Maminky "nestandardních" dětí. Poruchy komunikace

@vojtisek2007 Péto, tak to už mluví fakt pěkně 🙂 super 🙂 já jsem dostala nabídku líčit na focení, dělá kamarádka jen tak pro známý, ale chce to rozjet...tak se těšim jak malej Jarda 🙂

@sisstin no zatim je ta "mluva" taková kostrbatá, jak když zapneš překladač....ale snaží se a fakt dřív jak mi přišlo, že radši znakuje než mluví, tak teď souká ze sebe věty, sám se opravuje....a fakt se snaží říct co potřebuje, i už třeba povyprávět co dělali ve školce...
tak ty budeš maskérka 🙂 jů na to musí mít člověk cit a tak...nic jednoduchýho plácat barvičky na ksichtíky 😀

@vojtisek2007 Péto, tady je moje divočina...to jsem měla na párty..ale mám to ráda 🙂 hlavně kvalita na hovno, když to člověk fotí mobilem a ještě sám sebe 😝 tak se těšim, jak to bude vypadat na profi fotáku 😉

@sisstin ty jo, to je moc hezký, jsi šikovná....

@vojtisek2007 ono je něco jinýho matlat sebe a někoho jinýho 😉 uvidíme, není to žádný profi focení..jen tak pro radost..tak třeba mi to něco dá....už strašně dlouho si chci udělat kurz 😉 arzenál mám velkej na to 😅 😅 😅

@sisstin tak druhej se ti bude asi líčit líp, ne ??? ty oči máš udělaný krásně, stejně a tak....takže z tebe bude nakonec profesionální maskérka nebo druhá Krejčířová 🙂

@vojtisek2007 no právě druhej je o moc těžší...když nemá člověk šajnu, jak se mají líčit jiné "typy" očí...na to chce mít fakt právě ten kurz, no uvidíme 😉 jinak druhá Krejčířová mě fakt rozesmála 😅 😅 😅

@sisstin a proč ne druhá Krejčířová 🙂, máš nastudováno a přečteno tolik co kdejakej odborrník ne....bys mohla zkusit nějak kurzík přes pracák - že bys ho měla i hrazenej....

@vojtisek2007 no ono je to dost rozdíl, nějaký teoretický znalosti a pak to umět uplatit v praxi 😉

a mít VS atd., ne děkuji 😅 😅 😅 ale to líčení mě láká hodně...snad na nějakej ten kurz ušetřim někdy 😅 😅 tak hezkej víkend, pá 🙂

Ahojte holky,
tak jsme začali se Štěpánem mrkev a je to všude 😀 Už jsem zapomněla, že se to dítě musí naučit vůbec polykat. On má pořád silnej sací reflex, takže to vždycky z tý pusy tak vypluje, když to chce polknout 😀
@sisstin no já počkám, co mi řekne ta paní z toho SPC, má v listopadu přijet k nám a pak bychom viděli. Každopádně mně to na autistu nepřijde, i když nevím, jak vypadá atypickej autismus. On už se fakt krásně rozpovídává a opravdu pěkně rozumí, co mi ale přijde divný, ta jeho úchylka na ten výtah. On je prostě úplně uhranutej, otevře knížku, kde je nakreslenej obchod a hned říká, tam mají výtah ☹ Prostě šílenej Zvířata ho absolutně nezajímaj. Spíš je takovej technickej typ, ale nevím, jestli je to normální chování Dneska jsme spolu česali psa, to ho bavilo moc a pak na něj pořád křičel Argo místo 😀
sisstin líčení fakt krásný, jsi fakt šikovná 😉 😀

@argousek no já bych fakt nečekala teda 😉 to než tam napíšeš, tak taky můžete jít někdy za rok na řadu 😉 kdyby to byla ta dysfázie, expresivní...tak už se mohlo dávno pracovat a kompenzovat to před nástupem do školy, nebo aspon částečně 😉 je toho hodně, co se dá udělat...takhle ti akorát utíká čas...ono není moc záruka, že nějaká paní z SPC bude vědět, o co jde 😉 bohužel těch odborníků je fakt málo a lidi právě ztrácí čas tím, že jim jeden řekne, že to autík není..druhej jim řekne, že možná jo...třetí si zas myslí úplně něco jinýho...a to je furt dokola 😉

stejně nakonec všichni skončí u Krejčířové nebo v Aple, akorát před tím absolvují šílená kolečka po různých "odbornících" a není to k ničemu 😉 zkušenosti všech maminek "nestandartních" dětí 😉

