Jak se vyrovnáváte s minulostí?

@budouci_maminka

@budouci_maminka na to asi rada není. Každý člověk je jiný a má to jinak. Já osobně žiju přítomností a plánováním budoucnosti a na "přehrabování se v minulosti" - co by bylo kdyby tenkrát.... nějak prostě nemám čas. Ségra je zas ten typ, co pořád hledí zpátky a užírá se myšlenkama na to, jestli něco neměla udělat jinak a pod. a přitom si nedokáže představit co bude dělat za týden natož naplánovat si některé záležitosti (třeba rodinu) několik let dopředu. Těžko říct, co je lepší "životní strategie", ale na 90% se tenhle přístup změnit nedá. Je to o povaze člověka a tu nevyměníš.

nevim jestli to funguje i jako na celkove ze se vracíte ke vsemu, ale cojsem tak cetla tak kineziologie pomaha se odprostit od takových vzpomínek.ale nevim jestli to nefunguje jen na konretni pripad, ze mate třeba nejake trauma a chcete se ho zbavit. ale mozna byste prisli na to ze to prave delate kvli necemu na co nemůžete zapomenout.

jsem stejný typ jako ty. Taky to mám tak. Chtěla bych tolik věcí z minulosti neřešit, nesoustředit se. Tolikkrát jsem si je přemítala v hlavě, zpracovávala, aby se už nevracely. Ale bohužel bez efektu. Někdy se někam dostanu, uvědomím si další kousek, ale že by mi to pomohlo se s tím vyrovnat, to se říct nedá. A s tím, s čím vím, že bych se vyrovnala, a chtěla bych mít od toho klid a týká se minulosti, tak mi to neustále zasahuje do přítomnosti. Někdy si říkám, jak dlouho to ještě vydržím....

@budouci_maminka taky jsem to takhle mívala. ale pak jsem se prostě rozhodla se na to vykašlat. fakt takhle "jednoduché" to bylo.
hlavní bylo uvědomění, že co se stalo, nemůže se odestát. ale opravdu uvědomění. ne to, že si to člověk řekne. a myslím, že pokud k tomu uvědomění nezvládneš dojít sama, není nic špatného na tom nechat si pomoct od odborníka (jsou i psychologové hrazení plně pojišťovnou) - pokud tě to hodně užírá.

za některými věcmi jsem prostě udělala tlustou čáru, jiné jsem se nsažila vyřešit, pokud to nějak šlo, nebo mělo smysl se jimi zabývat, jiné jsem si v sobě musela zpracovávat delší dobu.
a teď k různým rozhodnutím přistupuju tak, abych si byla jasně vědomá, proč jsem to udělala zrovna takhle, abych věděla, že v tuhle chvíli a v téhle situaci se mohu rozhodnout právě jedině takhle. pak už nemám potřebu něco rozebírat.
samozřejmě, že se stane, že si řeknu "kdybych byla bývala", ale pak právě vím, že tehdy to jinak nešlo.

a co se týká různých hádek... takových nepředvídatelných věcí - to mi dalo největší práci. ale jakmile se mi to zase vkrádalo do hlavy, řekla jsem si "no a co, zbořil se svět? stalo se". taky mi pomohlo, že jsem si rovnou ujasnila, jestli s tím můžu něco udělat (třeba omluvit se), a pak jsem to tedy udělala, nebo jestli s tím nemůžu nic udělat - a tedy nemá smysl trápit se a užírat se tím, škodit si tím.

nebylo to ze dne na den. myslím, že to postupně dozrávalo něco přes dva roky - něco šlo hned, něco trvalo déle. ale poprala jsem se s tím a mám fakt jednodušší život.

Psychoterapie - senzační vec, moc doporucuji

psychoterapie - autosugesce - musis se sama chytit a rict ne tak takhle ne, jede se dal!!!!!!!!!!!!

Ja som si týmto prešla už nieraz.
Prestalo to, keď som začala žiť úplne iný život, s inými ľuďmi na inom mieste.. Našla som si záujmy ..atď.
Ono, človek si tú situáciu aj uvedomuje, ale nie je z nej úniku..aj keď človek chce.
V skutočnosti však asi nie si úplne šťastná, nemáš pocit záujmu, depresie, ktorých sa dá zbaviť iba sekom..Tú čiaru spravíš ty..Tak DO TOHO!! Držím palce!

