi zdála noční můra o mém porodu,jinak na něj nemyslím. Ze začátku jsem se s tím špatně smiřovala,teď ,s odstupem času to beru jako fakt. Nebýt akutního císaře, nebyl by Tomášek. Prostě to tak bylo a bylo to dobře. Čas prostě všechno vyléčí i tu bolavou dušičku,která ve mě po porodu byla.

Teď jsem šťastná a raduju se z každého pokroku toho našeho malého nedonošeňátka. Takže tak, jsem i ráda,že jsem to tady mohla napsat. Začátek byl moooc těžký,ale teď už jsou to jen vzpomínky.

@gable ten konec přesně vystihuje, co bych napsala já, je vážně dobře, že je to za vámi, co bylo je naštěstí minulostí a ted už máte před sebou jen krásnou a štastnou budoucnost, hlavně že jste zdraví!!!! ty psychický rány se naštěstí dost rychle zacelí (vím o čem mluvím) právě díky těm prdíškům co to vše zvládli a jsou tady s námi 😉 přejeme vám zdravíčko

@saminomimino presne tyhle pocity prozivam ted a to mam teprve pred cisarem ☹ Zrovna vcera mi ho doporucili a naplanovali a ja to zatim nemuzu zkousnout, takmoc sem se tesila a pripravovala na prirozeny porod 😒 Vcera jsem o tom psala KZ a hned prvni reakce, ze dulezitejsi je zdrave miminko, ale proboha to ja prece vim!! Vyhodu oproti tobe mam v tom, ze mam 3 tydny se na to pripravit a neco si o tom nacist...kazdopadne po precteni teto diskuze vim, ze v tom nejsem sama kdo ma takove pocity

HOLKY, včera jsem viděla video z přirozeného porodu do vody, a normálně jsem tu bulela, že jsem to nezažila ani jednou a nezažiju ani potřetí, pokud otěhotním... 'A to jsem s těmi císaři dá se říct srovnaná, ale prostě to video, jak se ukáže šešulka a maminka na ni dá ruce a hladí ji, a mimi se zvolna rodí.... no měla jsem celý odpoledne v háji.... takže to faakt není nic divnýho...

@athens26 ať i to dopadne co nejlíp,nevím jaké to je připravit se na to ale mně to říct někdo předem tak se hroutím a stresuju ještě víc,hrozně jsme se toho bála,každopádně někdy je to opravdu záchrana dvou životů a tak se to musí brát,co ti budu povídat,stále to mám v dušišce jako bolístku,to už tam zůstane,myslím na tebe!!
jen mimichodem,jak máš v KZ že se porody rozbíhají obvykle v noci tak první dvě dítka mezi 2-4 raní rupla voda a jelo se jen třetí dítko mělo vše jinak,poro mi začal kontrakcema,voda nepraskla a jela jsme rodit dopoledne a skočilo to jak to skočilo,hodně štěstí

@pepibubu já obcházím tyhle videa obloukem a to mám po dvou vaginálních porodech,i když první byl vexem,mně i mrzí že jsem nedostala děti na břicho,přitom si o to stačilo jen říct,a to SC to už ani nevytahuju,to je hold věčná bolsítka,ale nevěš hlavu,vždyť nebýt SC tak by si abi třeba neměla děti,u tebe je to přeci jen složitější,tím prosím neber že zlehčuji to že si přeješ rodit normálně,to je zcela pochopitelné a trápí to i když víš jak to je a že je SC nutné,jsme hold ženy a v genech máme porody zafixovaný jako přirozený proces,SC je hold něco jiného

@saminomimino já vím, nikdy nic nemůžu mít tak, jak by se mi líbilo, vždycky vše musím podřizovat.... už jsem si zvykla, ale stejně to občas zamrzí

@pepibubu ale,tak to neber,máš dítka a jistě si šťastná,jsou tu ty bolístky ale ten výsledek jistě převažuje na tím jak zle či složitě se ho dosáhlo,vím že to zní otřepaně ale musí se to tak brát,sama se tím uklidňuji

to jo, ale víš jak, občas to na člověka padne....
Ä další spolehlivý je, že kvůli nepovedenýmu epidurálu jsem neslyšela Martínkovo první zaplakání, a to prej řval jak protrženej 😀 Musela jsem být v celkový....

http://theses.cz/id/4nm6wv/109250-351791852.pdf

Ahoj holky, chci vám jen napsat, že jsem teď porodila svého druhého syna vlastně plánovaným císařem.