@argousek my byli u Krejčířový v 27m, a to už bylo podle mě pozdě...kdybych to začla řešit už tak na roce, na roce a půl...tak už jsme dávno mohli chodit do Rané péče, dávno dělat různé terapie, dávno chodit na logopedii a Tygr by mohl být zas někde jinde už ted 😉

já kdybych měla někdy druhý dítě, tak při sebemenším znaku, že něco není ok, to začnu okamžitě řešit..i kdyby to mělo být zbytečně...mně třeba ty 4 roky přijdou fakt už "hrozný" na to, aby se teprve něco začalo dělat, nějak se zjištovala dg. a člověk prostě neměl jasno...

jak je v USA školství celkem na prd, tak u nich je ta raná intervence velmi dobrá...pracují tam i s ročníma dětma, a je tam prostě asi tak 1000x víc možností, než tu 😉

@sisstin to máš pravdu, do diskuse na nedonošencích chodila holčina, co bydlí v Americe a s těma dětma se pracovala od narození nějaká ta early intervention a occupational method, něco jako u nás ranná péče. Ale pracují s nima od narození a ne až když se začne projevovat nějakej problém.
U nás bylo blbý, že byl extrémně nedonošenej a nikdo nevěděl, ani odborníci, kdy už se něco děje a kdy je to v normě. Zeptala by ses té Krejčířové, jestli má nějaké zkušenosti s nedonošencema? A ona je psycholožka nebo neurolog?

@argousek ona má zkušenosti se vším...je to zakladatelka dětské klinické psychologie u nás 😉 napsala publikace a stále píše pro VS, učí tam atd. Její otec byl blízký spolupracovník Matějíčka 😉

http://www.ftn.cz/pacientum-a-verejnosti/oddele...

http://www.kosmas.cz/knihy/139900/vyvojova-psyc...

Rozhovor s PhDr. Danou Krejčířovou (červenec 2000)

Dana Krejčířová se narodila roku 1954, je vdaná, má dvě dcery. Studium psychologie na Univerzitě Karlově v Praze ukončila v roce 1978. Z tamějších učitelů vzpomíná zejména na Václava Břicháčka a Jaroslava Madlafouska. V Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí pracovala pod vedením Jaroslavy Dittrichové. Důsledkem tohoto období je její zaujetí pro práci s malými dětmi a odborný zájem o časný vývoj dítěte. Od roku 1984 působí ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Zde měla učitele nejpovolanější – Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka. Zpočátku pracovala na pediatrické klinice a nyní je vedoucí samostatného psychologického oddělení. Od roku 1990 se zároveň věnuje pedagogické práci v oddělení psychologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Je považována za špičkového odborníka v oblasti mimopsychiatrické dětské klinické psychologie. (s použitím životopisu z knihy Dětská klinická psychologie autorů Říčan, Krejčířová a kol., 1997)

S doktorkou Krejčířovou jsem se setkala na táboře, který každoročně pro děti s postižením a jejich rodiny pořádá Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Děti s rodiči a přidělenými pomocníky byly zrovna na výletě a dr. Krejčířová měla chvíli čas.

Zkoušíte psychology, když se chtějí kvalifikovat jako psychologové kliničtí. Jaká je úroveň žadatelů a co po nich u zkoušek chcete?

V ILF jsem deset let, nastupovala jsem v lednu 1990. Představu o tom, co po uchazečích chceme, jsme si za tu dobu ujasnili. Je to jako první atestace u doktorů – čili všeobecné znalosti pro celý rozsah oboru, včetně dětské, včetně psychoterapie. Atestace zakládá možnost kamkoli přejít a pracovat dál na vlastní specializaci.

Z jakého teoretického zázemí vycházíte?

