Neúnosné chování 3leté holčičky, poraďte
Nikdy jsem si nemyslela, že sem budu takový příspěvek kdy psát, protože jsem vždycky měla za to, že rodinné věci a problémy si umíme doma vyřešit sami. Ale poslední měsíc jsem vážně zoufalá. Dcerce je čerstvě (vlastně zítra budou) 3 roky a za poslední týdny se z veselého, něžného a milujícího dítěte (i když kapku živějšího) stala hnusná fúrie, která na jakýkoli podnět, i dotyk ode mě reaguje podrážděně a s odporem. Při vyhrocení situace (tím rozumějte moje trvání si na svém - třeba při úklidu hraček nebo vyčůrání před procházkou) se mě snaží i kopnout nebo kousnout, nebo tím alespoň vyhrožuje (ale taky shozením ze schodů a podobnými hrůzami). Mezi lidi už se stydím a bojím chodit, protože většinou skončíme dramatem, taky proto, že já jí ve 33.tt už fyzicky úplně nestačím a ona to myslím dobře ví, takže utíká apod.
Jinak jsem přesvědčená, že jsme klidná, vyrovnaná rodina se spoustou výletů a aktivit, chválou se u nás rozhodně nešetří, i když plácnutí přes zadek, když domlouvání nefunguje taky není tabu. Od narození prostě bylo našim největším cílem vychovat z ní ne génia nebo olympionika, ale dobrého člověka. O to víc to teď děsí i blízké kolem nás - tenhle příspěvek asi píšu hlavně jako reakci na to, kdy včera dcerka svým chováním rozbrečela i tchyni.
Četla jsem milion článků o období vzdoru a pár krušnějších chvilek jsme si v minulosti už zažili, ale teď se ráno pravidelně budím se slzami z pocitu, že mě moje dítě nenávidí a je tu další den, kdy mi to dá sežrat.. Poraďte.
@opifka Souhlasím s tebou do posledního puntíku.
@marketuska Ahoj, u nás je to obdobně. To asi budou ti lvíčci v období vzteku. Akorát u nás už to trvá 1,5 roku a pomalu jsem zralá na Černovice. Pořád čekám, kdy to přejde, zkouším po dobrým, po zlým... a nic. Mám zásadu, že dítě zaslouží plácnout, když ubližuje jiným, sobě nebo něco ničí. Třeba Honzík ode mne nedostal plácnutí dobré dva roky... s Vojtíškem je to občas psycho 😒 . Ale taky radši vychovávám, ono je to pohodlné mávnout rukou a říct, že mám temperamentní dítě... co mě překvapilo, tak se třetím dítětem přestávám rozlišovat svoje a cizí děti. Jak na návštěvě, tak na písku - jak se starám o svoje děti (krmím je, pomáhám jim, ...), tak i o cizí, když přijdou. Ale jak hlídám vlastní děti, aby nikomu neubližovaly, tak už mi nedělá problém promluvit si s cizím špuntem, aby respektovalo nějaká pravidla soužití 😉
Holky, tak já v pondělí zažila klasiku - byly jsme ještě s jednou maminkou (měla 2 letého syna sebou) na hřišti, kluci si v pohodě hráli, přišla další maminka s holkama tak 8 a 10 let, sedla na lavičku, hulila jednu za druhou.Pak přišla její kamarádka a nechala ty holky, aby se jí staraly o jejího tak 1.5letého syna. No a holky se staraly tím způsobem, že ho všude tahaly, cokoliv si zamanul, to měl - včetně toho, že vytrhávaly našim klukům bábovky, vyhazovaly je z domečku, braly houpačku. Takže neustále jsme musely za nimi běhat ať nechají naše děti na pokoji a jejich matka? Nic, nezájem. No a holky začaly "devastovat" hřiště - posunovat lavičky, lézt na "domečky" (na střechu),... no, tak už jsem toho měla fakt dost, takže když tam chtěl v tu chvíli samozřejmě syn taky, tak jsem hezky nahlas řekla, že se bude holčička divit, až ji od tama přijde pán co ty domečky stavěl sundat a prvně nařeže její mamince a pak jí a že je mi jí líto, protože je nevychovaná a maminka si jí nevšímá. Tak holka se sklidnila, slezla, přestala ubližovat těm malým klukům, ale maminka? Ani to s ní nehlo. Takže za mě - neřešila bych tak výchovu dětí, ale hlavně chování rodičů!
