Neúnosné chování 3leté holčičky, poraďte
Nikdy jsem si nemyslela, že sem budu takový příspěvek kdy psát, protože jsem vždycky měla za to, že rodinné věci a problémy si umíme doma vyřešit sami. Ale poslední měsíc jsem vážně zoufalá. Dcerce je čerstvě (vlastně zítra budou) 3 roky a za poslední týdny se z veselého, něžného a milujícího dítěte (i když kapku živějšího) stala hnusná fúrie, která na jakýkoli podnět, i dotyk ode mě reaguje podrážděně a s odporem. Při vyhrocení situace (tím rozumějte moje trvání si na svém - třeba při úklidu hraček nebo vyčůrání před procházkou) se mě snaží i kopnout nebo kousnout, nebo tím alespoň vyhrožuje (ale taky shozením ze schodů a podobnými hrůzami). Mezi lidi už se stydím a bojím chodit, protože většinou skončíme dramatem, taky proto, že já jí ve 33.tt už fyzicky úplně nestačím a ona to myslím dobře ví, takže utíká apod.
Jinak jsem přesvědčená, že jsme klidná, vyrovnaná rodina se spoustou výletů a aktivit, chválou se u nás rozhodně nešetří, i když plácnutí přes zadek, když domlouvání nefunguje taky není tabu. Od narození prostě bylo našim největším cílem vychovat z ní ne génia nebo olympionika, ale dobrého člověka. O to víc to teď děsí i blízké kolem nás - tenhle příspěvek asi píšu hlavně jako reakci na to, kdy včera dcerka svým chováním rozbrečela i tchyni.
Četla jsem milion článků o období vzdoru a pár krušnějších chvilek jsme si v minulosti už zažili, ale teď se ráno pravidelně budím se slzami z pocitu, že mě moje dítě nenávidí a je tu další den, kdy mi to dá sežrat.. Poraďte.
@martiina_k ptala jste se jak dítě pozná co je spravne,ale kdo ví co je vlastně spravne,někomu připadá spravne placnout dítě,někomu ne,někomu připadá spravne poslat dítě pryč když se vzteka,někomu ne 🙂 jinak si myslím,ze dítě se uci hlavně tím,jaké chování zažívá vůči sobě od rodičů. U hodně věci dítě samo vidí,ze to není správně,např když rozbije hračku,tak vidí,ze je rozbita,nemůže si s ni hrát. Co se týče např slušného chování,to se myslím uci tím,ze ho samo zažívá vůči sobě od rodiče a vidí rodiče jak se oni chovají k ostatním.neříkám dítěti pozdrav,popros,podekuj,omluv se,protoze tím ho nenaucim cítit napr vděk nebo litost,ale pouze poslouchat pokyny. pisete,ze trest zafunguje a potom je na chvíli klid,ale mne nejde o to,aby byl chvíli klid,mne jde o to,jakou informaci svým chováním dítěti předán a co mu to přinese pro budoucí život. Už prof. Matějček říkal,ze trest zastavuje,ale nebuduje. jinak mne třeba ted s dcerou funguje,ze když se začne vztekat a brecet tak si k ni drepnu,chytnu ji za ruce,podivam se ji do oci,oslovim ji a řeknu potrebujes něco,a ona se zklidní pak řekne jo jo a pak přemýšlí a řekne třeba mámu,mlicko,spinkat. Prostě snažím se dítě chápat a ne s nim bojovat. S temi odmenami jsme se nepochopily,kazda si pod pojmem pochvala predstavujeme neco jineho.napsala jsem,ze nepouzivam pochvaly a vy jste z toho usoudila,ze sve dite ani nepohladim,tak to tedy rozhodne neni. Vubec si myslim,ze pouze z mych prispevku tady,bez znalosti urcite literatury,se neda pochopit,co tim vsim vlastne myslim. Jeste na zaver chci napsat,ze cím dal víc se mi potvrzuje ze rodičovství je hlavně o tom vychovávat sebe a ne dítě. A ještě jedna myšlenka co se mi líbí,každý dělá vždy to nejlepší čeho je v dane chvíli schopen,a to platí pro děti i pro rodiče.
