Jak se vyrovnat s tím, že druhé dítě nebude? Na co si dát pozor při výchově jedináčka?

@zabec ,
bohužel si myslím, že by se k Tobě otec takto choval i kdybys byla prvorozená.

Nicméně tato diskuse se ubírá naprosto jiným směrem než měla.
Dotaz autorky zněl: "Jak se vyrovnat s tím, že druhé dítě nebude? Na co si dát pozor při výchově jedináčka?"

Jsem ve stejné situaci, muž také druhé nechce. Tedy, prvně nechtěl ani za nic, teď už je domluva taková, ze když našetříme dostatek financí, tak se o druhém může uvažovat. Já bych se asi zeptala muže, jestli druhé teď ne, a nebo jestli vůbec ne, to je docela podstatné. Co se tyče rozchodu kvůli dítěti, tak to bych nikdy neudělala. Śveho muže miluji, jsme spolu téměř 16 let, prožili jsme si horší i lepší chvíle, a to, ze by nakonec druhé nechtěl by rozhodne nebyl důvod k rozvodu. Vztah se buduje, vyvíjí a zahodit několik let jen kvůli tomu, ze chci druhé dítě, to opravdu ne. A i jedinacek může prožít plnohodnotné dětství (sama jim jsem), a nebýt rozmazlený apod.

Já bych to nepřekousla a pravděpodobně bych uvažovala o odchodu.

Holky, nefunguje mi pridavani komentu z pocitace. Ale sleduji vas a dekuji moc za vsechny cenne rady a pohledy z druhe strany!
Jinak mne je 37, manzelovi 40, takze zadny slagr. Psa mi tu nikdo nepovoli, manzel s tchyni meli psa apred 5ti lety umrel a zadny dalsi pes pry v dome uz nebude.
Konec koncu to druhe dite ani nemusi mit zadneho konkretniho otce 🙂 existuji preci i darci 🙂
Docela me zaujal nazor
@travnulee o te prevladajici spolecne energii manzela s tchyni. Je fakt, ze oni jsou takova kompaktni dvojka a tezko se mezi ne clovek dostava s vlastnimi nazory. Myslim, ze vetsinu nazoru na jedinackovstvi ma od sve matky.

@x_kaatja hele, vekove jsme na tom uplne stejne teda....je to muj druhy manzel, ja uz jedno dite mam z prvniho manzelstvi a ted spolecne mame 10m dceru. Kdyz jsem otehotnela, rikala jsem si, ze si klidne udelame deti 3, kdyz nam to tak jde, ted uz mluvim jinak a muz to ma nastesti podobne...za 1. nejsme nejmladsi, kdyz vezmu aspon 2,5-3 lety vekovy rozdil, bude mi 40-41 a zase celej kolotoc od zacatku? za 2. - jsme spolu kratce, moc jsme si toho spolu jeste neuzili a oba bychom chteli ( joo,jasne jde delat vsechno s detma atd. no NEJDE) za 3. vidina toho, ze budeme mit deti doma do 60.let nas taky nelaka ( o finance nejde - zatim) atd

proste jsme si rekli, ze se o tom pobavime za rok, az budou male 2 roky a uvidime. Kdyby muj muz dalsi nechtel, rozhodne bych neodchazela nebo neotehotnela naschval ci tak neco...ale ja nejsem v situaci, ze bych proste tak strasne to dalsi dite chtela...

