Bude mít psychicky nemocný člověk na dítě velký vliv?
Zdravím. Potřebovala bych radu. Je mi 27 let, jsem vdaná, synovi jsou 4 roky. Tchánovci o syna moc nejeví zájem. Takže většinou jsme u mých rodičů na chalupě, která je kousek za městem. Mají zahradu, takže malej se tam krásně vylítá. Babička je fajn, syna miluje, je správně "rozmazlující", akorát tedy je znát, že je tam na vše sama, můj tatínek není moc hrací a vychovávací typ, spíš pohodlný. No a od toho se vlastně vše odvíjí. Nikdy jsme se ségrou neměly režim, pevné hranice. Naopak, já, ta starší, jsem vždy vše schytala za ségru. Dá se říct, že dodnes se pořád různě špičkujeme. Ségra v pubertě onemocněla, a o to víc rodiče ségru upřednostňovali - už nebyla jen ta hodnější, rozmazlená, teď už se to přeneslo na nemocná. Takže de facto, na ní nikdo "nemůže". Problém je, že se bojím, aby se naše vztahy nepřenesly na moje dítě. Trávíme spolu dost času. Ona je pořád jak malé dítě. Neustále vyžaduje před mým synem zvýšenou pozornost - ona s ním vlastně soutěží. Mně se to nelíbí, tak něco řeknu ale rodiče se na mě oba oboří. Příklad, moje 26ti letá sestra si sama koupí Pribiňáčka - já ho k rodičům kupuji také,aby syn měl a beru to tak, že je od nás - blbost! Ale přinesu ho, že si ho syn sní a ségra důležitě - no, počkej! To je můj jogurt. A podobně. Vždy, když syn něco dostane, ségra hned: " No a co koupíte mně, až budu mít narozeniny/svátek? Já vím, někomu se to zdá hloupé, žabomyší války, hrozně si uvědomuji, že to tak je, ale mě to opravdu vyčerpává. Nejradši bych tam nejezdila, jenže zase, ségra už se nezmění. Je pořád s rodiči a vlastně pořád bude. Rodiče na mě stejně vždy řvou, ať se uklidním, že sestra je nemocná a nenasazuji na ní. Nemůže to ovlivnit nějak moje dítě? Já dokážu občas nad tím mávnout rukou, jenže to nejde pořád. Děkuji předem za upřímné názory.
z té její nemoci evidentně následky mco mít nemůže, ale z toh vašeho haštaření možná ano...
Myslím, že naopak až tvé dítko povyroste, tak mu vše vysvětlis a bude to pro něj cenná zkušenost. Moji kluci si závidí i nos mezi očima...
@pauliny děkuji, moc jsem neporozuměla úvodnímu příspěvku.
Takže pokud je sestra nemocná a ta nemoc je jí skutečně diagnostikovaná je zkrátka kontraproduktivní se kvůli tomu rozčilovat, nebo mít snahu s tím bojovat. Prostě to tak je a hotovo. To, jak na to nahlížejí rodiče je potom zase jen čistě jejich věc. Z pohledu matky víš, že by jsi intuitivně toho "slabšího" také více chránila. Takže se asi úplně nedivím, i když vím, že je to těžké a nepříjemné.
Na dítě chování sestry mít vliv nebude, teď jako malé si to neuvědomuje a později mu to zkrátka vysvětlíš v příkladě, kdy teta bude mít opět neadekvátní reakce.
Věřím, že je to vyčerpávající a nepříjemné zároveň, nicméně asi tu není moc rad, kterých nabídnout. Spíše omezit styk, když Už bude toho tlaku hodně, abyste si od sebe odpočali a nevyčítali si prohřešky. A jako další zkrátka ignoraci těch nejapných projevů.
Myslím, že je podstata problému spíš ve Tvé osobní averzi a pocitu křivdy. Dítko to vážně neovlivní a zdravotní obtíže sestry nezvrátí. Je škoda se od rodiny odvracet.
@pauliny jsi určitě silná holka a skvělá máma, už jen díky tomu, že nad tím přemýšlíš. Já věřím, že to musí být velmi náročný a ten pocit křivdy je naprosto přirozený. Určitě jsi si "ozkoušela své".
Ale i tak se na tom snaž hledat alespoň malá pozitiva, jako třeba fakt, že sestra mít děti nebude a Tvé děti budou jediná a milovaná vnoučata. Nemají tedy s kým soutěžit. Ve smyslu lásky od prarodičů.
Paradoxně pro ně bude přijatelnější to, že jim sní Pribiňák teta, než fakt, že to byl stejně stejně starej bratránek. Rozumíš mi ?
Snaž se na to dívat očima matky ..
