Špatné město, rodina daleko

@vladimira_b_l Pokud nenutí u tv sedět tebe, tak je to její věc, její přístup k životu tě může štvát, ale je to její život.

Hlídání se dá řešit i mimo rodinu, podobně funguje síť přátel. Člověk nějakou sociální záchranou síť prostě potřebuje, když jí zrovna nemáš, zkus ji vybudovat, zvládnout se to dá.

Jinak @tinaprofi říká dost drsně a blbě, ale v dost věcech má pravdu. Znáte se s manželem dlouho, žijete spolu už nějaký ten pátek, z nějakého důvodu jste se vzali.. řešte to a nenchávejte to vyhnít. ;)

Ještě mě napadá, že by za tím tvým smutkem, jestli vzniknul až teď po svatbě mohla být "nuda". Rekonstruovali jste byt, to je intenzivní činnost na docela dlouhý období. Svatební přípravy jsou taky pro spoustu lidí velký projekt na kterým pracují vážně intenzivně, pak už to bude jenom dobrý a všechno růžový.. A najednou není co budovat, žádný "projekt" na obzoru.
Někde jsem četla, že překvapivě hodně lidí je zklamaných svojí dovolenou, protože si daleko víc užijí fázi snění a plánování, realita pár dnů na tom ideálním místě je zklame a odpočinout si nezvládnou, protože je příliš vyčerpává snaha aby to bylo lepší. S manželstvím je to možná podobný. ;)

@vladimira_b_l Ani ja si nemyslim, ze problem je Praha. Podle me je problem v tobe - laicky receno, podle me nemas odstrizenou pupecni snuru od rodicu. Bydleni se vyresit da. Pises, ze manzel ma hodne dobre placenou praci, tak byste prece mohli bydlet jinde nez v panelaku. Otazkou je, zda tohle chces. Nebo proste trvas na tom bydlet na Morave v blizkosti rodicu. Btw. Ja bydlim od rodicu pres 100km a s manzelem jsme planovali prestehovat se i dal kvuli praci, ale nevyslo to.

@vladimira_b_l Mas odpoved v IP. Nekdo to tak proste ma. Ja od mala nemela problem odjet od rodicu do lazni, ozdravoven a taboru. Naproti tomu muj bracha s tim problemy mel. No a ja se odstehovala daleko, bratr ma domek, kde zije s rodinou 30 km od rodicu. Samozrejme mam rodice moc rada, ale soucasne "jsem svetobeznik"

@vladimira_b_l" Když ji miluješ, není co řešit. " Pokud tě má muž opravdu rád, najdete řešení a možná s tebou půjde i na Moravu, jestli jsi tam NEŠŤASTNÁ! Držím palce, je potřeba mu to říct.

@vladimira_b_l znáš ještě nějaký jiný výraz kromě hate speech? 🙂 abych si rozšířila slovní zásobu...líbí se mi to, to jsi se naučila v nějaké company v praze, aby to vypadalo dobře na cívíčku? do i understand dobře? 🙂)))

Já to mám stejně, teda alespoň s tím, že jsem daleko od svojí rodiny, také to mám 300 km. Manžel má rodiče 70 km daleko. S tchýní žádné vřelé vztahy nemáme, máme dost odlišné názory na život, vídáme se občas. Kamarádek mám pár z doby, kdy jsem tady chodila do školy ale žádné extra vazby se nevytvořily, nemám žádnou kámošku, se kterou bych chodila každý týden na kafe. K tomu všemu manžel jezdí kamionem v Německu, takže jsme se synem celý týden sami. Ale všechno se hodně zlepšilo mým nástupem do práce. Hrozně mě baví, realizuju se jinak než péčí o dítě, syn je ve školce spokojený. Dokonce uvažuju o dalším studiu a za rodinou jezdím ráda na víkend jednou za měsíc.