@martiina_k Take pracuji s detmi a pripojuji se! Je to tak. Nejnovejsi zkusenost: chlapecek na chodbe mlatil hrnkem do maminky a kricel na ni, ze chce stavu. Maminka nic. Ano, projevuje emoci, jak tu nekdo psal. Vztek, ze neni vse po jeho. A ano, je nestastny, protoze ho zatim nikdo nenaucil, ze po jeho vzdy proste nebude. Zaroven tim, jasne dava mamince najevo: postarej se o svou hrdost a autoritu, bez toho ja to tezko zvladam. Proto jsou ty hranice moc dulezite, ty deti jsou pak nestastne. Rodicu, ktere maji svym detem strach nastavit hranice, je rok od roku vic. Mame velkou obavu, jake nasledky to bude mit v budoucnosti na celou dalsi generaci.
Chce to spoustu lasky a duslednost, rodice se nesmi bat detem ukazat, kde maji sve hranice. Je to ten nejtezsi ukol, ktery clovek muze mit, vychovavat deti. A vsichni rodice to delame nejlip, jak to umime. Ja vim. Biti v zadnem pripade, plesknuti pres zadek nebo po ruce v zadnem pripade trauma nikomu nezpusobi 🙂 Nez zdlouhave vysvetlovat triletemu diteti, ze nema opakovane behat do silnice, radsi ho lupnu po zadku (myslim tim svoje dite) 🙂 Maminkam, ktere si prochazi vyse popsanymi krizemi opravdu nezavidim, jsou to velice tezke situace. Duslednost urcite. Jak tu nektera maminka psala: neumis se chovat v obchode, tak se mnou do otho obchodu proste nemuzes. Ja jsem jednou vubec nenakoupila, protoze se trileta dcera chovala v obchode silene, vzala jsem ji za kabat a vynesla ven. Taky jsem si s ni uzila sve. A uzivam i dnes. Taky si casto nevim rady. A reknu vam: v patnacti jsou ty starosti o hooodne horsi. Ale maminky jsou silacky. Kazde dite je jine, kazda maminka je jina, kazda rodina, kazdy si musi resit to svoje. A neni ostuda se poradit. Spis bych se obratila na nejake kouče osobniho rozvoje nez na psycholog. poradnu. Ale to jej jen takovy tip podle mych zkusenosti. Drzte se, maminky. Neco opravdu byva obdobi, ktere se musi jen vydrzet. Ale hrdosti a hranicemi. Na konci tehotenstvi bych resila jen akutni situace a asi taky spis pockala, az se mi uklidni hormony. Ale ono to taky hned po porodu nebude 🙂 Tak kydybych uz nevedela, co dal, zavolala bych si nekam o pomoc. Ale chtelo by to osobni rozhovor. Tak i toho psychologa. Ono cokoli pomuzte posunout se kousek dal. Tak jsem se tady zase vypsala, asi trochu zmatene 🙂)))
@jannka15 zamyslela jsem se nad tím, co považuji za správné a nesprávné... není správné, když člověk (dítě) bere druhému věci bez dovolení, když ničí cizí věci (např. hračky), když ubližuje druhým, když ubližuje zvířatům - myslím úmyslně, né nějaké zatahání za chlupy ročním dítětem, které sotva stojí na nohou. Toto podle mě není správné. A asi bych toho vymyslela víc, ale tohle je takový základ. Teď jdu spát a přeji vám dobrou noc 🙂
Prosím, všechny uživatelky, pokud máte potřebu si vyměňovat osobní názory a spory, učiňte tak v IP a nenerušujte tuto diskuzi. Děkuji za pochopení.
@martiina_k ano,souhlasim. A právě proto,ze nepovažuji za správne,aby dítě někoho placalo,tak nepovazuji za spravne ani to,abych někoho placala já.protože kdybych to delala,říkala bych tím dítěti,ze placat může,ale musí si najít někoho slabšího nad kým ma moc. A tím bych to asi cele ukončila,jelikož jsme mimo diskuzi. Vám Martino děkuji,ze jste si se mnou psala a přeji vám vše nejlepší. Myslím,ze oběma nám jde ve vychove o to stejne,jenom máme jinou představu o tom,jak toho dosáhnout.
