Jaký byl porod
Ahoj kočky, to, co teď napíšu, se týká mého prožitku z porodu. Hned na začátku musím napsat, že se nemáte čeho bát, a že ym ženský vydržíme úplně všechno... 😉
Náš Kryštůfek se narodil 02.05.06, takže zážitky jsou ještě čerstvé. Ale od začátku.....
Už z neděle na pondělí (tj. 01.05.06) jsem skoro celou noc nespala, protože mě navštívili poslíčci....břicho mě bolelo v nepravidelných intervalech po dvou hodinách, pak hodina klid, a pak to zase na dvě hodiny přišlo...prostě celou noc jsem byla vzhůru, ale nějak jsem cítila, že to ještě nebude ono.... 😲 Ale pro jistotu jsem tu noc vařila manžílkovi na druhej den oběd...polívku, maso a brambory.-....stejně jsem nemohla spát...
Celej den už to bylo takový nijaký...a odpoledne, když jsme šli s Jožíkem (mým manželem pro nezasvěcené) na procházku, tak jsem si odskočila do nemocnice, aby se mi podívali na mimčo....řekli mi, že buď můžu jít domů, že to klidně může přijít za 3 hodiny nebo za 3 dny----prohlásila jsem (a všem to doporučuju), že radši půjdu domů (i když, my to máme do nemocnice 5 minut autem, že 🙂 )...navečeřela jsem se, dala jsem si teplou lázeň, pak jsme s Jožíkem hráli hry,,,,,,a pak přišel večer, já seděla u PC a psala tady na beremese....a v tom na mě přišly první kontrakce.....takže jsem si je začala zapisovat....a byly pravidelný....a hlavně úplně jiný než ty všechny předtím....prostě mě bolelo v podbřišku, jako když to máte dostat, ale ta bolest neustává.....takže jsem se uchýlila do ložnice, kde jsem poklečmo k naší posteli začala vydýchávat...po 20 minutách za mnou přišel Jožík a pochopil situaci, na nic se neptal, chytil mě za ruku a hladil po zádech.....tohle všechno začalo ve 20:45 h a do 23.00 h jsem to vydržela....pak jsem si řekla Jožíkovi o vanu, ale na tu jsem už neměla náladu, takže jsem se osprchovala a naznačila Jožíkovi, že si jedeme pro mimčo, že už to nemůžu vydržet....kontrakce byly po 4 minutách,,....po cestě, která nám od baráku až do pátého patra porodnice trvala 21 min, tak jsem je měla celkem 5 x.....musela jsem se vždycky zastavit a vydýchat....
v porodnici nás přijali s úsměvem, byla tam stejná paní doktorka jako při odpolední kontrole.....takže jsem ležela kvůli křivce asi půl hodiny, což bylo hrozný, když se při kontrakcích nemůžete procházet.....pak přišel na řadu klystýr, což je naprosto pohodová věc, naopak vám pomůže se uvolnit.....(tam jsem teda manžílka nebrala)......potom jsem šla rovnou do sprchy, kde mě mnažílek osprchovával.....postupně jsem si přidávala teplou vodu....a tady, i když masírovaná vodou, tak si tenhle okamžik, kterej pro mě představoval věčnost, pamatuju jako nejhorší z celýho porodu.....ta bolest, tak se nedá popsat....ale celou dobu jsem si říkala- bude hůř, holka, bude hůř.....pak mi dovolily jít na gauč, kde si mě ale jen prohlídly a řekly, že už jsem hodně otevřená a že už to nebude dlouho trvat....což se nádherně poslouchá a dodá vám to spoustu energie...takže jsem šla rovnou na sál...detaily už popisovat nebudu, na stole jsem vystřídala polohy na boku i na zádech, a pak mi doporučily stoupnout si za stůl a tlačila jsem v podřepu....zezadu mě přidržoval Jožík a bylo to super, protože jsem se nádherně uvolnila.... 😉
Nakonec ta finální fáze, kdy jsem tlačila s nohama na koze trvala 20 min a to halvně proto, že mám úzkou pánev....ale tohle už vůbec nebolelo, jen posloucháte, co se děje kolem...protože mně slábly kontrakce, a tak jsem se začala bát o mimčo....jak jsem tlačila, tak vždycky vykouklo kousek hlavičky a zase zalezla....tohle se opakovalo asi pětkrát, byly tam kolem mě už čtyři lidi....+ Jožík a ti všichni se nám snažili pomoc....nakonec mě musely nastřihnout a mimouš byl na světě....tak nám řekly, že je to kluk.....a Jožík běžel za ním, aby viděl, co všechno se děje.....a pak hrdě kráčel po sále, zatímco mě zašívaly....40 minut....a to mi bylo všechno jedno....věděla jsem, že je mimouš v bezpečí a tak jsem zápasila s paní doktorkou, která mě zašívala...sice jsem dostala injekci na umrtvení, ale asi to nepomáhá...mně teda určitě ne....ale nevadí...když mě zašily, tak jsem šla za těma svýma chlapama do tzv. obýváku, kde jsme v klidu pobyli první minuty našeho štěstí....a to bylo opravdu super....ten klid a očuchávání miminka....a pak jsem musela po hodině se osprchovat a šli jsme na pokoj.....a tím skončil náš nejkrásnější den a zážitek, který jsme s Jožíkem zažili....
mějte se hezky a ničeho se těhulky nebojte, každý porod je jiný, ale všechno stojí za ten okamžik, kdy vidíte svoje miminko na světě...a hrdýho tatínka u toho....bez něho by to nebylo ono....a jeden druhýho si vážíme ještě víc..... 😉 a na bolest rychle zapomenete----
dobrou MArkí a Kryštůfek
Holky já vás všechny strašně obdivuju. Já se na svoje těhotenství hrozně těším a svým způsobem i na porod,ale vím, že ne vždycky je to procházka růžovým sadem, teda spíš to asi nikdy co? 😖 Hltám tady vaše příběhy a nejednou mi ukápla slzička 🙂 .