První byl akutní, u druhého těhotenství mi hrozili druhým císařem od začátku, ale trvala jsem si na svém, že chci rodit přirozeně. Vše bylo v pořádku, přirozenému nic nebránilo, až na poslední kontrole na gynekologii zjistili, že jizva na děloze je příliš tenká a nevydržela by kontrakce.
Měla jsem jít na kontrolu už do porodnice, abych se tam domluvila na termínu.
Jelikož jsem s tou variantou císaře celé těhotenství vlastně musela počítat, i když jsem si přála rodit přirozeně, nebyla jsem z toho nijak zklamaná, jako u toho prvního porodu. Brala jsem to, jak to je. Nešlo s tím nic dělat.
Nicméně na tu kontrolu do porodnice už jsem nestihla dorazit, malý se rozhodl přijít na svět o 14 dní dřív.
Takže to vlastně byl tak trochu zase akutní císař 😀

Ačkoli zákrok asi trval delší dobu než ten první, více jsem ho vnímala, přípravy trvaly přes 2 hodiny (u prvního to bylo šup šup), tak jsem z toho byla víc nervozní, víc jsem se bála, ale zase po stránce psychické to byla větší pohoda.

A dokonce mi to pomohlo srovnat se i s tím prvním císařem, který jsem si stále vyčítala.

Přeju vám, aby i vy jste našly způsob, jak se s tím vypořádat 🙂

@ikarkulka tak ještě jednou gratulace k malému,
a jinak je paráda, že i když napodruhé SC,že tě to nesemlelo a lépe si to vzala,ono to vědomí že to možná zase SC bude je přece jen trochu jiné než to nečekané a ta naděje na normální porod asi taky sehrála své.
Každopdáně užívej,brzy se zahoj 😵

@saminomimino Určitě ano 🙂 Když s tím musíš počítat a máš čas se na to vnitřně připravit, tak je to prostě jiné. Ono vůbec to druhé těhotenství, porod a teď i to všechno po porodu je úplně jiné, v pohodě, nestresuju, neřeším... S Eliáškem jsem šestinedělí probrečela a topila se v depresích a ještě vlastně dlouho potom. Teď jsem úplně v klidu, užívám si to.
A hojení taky v pohodě, už dlouho ani nevím, že mi řezali břicho 🙂

Ja jsem první dítě rodila přirozeně a pocit užasný nic mě nebolelo a porod až do konce s kontrakcemi, ale nic mě nebolelo jako bych nerodila. Tlačení trvalo pouhe 4 minuty. A druhé těhu bylo krásné bříško oproti prvnímu malinké, takže jsem si to uživala a konce byl docela pro mě bolestivy, miminko KP takže CS. Ale kdybych neměla špatnou placentu tak bych rodila přirozeně. Ale nemohla jsem osud to chtěl jinak a taky jsem za to rada syn je relativně v pořádku. Ale dodnes se nedokážu stím vyrovnat, neumím ho přijmout tak jako jsem přijala dceru. Mam ho ráda, ale nemiluji ho tak jako dceru. Byl k tomu po dvou dnech odvezen do jiné nemocnice a 4 týdny v inkubátoru pro špatné dychaní. Neuměl ani jist musel byt sondovány. Takže pokud je tu nějaká maminka co má hodně podobny problem budu rada za každičkou radu nebo si popovidat. Jsem už z toho zoufala, chci ho moc milovat tak jako dceru. Je to vysněny syn a přesto ho beru jako kamaráda a né syna. Boli mě to, ale nevím jak to udělat. Psychološka mi poradila že nemám hledat že to přijde samo, ale kdy to mi nikdo neřekne.

@bartoskovi sice mám zkušennost,trochu jinou,po SC jsem dceru neměla odvezenou jinde a podařilo se mi i rozkojit,cestu k ní jsem si hledala obtížně s důvodu že jsem myslela že její neustálý pláč je jejím výčitkem celého porodu,ale pocit že bych ji měla méně, nebo vůbec ráda, než ostatní děti,ten neznám,v současné době i přesto že je malá náročnější plačivější a stále úzkostlivá,k ní tíhnu více,mám pocit že ji miluju občas až nezdravě moc,hrozně mám pocit a potřebu jí to vše vynahrazovat,ale bylo tomu tak vždy
V tvém případě je asi jedinou pomocí skutečně čas,myslím že možná čím více chceš,tím méně to jde,není to něco co se dá naučit cítit,příjde to,u mně se hodně zmenilo tím,jak začla malá lézt,komunikovat semnou,více se zapojila do rodinného děje,je teď úžasná,ten zlom příjde i u tebe,jen netlačit na pilu,nedá se říct datum kdy to příjde,máš to jen ve své hlavě srdci,tam uvnitř
Máš v podstatě jiný problém než jsem měla já,já se na péči oni upla až moc i cit k ní byl jiný,větší,chtěla jsme jí vynahradit ty chvíle kdy nebyla semnou,ten porod to vše
Proč vlastně cítíš že ho nemiluješ jak dceru?