@kamilka007 Mám 2,5 letého raráška, občas jsem měla pocit, že na mě má ponorku. Vztekací a protestovací období trvá už přes rok. Ustát moudré rady a kritiky lidí na ulici, v tramvaji, v obchodě... to je k nevydržení. Ale strašně pomohlo, když jsem začala dávat synka na 2 dny v týdnu do soukromé školičky. Napřed chodil 1x/týden, to moc nepomohlo, teď od dubna chodí na dva dny a rozdíl je markantní. Vzteká se mnohem méně, snaží se víc a lépe komunikovat, já jsem mu vzácnější... můžu tohle jen doporučit.
@duvi21 co se týče toho vbihavani do silnice,tak já jsem zažila děti,které za to byly placane a dělaly to stejně porad dal,zrovna tak jako jiné věci za které byly placane,takže efekt jsem neviděla žádný. Takže já prostě dítě zadrzim,podam vysvetleni. K tomu uznání emocí,podle me uznat emoce vůbec neznamená to,ze schvaluji ,to co dítě dělá nebo to ze si něco vyvzteka. Např když bude dítě chtít ostrý nůž,tak mu ho nedam a může se vztekat,jak dlouho chce,ale dam mu pochopení,vim,ze to chceš,ale to je ostre,nebezpečné,nedovolim aby ses zranil,ale nebudu mu říkat nevztekej se,nervi,jdi pryč a přijď az budeš hodný apod. Celkove vnímám jako problém,ze většina lidi neumí přijímat děti když jsou v negativních emoci,ze děti uci,ze plakat a vztekat se je špatne,nepřípustné chování.děti slychaji nebřeč,to nic není,ošklivá holka jsi když se vztekas,nebo jsou posílány pryč,nebo rozptylovany,prostě nedovolí se jim ta emoce prožít,a to se pak v nich hromadí a boucha. Ale to je opět mimo hlavni téma diskuze,takže já už se opravdu s touto diskuzi loucim. 🙂
@marketuska ještě chci jenom napsat k tomu vašemu příběhu se stavením koleji. Podle me jde o to vůbec se nedostat do opozice vůči tomu dítěti,nerozject ten boj o to kdo z koho.takže když se to dítě vzteka tak podle me je dobre nedavat mu žádné rady,žádné návrhy řešení,ale rict třeba jen ono ti to nejde vid. Predstavte si sebe v situaci kdy vám něco nejde a jste naštvaná a někdo vám začne říkat to si mela udělat tak a tak. Chci tím říct ze prostě když se da dítěti jen pochopení a prostor pro vybití emoce,tak ono je pak schopné samo se situaci vyrovnat a hrát si dal nebo jít dělat něco jiného. Kdežto když zacnu dítěti říkat to nemůžeš,to se nedělá,tak ho namirim proti sobe,vztek ještě zesílí,rozjede s boj o moc a konci to tím placnutim. Jinak doufám,ze jste me komentáře nebrala jako útok proti vám. V zadnem pripade si nemyslim,ze jste spatna maminka nebo nemate rada sve dite,jak jste tu myslim nekde psala,to rozhodne ne. Nikoho nesoudim,nekritizuji ani nic neradim,snažila jsem se jen nabídnout jiný pohled na věc. Jinak me moc obohacuji např dvě diskuze tady na konikovi jedna s názvem respektovat a byt respektován a druha s názvem děti 2+ a výchova trošku jinak. Loučim se s přáním všeho dobrého vám i vaším dětem.
@kamilka007 - já si myslím, že je to s největší pravděpodobností následek tvého těhotenství. Ona je prostě zmatená, neví, co bude následovat, možná má strach, že už jí nebudete mít tak rádi, že se mladší bráška dostane na její místo....dětem v hlavičkách šrotujou neuvěřitelný věci. A myslím, že takovýmhle způsobem na to prostě reaguje. Vyžaduje pozornost a když přišla na to, že si zlobením vaši pozornost získá, tak prostě zlobí. Krásně to popisuje psycholožka Jiřina Prekopová ve svých knihách. Možná by stálo za to si něco od ní přečíst, nebo určitě navštívit dětského psychologa. Že takové chování musí mít od někoho okoukané, s tím nesouhlasím, děti jsou vnímavé a přijdou si na všechno velice rychle samy. A že by se to dalo vyléčit "seřezáním" - jak píše Pavlapl, tak to už vůbec ne. Tím akorát přiléváte olej do ohně a situace se bude zhoršovat. Ona to bude brát jako trest za to, že na sebe upozorňuje, né za to, že zlobí. Tady pomůže jen láska a nekonečné ujišťování, že ji pořád milujete a budete vždycky milovat - nejlépe si o tom povídat v klidu, třeba před spaním. Pokud už k nějakému incidentu dojde, třeba na návštěvě u rodičů, tak bych to řešila tím, že bych ji prostě ignorovala, dala bych jí najevo, že hysterickou scénou si pozornost nezíská....