Shlédla jsem pár porodů a co mě teda na nich děsilo nejvíc, bylo jak vytahovali miminko, mě to vždycky přišlo, že mu musí zákonitě ublížit 😅 , to kroucení s ním a tahání za hlavičku ouu je, ještě že u toho vlastního porodu to jednou neuvidím.
Ladydi, moc gratuluju k Diance ,jste holky moc statečný 🙂
Když jsem ještě byla těhotná, hltala jsem tyto příspěvky jedním dechem a byla jsem ráda za každý další. A tak jsem se i já rozhodla popsat svůj zatím nejbolestivější a zároveň nejkrásnější den v životě.
Bylo přesně 30.3.2007 a já přenášela 4 dny. Byla jsem plná smíšených pocitů - strachu, očekávání, těšení se...a tak když se mě můj doktor ráno na kontrole zeptal, zda s tím už něco uděláme nebo chci ještě počkat, ráda jsem zvolila tu první variantu. Udělal mi tedy ten "hmat" a já odešla domů s tím, že do konce víkendu by to už konečně mělo přijít (byl zrovna pátek). A taky, že jo...a ani to netrvalo tak dlouho. Kolem poledne mi začaly kontrakce a to rovnou co 2 minuty. Ze začátku jsem si říkala, že to ještě nebude ono, že by to přece nebylo tak brzy po té kontrole...Jak jsem se ale mýlila...
Šla jsem tedy do sprchy, kde se ty bolesti daly lépe zvládat a tak jsem si fakt myslela, že to jsou jen poslíčci. Manžel chodil nervózně po bytě, připravený na odjezd do porodnice, ale já jsem ho neustále ubezpečovala, že je to určitě falešný poplach, protože v žádném případě není možné, aby byly stahy hned po dvou minutách...Když jsem ale vyšla ze sprchy s pocitem, že teď už je to dobrý, tak jsem se bolestí málem skácela k zemi - v tu chvíli se mě manžel už na nic neptal, pomohl mi se obléknout, dobalil tašku a vyrazili jsme směr porodnice - v tuto chvíli už jsem fakt dále neprotestovala, protože mi bylo jasné, že UŽ je to tady 🙂 .
Do nemocnice jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Byla jsem otevřená na 2 cm, což byla pro mě nemilá informace, protože jsem věděla, že mám ještě spoustu hodin před sebou a to s tak častými kontrakcemi bylo v tu chvíli naprosto nepředstavitelné.
Odvedli nás s manželem tedy na sál, kde jsme měli prožít tyto náročné chvíle 🙂 . Chtěla jsem u porodu svého gynekologa a tak mu sestřičky volaly, že má přijet - byl tam za chvíli, zkontroloval mě a prohlásil, že to hned tak nebude a řekl, že si pojede ještě něco zařídit a vrátí se zpět. Mezitím mi dali klystýr (mimochodem nechápu proč se kolem toho dělají takové "cavyky" - vůbec nic to není...) a já jsem si na záchodové míse prodýchávala bolesti - pamatuji si, že jsem ten záchod nechtěla za žádnou cenu opustit 🙂 , protože mi tam v této poloze bylo fakt nejlépe. Nakonec jsem ale musela na monitor, takže mi nic jiného nezbývalo 🙂 . Plodová voda byla pořád zachovalá a tak mi ji píchli, aby se porod trošku více rozjel. Toto jsem vůbec necítila, ale manžel mi pak zpětně říkal, že to bylo teda hustý 🙂 . S napětím jsem čekala na každý verdikt porodní asistentky - na kolik cm jsem to otevřená...Konečně se vrátil můj doktor a řekl nám, že kontrakce jsou sice časté, ale trvají strašně krátkou dobu a že miminko nemá tedy dost času, aby sestupovalo dolů (mě to tedy tak vůbec nepřišlo - u každého stahu jsem měla pocit, že snad neskončí...) a tak mi píchli něco co mělo ty bolesti prodloužit. Účinkovalo to okamžitě a já myslela, že tam nechám duši. Manžel mě neustále uklidňoval, byl mi velkou oporou, ale v jednu chvíli jsem byla na něj docela zlá - chtěl chudák navodit příjemnou atmosféru a tak mi začal vykládat něco v tom smyslu jako, že už se těší až budeme chodit s kočárkem na procházky atd. 🙂 - v tu chvíli mi nějaký kočárek, procházky a taky i to miminko bylo fakt úplně ukradené. Přála jsem si jen jediné - už nic necítit a mít všechno za sebou a tak jsem na něj docela vyštěkla, ať neříká takové blbosti 🙂 .
Uběhlo spoustu hodin a já byla z těch bolestí fakt dost zničená. Porodní asistentka se mě neustále ptala, zda cítím tlak na konečník a že až ho budu cítit, tak že máme vyhráno. A pak to přišlo...Bylo cca devět večer a já jsem žádný tlak pořád necítila a tak mě doktor znovu vyšetřil a prohlásil: "no nic, budeme to muset ukončit císařským řezem". V ten moment jsem začal brečet a hysterčit, že já žádného císaře nechci, že už jsem si protrpěla dost a nakonec skončím pod kudlou...Všichni mě začali uklidňovat, že se prý nedá nic jiného dělat - malý byl moc velký, já hodně úzká a on by asi neprošel, resp. by možná prošel, ale až za x hodin a byla bych dost potrhaná atd. a taky měl abnormální rotaci...takže hned dva důvody proč se to muselo takto ukončit. Já jsem teda přestala hysterčit a v tu chvíli mi došlo, že za chvilku už nic neucítím a začala jsem se těšit 🙂. Najednou to začalo být jako v Chicago hope 🙂 - všichni začali kmitat, mě dali cévku, což bylo dost nepříjemné a odvezli mě na operační sál, kde mi napíchli spinál a já během pár vteřin byla jako omámená a naprosto spokojená, že už konečně necítím ty strašné bolesti. Manžel tam za mnou za chvíli přišel, celý vystrašený (pak mi říkal, že takový strach v životě ještě o nikoho neměl) a já ležela na operačním stole naprosto vysmátá a spokojená 🙂 . V tuto chvíli jsem se začala na našeho broučka strašně těšit a můžu říct, že jsme si ten "finiš" nádherně užili. Po pár minutách ho vytáhli, byl celý upatlaný, ale tááááák nádherný. Začala jsem plakat, manžel taky - pořád mi děkoval a neustále opakoval jak moc mě miluje - byly to vážně ty nejkrásnější okamžiky, které jsem kdy zažila.