Já jsem od manžela s dcerou odešla, a jedním z hlavních důvodů bylo to, že jsme se nedohodli na počtu dětí. Po několika letech čekání na jeho ano, půjdeme do dětí/prvního dítěte (sedm let mého čekání, až on svolí), a pak jsem si myslela,že po fantastickém prvním dítěti nebudu muset tolik čekat, ale to jsem se spletla. Z pohledu manžela byla noční můra mít předčasně narozené, uplakané, v noci nespavé dítě. Z pohledu mého jsem byla šťastná, že máme zdravé dítě, ale smutná z toho, že nebude mít sourozence. Manžel to odmítal především z fin.důvodů-hlavne hypoteky, a to jsem ani v hloubi duše netušila, jak on je s platem finančně za vodou, to vyplynulo teď, až u soudu ohledně svěření a výše výživného-na základě výše jeho platu. S dcerou jsem odešla, o tatínka jsem jí ale nepřipravila, jak tu některé píšou. Naopak tráví s ním více kvalitního času než za celý její život. Do té doby mu stačilo ji jen vidět doma, a když ho urgentně někdo,kdokoliv, potřeboval jinde, byla jsem to já, kdo chtěl dítě, takže on jel "zachraňovat svět", jak jsem tomu říkala 😁. Nevím, jestli si někdy najdu někoho,s kým budu mít další dítě a malá alespoň nevlastního sourozence, je mi 36. Ale pokračovat ve vztahu s tak zásadně rozdílným pohledem na život, mi už nic nepřinášelo. Jen samé splíny, žádná radost. Rozmýšlela jsem několik let,zda odejít, nebo to překousnout. Naše dcera je typický jedináček, navíc jediné vnouče mých rodičů, a ti jsou vnoučat-chtiví, děti milují.. je mi z toho smutno, ale nemůžu nic víc dělat, než ji vychovávat tak, aby byla slušný člověk.. Nerada se dělí, je na mě hubatá, baví se s každým dospělým tak, jako se svým kamarádem, nebere si servítky + myslí si, že je středobodem světa každého dospělého, ale za to se na ni nemůžu zlobit. Prostě s dospělými vyrůstá.. můj názor je ten,sepsat si body, co ti ten vztah přináší a co bere. U mě bohužel převládalo víc toho negativního.. ke konci manželství jsem už k muži nic necítila.. ty problémy vztah přebily..

@madulinka dekuji za uzasny prispevek! Nase dcera je mimochodem take nedonosena a taky jeden z duvodu je, ze pry nedokazu donosit dite....ja si take myslim, ze tatu bych dceri nevzala, to bych samozrejme neudelala!

vim, že se teda na tohle neptáš, tak promiň za spamování.... ale, no tyjo.... jako těžko říct, jeslti je ot nějak "oprávněnej" důvod pro odchod ze vztahu, ale já bych tohle taky nerozdejchala:( zvlášť, pokdu jste si před svatbou, nebo prostě před prvním řekli, že budete mít dvě.
ty argumenty, co má, jsou úplně mimo.
byla bys dobrá, kdybys to takhle dokázala v pohodě zkousnout, ale já nevim no.... je to těžký. můžeš mu to vyčítat až do smrti, že kvůli němu jsi neměla víc dětí, když jsi po nich toužila. nechci malovat čerta na zeď, ale dcera se ti může vdát za oceán, nebo si nemusíte v dospělosti sednout úplně, nebo může bydlet na druhým konci republiky a i když budete mít třeba hezkej vztah, v podstatě to bude jen na dálku. no nechci tady negativnit, ale jsou to docela reálný možnosti, i kvůli kterejm bych - ano,naprosto sobecky - si snažila pořídit dětí víc, ať eliminuju tyhle rizika:D

ale hlavně vidim pozitiva pro sourozence i pro to dítě. ve výchově, v tom, že má zkrátka parťáka, nebude mít pocit samoty, a vlastně i moje máma - jedináček, tvrdí, že jí třeba vadila ta upřená pozornost na ni (a to ne ve smyslu rozmazlovacím, naopak byla vychovávaná docela přísně).

já bych se asi nevzdávala tak snadno a předkládala agumenty, proč mít dětí víc. někdo tu nedávno psal, že chce hrozně dvě děti protože chce, aby až s manžleem umřou, nezůstalo to dítě na všecko "samo". což se snad reálně nestane, budou kamarádi a tak, ale já myslim, že je prostě fajn mít tu někoho tvojí krve.

určitě bych se ale odstěhovala od tchýně! ono to může rozkrejt různý jiný věci, který můžou souviset i s manželovým nechtěním dalšího dítěte.