Nejsem vyhraněná. Asi spíš stavím na pojetí vývoje – na vývojové psychologii. Od začátku mě utvářela práce s dětmi. Po absolvování školy jsem rok pracovala v porodnici v Praze-Podolí, takže jsem začínala na miminech. Dělali jsme výzkum nedonošených dětí. Škola mě moc nepřipravila, ale měla jsem štěstí. V Podolí pracovala velmi zkušená psycholožka a fajn ženská, doktorka Dittrichová, spoustu věcí mě naučila. Pak jsem šla na mateřskou a po ní jsem nastoupila ve zdravotnickém dětském domově pro děti od jednoho do tří let na Lhotce. Tam jsem byla rok. Po roce jsem přešla do Thomayerovy nemocnice v Krči na pediatrickou kliniku a v roce 1990 mě Pavel Říčan přetáhl do ILFu. Vždycky jsem si myslela, že jediné, co dělat nebudu, je učit. Subkatedra psychologie na ILF byla původně bez klinické základny. To se naštěstí změnilo, takže na půl úvazku se můžu věnovat psychologické práci v nemocnici. Naše subkatedra má pro tuto práci celkově 1,6 úvazku. Jsme samostatní, vedeme neatestované psychology, kteří v nemocnici na jednotlivých odděleních pracují, pořádáme semináře, můžeme sjednocovat postupy. Děláme také konzilia pro oddělení, která své vlastní psychology nemají, což je například dospělá a dětská chirurgie, interna a plicní. Vlastně většina oddělení pro dospělé.

S čím se na vás obrací třeba dětská chirurgie?

S poúrazovými stavy, adaptacemi po úrazu nebo jde o spolupráci na oddělení – když dítě odmítá spolupracovat, to je první, čeho si všimnou. Třeba má ledviny v nepořádku, odmítá pít, co má, jde do deprese. Nebo práce s rodiči dětí, poškození po suicidálním pokusu, nebo asistence, když jde o apalický syndrom – vytahování z toho.

Jakým způsobem pracujete?

Na chirurgii prakticky nedělám diagnostiku a výjimečně můžu s pacienty pracovat dlouhodoběji, protože se na chirurgii dlouho nezdrží. To třeba až později, když se dostanou na neurologii. Je to zajímavá práce – běží diagnostický rozhovor, ale psychodiagnostické metody nepoužijete, jde hlavně o terapeutické vedení, ale podpůrné, nikoli systematické. Problém je spíš v čase. Do intenzivnější terapie můžu vzít současně tak tři až čtyři klienty, víc ne. Dělám hodně ambulance. Nemám přesně určenou spádovou oblast, mám několik neurologů a pediatrů, kteří mi posílají hlavně malé děti, protože s nimi málokdo dělá. Mimina a batolata pořád zůstala mou láskou. Dostává se ke mně hodně dětí s kombinovaným postižením nebo dětí s autistickými rysy. Děti s autismem mi posílají z celé republiky. Nevýhoda je, že tam můžete udělat diagnostiku a z ní vycházející klinické poradenství, ale pak spíš musíte někoho najít v místě, kdo by se dítěti a rodině dál věnoval.

Mluvila jste o spolupráci s neurology a pediatry. Vědí lékaři, co od psychologů chtít?

Neurologové mají představu jasnou a dobrou. Zvlášť dětští neurologové jsou zvyklí spolupracovat s psychology už dlouhodobě. Chtějí od nás diagnostiku, vyjádření o tom, jak na tom dítě je, stojí hodně o neuropsychologický rozbor, který jim může pomoct v jejich vlastní léčbě. Také o to stojí rodiče, s kterými pracují, z diagnostiky se dá vyjít při stimulačních programech. Když začnou brzy, je šance je časně rehabilitovat. Taky všechny zajímá otázka výhledu školy nebo školky, tyhle věci jsou většinou k přemýšlení, nejsou jednoduché. Pak samozřejmě výchovné problémy, životní perspektiva rodiny, zdravých sourozenců. Rodiče přicházejí motivovaní a s konkrétní zakázkou. Vycházím z jejich zakázky, tomu se věnuju nejdřív, i když mi neurolog třeba píše něco jiného. Pediatři jsou daleko méně orientovaní, stává se velmi často, že děti nepošlou. Rodiče si mě pak najdou sami, zpětně si vyžádají doporučení od pediatra. Pediatři spíše posílají problémy ve škole, prospěchové, zatímco problémům emočním, které si zaslouží více pozornosti, se věnují nedostatečně.