@kamilka007
Dobrý den.
Jsem tu úplně poprvé, ale dovolím si reagovat.
Ve 3 letech je to celkem normální - vzdorovité chování, agrese, odmlouvání a schválnost-dítě zkouší co si může dovolit a kolik vydržíme my rodiče či prarodiče, ale to přejde ,pokud budeme trvat na splnění ůkolů a příkazů (pokud možno s klidem ve tváři). Ale po přečtení příspěvku mě okamžitě napadlo (jak píšete, že se malé slečny dotknete a ucukává) jestli jí někdo neublížil. Může to být jen strach, aby se to neopakovalo., proto se divoce brání.
Prosím zkuste zjistit i tohle.
S oběma dcerami jsem si taky užila, teď už jsem 4x šťastná babička
Přeji pevné nervy a hodně štěstí. moresecrets
Je to dosti nepříjemná situace, může to být způsobené i tím, že čekáte další miminko a ona se bojí že spadne z lopatky, že jí budete mít radi.A tu agresi někde odkoukala jestli to předtím nedělala z televize, ve školce, od staršich děti.
ˇO jéé ta to se každá maminka modlí za to, aby ji něco takového nepotkalo. Ale myslím, že nás to čeká všechny🙂
BOJUJTE 🙂
Já nevím, mně přijde, že se prostě všichni hrozně moc zabýváme tím, co udělat a co ne, co je správné a co ne, dle nějakých příruček a knih. Určitě jsou některé fajn, že poradí, jak se zachovat v situaci, kdy je dítě opravdu nesnesitelné a řeknou vám, co se vlastně s dítkem děje. Ale rozhodně bych nehájila výchovu Radši tisíckrát domluvit, než jednu fláknout. To je typicky západní styl Vychovej se sám a taky můžeme vidět následky.
Mám čest porovnat dvě děti v naší rodině - obě jsou relativně živé a dost průbojné, ale vychovávané úplně jinak. Staršímu je teď devět, vychovaný byl "v rukavičkách", tedy spíše domlouvání, co je výprask poznal až tehdy, co začal dělat bordel ve škole a ségra už nevěděla, co dál. Přerůstá jí pomalu přes hlavu, to vidíme všichni v rodině, neplatí na něj vůbec nic, protože chyběla důslednost a jasné hranice. Naopak má mladší čtyřletá neteř sice umí taky udělat solidní bordel, ale když máma zavelí, tak neexistuje, že se bude dělat tisíc jiných věcí okolo. Taky si holky prošly peklem, měla období, kdy ségru mlátila, ale když i po třetí domluvě Ela dělala, že neslyší, tak prostě přišel trest - sebrala se jí hračka, nešlo se ven, žádná zmrzlinka, máma jí odložila, protože byla zlá, v krajním případě jedna na zadek.
V týhle situaci si promítám, jak nás vychovávala naše mamka. Nemlátila nás nijak zbytečně, ale prostě když jsme dělaly naschvály nebo udělaly jo velký průšvih, tak nás prostě zlupala. A nepřijdu si nějak omezená nebo psychicky labilní, žiju normálně samostatně, svou mamku zbožňuju, stejně tak jako mé dvě sestry. Spíš si kladu otázku, co od svého dítěte očekávám. Nechci, aby mi z něj vyrostl ubožák, který nebude mít vůli něco pro sebe v životě udělat a bude žít s maminkou do svých třiceti. A už vůbec nechci, aby mě v patnácti seřezal, protože mu nedám peníze na nějakou párty.