Já mám podobný příběh, můj partner už má 2 syny z předchozího manželství a se mnou plánoval klidně ještě další 2, po narození syna ale otočil že už další nechce, je mu už 40, nemá na to nervy a chce si taky něco užít 🙂 no nevím, mě se taky s tím těžko smiřuje, utěšuji se tím že máme jednoho zdravého úžasného syna a vlastně má i dva nevlastní sourozence, budem cestovat ale stejně to nejde úplně překonat ☹ snad se taky tady dočtu co s tím....

@zabec
možná jste si cestu k sobě s otcem nenašli právě pro tu podobnost....
je fajn, že to tu zaznělo z druhý stránky. ale stejně chci přidat poznámku, že vůbec není zaručený, že to bylo právě tím, že tě otec původně vlastně nechtěl. mohla takhle dopadnout každá holčička, ikdyby se narodila jako první, nebo člověk s povahou, jako ty. nebo tam je ještě něco jinýho. každopádně spousta rodičů nemá nějak řekněme zdravej vztah ani s dětma, který jsou chtěný....bohužel.

a ten věk bych brala jako docela alarmujícně...v rozmluvě s mužem bych tlačila na to, aby se vymáčknul s konečnou platností do nějaký doby... ideálně hned:D
bohužel, i kdybys teď odešla, může to trvat, než si někoho najdeš, pokud bys teda nešla do umělýho, ale to ani nevim, jestli vůbec jde, když jsi vlastně jakoby sama..? a pak zas to trvá, než dojde k oplodnění atd. a za chvíli máš 40 na krku:/ jako dneska je to běžný, já vim. ale prostě bych tlačila na to řešení dost hnedka.

zkus se dopátrat opravdovýho důvodu, proč muž nechce. což teda nemusí vědět ani vědomě. ale není to taky už ta touha po pohodlíčku? možná zjistil, že ho rodinnej život vlastně moc nenaplňuje.
vůbec nezávidim.
hlavně bych byla prostě na muže naštvaná. manžel je prostě pro mě nejdůvěryhodnější osoba č. 1 v mým životě (možná nastejno s mojí mámou teda:D), a nedokážu si představit, že by takhle otočil. jako já vim, může prostě změnit názor, ale prostě bych to vnímala trochu jako podraz, no...:/ a to hlavně proto, že prostě děti jsou pro mě třeba alfa omega v životě. práce, resp. kariéra,ostatní rodina, i ten manžel jsou prostě daleko za tím. jsem máma, tak děti jsou dycky na 1. místě.

Já už tento dotaz četla, a nějak jsem nevěděla jak bych se zachovala já... No asi záleží jak si s partnerem rozumíte, jestli Vás má rád, je hodnej, doma pomáhá snesl by modré z nebe máte se dobře ale další dítě nechce, tak proč ho opouštět? Užíte si cestování, poznávejte, věnujte se sobě a svému rozvoji a můžete být šťastná, třeba se najdete v něčem jiném než v dětech... škola, práce, sport - body tunning... Pokud je laxní a v ničem Vás nepodporuje, tak bych byla taková, že bych už dopředu myslela na zadní vrátka, spořila bych bokem abych měla lepší start a poohlídla bych se jinde po budoucím "partnerovi" když už nic tak to zvedne sebevědomí a pak bych zvážila odchod... Ať se to zdá sebevíc jako podraz, nikdo nic za vás neudělá, nepomůže, neusnadní...

Ono i hodně záleží na tom, proč chlap tráví tolik času v práci- jestli má tak blbou pracovní dobu, tolik práce, jestli se tam zašívá, nebo prostě ženská má potřebu neustále utrácet za nové kraviny pro "mimíska" a chlap maká jak debil, aby to utáhl. Samozřejmě nemyslím nikoho z této diskuze konkrétně, ale mám ve svém okolí i poslední skupinu a ani jeden z chlapů není příliš optimisticky naladěn.

A jinak taky znám páry, kde chlap řekl, že další ne, že by to druhé pak neměl tolik rád...a jsou spolu dodneška.