Čím to je?

Pořád ještě nedostatečným psychologickým vzděláním na lékařských fakultách. Lékařská komora nedávno pořádala doškolovací kurz pro pediatry. Chtěli ode mě, abych přednesla „drobné odchylky od psychického vývoje“, něco o hranici normy, kdy začít věci řešit v oblasti kognitivní, emoční a sociální. Přednášku přijali dobře, v rámci kurzu byla jednou z nejlépe hodnocených. Bylo vidět, že jsou to lidi z praxe, kteří si uvědomují, že tuhle oblast potřebují znát a že na ni nejsou dost dobře připraveni na fakultě. Když se to vykládá medikům, jsou povznesení. Přitom v praxi rodiče chodí daleko více s tímto než s nějakými takzvaně superzávažnými problémy, o kterých se na fakultách učí.

Kdybyste měla pro laika odlišit psychologii klinickou například od pedagogické, co byste řekla?

Hranice jsou neostré. V klinické psychologii by mělo převažovat celostní pojetí, ten známý důraz na bio-psycho-sociální, a zaměření na jedince. Klinický psycholog by měl zohledňovat i to biologické a psychopatologii a znát to lépe než psycholog školní nebo manželský. Největší překryv v dětské klinické psychologii je asi s pedagogicko-psychologickými poradnami. Klinický psycholog myslí víc na dítě, školní víc na učitelku. Přitom my uvažujeme o dítěti nejen ve škole, ale i v rodině a mezi kamarády.

Mluvila jste před chvílí o klinickém poradenství. Je jiné než pedagogické. V čem spočívá?

Je mi docela líto, že v nadšení pro terapii se klinické poradenství odsunulo stranou. Přitom ho všichni děláme. Dal to vývoj a systém pojišťoven – ve zdravotnictví se dá vykázat jen léčení, tedy terapie. Lékaři by ale měli umět i dávat rady. Jsou konkrétní dotazy, na které jsou konkrétní odpovědi, podložené diagnostikou a znalostmi konkrétní situace. To je klinické poradenství.

Co by podle vás měli kliničtí psychologové znát lépe?

Moc neumějí vývojovou psychologii. Pokud se ji učí, tak se ji učí nešikovně, nespojují si poznatky s ostatními a nevyužívají je v praxi. Přitom člověk, který se dobře naučí vývojovou psychologii, ji pak u dospělého nachází ve všem. My třeba pořádáme kurz dětského Rorschacha. Hlásí se do něj většinou lidi, kteří dělají Rorschacha s dospělými. Jsou nadšení, jak v dětském začínají objevovat vývojové zákonitosti, které pak obohatí jejich práci s dospělými. To neplatí jen pro nějakou izolovanou metodu, ale vůbec. Nedostatek znalostí z vývojové psychologie považuju za chybu psychoterapeutických výcviků. Každá psychoterapeutická škola má svou představu o vývoji, ale nějak nejsou schopny ji od účastníků chtít a donutit je, aby se ji naučili.

Co považujete za neprávem opomíjený přínos minulosti?

Psychoterapie dřív moc nesměla být. Po devadesátém roce se stalo, že psychoterapeuti se začali cítit nadřazení a odsunula se stranou diagnostika, jako by to byla rutinní záležitost někde na chvostě, kterou se naučí cvičená opice. Pak se ale dělá na koleně a skutečně se z ní rutinní záležitost stává. Bez dobré diagnostiky jde ale psychoterapeut jinam, než je potřeba. Nějakou dobu asi potrvá, než se diagnostika s terapií zase vyváží. Diagnostika není lukrativní, nikoho neláká. My jsme snad jediní, kdo diagnostiku v postgraduálu učí.

Co říkáte počítačové diagnostice – testům převedeným na počítač?