Manžel šel potom malého vážit atd., mě zašili a tak hodinku jsme si mohli užívat toho našeho malého uzlíčku štěstí. Byl úžasný - koukal na nás a byl hrozně klidný. Bylo to neuvěřitelné a vlastně pořád to neuvěřitelné je. Pokaždé když se na ten náš zázrak podívám, tak mě přejdou všechny chmury a uvědomím si jak velké štěstí nás potkalo. Všechny ty bolesti za to určitě stojí. Není nic krásnějšího než vidět úsměv svého broučka.
Tímto bych taky chtěla poděkovat své PA Vlaďce z ostravské vítkovické porodnice za její až neuvěřitelně lidský přístup, ostatně všechny kočky na tomto porodnickém oddělení jsou super. Taky musím pochválit manžela - byla jsem moc ráda, že tam byl. Upřímně řečeno jsem z toho měla trošku strach, protože on je ten typ, který vidí v TV píchat injekci a omdlívá 🙂... a vidíte to...nakonec se i díval na císaře a říkal, že mu to v tu chvíli vůbec nepřišlo. Jsou to totiž tak výjimečné okamžiky, při kterých člověk řeší úplně jiné věci. Porod nás určitě ještě více sblížil.
Ahojky!!Četla jsem článek ladydi a úplně me mrazilo v zádech a prcek v bříšku to asi cítil a začíná se kroutit.Jsem v 35týdnu a už teď mám strach,jak to vše dopadne se mnou.Od začátku těhotenství se bojím porodu a čím se to blíží,tím si říkám,když to vydrželi ostatní,tak snad i já to vydržím a budu statečná. No,uvidíme!!!
Ahojky holky, moc krásně popsané porody 🙂
Vždycky mě tu mile uklidníte, i když vím, že si to každá vytrpíte, přesto o tom dokážete tak hezky psát 🙂
Holky, hlavně se porodu nebojte, není to sice opravdu procházka růžovou zahradou, ale vydržet se to dá a ten uzlíček za to opravdu stojí 😉 Mrkněte kolik kolem vás chodí lidiček a všechny musel někdo porodit 😉 Strach totiž u porodu rozhodně nepomůže a spíš už se těšte na tzv další LEVEL 😵 to mimi opravdu za to stojí
Ahoj holky, toto téma mám přečtené celé a vždy se těším na další příspěvek - tak jak psala paja. Nevím proč, ale i přes to že některé máte ten porod opravdu těžký, dokáže mě to stejně uklidnit. Bude to asi tím jak psala krista,že i přes těžké okamžiky které k tomu patří vždy popíšete porod moc krásně. Já mám vždycky co dělat abych nebulela. Někdy to ani neudržím. 🙂
Děkuju za vaše příspěvky a přeju hodně zdravíčka vám všem a vašim mimískům ať už narozeným nebo těm co jsou ještě v bříšku. 🙂
Můj první porod - Vojtíšek (4,52 kg, 54 cm), vyvolávaný 2.10.2007:
Čekala jsem náročný den, ale až tak ne ... přitom ty největší bolesti trvaly snad jen 4 hodiny. Ale už předem chci poděkovat lékaři, PA a sestrám, kteří u porodu byli - zvládli to se mnou výborně!
Já to svádím sice na vyvolávačky, ale byly tam maminy, kterým vyvolávali stejně a byly tam už pár dní, tak nevím ... hned v pondělí v poledne mi dali první tabletku, v noci ve 3 ráno odešla hlenová zátka, v 8 ráno na vyšetření doktor prohlásil, že ještě nic nevede k porodu a dotala jsem další tabletku. Než jsem došla na pokoj, tak mi praskal voda (to sem se furt bála, že to nepoznám 😉). Manžel dorazil hned po obědě, to jsem mu ještě šla naproti s úsměvem, že mi začínají jakoby menzes bolesti ... snad během hodiny byly silné kontrakce po 4 minutách, ale dalo se to vydržet. Doktor si mě zavolal zase na vyšetření a než jsem tam došla, tak interval byl už snad jen 2 minuty a to už mě odveleli rychle na sál, i když jsem byla otevřená teprve na 3 cm. Klistýr taky ještě proběhl normálně, už jsem se těšila na hekárnu a na balon ... jenže se tlaky změnily a všechno začalo jít do konečníku a to začalo být dost příšerné. Tak jsem byla dopravena rovnou na porodní lehátko, ale furt jsem se neotevírala, tak se čekalo a já čím dál víc křičela ... čekala jsem spíš bolest břicha, ale měla jsem pocit, že prďolu spíš vystřelím zadkem ... Když to vypadalo ještě na hodně dlouho, tak mi doktor nabídl EPI, abych mu vydržela na finiš - to se mi asi na hodinku odlehčilo. Ale pak mi ještě napíchli kapačku na zesílení kontrakcí, obrátili na bok, aby to bylo ještě důraznější ... manžel mi chudák musel držet kyslík na obličeji, PA mi hlídala dýchání (zlatá paní!) - vůbec zápasilo tam se nou víc lidí 😉. Pak konečně doktor zavelel, že můžu jít tlačit. Když jsem se obrátila zpět na záda, byl na sále už docela slušný hlouček lidí - personál včetně uklízečky! Tlačit jsem už opravdu tlačila ze všech sil, až mi oči lezly z důlků - malého nechali 2 kontrakce prorazit hlavičkou cestu ven a konečne na 3. kontrakci vyrazil ven celý ... 🙂 doktora jsem jen slyšela "jejda, ten je velký ...!" Pak už s malým běželi na ošetření ... Čekalo mě šití - no to byl druhý "porod" - šití zvenčí ještě šlo, ale to uvnitř ... na to už raději nebudu ani myslet! 🙂 Ale viděla jsem vedle sebe manžela s naším Vojtíškem a hned bylo líp 🙂 🙂 🙂 Nakonec mi doktor i pogratuloval k výkonu 🙂 (jen pár mladých sestřiček mi řeklo, že si po mém porodu ještě na své mimi dlouho počká 😉)