@margarithka hele, myslim, ze je to tim, ze je strasny perfekcionalista a vsechno mu dlouho trva. Nez vybere treba fotak, tak tim stravi pul roku a dela si exelovsky tabulky a porovnava. Nekdy je to az na palici. Skoro mi na mycku dal "mapu" toho, kam se jake nadobi dava, aby se potom lehceji vytahovalo 🙂 je kontrolor kvality 🙂 myslim taky, ze neumi rict ne a dela praci i za ostatni...plat ma vysoky, 3x vic nez jsem mela ja v projektovani. Ale ja z jeho penez neziji. Hodne veci jsme zdedili a do spoecnych uctu prispivame tak zhruba stejne.

@x_kaatja škoda, že teda není perfekcionista v otcovství a partnerství... není to škoda energie trávit tak enormní čas nad výběrem čehokoliv, namísto trávení času s rodinou, resp. "žití" s nima?
odpověděla sis trochu sama. je perfekcionista a dost možná dělá práci za druhý. takhle by to ale bejt nemuselo, kdyby chtěl.

@x_kaatja ty jo, můj je taky perfekfekcionista a vedl pro mě excel.tabulky. jsem přesvědčená, že dělá práci i za své podřízené..
Než něco pořídil trvalo to i rok (foťák) nebo i dýl (auto). Auto pro mě jsem si dokázala ja zařídit rychleji, než on se vůbec rozhoupal, rozhoupával se rok.. já tomu moc nerozuměla, on vlastně z oboru.. 😁

Myslím si,že na tohle asi žádná terapie nepomůže.Ja bych chtěla ještě jedno miminko,ale manžel zatím ne.Ale tak my máme dvě děti,to je rozdíl .. jenže chlapi jsou tvrdohlavý bejci.. akorát by mě zajímalo co by dělal váš manžel kdyby se třeba stala ,,nehoda"?

No já to vidím takto:
Odstěhovat se od tchýně je asi zásadní pro správnou funkci vztahu.
To, že souhlasil s druhým a teď nechce, tak je to blbé i sobecké, ale zkusit ho přesvědčit je snad možné? Ty jeho argumenty jsou: 1. nedonosila jste první - za to by zasloužil po tlamě, navíc je každé těhotenství jiné, co na to doktor?, 2. jste pořád unavená a úzkostlivá - no a je to tak? zvládnete fyzicky a psychicky ještě jedno nebo je to jen nějaké přání, na kterém urputně trváte, 3. finance - soudě dle toho, co píšete, blbost. K tomu ale: pokud jste rodina, tak mi přijde normální mít rovnou společnou kupičku nebo nějaké dohodnuté poměry, aby měli oba peníze i pro sebe. To, že vy se vydáte a manžel přidá stejné peníze do společného je sice fajn, ale vy pak už nemáte třeba nic a on naopak spoustu - to mi fér nepřijde.
Vaše dilema, že by jste odcházela z jinak funkčního vztahu (nebo je to jinak?) jen kvůli tomu, že chcete ještě jedno dítě, mně osobně přijde jako vrchol sobectví...

@verinikki tak to je vecna otazka, jestli je sobecke odejit, srovnat vsechno a zit spokojene a ukazat dceri, ze jde zit statne nebo se zakuklit, utlumit sve potreby, rict si, ze to ted vydrzim a az bude dospela, tak se to vsechno vyvali a stejne mi to vycte, proc jsem zila v nestastnem svazku. Obe cesty jsou extrem a ja hledam nejake jine jeste.....hodit za hlavu to, ze nebude druhe, momentalne nedokazu. Momentalne mi prijde, ze ziji v cizim dome, cizi zivot, cizi rozhodnuti. Nemam sanci cokoliv vyargumentovat.