@saminomimino
Ja samá nevím jen vím, že kněmu nemam ten cit co k dceři, u dcery sem věděla, že bez ní nemůžu existovat a to od první chvile kdy jsem ji měla poprvé v naruči a to ještě s pupeční sňurou. Prostě to byl pocit a ten se mi nikdy nevytratil. U syna tohle nemám, tam bylo zoufalství, stres, a ještě poporodni deprese, kdy jsem nemohla kojit a mit ho u sebe. Trochu hraje i role to že jsme se těšili na holčičku kterou nám 3 lékaři potvrdili a ja vše nachystala pro Marušku a na po dospavacim pokoji mi oznámi že je to chlapeček. Takže to vše moc neprospělo k ničemu. Pak měl problemy s dýchaním jezením a uzkosti po porodu on sám. Takže jsme si cestu nenašli k sobě. A ja časem poznala že se k němu nemůžu dostat. Špatně jí je malinky nepřibíra je pod všedskými normaly v tabulkách je sním více prace, sice není postižený, ale posle lekařu je sním prace jako s postiženým dítětem. Každý den ráno vztaneš a nevím jestli ho nakrmíš nebo né, takže jsi v jednou stresu každý den a hledej tu sílu a lásku v tom dítěti to prostě nejde. A po všech vyšetřeních a proleženych měsicich v nemocnici kde je zkoro jako doma taky nepřidává moc na síle. Takže všechno je prostě špatně, hledáme hodně pozitivní myšlenky je jich sice málo ale na tom žijeme momentálně. Cítím kněmu jen to že je to syn a musím se o něho starat. U dcery je to láska o kterou vím že je a nikdy jiná nebude, cítím to když pláče že ji něco trápi, když je snutna tak se ji snažím rozesmat, a když spí tak mám chut ji stále pusinkovat, tohle u něho nemám, pláč mi nevadi, oblikat mě ho nebaví( ale dělám to je to muj syn moje dítě, ale není v tom ta láska.) tak je to. Věřím že přijde že jak začné třeba se plazit a smát se a blbnout tak to přijde ja tomu věřím, ale ted to není je to zatim 7,5 měsiční miminko které se chová jako 3 měsicní. Takže asi tak.

@bartoskovi já jsem po dvou sekcích ... a tak to nemám s čím srovnávat ... nicméně pro mne bylo velmi těžké se s tím vyrovnat, hlavně s tou druhou sekcí ... myslím, že to narušilo i počátek budování vztahu .... pomohly mi rodinné konstelace ... Znovu jsem si prožila porod ... Někdy se prostě člověk dostane do šoku(což já byla) a neprožije to co má a jakoby se zasekne a jen reaguje na vzniklé seituace ... já tam zůstala a tak se mi to po té konstelaci hodné uvolnilo a po dvouch letech jsem teprve pocítila radost z toho, že mám děti takové jaké jsou ... teď už zdravé 😉 a že i ten porod dopadl vlastně tak nejlépe jak mohl .... Ale první rok byl peklo!!!

@miranda77 úplně ti rozumím,a sekce byly akutní?
koukám že čekáte třetí miminko,takže opět sekce nebo se pokusí nechat tě rodit normálně?mobdivuju že jdeš do toho znova 😉

@bartoskovi bohužel se neodkážu v žít do tvého pocity,asi máš uvnitř nějaký blok,ale já reaguji na takové věci spíše opačně,to že by mi tvrdili že je to bude holka a byl by to klus,by mi skutečně bylo jedno,strach o dítě ať už jakého koliv pohlaví je přece u matky přirozený,u tebe to vypadá na problém o kterém by si měla rozhodně mluvit s odborníkem,myslím že tím v budoucnu budeš trpět a dál a jistě i tvůj syn,který tím možný trpí už nyní a on taky přece neměl lehký vstup na svět,asi by bylo fér zkusit si nechat pomoct,určitě to bude dobré pro budoucnost vás obou...