Když je klinický psycholog dobře vzdělán v psychodiagnostice, může být užitečné využít počítač. Neštěstí je, když neumí základ, posadí klienta k počítači a pak si přečte výsledky. To je vážně neštěstí. Sem tam některé dítě k počítači také posadím, výsledky mi mohou něco říct. Třeba dítě s autismem předvede na počítači větší kapacitu než při obvyklém vyšetření. Lépe komunikuje s počítačem než s člověkem. Když mám obě dvě informace vedle sebe, je to bezvadné. Ale počítačové vyšetření je jen součástí celkové klinické úvahy.

Jak vidíte budoucnost klinické psychologie?

Je hodně prostoru v somatické medicíně, záleží na nás, jestli ho využijeme. Vždycky jsem k somatické medicíně tíhla, na pediatrii jsem dělala leta. Je tam náš prostor i dluh. Psycholog sám musí ukázat, že má co nabídnout. Somatičtí lékaři nevědí, co od psychologa chtít. Na psychiatrii je postavení psychologa jiné. V somatickém kontextu psycholog musí jít jinak, než jde na psychiatrii nebo neurologii. Dělá diagnostiku, ale ne diagnostickými metodami, ty tam neužije. Dělá psychoterapii, ale ne hlubinnou, spíš podpůrnou. A metody krizové intervence. Práce tam nespočívá v diagnostice. Přitom somatické obory velmi potřebují psychologa. Měly by se jim otevřít. V tom je důležitý úkol pro budoucnost.

Jak se tady na táboře při práci s dětmi s postižením uplatní psycholog?

Tady ta práce je úplně o něčem jiném, než když přijdou rodiče s dítětem s postižením do ambulance, a o něčem jiném než konziliární práce v zařízení. Tady byl hlavní úkol psychologa definovaný jako „být k dispozici rodičům“. Zůstává to hlavním úkolem dodnes. Rodiče možnost využívají, přijdou s rozmanitými otázkami. Netýkají se jen dítěte, ale třeba jeho sourozenců a nejrůznějších jiných věcí. Během let se spojila odborná část s organizační, takže jak já, tak farář – všechny tábory vede dvojice psycholog a farář – jsme součástí vedení. Vybíráme pomocníky, aby byli dobře přiděleni k rodinám, aby to sedlo oběma stranám. Pracujeme s nimi, aby se při pobytu mohli dobře starat o svěřené dítě a ulevili trochu rodičům. Pracujeme s nimi i tady, aby se obě strany cítily dobře a aby poskytovaná pomoc byla příjemná a rodiny ji nemusely přijímat s pocitem dluhu, ale s tím, že dávají. Někdy něco zavrže, je dobré dokázat si toho všimnout.

Říkala jste, že konziliární práce v zařízení chce od psychologa zase něco jiného. Co to je?

Všude se snažím jít podle zakázek. V zařízeních to bývá konkrétní problém s konkrétním dítětem, řešení výchovných a vzdělávacích problémů a problémů dítěte – třeba se ve škole bojí, pláče. Nebo individuální diagnostika s konkrétním dítětem – jaký má výhled, jak funguje ve třídě. Promluvím pak s vychovateli – tady můžete přidat, tady počkejte, na to ještě nemá. V tom asi hlavně spočívá moje práce. Případně se mě ptají na atmosféru zařízení, na chod. – Opravdu je důležité dbát na zakázku. Začínající psychologové si někdy přečtou v příručce – s rodiči postižených dětí musíme pracovat na tom, aby přijali postižení – a nevšimnou si, že se jich rodiče ptají na něco jiného. Mně pak rodiče říkají, že se ten psycholog bavil celou dobu o nich a na jejich otázku se vůbec nedostalo.

Jste spoluautorkou knihy Dětská klinická psychologie. Vyšla už ve třech vydáních, z toho jako Říčan, Krejčířová a kolektiv ve dvou. Jste s knihou spokojená?

Poslední vydání vyšlo v roce 1997, předtím v roce 1995. Pavel Říčan chtěl, aby se udělalo přepracované vydání po dvou letech, udělalo se. Teď už by zase nazrála doba zařadit nové věci a udělat věci trochu jinak. Ale i s nedostatky, které poslední vydání má, je dobře, že ta kniha je. V zásadě jsem moc ráda, že knížka zásluhou Říčanovou vznikla.