Já si myslím, že ale pisatelka nechtěla poradit s tím, zda ze vztahu utéct nebo ne, to zvažuje ona a na to se neptá a myslím že ani neuvedla dost informací k tomu abychom toto mohly posoudit. Ptala se jak se eventuálně vyrovnat s tím, že bude mít jen jedno dítě a na co se ve výchově jedináčka zaměřit. Takže ty soudy že je sobec apod. se mi tady osobně vůbec nelíbí.
Já jsem s prvním manželem řešila bohužel to samé, jako malá jsme chtěla aspoň 6 dětí a později jsem to zredukovala na 2-3. Rok po porodu mi manžel řekl že druhé ne, a uváděl hlavně finanční důvody a to jsme byli oba mladí! 5 let jsem ho ukecávala až jsem to vzdala. Ale my si nerozuměli v hromadě dalších věcí a tohle byla jen jedna z nich. Takže to časem všechno samo padlo a manžel nás před 5ti lety opustil, odstěhoval s k milence a dal žádost o rozvod.
Se synem jsme si podle mého názoru nejprve udělali takový sourozenecký vztah, který po odchodu otce přerůstal skoro ve vztah partnerský. Podnikali jsme spolu výlety, dělali sporty: gymnastiku, skejtování, snowboarding a vychovávali se skoro až navzájem. Přijde mi že tak od 3 let jsem mu prakticky nemusela říkat nic výchovného jako třeba nesmíš, musíš, udělej to.... natož ho třeba plácnout. Prostě jsme dělali všechno spolu a byla to zábava, kluk se tak naučit třeba skvěle vařit a teď vaří i na soutěže. Když odešel jeho otec tak se nastěhoval do mé postele a začal mít tendence mě živit, vždycky když našel, nebo dostal nějaké korunky tak mi je dával na domácnost, ochraňoval mě (bylo mu v tu dobu 7 let).
Když mu bylo 10, začala jsem žít se svým nynějším manželem (po víc než roce zvažování a vzájemného oťukávání). Teď mu bude za týden 12 a přijde mi že máme krásný a jedinečný vztah, hrozně se těší na sourozence, chodí mi hladit a pusinkovat bříško a je i velkej pomocník, dělá věci, který jsme doma nedělala- s klidem umeje třeba pokaděné WC aby se mi neudělalo špatně když čekám miminko atd. - prostě pořád má v sobě kus toho mého ochránce. Ale jiné by to také asi bylo s dcerou.
Je mi také 37, manželovi 25 (proto jsem tak dlouho zvažovala ten začátek společného života), ale on je mladý a dětí chce hodně, navíc hodně vyzrálá osobnost a schopný člověk, proti bývalému manželovi hrozný rozdíl. Ohledně dětí říká: „kolik dáš, tolik bude“ Prostě vždycky se dá začít znova a líp.

@x_kaatja Já si myslím, že takhle byste šťastná nebyla. Stejně na to druhé miminko pořád budete myslet. Já bych z něj zkusila vydolovat pravý důvod, protože to co jste uváděla mi přijde jako samé výmluvy. Každopádně já osobně bych takhle žít nemohla...někdo tu psal, že jste sobecká, když byste odešla ze vztahu. Mě přijde jako sobec váš manžel, když vám odepírá to, na čem jste se před lety shodli a o čem ví, že vám na tom tolik záleží.

@x_kaatja
Pokud to takto cítíte, tak buď je to už takové moc přejitřené a přehnané, že máte falešný pocit, že je vše špatně nebo v druhém případě asi nejde jen o splnění jedné potřeby a je asi špatně více věcí, které je potřeba v manželství řešit - viz. to bydlení s tchyní.
To vám tu asi nikdo nepomůže, protože prostě není dost informací na dobrou radu.
Jak tak píšete, tak bych to řešení viděla třeba u psychologa nebo pak v manželské poradně - vypovídat se, dojít vlastně k tomu, co je špatně, aby jste to mohla řešit dále doma.
Pokud chcete mít druhé dítě se svým mužem, protože nikoho jiného nechcete , tak jedinou možností je prostě partnera přesvědčit, aby byl s tím ztotožněn taky - nějaké "nehody" nedo tvrdé prosazení svého vede akorát k neštěstí - jak tu psala jedna paní, že se cítí celý život nechtěná☹
Ale jak už jsem řekla, odejít z funkčního vztahu, rozbíjet rodinu a udělat z prvního dítěte nevlastní od jiného partnera, jen kvůli své jediné nesplněné potřebě mít druhé miminko je dle mého sobecké a za tím si stojím. Jde ale zase pouze o můj názor, tak jako spousta jiných může mít prostě na to jiný pohled.
Fakt bych to viděla na toho psychologa...každopádně držím palce, ať to zvládnete.