nejsem zastánce liberální výchovy. Jak už tu někdo psal, i zvířecí samice sekne po mláděti, když něco dělá špatně. A dítě je mládě, nehotové. Říct,aby se samo rozhodovalo. Jak se může samo rozhodovat, když na to mozek není v těch třech letech ještě vyvinutý. Mám děti 15 měsíců od sebe. Staršímu bude 3,5 roku. Dost často záměrně strká mladší sestru, shazuje ji a jakékoliv vysvětlení kromě plácnutí nepomáhá. Často se s ním snažím mluvit dohodou, ale je to jak když mluvím do dobu...buď nechápe, nebo nechce chápat.
A děti, které neměli v dětství určené pevné hranice se pak v pubertě ztrácí a neví si rady sami se sebou (viz britská mládež a negativní následky volné výchovy).
@kamilka007 Já bych se trochu zamyslela nad tím, jestli se Tvé dceři nestalo něco vážného. Myslím, že tohle není běžné období vzdoru, spíš to tipuji na to, že jí někdo ublížil a ona se teď brání. A dává to za vinu Tobě...ale nejsem psycholog, ani psychiatr, možná tomu nerozumím.
@alena36 Stejně jako se v pubertě "ztrácí" (možná zase jinak) ti, které rodiče nutili například potlačovat vztek. Znám to z vlastní zkušenosti, taky vím, jak je potom v životě těžké z toho vyrůst. Je těžké najít rovnováhu a myslím, že lépe, než to tu popisovala jannka15 bych to těžko řekl. Pro ty, kteří se neobejdou bez "akce" bych třeba doporučil "pevné objetí" od Jiřiny Prekopové.
@pluba Když slyším "pevné objetí podle Prekopové", tak mne jímá hrůza. Což o to, normálně obejmout a ukonejšit vzteklé dítě, proč to nezkusit. Ale viděla jsem kdysi dokument, kdy pod dohledem Prekopové matka ležela 6 hodin (!) na zmítajícím se dítěti na zemi, o hladu, dítě se za tu dobu logicky pomočilo apod., tak se mi úplně vařila krev v žilách a kvalifikovala bych tento zásah jako omezování osobní svobody a týrání dítěte. Chudák dítě, to už bylo tak zoufalé a vyčerpané, že usnulo. Nedokážu si představit, že by to někdo udělal mně, asi bych zešílela. Takže všechno má své meze!
@kamila297 No od Prekopové jsem četl některé knihy, viděl i část jakéhosi dokumentu. To, co popisujete mi k obsahu těch knih moc nejde. Tím netvrdím, že to tak nemohlo být. Záleží na tom, co o tom bylo řečeno. Ono vidím, co a jak píšou naše média, nedělám si iluze. Daleko spíš bych viděl, že to nebylo pod jejím dohledem. A v tom případě snad těžko může za "blbé" užití myšlenky. Výrobce nože nebudeme trestat za to, že s ním někdo někomu ublíží. Na druhou stranu nevím, metodou se nezabývám, jen nsem o ní slyšel, od Prekopové jsem četl knihy, které směřovaly spíš ke konstelacím, prostě nevím, nic se nedá vyloučit.