Skoro po týdnu už sedím (na polštářích) zase u "koníka" - jednou rukou vyklepávám a druhou podpírám přisátého Vojtíška 🙂 🙂 🙂 Pocity teprve docházejí ... nebo spíš manžel sem tam řekne, co viděl ... má můj obdiv, že se tam nesložil! 🙂
yaniku, máš můj obdiv, hlavně ať se brzy zahojíš. Jinak mi to přijde docela rychlovka - ne vždy je ale výhodou 😉
kacerko, no právě - z vyvolávačky před termínem jsem nebyla nadšená, ale kdoví, jak dloho bych třeba ještě přenášela a jak by malý ještě narostl ... na císaře jsem nechtěla. Z té bolesti si ale stejně už nejvíc pamatuju to poslední zatlačení a jak už mi manžel říká "už je venku!"
yanik - seš statečná!!! 😉 Sice to byla rychlovka, ale zas to asi stálo za to!
Děkuji všem, které se rozhodly podělit se s ostatními o své porodní příběhy.
Dnes jsem od rána seděla s očima přilepenýma na monitoru a se zatajeným dechem a tekoucíma slzama četla všechny ty příběhy.
Mě to vše teprve čeká, upřímně už se těším, až to budu mít za sebou a budu mít mimi už v náručí 😲
Všem, které to ještě čeká, přeju hodně sil a těm, které už mají miminka doma přeju samé krásné chvíle s nimi.
Díky Lenka
yanik-klobouk dolů,jsi statečná a ti tvý chlapi taky.Tak se pořádně zahoj 🙂
Holky super, gratulujem k miminkám 😵
Ahoj holky, ráda jsem před porodem tuhle rubriku navštěvovala, proto bych se i teď s vámi ráda podělila o svoje zážitky z porodu. Nějak sem se ale rozepsala, tak se mi to na koníka nevešlo. Omlouvám se, ale kratší jsem to neuměla.
Takže jsem celý příspěvek vložila na naše internetové stránky. Takže, kdo by si chtel precist moji slohovou praci 😉 🙂 , staci, kdyz klikne na odkaz
http://www.zabousik.wz.cz/jaketobylo.php
Snad to bude fungovat 🙂
ufff, taky sis uzila, co? moc gratuluju 😵 😵 😵
Ahoj Kristi, diky za gratulaci 🙂 Tvuj pribeh byl jeden z prvnich, ktery sem si tady cetla 😉
Milá Zabza,moc gratuluju k narození Matýska,mě to čeká tak do 14 dnů,ale tvůj porod je podobný tomu mému poslednímu až mám slzy v očích,moc ti rozumím co jsi cítila. Jsi šikovná a ještě jednou hodně zdraví pro vás všechny. 🙂
Adamko, diky moc 🙂 Jinak koukam, ze tezky porod te neodradil od dalsiho miminka. 😵 Elen je moc hezky jmeno.
Tak to vypadá, že Michalka bude ještě nějakou dobu spinkat, tak taky napíšu "jaké to bylo".
V pondělí asi v 1 noci mě chytly bolesti, které byly tak co deset minut. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost a myslela jsem si, že to jsou poslíčci. ve třičtvrtě na 5 mi to už přišlo nějak dlouho a tak jsem vzbudila manžela, že pojedeme do porodnice(že nás max. pošlou domů, že to bude planý poplach). O půl 6 jsme vyjeli a v 6 jsme byli na místě. Když jsme dorazili, tak jsem sestřičce řekla co a jak a že nevím, jestli nejdu zbytečně, ale pro jistotu. Natočili mi monitor, pak jsem chvilku čekala na doktora, který mě vyšetřil a řekl, že už mám 1/3 za sebou, že už jsem otevřená na 4-5. Tak mi dali košili, sestřička mě oholila a dala klystýr a já začala být mírně nervózní, protože jsem tam jela s tím, že mě určitě pošlou domů.
Manžel zavolal do práce, že nepřijde, dali mu oblečení a přidělili nám box.
Sestřička se mě průběžně chodila ptát, jak jsem na tom, a říkala, že jsem klidná(dokonce jsem se občas i smála).
Pak mě přišla vyšetřit doktorka a to už jsem byla otevřená na 7, tak mi píchli vodu a bolesti byly intenzivnější. asi v jedenáct hodin jsme se přesunuli na porodní sál a na čtvrtou sérii po 3 tlačeních byla malá venku. Doktor mě sice nastřihl, ale to jsem ani nevnímala.Když jsem uviděla malou, byl to úžasný pocit.
Manžel šel s novorozeneckou sestrou a Michalkou vedle a mě doktor ještě došil. Pak jsme asi půl hodiny ještě byli všichni s Míšou spolu a pak nám ji odnesli a dali na chvíli do inkubátoru ať se ještě prohřeje a já abych si odpočala.
Musím to shrnout tak, že porod byl celkem v pohodě, ale pro mě byla horší ta adaptace a ty stehy. ale co, musela jsem to vydržet-teď už je to v pohodě.
