Jak oznámit dítěti, že mu zemřel tatínek?

veronikaka
18. črc 2011

Prožíváme hrozné období. V sobotu mi tragicky při autonehodě zemřel brácha. Nechal po sobě 2 děti: 5-ti letou holčičku a 2-letého kloučka. Jak to dětem oznámit? O synovečka se nebojím, ale co malá.........

kaleilah
18. črc 2011

když mi bylo 6, umřela mi máma. Týden před vánocema. Den po štědrým dnu mi to řekl děda, prostě mi oznámil, že maminka umřela. Dost dlouho mi to nedocházelo, navíc otec když jsem se ho zeptala jestli na mě kouká z nebíčka řekl že ne, že mě nevidí a to mě položilo. Doporučovala bych to zkonzultovat s dětským psychologem a neříkat jen tak bezmyšlenkovitě.... Hodně štěstí ☹

denousek
18. črc 2011

a děti maji maminku nebo ne?to už se asi nedozvíme..je to velmi citlivá záležitost chce to si s ní sednout a říct jí to,žádný chodení kolem kaše.bude plakat a moc!ale čas to zahojí... lehké to ovšem nebude ☹( přeji moc sil...je to hrozné.upřímnou soustrast celé rodině 😔

dendulka1
18. črc 2011

Mně zemřel tatínek, když mně bylo 7 let. Z valstní zkušenosti vím, jak sdělení je velmi citlivé a přitom děti nejsou naivní, jak se zdá. Mně to oznámila babička, řekla, že tatínek byl nemocný a umřel ₍(zemřel náhle na mozkovou příhodu). byl to obrovský šok, začal jsem moc plakat a babička mně začala vykládat něco o tom, že je s andílkama v nebi, což mně přišel jako hotový blábol,vždyť on přece zemřel a je v hrobě, se mně honilo hlavou, ikdyž jsem byla malá a na andílky věřila. Ač to byl velký šok, rychle jsem se s tím sžila, horší byly potom následky, kdy to těžce nesla mamka, často brečela, vylívala si svoji nervozitu na nás, jakoby by si neuvědomovala, že i my procházíme ztrátou a ač jsme to jako děti neuměli dát najevo, bylo to těžké i pro nás.... Celé rodině hlubokou soustrast...

petamaskova
18. črc 2011

poradila bych se s odborníkem,je to velice citlivá věc a je opravdu důležité jak a kdo to oznámí dětem.hlavně by měli děti vědět,že je táta milovala nechtěl je opustit, a že ted jste tady vy všichni pro ně.upřímnou soustrast ☹

elephant
18. črc 2011

Ach jo, to je mi ľúto. Úprimnú sústrasť! ☹
Ako na to? Hlavne citlivo, pomaly. Vysvetliť, že mal nehodu, a bol príliš zranený na to, aby to mohol prežiť.
Neviem, ako ste na tom v rodine s vierou v dušu a podobné veci, ja keď som bola malá (a vlastne i potom) som proste nedokázala prijať to, že smrť je definitívny koniec, a že za ňou už nič nie je, len "tma", ako mi bolo povedané. Takže asi by som v tvojej situácii volila to, že by som vysvetlila, že telo bolo príliš zranené, aby to prežilo, ale duša je nezranená, stále milujúca, akurát musela poškodené telo odložiť a ísť tam, kam chodia bez tela všetky duše.
A samozrejme uvtrdiť v tom, že ich rozhodne nechcel opustiť, a že ich stále má rád.

kristi
18. črc 2011

hodně pomalu, ale upřímně - žádný moc velký pohádky. Nevíme, jak je ta holčička se smrtí obeznámená, těžko se radí. Uprimnou soustrast. ☹

bledulka
18. črc 2011

veru, upřímnou soustrast celé rodině ☹
za sebe myslím, že nejvhodnější je jim nelhat -pomalu,ale pravdivě... neskrývat před nimi, že jste smutní... musíte si to podle mě odprožít všichni-i ty děti (hlavně holčička..) a moc to oznámení neoddalovat- určitě vycítí, že se něco děje.. aby pak neměla holčička pocit, že "ji všichni lhali"

mám doma knihu "když dinosaurům někdo umře.." věnuje se tomuto tématu, je to kreslená kniha-( tenká-30 stránková a není zas tak drahá ) ,která dospělým pomáhá odpovědět dětem na těžké otázky okolo smrti...není nijak nábožensky laděná- ukazuje více možností,jak mohou lidé vnímat smrt.. takže si tam své najdou ateisté i věřící..

kopíruji anotaci: Dinosaurům někdo umřel… vám ne? Ale ano. Naše rodiny vypadají velmi podobně. Nikdo nejsme na světě napořád a každý se několikrát v životě setkáme s tím, že nám zemře někdo milý a hodně blízký. Ztratí se nám člověk, jehož život byl s naším hodně propleten, a teď nám moc chybí a neumíme to pochopit. Děti jsou na tom úplně stejně: také ony se musejí vyrovnávat s naší konečností. Mají spousty otázek, plno starostí, krásných nápadů, umějí si opatrovat vzpomínku. Potřebují, abychom jim na otázky odpověděli, starosti nesli s nimi, nápady jim pomohli uskutečnit a vzpomínky uchovat. Potřebují si o tom všem povídat a my velcí to často neumíme. Bojíme se, jsme příliš smutní nebo prostě nevíme, odkud začít.

vložím i fotky,ale nevím,zda budou čitelné...