@kamila297 Při pletí na zahradě jsem si trochu rozvzpomněl na ten dokument. Neviděl jsem vše, něco jsem se doslechl, ten dokument jsem viděl před dlouhou dobou (asi si ho najdu a podívám se na celý). Matně si vzpomínám, že tam u toho asi byla opravdu Prekopová. Ale Vy jste vynechala nebo zapomněla, že se nejednalo o vztek, natož běžný, ale že šlo o terapeutickou situaci a to dost vážnou. Domnívám se, ale mohu se mýlit, že šlo o těžkou poruchu autistickslého spektra, jen nevím, jak to dopadlo. Pokud tam došlo k výrazné změně, tak klobouk dolů, myslím, že jsem neviděl účinnou terapii. Já bych do této metody (jako terapeut) takto určitě nešel, ale těžkého autistu bych ke spolupráci nepřivedl, takže bych s ním asi nehnul. Řekl bych to asi takto, pokud bych byl chirurg, ocitl se u akutního zánětu slepého střeva a neměl žádnou anestezii, musel bych operovat "zaživa", nemocného přivázat... nezůčastněný divák by mě pravděpodobně chtěl ukamenovat a já nemocnému možná zachraňuju život!!! Podotýkám, že si uvědomuju, že "anestezie" při operacích se skládá ze tří samostatných prostředků: Skutečné anestezie (proti bolesti), uspávadla a relaxancia - bez toho by operace ještě navíc bez anestetika - by ve skutečnosti asi byla nemožná, berte to jen jako příklad.
@pluba Já bych takhle nezalehla ani autistické dítě, opravdu to nebyl hezký pohled, bylo to spíš mučení než terapie. Prekopová seděla na židli a vše pozorovala a s úsměvem pokyvovala hlavou nad tím řvoucím bezmocným nebožákem, opravdu hrůza. Když si vzpomenu, jak v dětství jsem byla hysterická jen z toho, že mi o dva roky starší brácha nacpal jen na okamžik hlavu pod polštář...
@kamila297 Právě nezávisle na Vaší reakci na to koukám. Obecně, Prekopová mi od pohledu připadá jako herdekbaba 😀 Na druhou stranu nejpodstatnější pro mě jsou výsledky, holt pokud člověk prožil něco drastického (nemusí to být ani fyzicky drastické), zřejmě se uzavře natolik (právě případ autistů), že je běžným způsobem nemožné ho "otevřít". Naprosto rozumím Vašemu přístupu, kdy jako matka byste "do toho nešla". Já, i když dělám něco, co je naprosto proti jakémukoliv násilí, ale jako člověk, který třeba byl několikrát na holotropním dýchání, jako terapeut budu souhlasit s tím, co uspěje, pokud k tomu nebude jiná, lepší cesta. Dávám přednost krátkému (a musí být hodně bezpečná) intenzivně negativnímu prožitku před dlouhodobým neřešeným konfliktem. Ale výsledek musí být po všech stránkách pozitivní - hodnocení rodiče, dítěte i různorodé komise nezaujatých odborníků. Rozhodně ne někoho, kdo to kritizuje, aniž by to zkusil nebo se vážně zabýval výsledky v minulé větě uvedeného hodnocení. Já takové hodnocení nemám, proto nejsem schopen říci, jestli bych to (v takto vyhrocené podobě) doporučil. Pokud se tím !skutečně!, ne hraně zlepší stav a vztah a pokud to proběhne bezpečně (v rámci možností - co je dokonale bezpečné?), šel bych do toho i se svým dítětem (naštěstí to nepotřebují). Ale opakuji, že rozumím tomu, že to může vzbuzovat děs. Věřte mi, že je těžké vidět spousty lidi, kteří dlouhodobě trpí, ale nedokáží (nechtějí) kvůli velké bolesti uvnitř rozbít krunýř a začít spolupracovat - a přitom víte, že by (mírnou a nenásilnou metodou) mohli postupně vyřešit spoustu balastu uvnitř (to nemluvím o Prekopové, ale o FasterEFTu). To co potřebujeme vyléčit je každopádně potřeba přivést do vědomí, jinak to hnije, bobtná, kvasí a tlakuje se to (film "Kurz negativního myšlení"). Toto je forma, kterou Prekopová přivádí do vědomí násilným rozbitím krunýře, který jinak nejspíš odolává všemu ostatnímu. Věřím, že to může fungovat. Ale možná ne, nemám víc informací.