Prada: nejprve gratuluji k Michalce 😵 a musím tedy říci, žes měla porod, který by si přála asi každá z nás...super 😉
Tak už i já se můžu podělit o zážitky z porodu a udělám to s velkou radostí - ostatně, na celý porod budu vzpomínat jako na něco úžasného a nezapomenutelného, i když to samozřejmě byla chvílema dost fuška 🙂.
Termín jsem měla podle UTZ 5.10 a podle MS 8.10, ale dr. mi už v půlce září řekla, že porodím dřív, tak jsem se těšila, ale dny běžely a pořád nic. Zkoušela jsme různé vyvolávací metody, ale nic nezabíralo. 7.10 jsem se proto smířila s tím, že asi budu přenášet, ale jako poslední pokus jsme večer vyzkoušeli sexík, po kterém jsem měla pěkné kontrakce, ale nepravidelné a podařilo se mi je zaspat. V den TP jsem šla do poradny a na monitor a ráno jsem cítila jen "poslíčky" a tvrdlo mi břicho. Na monitoru ale byly kontrakce jak blázen celou dobu a když mně dr. vyšetřila, tak mi řekla, že jsem otevřená na 1 cm a jde o začátek porodu a poslala mně rovnou do porodky. Počkala jsem na manžu a asi o půl 10 ráno jsem nastoupila. Dr. mně prohlídl a řekle, že je to opravdu v začátcích a bude to trvat ještě dlouho, než porodím, ale že jestli chci, tak už si mně tam nechají. No jasně, že jsem chtěla 🙂. Dostali jsme pěkný pokojíček, kde jsem relaxovala a měla jsem stále jen jakoby poslíčky. Po přípravě (klystýr - vůbec to není tak hrozné, jak jsem čekala)a holení jsem dostala urychlovací injekci a po té jsem konečně začala mít pravidelné kontrakce, na monitoru po cca 3 minutách, ale stále jsem je cítila jen jakoby poslíčky. Takhle to trvalo až do odpledních hodin. Asi kolem páté mně dr. vyšetřil a byla jsem otevřená na 2 prsty, takže bída, ale rozhodl se, že mi píchne plodovku, ať už to mám za sebou. A pak to začalo - asi tři minuty po ní první kontrakce jak blázen, ležela jsem na sále a rozdýchávala to. Tyhle bolesti přicházely asi po dvou minutách a já se začínala kroutit bolestí. Pak mně pustili na pokoj za manžou, kde už ty bolesti byly snad po minutě, instinktivně jsem šla na zem na čtyři a manža mi masíroval záda, což bylo moc fajn. Asi po 45 minutách jsem šla do sprchy, ale to už byla bolest hrozná a i tlak na konečník. Zavolala jsem sestřičku, té se to moc nezdálo, že tak rychle, ale vzala mně na sál a řekla, že jsem otevřená asi na 5 cm, že to krásně postupuje.Dr.se taky koukl a prý do hodiny bude mimi na světě. Už jsem nebyla schopná vstát, bolesti pořád po minutě, to už jsem dýchala jako pejsek a pěkně jsem se překysličovala, brnělo mi celé tělo. Mnža mi chladil čelo ručníkem a asi po 15 minutách najednou hrozný pocit na tlačení a tělo začalo tlačit samo, nedalo se to zastavit. Sestřička mně znova prohlídla a prý už jde hlavička, ať vydržím minutu netlačit, že běží pro doktora. Pak rychle nohy nahoru a konečně jsem mohla začít tlačit. Zatlačila jsem jednou a dr. povídá - půlka hlavičky je venku 🙂 To mně ohromně povzbudilo, zatlačila jsem asi 4x, všichni kolem mi říkali, že tlačím krásně a pak jsem slyšela doktora jak říká: A teď do toho dejte všechno! Tak jsem dala a najednou šup, úžasný pocit úlevy a malá byla venku. Hned mi ji dali na břicho, přišla mi naprosto nádherná! Bylo 19:43 a malá měla 3,20 kg a 49 cm. Manža mně hladil po vlasech a měl slzy v očích..Pak se šel dívat, jak malou ošetřují, napsal ji jméno na nožku.. Mně mezitím dr. zašíval, vůbec jsem to necítila, ani šití, ani nástřih a už jsem s ním žertovala, že za rok jdu rodit znovu 🙂. I přes tu bolest na konci to byl prostě krásný porod, moc jsem si ho užila a budu na něj vzpomínat jen v dobrém. Myslím, že tomu hodně napomohlo, že jsem se něj těšila a vůbec jsem se ho nebála. A moc a moc i pomohl i manžílek, bez něj by to bylo mnohem horší..