@saminomimino první plánovaná, druhá tak napůl akutní - kontrakce se zastavily, takže se zas tak moc nespěchalo, ale při téhle jsem to prostě nějak nepřijala ... co bude potřetí uvidíme... necháváme tomu volný průběh, ale hledám porodnici, kde mne případně něchají porodit normálně.

@saminomimino My odbornou pomoc už máme a to dlouho, toho se nebojime a řešíme to sní. Ono to chtělo jen čas a silný odpočinek, ktery jsem dostala a vysledky jsou nepopsatelné.. Takže jak se to tu hodně psalo chce to jen čas a ono to samo přijde. Tak jak je to u těhotenství přijde kdy přijit má tak i ja jsem to takto udělala, nechala jsem tomu čas a dnes jsem štastna protože jsem našla co jsem hledala po porodu. A vysledky jsou hned vidět, krásně pije prospíva a dokaže se už lepe pohybovat. Takže děkuji všem

@bartoskovi no tak gratuluji,to jsou báječné zprávy,moc vám to přeji 😵 😵 😵 😵

Dobrý podvečer milé maminky 🙂 ,

do naší vznikající Wiki knihovničky byl přidán článek https://www.modrykonik.cz/hellp-syndrom/.
Budu moc ráda, pokud si najdete chviličku a podělíte se i s ostatními maminkami o Váš příběh.
Vaše zkušenosti a rady budou maminkami, které zažívají to samé, jistě oceněny.

Psát můžete přímo pod článek do okénka " Moje zkušenosti s..."

Mockrát děkuji a přeji všem pěkný večer 🙂 .

holky, podobné téma jsem hledala ;) já 8 dní přenášela, čekala jsem při mé drobné postavě čtyřkilový miminko a hlavně jsem se ani při vyvolávání neotvírala, takže mě doktoři začali psychicky připravovat na sekci... taky jsem nechtěla, chtěla jsem si prožít přirozený porod, chtěla jsem manžela u porodu, chtěla jsem miminko hned přiložit, atd., ale nakonec, ač už jsem měla hodně silné kontrakce, ale otevřená jsem byla jen na 3-4 cm, jsem to vzdala a souhlasila se sekcí... po porodu jsem z toho byla docela zklamaná, hlavně když jsem zjistila, že další těhu až po 2 letech :/ ale teď zrovna rodila jedna kamarádka, přirozeně, holčičce se na ozvách zastavilo srdíčko, ale ona byla otevřená jen na 6 cm, museli ji ale i tak dostat ven, na sekci bylo pozdě... takže jsem nakonec šťastná za to, že jsem to u svého porodu včas "vzdala", teď mám doma nádherného zdravého chlapečka a ničeho nelituju ;) ps.: o jednu krásnou věc jsme tímto zákrokem naštěstí nepřišli, nevěděli jsme pohlaví 🙂

tak ja rodila akutni sekci pred 10 tydny porod vyvolavany v 39+6 po 24 hod. ukrutnych bolesti bez pauzy stale jen na 2 cm tudis pokrok 1 cm....zkusila vse ..musim rict ze jsem chytla laxni por.asis. a doktorku medika takze to byla sila:'( posledni 4 hod. jsem jen lezela a zvracela trikrat omdlela a kapacky uz jsem nepocitala o tabletach ani mluvit nebudu nejhorsi bylo zavadeni po pichnuti vody ....pak to slo raz na raz prepichnuty oxitocin☹ tlak 60/30....malemu zaclo byt hure a ja uz bolesti prosila o cokoliv...pak jen vim ze zacala behat a volat o pomoc sok s amnezii..posledni si pamatuji jen nebojte se ...probudila jsem se na jip v krutych bolestech bohuzel mi nemohla dat nic na bolest kvuli prepichnute kapacce...pry jsem tam pred probuzenim rvala bolesti a ptala se na maleho...pak jsem se od holciny co byla vedle dozvedela ze tam jedna mama prisla o dite a oni resily kam ji daji kdyz me tam vezli tak jsem to asi pojala ze jsem to ja! nikdy jsem cisar nechteja ale dnes zastavam nazor zaplat buh za nej ja a hlavne malej jsme to meli za minutu 12! a jizvu mam pres cele bricho