Jak malému dítěti vysvětlit smrt? Dcerce budou 3 roky
Je mi strašně, že se už teď takhle ptám, ale bohužel vím, že to budu do budoucna (zřejmě brzy) řešit a musím být na to kvůli dětem připravená. Maminka podléhá rakovině, už se neléčí a nikdo neví, jak dlouho tu s námi ještě bude (i rok je dle mě vysněně dlouhá doba). 😔 Mám doma necelou tříletou dcerku a ta s babičkou vyrůstala, byly jsme spolu každý den. Bydlíme jinde, ale kousíček. Poslední rok už se stýkáme sporadicky kvůli mamčině nemoci a bohužel poslední dobou téměř vůbec. Dcerka jen ví, že je babička nemocná a nemůže na procházky, hrát si s ní a tak. Když se dostane na téma babička, dcerka přešťastně vždy poskakuje a "těší se, že až bude babička zdravá, že s náma bude zase chodit na procházky a hrát si". Vždy když o ní mluvíme, tak se na to dcerka takto těší. Už jsem byla kolikrát zoufalá a říkala jí, že babička je moc nemocná a už se nebude moct nikdy uzdravit - ani to nechápe a pořád si mele svou a těší se. Nevím, jak jí pak vysvětlit, že už tu babička nikdy nebude, že za ní nemůžeme jít..... Představa, že jí řeknu, že je kdesi v nebíčku a dívá se na nás, půjde po mě otázkou, že chce jít za ní, proč že tam nemůžeme, atd..... Tohle bude pro mě bodání nožem do rány, ale to bohužel neovlivním. Jen kdybych jí to uměla vysvětlit tak, aby to zhruba pobrala a často jsme se tím obě netrápily 😔 . Děkuji
Ahoj, souhlasim s Lenickou, mam taky nazor ten, ze zapomene, kdyz by chtela za ni, tak nemuze, protoze do nebe chodej lidi az kdyz prijde vhodny cas a ona je na to jeste malinka, tim padem babicka dohlizi, hlida ji🙂
Ahoj , nečetl jsem to tu celé , v podstatě jen úvodní titulek . Tohle se nedá vysvětlit najednou , musíš na etapy . Nás to potkalo před 4 lety . Synovi byli taky 3 roky a dva měsíce , když manželka zemřela , na rakovinu . Je to těžký nějak konkrétně radit , je to taky individuální ,
Minuly tyden umrel manzeluv dedecek. S dcerou (2,5) jsme na pohrbu nebyly, jen manzel. Dcera si takhle sama od sebe na pradedu nevzpomene, nepta se, vidali se sporadicky. Pristi tyden ale ma jet ke tchanovcum na vikend a pujdou spolecne navstivit (pra)babicku. A je mi celkem jasne, ze se tam, u nich doma, bude ptat po (pra)dedovi, protoze vi, ze tam vzdycky byl, sedel v kresle, cetl ji knizku, kutalel micem....
Jak dceru i sebe pripravit na tu situaci? Co ji rict, az se zepta, kde je deda?
Nekdo mi radi, ze mame parkrat rict, ze deda je v praci a ze po nejake dobe na nej nevzpomene...
Jiny mi radi, at rekneme "pravdu", ze je v nebicku. To si ale myslim, ze dcera jeste nepochopi.
Mate radu?
tohle téma bylo v uplynulém roce v naší rodině velmi aktuální. Mám 2 dcery tehdy jim byly 3 roky a necelých 6 let. zrovna když jsem nastoupila zpět do práce po RD onemocněl můj tatínek, bylo to hodně rychle a nečekané, dcerky ho milovaly a věděly že jednou až moje maminka umře ( bojovala tehdy už 6 rok s rakovinou a byla jí ukončená lečba, protože se dostala do posledního stadia), dědeček se přestěhuje k nám a bude s námi bydlet. Osud tomu chtěl však jinak tatínka nám vzal a maminku to zcela zničilo přežila ho ještě o 3 měsíce. Přiznám se že jsem neměla sílu holkám hned říct že dědeček zemřel, šlo hlavně o to že ve stejnou dobu byl manžel v nemocnici na operaci (nic vážného), ale měla jsem strach že je napadne že jim teď ještě zemře tatínek, když je taky v nemocnici. Na pohřeb jsem je taky nebrala, protože jsem věděla že bych nezvládla uklidňovat je i maminku, která se nám tam zhroutila. Holky se vše dověděly o několik dní později. Bylo to strašné moc plakaly a pořád se mě ptali, proč, co se stalo a kde teď dědeček je. Vysvětlila jsem jim že je v nebíčku a že teď na ně dává pozor. Druhý den obě nakreslily pro dědečka obrázek a daly ho večer za okno, ať má na ně památku. Mladší dcera se s tím vyrovnala asi lépe, jen mě někdy dohnala k slzám, jely jsme třeba zrovna autem a ona z ničeho nic začala posílat pusy, tak se jí ptám komu je posíla a ona řekla že děděčkovi do nebíčka, ať mu není smutno. Nebo jindy chtěla dědovi poslat jídlo atd. Starší dcera to nesla hodně špatně, dost často z ničeho nic začala plakat s tím že jí je moc smutno po dědečkovi. Věděla jsem že se nesmím rozbrečet taky,protože pak by se mi sesypala, musím říct že to bylo a vlastně stále je pro mě moc těžké. Pak přišla smrt maminky, u té to holky zvládly už lépe, věděli že babička je nemocná a samy sledovaly, jak babička ztrácí síly. Opět jsem je na pohřeb nevzala,možná to byla chyba, ale já jsem na to opravdu neměla sílu. Vím že tam byli manželovi rodiče, kteří by se o ně postarali, ale ony by chtěly být jen u mě a jak by mě viděly brečet byl by to konec, začaly by také a pak by jsme je neuměli uklidnit. Každopádně i teď rok poté, jsou chvíle, kdy najednou holky začnou plakat (hlavně ta starší) a říká že jí je moc smutno po babičce a dědečkovi. Pak se začnou ptát jestli jim taky umřeme. Ikdyž jsme jim vysvětlili, že umřeme až budeme staří a ony už budou velké, moc to nepomáha tedy hlavně u té mladší, ta je hlavně na mě, teď dost fixovaná (což před tím nebylo). Starší dcera už přišla s tím že můžeme přece umřít, třeba při autonehodě apod.. Naštěstí je takové myšlenky napadají už méně, spíše to způsobí nějaký podnět z venčí. Třeba dokument o zvířatech, kde se narodila mrtvá žirafa atd. pokud to jde snažíme se tomu předcházet, ale nevždy je to v našich silách. Musím říci že tenkrát nám i hodně pomohly paní učitelky ve školce, které jsme informovali o tom co se děje.