Nikdy jste se netajila, že jste věřící. Ovlivňuje to nějak vaši práci?

Jestli člověk je, nebo není věřící, proniká do jeho života všude. Do práce to v tomto smyslu proniká taky. Být psychologem je povolání jako každé jiné. Kdybych dělala prodavačku, dopadla bych s vírou stejně. Doufám, že je vidět v přístupu k práci, v přístupu k lidem – ať ke kolegům, nebo ke klientům. Asi je to jistota a naděje navíc. Cítím optimismus a naději i tam, kde ji v dané chvíli není vidět. Víra nemusí být sdělována slovy, ale nějak vidět je. Pastoraci nedělám. Když začnou klienti mluvit o víře, především se snažím naslouchat, co oni říkají. To, jestli jsem věřící, nebo ne, se dozvědí jedině, když se mě přímo zeptají.

Jaké to je být dcerou profesora Langmeiera a pracovat navíc ve stejném oboru jako on?

Můj otec je pro mě otec. Je pravda, že jedna věc je role otce, třeba to, jaký je dnes, se stářím a obtížemi. Druhá věc je on jako odborník. U nás doma se hodně o oboru mluvilo. Rodiče spolupracovali, společně publikovali. Mluvilo se o práci skoro pořád, já to nesnášela. Otec vystudoval psychologii spolu s filozofií, končil závěrečnou prací z psychologie. Maminka studovala sociologii na sociálně-právní fakultě. Dělala sociologii rodiny a stáří ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce a pak na ILF.

Co považujete za otcův odkaz?

Je toho hodně. Nejsem si jistá, že jsem ho už zreflektovala. Byla jsem v pozici studentky, která měl otce, který byl známý – což byl. Všichni věděli, že jsem jeho dcera. Měla jsem snahu odpoutat se, oddělit. V praxi jsem to zpočátku vnímala jako zranitelné místo. Nedělalo mi dobře, když říkali, to je ta dcera. Člověk si potřebuje budovat vlastní identitu. Dnes jsem v praxi mnoho let a otce už jsem do identity přijala. Vím, že mi dal hodně – ale co konkrétně, to možná budu říkat poprvé. Například jeho pojetí dětské deprivace. Dnes se dostala pod pojem emoční zanedbávání, přitom ve vývoji je teorie deprivace základem, je velmi důležitá.

Zdá se vám, že se teď ztrácí pod syndromem CAN?

Ano. CAN ale zkoumá povrchní, viditelné věci. Ty základní jdou bokem. Pak jsou publikovány práce, kde někde v závěrech najdete drobnou zmínku, že jim měření podle toho, zda dítě sedí, nebo nesedí u počítače, nevyšlo. A že podstatné možná budou vztahy, jaké v rodině jsou, ne způsob trávení času. Tak objevují oklikou deprivační teorii.

Máte nějaké další vzory?

Ovlivnili mě spolupracovníci. Měla jsem štěstí, že hned při vstupu do praxe, který je vždycky uzlovým bodem, jsem poznala doktorku Dittrichovou. Byla skvělá a pro mě strašně důležitá. Přístupem k životu a práci mě ovlivnil Matějček. O teoretických věcech jsem mluvila s otcem, s praktickými jsem chodila za Matějčkem. Když jsem pracovala s většími dětmi v Krči, seděla jsem mezi nimi. V jedněch dveřích byl Matějček, v druhých Langmeier. Měla jsem štěstí, které má málokterý klinický psycholog. Ať jsem přišla, kam jsem přišla, vždycky jsem vedle sebe měla někoho kvalitního. Nemusela jsem udělat tolik chyb. I teď – když jsem se dostala k tomu, že proti původnímu předsevzetí učím – znovu oceňuju, jak oba učili. V tomhle jsou vzor od počátku reflektovaný. Kvalitní příprava a kvalitní způsob podání. Když vykládají jakoukoli teorii, nejsou nudní a jsou přitom terminologicky přesní. V mnohém jsem se je cílevědomě učila napodobovat. Včetně té kvalitní přípravy, kterou mám na stole. Nepoužiju ji, ale mám ji tam.