Marinka srdečne gratulujem k Aničke 😵
Mari, to je krásný čtení po ránu!!! 😵 😵 😵
Marinka:Moc hezky si to napsala, úplně si mě uklidnila a teď už se toho taky vůbec nebojím a těším se samozřejmě celou tu dobu ale teď mnohem mnohem víc 🙂
Marinka,moc a moc blahopřeju 😵
Holky já jsem takovej cíťa, vždycky se tu u těch vašich příběhů tak rozbrečim 🙂 Je to nádhera jak to popisujete a pro nás - co nás to teprve čeká, to mooooc znamená!!! 😵
Marinka - gratuluju k Aničce, jste obě šikulky, krásně jste to zvládly a i manžu musím pochválit 😵
Marinko,mocinky moc gratuluju k Aničce 🙂 Když jsem si to přečetla,tak se vůbec nebojím,ale začínám se těšit.Taky už bych chtěla mít našeho prcka u sebe. 😵 😵 😵
tak jsem si našla chvilku a rozhodla taky popsat svůj porod, i když skoro po 3 měsících 😅 . Hlavně proto, že můj porod rozhodně nebyl lehkej, ale zvládla jsem to, tak abych všechny uklidnila, holky, nebojte se toho, není to sice žádna sranda, ale zmáklo nás to tolik a přežily jsme 😉
Takže jak to bylo - 18. 7. 2007 jsem měla termín podle ultrazvuku. No a naše poslušná holčička ho taky dodržela 😀 . Zrovna jsem se dívala večer na Hvězdné války 😀 a kolem půlnoci mi připadalo, že ze mě trochu něco vyteklo.. jenže nebylo to nijak moc, tak sem nevěděla, jestli to třeba nebyla jen moč, páč ke konci těhu může unikat. Asi od dvou hodin sem měla kontrakce, tak nějak po 20 min., vždycky zas trochu něco vyteklo, ale já sem si porád nebyla jistá, jestli to nejsou jen poslíci, tak jsem poslala manžu spát. Kontrakce přicházely tak po 15, 10, pak zas třeba 20 min, nic moc pravidelnýho. K posteli sem si vzala hodinky a snažila se spát a jen když přišla kontrakce, tak sem kontrolovala čas. Kupodivu sem byla naprosto v klidu, i když sem původně čekala, že až to přijde, začnu panikařit. Asi v 6 ráno byly pravidelnější po 8 min., tak jsem manžu probudila, že asi teda rodim a pojedem 🙂 . V porodnici natočili monitor a doktor řekl, že už jsem otevřená na 4 cm, že to je super u prvorodičky a že můžem zrovna na porodní sál. Jinak se teda dost divili, že jedem až tak pozdě, když mi voda odtýká od půlnoci - no ale když sem asi nevěděla, jestli to je ono 😅 . Ptala sem se na klystýr, tak prý ho mít nemusím, ale nakonec jsme se domluvili na yalu. To už jsem měla kontrakce docela silný, takže doporučení vydržet v sobě yal 10min. nehrozilo, šla jsem hned.
Pak se začalo přiostřovat. Nejhorší bylo, že mi šly kontrakce hlavně do zad, břišní stahy byly celkem v poho, ale ty záda mě fakt braly šíleně. Zkusila sem jít do sprchy, tam se mi udělalo hned zle a zvracela sem.. na míči to taky moc nešlo, manžel naštěstí celou dobu a každou kontrakci záda masíroval, chudák měl sice svačinu a pití, ale neměl šanci se najíst 😅 (tímto mu musím fakt poděkovat, protože to zvládal na jedničku a staral se o mě skvěle, nedovedu si představit být tam sama). Ke konci už sem nebyla schopná skoro nic, ani mluvit, jen sem stála opřená o porodnické lehátko a signalizovala manžovi, jestli má masírovat, dát trochu napít a tak. Nijak jsem nekřičela, nenadávala, jen jsem si tak "hekala". Pak přicházelo fakt šílený nucení na tlačení, to se fakt nedalo "netlačit". Celý tělo se svíralo do tý bolesti a nutkání. PA mě prohlídla a řekla, ať vydžím ještě prodýchat 3 kontrakce a půjdem na to. Už jsem se tešila, byla už 1 hod. po obědě. Porád jsem myslela při bolestech na miminko, na to, že to vydrželo tolik ženskejch, tak to zmáknu taky. Než doktoři přišli, tak to bylo fakt silný a PA už hlásila, že vidí hlavičku a že má černý vlásky 🙂 . V tu chvíli sem byla tak hrozně šťastná, že se to nedá popsat a už sem se nemohla dočkat.
No ale pak to začalo.. už jsem ležela, doktor (mimochodem černoch 🙂 ) ovšem konstatoval, že se hlavička porád vrací a nestáčí se, jak by měla. Nakonec přišel i primař (ten byl pěkně protivnej). No a do toho mi ustávaly kontrakce. Primař mi při kontrakci nadával, že blbě tlačim a že je to s tou hlavičkou špatný, že se porád zvětšuje otok. Kontrakce stále slábly a najednou přicházely až po 3 min. No já se přiblble culila, jako že za nic nemůžu a připadala si jak simulant. Už to trvalo dost dlouho, už sem měla vyčerpanou dávku oxytocinu a primař rozhodl, že budu muset na císaře. Přišel další dr., sepsal se mnou papíry, já sem byla už nešťastná a celkem vyčerpaná a na císaře sem moc nechtěla. Zachránila to PA.. zastala se mě, že než přišli, že hlavička ve vchodu byla, tak ať mi zkusí dát ještě jednu dávku oxytocinu.. můj porodník teda řekl, že mi dají přímo injekcí dávku na jednu kontrakci a když to na tu kontrakci nezvládnu, musím hned na císaře. Ten pocit byl fakt šílenej, že to musim zvládnout. Už tam byly 2 asistentky, najednou hrozných lidí, manža mi držel hlavu a jak začala kontrakce přicházet, všichni na mě křičeli "tlačit, pořádně, nedýchat, nevydávat zvuky, dýl vydržet!" No byl to mazec, já sem hlavně nezvládala vydržet s tím dechem. Tak kontrakce nebyla stejně nijak silná, ten pocit na tlačení sem vůbec neměla. Viděla jsem nůžky na nastřihnutí, ale vůbec jsem to necítila, jen slyšela. Asistentky mi hupsly na břicho každá z jedný strany, já cítila hroznej tlak, jako by mi dole něco prasklo, nebo se mi nějak urval celej spodek a pak slyším "hlavička je venku, ještě jednou pořádně zatlačte!" Tak než jsem se nadechla, otevřela jsem oči a podívala se na tu hlavičku. Pak jsem zabrala a najednou uvolnění, zbytek už jen vykloznul a Terezka byla na světě 🙂 . Dali mi ji hned na břicho, měla sice oteklou hlavičku, ale jinak naprosto v pořádku. Manža byl celej naměko a odešel s ní na vážení a mytí.
