I přes varování jsme si nechali dítě s Downovým syndromem

@evulinka27 A co je to štěstí?

@evulinka27 ty slova pana faráře mě fascinují. Je to sice krásná představa, jak pečovat o manželství, ale řekla bych, že v životě to spíše chodí tak, že manžel odchází a dítě zůstává 🙂 A taky mě udivuje u věřících lidí, že by v případě potvrzení diagnózy šli na potrat. To celé zní dost rozporuplně.

@melodygirl Přesně tohle mě napadlo taky, když jsem četla příspěvek výše... 🙂

@melodygirl ano, bohužel se to stává, že manžel odchází.. nebudeme se dohadovat, za jakého to bývá důvodu atd.. já mám jasno v tom, že chci udělat maximum pro to, aby jsme neměli důvod od sebe kdy jít.. za to mi teda stojí..
@frufrunka Jinak ve víře jsem vyrůstala, něco mi dala, něco mi vzala.. Přes vzdor a nesnášenlivost jsem se ji naučila v dospělosti respektovat a beru si z toho to, co mi přijde že má smysl a je opravdu užitkem..
Ale to není něco, co bych zde chtěla před cizími obhajovat.. o tom téma není 🙂
Každý tvoreček má právo na život, ale jaký je to život pro takové dítko? Pro rodinu? Bratranec - soused hned vedle nás byl od mala postižený.. opravdu, žádná výhra to nikdy nebyla.. kluka měli radši zavřeného doma na dvorku, když si ho brali z ústavu na víkend. Sourozenci dělali, že třetího bráchu nemají.. nikdy s ním nikam nešli.. raději.. to není život.

@evulinka27 Ze zkušeností z centra pro postižené děti si dovolím napsat, že to je život a v řadě případů plný radosti a štěstí. Dokonce vzpomínám na ležící postiženou slečnu- nasmáli jsme se, když jsem ji já, nervozní střevo, ráno po příjezdu svlékala. Pak si ona prohlížela fotografie a já jí četla o delfínech, patrně toho o nich věděla víc než já, dodnes se stydím, jsem povoláním veterinární sestra. Také jsme spolu obědvali, ona v posteli, já u stolu. Bylo jí jedno, jak vypadám a mně potom, co má syn z matematiky. Chodil totiž a to mi stačilo. když jsem mávla rukou nad pětkou, divil se. Ta dívka se smála a my s ní.Ani rodiče nevypadali, že by neměli štěstí, jakkoliv ho my chápeme.Kromě chlapečka, který-nemluvící-mi znakovou řečí už poosmé- a otráveně vysvětloval, že tohle je ahoj, ne takhle, jsem žádné výrazné neštěstí nepozorovala. Pravda, otce občas vystřídal jiný muž, ale jinak dobré,ne vynikající, ale dobré. Víc mi to dalo, to tedy stopro, než vzalo.Ráda na ně myslím, bylo tam veselo. 🙂

@kika_21 🤐

@kika_21 To v žádném případě nepopírám. Věřím, že to může být ok a že to nemusí být opravdu pohroma.. každé postižení má nějaký svůj "projev" a někdy jsou ti lidi prakticky normální, postižení má jen mírný průběh a nepoznali by jsme to na nich..
To by mi taky nevadilo a život by se uzpůsobil.. mít dítě, které třeba nechodí, to není pohroma, dá se s ním cestovat, smát se, bavit se.. přesně jak popisuješ..
Ale mít retardované dítě - a to je to, žeho já se opravdu hrozně bojím a o čem spíše mluvím - mi přijde hrozné na psychiku všech.. ☹
Nám hrozí ten down.. tam je intelekt většinou 50-70 IQ.. ale to doktor nezaručí, že to opravdu bude mít.. jsou těžší případy, kdy má třeba kolem 30IQ.. a to je hrozné ☹
Děti se ještě zvládnou, ale co pak v dospělosti.. my staří, teď ten člověk má jen své instinkty, hodně se píše o nezvladatlném sexuálním uspokojováním a potřebě, jsou těžcí s nadváhou, mají agresivní výpadky.. asi bych se zbláznila.. a stejně by mu nikdo nedokázal porozumnět..
Kdyby mi lékaři zaručili, že dítě bude postižené, ale sociálně zdatné.. neváhala bych.. ale nikdo mi to nezaručí a já si svůj život takhle nepředstavuji, že ho dobrovolně odevzdám svému rozhodnutí, že si dítě nechám..
Také mě rodiče vychovávali a chtěli pro mě to nejlepší, chtěli, abych měla hezký život, abych studovala a měla možnosti. A nechat si vědomně postižené dítě a tím se k němu na 30-40let upoutat a vše ostatní zahodit a vzdát se svého života, chtít to pomanželovi, aby to zahodil taky a byl jen u rodiny.. to opravdu ne.