@kamila297 Něco jsem dokoukal, něco přečetl, je tam určitě víc kontroverzit, souhlasím s některými vašimi pocity, ale nemůžu pořád říci ani tak ani tak. Každopádně bych si asi rozmyslel to jen tak nabídnout jako včera. Prostě nevím. Z obou stran cítím ideologičnost (prostě normální zrcadlení), četl jsem 6 osobních zážitků, jen dva z nich byly o skutečné osobní zkušenosti s autentickým PO. A jeden byl jen o několika řádcích. Chtělo by to vědecky - dvojitým slepým pokusem dokázat účinnost nebo ne (účinností myslím včetně možnosti negativního vlivu na osobnost). Nejlepší by bylo, aby se došlo ke vzájemnému konsenzu, kterému ale brání "nasazování rohů", výroky jako "Mengele v sukni", bude v té době prachem v urně nebo jak to tam bylo. Dřív, než odsoudit druhého by bylo dobré začít jeho motivy. Dělá to z dobré vůle/ze zlé vůle/kvůli slávě/kvůli penězům... Identifikovat zájmy jednotlivých lidí - problém uznat omyl/strach o svou práci... či cokoliv jiné. Některé výrazy Prekopové se mi nelíbily, vycházím z knihy "Prvorozené dítě", kde jsem nenašel problém. Znovu říkám, i přes to, co jsem viděl a přečetl, nevím - nemám dost informací.
@pluba Já teda nepobírám úplně přesně vaše slova - něco jsem si musela přečíst dvakrát i třikrát, abych pochopila smysl 🙂
Nicméně tento dokument jsem kdysi viděla a také mi to teda nepřijde úplně "správné". Řeknete mi, co je správné? Samozřejmě, to nejsem kompetentní určit, nicméně jsou metody, které zabírají i bez takovéhoto "drastického" přístupu.
Včera jsem byla svědkem dnešní "volné výchovy". Byla jsem se ségrou v hračkářství (bez dětí, resp. s miminkem, které zatím nemá požadavky na kupování) a vedle nás byl tatínek s tak 5-6tiletým synkem. Chlapec něco chtěl, táta sebou neměl peníze a tak mu trpělivě vysvětloval, že odpoledne, až přijde babička, tak si to půjdou koupit. Chlapec "TO PROSTĚ CHTĚL" a nebyl ochoten přijmout fakt, že táta nemá peníze. Takže běhal po tom hračkářství, křičel na toho tátu vtekle "s tebou nikam nejdu!!" a táta za ním bezmocně chodil, zřejmě se chtěl vyvarovat histerického záchvatu dítěte, které by chytil za ruku a odvedl z hračkářství, tak tak bezmocně chodil regál od regálu a dítě před ním vytrvale utíkalo. Chvíli mi ho bylo líto, ale pak jsem si řekla, že kdo chce kam, pomozme mu tam... Dneska se děti vychovávají stylem, že mohou všechno, svět se jim přizpůsobuje a rodiče jsou tu od toho, aby bezmezně plnili jejich přání. Neříkám, že bych byla zastánce tvrdé ruky a přísné výchovy, ale tento druhý extrém se mi také nelíbí. Ten tatínek udělal chybu v tom, že vůbec do toho hračkářství lezl, když neměl peníze, ale to je jiná otázka...
@martiina_k Myslím, že jannka 15 to psala naprosto skvěle. Možná, že se otec cítil bezmocně, ale možná je to jen Vaše myšlenka. Máme nějaké požadavky aby dítě něco dělalo a většinou kvůli tomu, že my máme nějaký problém. Potřebujeme, aby bylo dítě klidné, nedělalo nám "ostudu"... Dítě nakonec přijde na to, že to nejde a je zbytečné se vztekat. Samozřejmě, pokud nemáme čas, jsme nervózní... ale proč někam spěcháme? Jsme otroci zaměstnavatele, dopravních prostředků... není větším problémem naše závislost?
Řekl bych toto:
1. Schopnost prosadit to (důslednost), co je opravdu důležité není v žádné souvislosti s "pevnou rukou".
2. "Pevná ruka" je většinou důsledek našich pocitů... že nemáme věci pod kontrolou, jak vypadáme jako matka/otec, netrpělivosti...
3. Podstatné je, jak se otec skutečně při tom cítil. Jestli potlačoval vztek nebo pocit viny, že by měl něco udělat, určitě to bylo pro všechny negativní. Dítě to vycítí a začne toho zneužívat. Pokud se bude cítit dobře, bude trpělivý, dítě to přestane bavit. Také je možné nějakým způsobem "rozbít" tuto situaci. Neměl by to být ale útěk.
Omlouvám se, přestávka skončila, jdu na poradu.