Bohužel, doteď to byla sice bolest, ale šlo to a ten konec byl super, to sem už byla tak mimo, že sem si tu bolest ani nepřipoštěla, páč sem furt myslela na to jak tlačit a dýchat 😀 . Jenže nešla placenta.. promačkávání břicha mně hrozně bolelo. Nakonec musel doktor placentu vyškrábnout. Začala jsem taky dost krvácet a protože Terezka šla obličej nahoru, neotočila se dolů, tak si "razila" cestu jinudy a hodně mě potrhala. Takže mě čekalo hodinu a půl vnitřního šití, strženej čípek. To byla fakt bolest jak prase, dr, řikal, že to bohužel nejde uvnitř umrtvit. Nanosily si na mě mrtě nástrojů, šili to nějak "přes zrcadla". To sem se fakt kroutila a svíjela bolestí. Když manža přišel s Terezkou zpátky, tak byl celkem v šoku.. myslel, že je to za náma a teď mě viděl opravdu trpět, doktor se prej čvachatl nohama v krvi. Vnější šití nástřihu byla proti tomu úplně pohoda, to šlo umrtvit. Celkem jsem měla asi přes 20 stehů. Pak mi začalo být špatně, tak jsem to řekla. Změřili mi tlak - 70 na 50. Takže rychle kapačky. Ztratila jsem hodně krve, když jsme měli odcházet na pokoj, sama jsem nevstala, složila jsem se jim, museli mě odvézt. Ještě druhý den mi dávali 2 transfuze krve.
Ale stálo to za to a já jsem hned po porodu řikala, že bych klidně rodila znovu 😉 . Není to nic příjemnýho, ale dalo se to zvládnout. Když mám záchvat migrény, kterej trvá 3 dny, je to horší 😉 . Záda mi to trochu odrovnalo, měla jsem ústřel v bederní páteři a nemohla pak moc chodit a vstávat, ale šití se zhojilo krásně.
Když mě konečně došili a nechali nás s manželem a Terezkou, tak i když jsem byla hrozně vyčerpaná, byla jsem neuvěřitelně šťastná a Terezka mi připadala jako to nejkrásnější miminko na světě. Manžel to prožíval celý se mnou. Byl hrozně dojatej a jednou rukou držel mě a druhou hladil Terku a pořád opakoval, jak je hrozně krásná 😵 a že nás obě moc miluje, že jsme jeho holky 😵 .
Holky, tešte se na to, nebojte se, určitě to zvládnete 😉
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Zjisti víc o svém těhotenství: Těhotenství týden po týdnu. Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Podobné diskuze
- Strach z dalšího porodu po prvním vyvolaném. Máte někdo podobné pocity?10
- Dirupce blan 30 minut po příjmu (otevřená na 8cm) a oxytocin po další půlhodi...36
- Křeče v podbřišku, máte zkušenost?5
- Kdy jste začaly tlačit?25
- Poslíčci v den termínu a nic se neděje. Je to normální?3
- Zlý vzťah s rodičmi. Poraďte ako ho zlepšiť44
Modrý koník ti poradí v každém trimestru.
Zjisti víc o prvním trimestru.
Zjisti víc o druhém trimestru.
Zjisti víc o třetím trimestru.
Jak se zjišťuje pohlaví dítěte?.
Důležitá jsou různá vyšetření v těhotenství.
Určitě tě nemine 3D ultrazvuk.
Nebo také screening v 1. trimestru.
Někdy se může objevit i streptokok v těhotenství.
Závažná pak je preeklampsie.
Tak sem přidám taky popisek svého porodu, psala jsem ho kamarádkám na net, tak ho jen zkopíruju 😉
ve středu 12.9. jsem byla ráno u gyndra a ten mi udělal Hamiltona s tím že si myslí že se příští týden už neuvidíme, no měl pravdu Tak nějak mi potom bylo divně, ale to mi necelých 14dní před porodem bylo skoro pořád. No a před 4 odpoledne mi začly divné bolesti, to jsem se ještě usmívala že jako to přejde a manžovi jsem nic neříkala, jen by "zbytečně" plašil. No po hodiě jsem si dala sprchu, jsem si říkala ať to zaženu a nebo rozeženu, no a nic bolesti byly stále, ale tak nějak se stupňovali pozvolna. po 8 večer už to nebyla až úplně legrace, ale dalo se to stále vydržet. Manža však už zjistil že se něco děje začnul plašit, tak jsem ho srovnala že to jistě přejde a tak. Dala jsem si další spršku a že mrkneme na DVDčko, no ale nějak jako ta komedie fakt nebyla vtipná odbíhala jsem si k PC kde jsem se radila s holkama po ICQ. No už jsem začla měřit jak často se bolesti vyskytují, jenže mi to nějak nešlo, za boha jsem si to prostě nepamatovala, takže doporučuju papír a tužku popř. manžela V 11 manža že už bychom měli jet, no mně se nechtělo, říkala jsem že nás pošlou domů že je jistě brzy a tak, no pak teda o půl 12 že si udělá manža kafe sbalíme a pojedeme, už jsem moc neprotestovala. Manža do sebe kafe spíš nalil než vypil a frčelo se. No venku byla šílená klemra a v autě stále bolesti nebyly, doma už po 6min a v autě po 10min stále nic, už jsem začla protestovat že nikam nejedeme když už mě chytly bolesti větší a začla jsem se modlit ať už jsme na místě, manža měřil intervaly. Před porodnicí jsem vyběhla z auta a než manžel zaparkoval jsem "krmila rybičky" i když tam není nikde voda pak se to zklidnilo a šly jsme na vrátnici kde nám milej vrátnej s úsměvem oznámil, že jsme už dnes večer třetí, ale naštěstí tam jsou 3 porodní sály. V tom jsem se lekla že jsem se počůrala, ale pak si říkám že bych o tom asi musela něco vědět a znova cítím mokro a docvaklo mi, že to bude voda. No šla jsem skoro s nohama křížem a mačkala manžovi ruku a