@vladimira_b_l hele, mě si ten můj kdysi taky chtěl vzít, s jeho rodinou jsme nebyli v kontaktu vůbec, dokonce si chtěl vzít moje příjmení...no a jak to dopadlo? do teď jsme se nevzali (už asi ani nevezmeme), on se dál jmenuje jako dřív, s rodinou jsme se stýkat začali, ale děti mají moje příjmení. také je vše jinak než se plánovalo po roce dvou vztahu...ale ještě pořád bojujeme...společně...a že celých těch 8 let hodně furt s čím bojovat a co překonávat :-/ taky nežiji tam, kde bych chtěla. ale kvůli muži a dětem udělám vše, abych si zvykla a vazbu si udělala. já bych tedy taky problémy neřešila dítětem. to bývá často cesta do pekel, i když možná je pár výjimek potvrzujících pravidlo, nevím. takové neznám 😀 ale jo...přiznávám...taky už mě napadlo, že mě mrzí, že v domě, který stavíme nebudu těhotná, nebudu piplat malé miminko, nebudu tu po ulicích jezdit s kočárkem...že bych tu tím asi víc k tomu přirostla. protože pro mě není doma ani to, odkud pocházím, ani to, kde jsem žila většinu života, ani ta místa, kde jsem žila v mládí všude možně, ale nejvíc přirostlá se cítím na malém městě, kde jsem žila v nájmu než jsme šli na vesnici stavět dům. tam jsme se totiž nastěhovali dva měsíce před porodem prvního dítěte a byli tam až do dvou let toho dalšího. prostě s tím místem mám spojeno to vše nej v mém životě a zůstane to pro mě srdcovka. ale vím, že tam žít nemůžeme.

Zarazi me striktni nazory nekterych maminek, ktere se snazi zakladatelku tematu presvedcit o tom, ze jeji touha po rodine a rodnem mestu je spatna, divna, pozoruhodna, ci ze to snad vypovida o jejim pohnutem charakteru. Kazdy by si mel uvedomit, ze jsme kazdy jiny, a kazdy mame jinak silne vazby s rodici, sourozenci apod. To, ze 80% zen zvladne zpretrhat rodinna pouta a odstehovat se a zacit svuj novy zivot s "novou rodinou-manzelem" neznamena, ze to tak ma i zbytek. Zakladatelku chapu, mam to uplne stejne, nedokazu se od rodicu odprostit, jsem jim vdecna a i kdyz mam dite a muze, oni jsou stale mou soucasti a chci se mit na blizku, neumim si predstavit, ze bych je nevidela kazdy den ci abychom si nezavolali. V necich ocich to muze byt divne, ale kazdy to ma jinak, respektujme se...

@veru11 to je v pořádku, ale si natolik soudná, abys to vedela jeste nez se odvalis 300 km daleko, že jo....

@vladimira_b_l problém je pražské sídliště nebo byt? Pokud manžel slušně vydělává, tak by asi neměl být problém koupit domek za Prahou, ne? Nestojí majlant (i my v takovém bydlíme) a dopravní dostupnost je skvělá. Každý vztah je o kompromisech. Jen je potřeba o tom doma mluvit.

@vladimira_b_l V mnohém ti rozumím. Jsem z Moravy, uz hodně dlouho jsem ale žila jinde i daleko od rodičů. Bylo mi trochu smutno, ale jinak super práce, láska, kamarádi, spokojenost, pak muži přišla nabídka na Prahu. Žili jsme tam dva roky, snažila jsem se sžít, zapadnout, navazovat kontakty, chodit mezi lidi. Našla jsem si jedinou kamarádku, taky náplavu zde přes koníka. Praví pražáci mají dost svých vazeb a přátel, nestojí o nové, ostatní pracující náplavy přes týden dřou a na víkendy mizí. Bylo skoro nemožné se potkat s lidmi, se kterými jsme se v jiném městě vídali minimálně každý měsíc. Prahu mám plnou přátel, se kterými se potkám častěji náhodou někde mimo Prahu. Takže za mě asi tak. Stala se tam ze mě nespokojená brbla a trochu nám to pokazilo vztah. A samozřejmě dalších nevýhod celkem milion, nemluvě o životě s dítětem. Za mě Praha fuj, nezvyknu si. Utíkala jsem odtamtud zvesela a už se nechci vracet. Teď jsme dočasně v cizině, velké město, nikoho neznáme, vztah zregeneroval, já kvičím blahem, začínáme od nuly a jediné v čem je to horší než Praha je, že to sem mají babičky za námi ještě dál. Už máme přátele, zapadáme, učíme se jazyk, chodíme na akce a jsem tu mnohem více "doma". Paradox. A to jsem doma s dítětem. Bohužel vím, že nad námi stále visí hrozba návratu do Prahy. Nevím, jak se s tím smířit a hledám zatím jiné řešení. Nevím, co ti poradit, hoď řeč s mužem, pokud trpíš, měl by to vědět a měli byste hledat řešení či kompromisy na obou stranách.