Tak nějak... jsem to také tak měla, jenže ta minulost mě shazovala dolů, moc dolů, odkud se špatně utíkalo...vyvrcholilo to v loňském roce, když se zabil kamarád... kterej mi hodně z těch špatných časů pomohl, začla jsem se v tom všem utápět znovu, aj v tom, že odešel, že už není, že mě pomáhal, a sám to vzdal...topila jsem se v tom a lidé kolem, mi pomáhali mě se utápět... začla jsem postupně od sebe odkopávat lidi, co mě potápěli, o kterých jsem si myslela, že to jsou snad přátelé, (jak jsem mohla být tak blbá, a myslet si, že jsou přátelé?), začalo se mi žít o dost lépe, a na tuto cestu mě navedl i přítel... dnes už jsem mnohem vyrovnanější, není to ještě ono, ale vím, že jsem na správné cestě...

@budouci_maminka
Ahoj....no....sem na to podobně, možná ještě trochu víc zamotaně. Miluji svého ex..... Mám teď miminko, myslela sem si, že na něj po narození zapomenu, ale je to ještě horší....pořád myslim na to, jaké to bylo, jaké by to bylo teď atd. Nevím co s tím, také bych potřebovala poradit.....

ahoj čas rány zahojí 🙂 jsi mladá a máš velký kus života před sebou 😅 mysli na své miminko raduj se přemýšlej spíše dopředu než dozadu co bylo atd každý zavspomíná takový je život tak ho žij na PLNO !!! 😀

@budouci_maminka
Ja se hodne rypala ve vsem. Jinak jsem asi optimistka, ale desne precitlivela, do toho umelecke povolani, detstvi, ktere si radsi nepamatuju (jako zadna totalni hruza, ale citila jsem se sama, nemilovana (jeden bracha mamincin, druhy tatinkuv, ja nici), s otcem vztah spatny, brasi me sikanovali. Vzpominky jsem vypustila. Az později a v regresi jsem pochopila, ze ma matka nedala otci hranice, on si ji nevazil jako zeny a brasi to aplikovali na me. A ja neumela zensky a takticky si lasku tatinka získat. Pozdeji tedy partnera. Jsem velky bojovnik, ale bojovnost je muzska a zena je nekde jinde...
Co pomohlo... hodne jsem padla na pusu po konci vztahu s otcem mych devcat, tehdy pomohla psychicka podpora rodicu, zamestnani, ktere me bavilo a nakonec i deti, ktere to všechno unesly jakz takz bez sramu. Po roce jsem to pustila, zacala se usmívat, nechtěla stesti od chlapa, ale sama od sebe. No a potkala jsem soucasneho pritele. Po pocatecni lasce zacalo vse nanovo, az mi otevrely oci seminare p. Velechovskeho, ze cilem tady na Zemi, je byt stastny. Tenkrat jsem chtěla vztah ukoncit, ale nejak to tak nedopadlo a složitou a nejednoduchou cestou jsem se dostala do ted a tady - s děvčaty jsem se o Vanocich prestehovala k priteli, se kterym cekam devcatko. Pomalu se ucim byt zena, byt takticka a usmevava, umim se prenest přes věci, ktere jsem v drivejsim vztahu neumela, ucim se mlcet (taky prirozene neumim) a vychazet vstric (nejradši bych byla zalezena sama kdekoliv a mam tu přitom sve dve holky, dva kluky v peci pritele (14 a 17let) a sirsi jeho rodinu nedaleko (plus dům, zahrada, domacnost). Ziji praci, peknym prostredim a ucim se NERESIT. A jsem na sebe pysna, ze mi to jde. Pritel mi dal hranice, ze nechce byt zatezovan mymi negativními pocity, neustalym stezovanim, oplakala jsem, ze ho nezajimam, pak jsem chytla nadhled a mame se moc pekne.
Tak rada - uc se byt stastna ted a tady, nezavisle na nikom a nicem. Ber pocity, jak prichazi, tudíž jednou je veselo, podruhe třeba smutno, je to rovnováha života. Mej sve hranice - co potrebujes, co chces, ale toleruj i hranice druhých (nevim, jaky jsi typ, bud jsi moc hodna a chces se rozdat a Tve hranice pro druhé Ti chybi nebo naopak zkus vnimat hranice druhých a vychazet jim vstric).
Zij tady a ted - zapln si ten prostor. Zapln ho cinnostmi, praci, cetbou, at nezustanes se svými myslenkami prilis moc casu. Mnoho takového vychazi z prehnaneho premysleni...
Drzim palce. Tusim, jak Ti je, kolikrat jsem třeba plakávala (ještě nedavno!!) a rikala si, jestli ja v tom nestesti nejsem nakonec nejstastnejsi. A nakonec s rozumem v hrsti jsem zabojovala a snažila se jit životem jinak a pěkněji.