valila na něj oči, jeho nenapadlo nic jinýho než se zeptat co se děje, no myslela jsem že mě klepne, nechtěla jsem aby to vrátnej věděl. Vyvezl nás až nahoru kde nás převzala sestra, pak už to běželo jako na drátku, PA mě připojila k monitoru a manžel seděl naproti mě a koukal se. Pak přišel Dr a udělal UTZ, jenže u toho jsem se už kroutila jako žížala a tak řekl že mi dají injekci která utlumí trochu bolest a pomůže mi usnout mezi kontrakcema. Byla jsem otevřená na 4,5 což mě málem omylo, protože jsem myslela že to bude na hodně dlouho. Pak mě čekal YAL to jsem PA ukecala jestli by mi ho nemohla dát ve stoje, protože sednout si či lehnout bylo pro mě utrpení a to čím dál větší. Tak mi ho dala ve stoje, oholená jsem byla, takže sláva. Čekala jsem v koupelce kdy to zabere. No na WC po Yalu jsem byla jednou ale za to jsem začla zase zvracet a zvracela jsem a zvracela, do toho jsem začla dosti krvácet a vše jim tam zabinčila, ale byli moc hodný a všechno uklidili, i když já jsem se taky snažila to trochu utřít. Po té monitor jsme už nějak nedodělali, protože to nejde ve stoje a já vždy při kontrakci vstávala a manža mě držel sondu u břicha, ale monitor pak vycházel dosti podivně Když mě zase chytlo zvracení přiběhla PA že mi zavede čípek proti zvracení. Zavedla mi ho a pak bylo zase lépe. Jen jsem pořád chodila a chodila, jenže zabírala už i ta injekce po které se mi mělo chtít spát mezi kontrakcema :-] byla jsem jako lehce na mol, manža jistil abych sebou nešvihla a zíral jak chodím. Pak se uvolnil první sál kde je výřivka a tak nás z toho třetího přestěhovali. PA mi nabídla tu výřivku, tak jsem řekla že to zkusíme, ale já tam jak trapka stála a přešlapovala na místě ve výřivce a sprchovala si břicho no prostě jak debil. Prostě sednout si byla smrt, takže ani náhodou. Místo monitoru chodila PA s takovým přístrojem (hodně tlustá tužka) přimáčkla mi ho k břichu a viděla ozvy a trvalo to cca půl minuty. Když jsem vylezla z výřivky tak jsem zase chodila, tentokráte bylo už více prostoru :-] no ale zase na mě přišlo zvracení no takže ... začli jsme s manžou polemizovat jak to asi bude dál, protože PA při každém vyšetření chtěla abych si lehla a já vždy moc nechtěla. Manža mi začal vysvětlovat že rodit ve stoje nepůjde, no mně to bylo taky jasný, ale představa že si budu muset lehnout dýl jak na minutku byla nepřekonatelná. Už jsem chodila a říkala že nikdy v životě už nechci a že uteču a pod :-] (byla jsem mimo) no a pak jsem začla cítit že potřebuju na velkou, jsem přemýšlela jestli to ten YAL třeba nepůsobí ještě. No když přišla zase PA kouknout tak nám oznámila že už je tam jen malej camfrňourek co nám brání a že mi dá injekci a půjdeme na věc. Na jednu stranu super bude konec, ale na druhou stranu jako ani náhodou mě nedonutí si lehnout či sednout :-] :-] (toto mi běhalo hlavou) no injekci jsem dostala ještě ve stoje, ale pak nekompromisně že na to musí kouknout, chjo, lehla jsem si aby mrkla aže prej už je to ok a půjdeme na to, že si jen pro něco doběhne, no já začla vstávat že počkám ve stoje a tak mě tam drželi na křesle že to už jako ne. Manža za ruce a PA za nohu že musím ležet a počkat že už bude konec. No zůstala jsem ležet a naštelovali jsme křeslo, měla jsem povolené i tlačit když budu cítit nucení, no ale to jsem ani nestihla a už tu byla PA a jedna sestřička a šlo se na to. Malá ještě nebyla úplně dorotovaná a tak jsem se ještě musela obracet na bok a chvíli tlačit na boku, ale celkem to šlo a už mi ani nevadilo že ležím (spíš jsem myslím seďoležela) Manža stál vedle PA v předu a všichni mě povzbuzovali a moc moc pomáhali. Že už vidí hlavičku a tak různě, manža vlastně malou viděl první když už byla hlavička na brance přišla doktorka a bylo velké finále, to už stál manža vedle mě, ale dolů viděl. Byla to už celkem pak rychlovka, když byla hlavička venku tak to byl šílenej tlak jako že se musím zákonitě rozlítnout do strany, ale bolest už myslím ani ne a pak už byla venku :-] manža si přestřihl pupeční šňůru a malou mi hnedka dali, bylo to nádherný a fakt okamžitě bez bolestí, všechny byly pryč. Po chvíli malou odnesli umít a zvážit a tak a s dr jsme ještě porodili placentu a pak mě šila. Mám jen dva stehy a jsem bez nástřihu a kolem močáku mi říkala že to ani šít nebude, že by mě to moc bolelo a že je to malinký že se to zahojí. Po těch dvou hodinách jsem teda nemohla vstát, protože už při sednutí jsem omdlela, takže mě museli na pokoj odvézt v posteli. Ale stálo to za to a vím že příště do toho jdu znova, v tu chvíli jsem říkala nikdy, ale jakmile ten uzlíček vidíte a slyšíte jak brečí, je všechno pryč a navíc během porodu je člověk bych řekla i kapku zbaven smyslů :-] Moc jsem se pak styděla jak jsem vyváděla, ale v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. A zážitek to byl teda opravdu pro oba. Připadne mi jakoby jsme s manžou byli znovu čerstvě zamilovaní, je to fakt super.