Věřím, že to zvládneš a přeji moc štěstí.
@pauliny Ahoj,a čím trpí tvoje sestra?Asi bys to neměla tak hrotit,jestli má nějakou poruchu,svým způsobem za to nemůže.
@obla Ano, rozumím a vyčerpávající to je, to máš pravdu. Já se snažím před synem být nad věcí. Jenže ono, když po nějaké poznámce na ségru to schytám ze strany rodičů jak malé dítě, tak je to k zamyšlení, jestli to nepřehání oni 😀 Já to tak cítím, možná špatně. Najednou se tak jako zamyslím, co jsem řekla? Proč po mně otec vrhá tak nevraživé pohledy. Podle mě, to ségře už "víc" ublížit nemůže - jako víc ublížila ta jejich benevolentní výchova, jenže to si oni neuvědomují. Jejich věc, máš naprostou pravdu. Jenže nejsou v rodině sami a připadá mi, že jsou empatičtí asi tak jako pařez. Každopádně děkuji za milá slova 🙂
@pauliny Pokud bys s rodiči a sestrou žila pod jednou střechou, tak samozřejmě bude mít celé rodinné prostředí sdílené s duševně nemocným člověkem vliv na dítě. Na rovinu bych řekla, že výrazně by dítě a jeho psychiku ovlivnilo soužití s člověkem s opravdu vážnou duševní poruchou typu schizofrenie, hluboké deprese, bipolární porucha, případně silná metnální retardace. Moje maminka je schizofrenik, diagnostikovnána v byla sice až později, ale velmi vážně potíže měla od mých zbruba 3 let. Její o deset let mladší bratr je zase silně retardovaný na úrovni asi ročního dítěte, má Chi du chat syndrom, jde o velmi vzácnou poruchu (většinou se vzniká nově ne dědičně). Já si ze života s mojí mamkou odnesla exogenní deprese způsobené dlouhodobým stresem (několik let jsem se o ni víceméně sama starala). A moje máma si zase dlouhodobým stresem způsobeným soužitím se svým bratrem přitížila při své duševní nemoci, která je ale daná geneticky a prostředí je jen jeden z faktorů ovlivňujících propuknutí. Já do dnes nechápu, že se nikdo nestaral o to, že tři malé děti žijí v domácnosti s tolik nemocným člověkem (náš tatínek se tedy staral, seč mohl, sám si to odnesl psychickým vyčerpáním). Trvalo mi roky, než jsem přijala, že máma za to, co dělá nemůže, ale můj vztah k ní byl a je narušený, prostě to není "normální" vztah matky a dcery. Pokud by tví rodiče souhlasili, nebyla by od věci rodinná terapie, protože soužití s duševně nemocným člověkem prostě vztahy vždy nějakým způsobem zasáhne. Synovi určitě lze úměrně jeho věku vysvětlit, že je jeho teta nemocná, proto se někdy chová zvláštně, podle popisu je pořád trochu jako dítě. V neposlední řadě je celá situace i obtížná pro tvé rodiče, sama píšeš, že se o sestru budou zřejmě starat celý její život. Nějaká pomoc z vnějšku by mohla ulevit všem.
@pauliny asi bych trochu omezila styk, ne moc samozřejmě, ale trochu ano. Chování sestry synovi myslím nijak neublíží, ale naopak přístup rodičů už trochu ano. Ne ve smyslu ublížit, ale v pořádku to moc není. Nemám moc ráda odpouštět nemocným lidem naprosto všechno, velmi rychle a často toho využívají. 10 let jsem se léčila s těžší depresí a pár věcmi kolem a pořád bujuji, trochu tohle prostředí znám... Jsou samozřejmě horší věci, ale velmi často kolem psychicky nemocných vidím rozložené vztahy, navíc mám trošku specifický pohled na přístup i nemocných k sobě, takže za mně neustupovat ve všem. Neřeš malichernosti jako třeba pribiňák, ber k vašim synovi jinou svačinu, hodně mu toho vysvětlíš později, ale úplně neustupuj, hlavně kvůli sobě.
@pauliny A co sestře presne diagnostikovali? Hele já nevím, já bych i dala na ten tvůj pocit, že toho všeho sestra využívá. Ale vím toho hodně málo. Možná by ti pomohlo promluvit třeba s jejich psychiatrem. Musela by k tomu dát souhlas. A nebo si promluvit s někým jiným , s odborníkem. Blbý podle mě je pro tebe to tápání, jestli máš právo bejt na ni naštvaná, jestli to její chování patří k nemoci atd.....klidně bych i mluvila s více lidma, muzou se v názorech lišit...
Sestra je psychicky nemocná ?