@evulinka27 Však já jsem neříkala nic proti Tvému příspěvku, jen mě zarazilo, že si trošku protiřečí co, co Vám říkal pan farář a tím spíš mě to zarazilo, že to bylo z jeho úst. Tím spíš, že děti odcházejí a partner zůstává - v době, kdy se 50% manželství rozvádí. O vztah se můžeme starat sebelépe, ale i přesto se může stát něco, co manželství ukončí. O víře taky něco vím, nakonec jsem se dopracovala ke svojí vlastní "víře", nebo jak to nazvat. On vždycky vyškolí sám život a zkušenosti. Proto k tomuto fóru memám příspěvek k tématu, sama jsem v té situaci nikdy nebyla a vůbec nevím, jak bych se zachovala. Sice teď říkám - ano, dítě s downovým syndromem bych si určitě nechala, na potrat bych nešla. Ale kdo ví? Kdybych byla před tu situaci postavená, určitě bych si zjišťovala informace, chtěla mluvit s lidmi, kteří takové dítě vychovávají a možná bych pak změnila názor. Nesoudím tady žádnou maminku za její názor, každá jsme jiná, každá máme něco jiného za sebou, každá máme jiné priority. A koneckonců je úplně jedno, co si myslí kdo ostatní. Pokud maminka čeká děťátko s downovým syndromem, nikdo z jiných lidí se o něj starat nebude, rozhodnutí je vždy jen na ní a jejím partnerovi. Pokud vědí, že to nezvládnou, pak je potrat určitě lepším řešením, než dítě porodit a dát ho do ústavu...

@frufrunka já to ani nemyslela nijak zle 🙂
Máme mladého faráře, takové revoluční myšlenky 🙂
Ale spíše to myslel tak, že maminky se hodně na děti upínají a mají je radši než svého muže.. což je špatně. Má být na prvním místě manžel - má opora. A až poté děti. Protože ty odrostou a budou mít svůj život. Ale pokud já budu muže zanedbávat, tak už ho zpět nemusím získat..
Ať je to jak chce.. každá volba je těžká.. jak ukončit těhotenství a nést si to sebou celý život.. tak si dítě ponechat a opět se s tím celý život prát..
Každý má právo na volbu na co se cítí a pro nikoho to není lehké rozhodnutí.

@evulinka27 Pravdu díš, naprostý souhlas! 🙂

@rikisek Hodně známým buďto mojich nebo od mých přátel říkalo, že jim vyšel na DS také pozitivně a teď mají zdravé děti..Prostě je to 50 na 50..Pokud vyšly takhle všechny testy tak budiž,ale jinak to vůbec nemusí být pravda.

Zítra jdu na potrat v 15tt, po amniocentéze se potvrdil Down. Jde to od diagnozy strašně rychle, málo času na rozhodnutí, které je strašně těžké - vzít život bytosti...ale asi je lepší se v tom nebabrat, čím víc bych nastudovala o tomto postižení, tím víc rozpolcená bych byla. Pláču a pláču, manžel zrovna na služebce v zahraničí, syn 2r bude poprvé zítra spát jinde než doma, obvykle usíná u kojení. Jen se modlím, aby mi ty vyvolávající tablety zabraly brzo a nemusela bych se trápit nedej bože podstoupit to znovu, kdyby to vůbec nezabralo. Nechám se zítra napíchat vším, co půjde, jen abych nic necítila. Prožila jsem krásný přirozený první porod, toto je pro mě noční můra.

@evulinka27 pan farář to myslel dobře, jen vy jste si to trochu vyložila po svém...chudak by se divil, kdyby se dočetl, co vam"doporučil" 😵

@elu věřte, že nevyložila. vedli jsme na tohle téma docela obsáhlý rozhovor.

@janaventura Jestli tě to trochu uklidní, tak jsem v prosinci podstoupila také ukončetí těhotenství v 15 tt kvuli genetické vadě, miminko nemělo nožičky a ručičky... Po zavedení první tablety jsem porodila za 5 hodin, nikdo tě nenechá trpět, napíchnou ti kanylu na epidural a když budeš chtít, tak ti kdykoli dají anestezii + léky na uklidnění, pozdějí na spaní. Já jsem za celou dobu ty léky nepoužila i když ontrakce byly od začátku po 2-4 minutách , ale pořád jsem čekala že to bude opravdu to nepřišlo, po 4 hodinách mi praskla voda, když odešla zátka, tak po další kontrkaci jsem porodila v posteli jen jsem cítila, jak se " něco " stalo a bylo to , pak následovala kyretáž a druhý den jsem šla domů. chce to vše čas a to pomuže , je to 7 měsícu a nyní jsem ve 13 tt a čekáme zcela zdravé miminko ..