@sisstin mohla bych tě teda poprosit, jestli by ses jí o nás mohla zmínit, jestli by si na nás vyšetřila čas a já bych se pak objednala, je potřeba nějaké doporučení třeba od pediatra?.O Matějčkovi a Langmaierovi jsem slyšela, mám tady nějakou knížku. Ta paní je mi z toho rozhovoru moc sympatická 😉

@argousek hele, prostě 1. listopadu ji hned ráno napiš maila( je na těch stránkách Krče), zhruba ji tam napiš, o co jde. Ona ti pak napíše termín, počítej, že to může být fakt několik měsíců, budeš potřebovat žádanku od pediatra, neurologa atd. to je jedno 😉 a fakt piš hned 1., nejlépe ještě v noci, třeba ve 3 ráno...to si fakt nedělám srandu 😉 ty rozdíly jsou šílený, třeba i v hodině objednání 😉

jo, a moc mě uklidnilo, že je ročník 54 😀 ona totiž vypadá tak nějak starší, tak jsem se bála, aby nešla do důchodu 😅 😅 😅

@sisstin díky moc tak já to zkusím, budeme mít alespoň jistotu v diagnóze 😉

@argousek ona je fakt úžasná 😉 není teda žádný tutu nunu, ale děti tam většinou fakt makají a ukážou i to, co vůbec nevíš, že umí 😉 zpráva chodí hned, do dvou dnů ji máš doma 😉 a pak můžeš kdykoliv napsat a poradit se 😉

@sisstin prosím tě můžeš mi napsat něco o té Logo klinice? Co tam s malým dělají, jak často tam jezdíte? Tam je potřeba zajet až na základě nějaké diagnózy, že. Je potřeba nějaké doporučení?

@argousek my tam ted byli poprvý 😉 potřebuješ zase žádanku od pediatry 😉 my zatím byli na vstupním vyšetření - zkoumali tam porozumění řeči, zkoušel tam foukat, něco vyslovovat, PC program atd. 😉 Na konci listopadu tam jedeme na foniatrický vyšetření, jezdí tam nějaká obornice z Brna 😉 zdálo se jim, že má hypotonický horní ret a celkově pusa nic moc, tak aby se na to někdo podíval. My totiž tak nějak ještě na foniatrii nebyli 😉

Logopedickou péči jako přímo logo asi moc využívat nebudeme, jednak to tam je jenom jednou za měsíc, což je strašně málo a jednak jsme spokojení s tou naší logopedkou 😉 takže jenom ta foniatrie a ergoterapie( to jsou ty masáže orofaciálních svalů). Jo, dg. mít žádnou nemusíte.

Jinak se připrav, že je to těžkej bussines, sice vyšetření jako takové hradí pojištovna, ale budou ti nabízet spousty pomůcek a diagnostický pobyt - ten si myslím by byl pro vás docela prospěšný 😉 je to týden, kde se dítěti všichni intezivně věnují- neurolog, foniatr, logoped, psycholog 😉 Prý je to fajn, máte svůj pokoj- je tam Wifina, TV atd. 😉

@sisstin tak jsem nás objednala k té Krejčířové i na tu Logo kliniku, ale do Brna, myslím, že tím nic nezkazíme.

@argousek no ona ti napíše, at se objednáš znova 1.listopadu..tos psala zbytečně 😉

na další rok objednává fakt až toho prvního -páč na termíny čekají stovky lidi, takže to je, kdo dřív 😉 ale až opravdu od toho prvního. Takhle to dělá každý rok, já tam psala někdy v říjnu a napsala mi to samé 😉 jak už se tam pak dostaneš, tak chodíš častěji nebo dle domluvy...důležitý je se tam vůbec dostat, ona má 3/4roku stop stavy 😉 šance je pouze v tom listopadu 😉

@sisstin aha no vidíš to nevadí, tak jí napíšu pak znovu 😉 😀

@argousek možná ti bude nabízet kolegyni Křížovou, ale tu nebrat 😉 😝