Narozdíl od předřečnic si nemyslím, že by bylo směrodatné to, že ti před x lety před svatbou a před prvním dítětem řekl, že teda dvě. Copak lidé nemohou měnit své názory? A kdyby to bylo opačně, x_kaatja by psala, že ji manžel tlačí do dalšího, když jí stačí jedno, jaké by byly vaše reakce?
Na argumentech muže nevidím nic sobecného, naopak si uvědomuje, že pokud už teď s dítětem netráví příliš času zřejmě kvůli finančním nárokům rodiny, nebude to s dalším dítětem o nic lepší, naopak bude třeba se do péče zapojit více, přičemž peněžní náklady vzrostou (zpočátku asi jen mírně, ale rychle budou narůstat). Umí si zakladatelka představit, že muž bude sice více doma, ale za méně peněz? Že se sníží životní standard rodiny, a pokud se odstěhují od tchýně, tak tím tuplem. Bydlení s tchýní bych od zde diskutovaného problému netahala.

Počet dětí z nikoho lepšího člověka nedělá a to, že když jeden z páru jich chce víc také neznamená, že je jeho názor ten lepší.

Odstěhovat se od tchyně je jasné - jen mi pořád vrtá hlavou, jak to sakra dělali ti naši předci? Vždyť bylo úplně normální žít v generacích? Každý mě varoval, že bydlet v jednom domě s tchyni nedopadne dobře. Já říkala, že to dám, že to jde - ale ukázalo se, že nejde. Tak jak se to dělalo dřív?

@la_amanita ano, umím. Můj muž bere 75 tis/měs. Do společné kasy přizpíváme asi tak stejně - oba kolem 10 tis. Hypotéku nemáme, na dovolené téměř nejezdíme a když už, tak po ČR do low ubytování. Manžel akorát navíc platí opravy našich dvou aut. Já jsme dvě auta nechtěla, umím jezdit MHD i s dítětem. Jasně, vzrostli by nám nároky na nájemné, ale máme společný byt a tam bychom se mohli odstěhovat. Je tu téměř přes ulici. Z dětsví jsme opravdu zvyklá žít velmi střídmě, k večeři jsme měly se ségrou přidělen vždy jeden rohlík a 2 kolečka salámu 🙂 (fakt, ale to sem dávám spíš pro pobavení). Opravdu nepotřebuji žít v luxusu, auto vyměním za dítě 😀 Nepotřebuji peníze, jen spokojenou sebe, manžela, ktrý nebude uhoněný z práce a děti. Je to moc???

@x_kaatja dřív byly úplně jiný rodinný modely, vztahy....jako snacha si byla v podstatě trochu odpad v takový rodině:D v mnohejch kulturách ještě dodnes.... prarodiče v tomhle případě furt byli rodičema a děti drželi hubu, resp. byli poslušný, ty přiženěný asi ještě horší.... prostě jiný chápání světa, ne individualismus, ale jakejsi kolektivismus... jiný hodnoty. čest a jméno rodiny, atd..... velmi daleko za tím až spokojenost jednotlivce;)

a s penězma a životním standardem rodiny v tomhle případě rozhodně problém nebude. v takovejchle relacích vůbec nemá smysl peníze zmiňovat. možná by se na to vymlouval manžel autorky, ale pouze vymlouval..

@x_kaatja mila Kaatja, muzu se zeptat, jak to dopadlo? Par let řeším stejne téma, je to velké a bolestné. Tak vskutku zkouším, hledám inspiraci, co s tím. Děkuji.