držte se 😔

marusch.mat
18. črc 2011

Když bylo holkám 6 a 4 roky umřel můj táta, jejich dědeček. Holky byly u toho , byla to náhlá smrt, dívaly se i jak se ho snažím oživovat. Ale to že ho viděly umřít jim nedošlo. Pak jsme jim řekli, že umřel, a že je v nebi a dívá se na ně. Psycholožka říkala, že "takhle " malé děti se se smrtí vypořádávají líp jak dospěláci. Ale každopádně bych se poradila s dětskou klinickou psycholožkou, nebo ji přímo požádala o pomoc.

crawler
18. črc 2011

upřímnou soustrast celé rodině - je to smutné, ale myslím, že klíčové bude, jak se s tím vypořádá maminka dětí. Chlapeček je malý a holčička těžko říct - zřejmě bude muset naznat sama maminka, která dcerušku zná nejlíp - záleží na její představě o smrti, co je to smrt? už nikdy tátu neuvidím jinak než na fotkách nebo videu?...záleží na její povaze - některé děti mohou být velice citlivé, jiné snášejí zásadní změny v životě lépe. Podstatné podle mě je, aby maminka byla silná, dětem dala maximum lásky i za tatínka. nebála se o tom mluvit - zatajovat podle mě nemá smysl - jen by to mohlo uškodit...Prostě ona svým mateřským citem bude muset vycítit co a jak říct. My, když neznáme dítka ani ji, tak dost dobře neporadíme.
😔

blandik
18. črc 2011

upřímnou soustrast. Jednou jsem o tom slyšela, že velmi důležité je to říct, jak to je. A pak hlavně o tom mluvit, kdykoliv dítě chce, nevyhýbat se tomu tématu, že jakože se dříve zapomene (v očích dětí). Ale mluvit, mluvit. Povídat si o tom. Ale taky bych se poradila s psychologem.

viveca
18. črc 2011

@bledulka Velice dobrý tip, knížka je kvalitně a citlivě napsaná a je to akorát pro věkovou skupinu kam holčička zapadá. A jinak myslím že důležitý je nelhat, nemusí sice znát každý detail toho co se mu stalo, ale pravdu by to chtělo. Hlavně je důležitý zdůraznit že úmrtím tatínka její život nekončí, že má kolem sebe dost lidí co jí mají rádi atd.

forji
26. črc 2011

Upřímnou soustrast. Je strašné jaké osudy nás potkávají. Určitě bych dětem nijak nelhala. Moje nejmladší dcerka tatínka neuvidí nikdy, zemřel v den, kdy jsem zjistila že jsem těhotná. Ale už dnes jí denně o tatínkovi vyprávím. Chci aby s ním aspoň takhle vyrůstala. Tatínkové budou s našimi dětmi pořád.

lucisa
26. črc 2011

veru, upřímnou soustrast.
Procházíte velmi citlivým obdobím a možná je správné, že se o takovou složitou věc staráš i ty. Maminka dětí má jiný vztah k muži, než ty k bratrovi, ta láska (partnerská vs. sourozenecká) je trochu jiná a proto může mít problém sama dětem něco takového oznámit. Pokud jí to nebude vadit, určitě by s ní u toho měl někdo být.
Můj strejda zemřel také tragicky při autonehodě, bratranci bylo 5 let a sestřence 3 roky. Dnes jsou to dospělí lidé, ale oba shodně říkají, že si z tohoto období nepamatují nic kromě zvláštní atmosféry doma, citlivá dětská duše to vnímala, přestože si dospěláci mysleli, že to nepoznají a hlavně tomu nebudou rozumět.
Už si nevzpomínám, kdo a jakým způsobem jim to tehdy řekl, vím jen, že později bratranec pokládal otázky ohledně smrti tatínka a žádal vysvětlení, nestačily mu nějaké báchorky, a i on si dodnes pamatuje, jak ho tenkrát někdo vždycky odbyl a jak on nechápal, proč.
Je to už 22 let, byla jiná doba, s dětmi se jednalo trochu jinak, ale když se ohlédnu zpětně, asi jim to měl někdo podat hned a upřímně, bez kudrlinek, určitě by se s tím srovnaly lépe, než když jim někdo něco řekl jen tak mimochodem a ještě ne pravdivě. Čehož je důkazem to, že to dodnes mají v paměti.

Přeji hodně sil v tomto nelehkém období.

veruska007
26. črc 2011

To me moc mrzi. Neboj, tak male deti berou smrt prirozene. Kdyz mi byly tri, umrela mi babicka, tak jsem to nijak neprozivala. Dedecek mi umrel v sesti, a to uz jsem registrovala, ale spis jsem se citila ukrivdena, ze si dospeli porad spitaji a maji prede mnou tajnosti.

Rika se, ze se deti nemaji zahltit detaily. Dvoulety chlapecek to nejspis vubec chapat nebude.

Je to bez par dni rok, co jsme se snazili nasemu tehdy 1,5 letemu chlapecku vysvetlit, ze mu umrel braska, ktereho jsem mela v brisku, ale nechapal to.

probal
25. dub 2014

Zdravím, ráda bych věděla zda je protiprávní zatajit úmrtí vnučce jejího vlastního dědečka. S otcem, který je synem zemřelého se příliš nestýká. Myslím, že pokud bylo nějaké možné dědictví, tak to byl důvod utajení. Měl na to otec právo?
Děkuji za odpověď.
B.Š.

tomas1971
26. dub 2014

já vysvětloval synovi smrt jeho maminky , když mu byli 3 roky . Je potřeba postupně , takhle malé dítě to hned nepochopí.