Jsem šťastná? Jak to poznám?
Ahoj holky,
musím se už někomu svěřit.
Žiju v několikaletém vztahu s mužem a nejsem schopná rozpoznat, zda to má smysl a zda jsem vůbec šťastná.
V 16ti jsem se s ním odstěhovala a pár let spolu již žijeme. Mám ho ráda jako žádného chlapa předtím. Je hodný, strašně manuálně šikovný, nápaditý a tvořivý.
Myslím, že mě má opravdu rád. Jen jsem z něj strašně zmatená. Je totiž příšerně náladový. A stupňuje se to. Kolikrát se mi ani nechce po dvanáctce z práce domů, protože se bojím, jakou zase bude mít náladu. Dokáže mi otrávit celý večer jedním gestem nebo poznámkou. Je hrozně urážlivý a samona*írací a během minuty se mu úplně otočí nálada a já nikdy nevím, co se zase "stalo". Je to strašně vyčerpávající. Když je naštvaný, je strašně nepříjemný, hnusný, vzteklý a agresivní. Ale nikdy mi neublížil, alespoň ne fyzicky. To, že mě některá jeho slova hodně ublížila a že si je pamatuju dodnes, včetně tónu, jakým je řekl, nejspíš ani netuší.
Nevím co s tím, co dál. Všichni ho mají rádi, navenek je totiž strašně milý, zábavný, ochotný a všichni mu to žerou. Nevím, jestli se přetvařuje nebo jestli má nějakou poruchu osobnosti, fakt netuším. A proto se ptám vás, je tohle chování normální?
Máma, babička, která je na tom s dědou daleko hůř, mi nezávisle na sobě řekly, že to jsou prostě chlapi. Ať ho nechám být a myslím si něco o p*deli.
Ale já takhle žít nemůžu. Chci se na něj těšit, ale mám strach, že mě zpraží pohledem, jen co vstoupím večer do dveří.
Děti spolu nemáme, manželé taky nejsme. A já si kolikrát říkám, jestli mám tohle zapotřebí a nebylo by mi samotný (alespoň prozatím) líp. Jsem totiž mladá a mám "všecko před sebou". On je o 15 let straší a ačkoliv na to nevěřím, občas je to znát.
A když už se zase jednou odhodlám, jít od toho, tak jako by měl nějaké čidlo nebo radar a je ten nejlepší partner pod sluncem. Pozorný, ochotný, milý, laskavý, usměvavý.. a tak dále.
Takže opravdu nevím, kde je chyba. Jestli ve mě a nevážím si toho, co mám a beru si to nějak víc, než bych měla. Nebo jestli jsou moje pocity oprávněné a on je prostě pořád víc sobeček a samotář, než se zdá..
Co myslíte?
|Děkuji za vypsání, spadl mi kámen ze srdce.. 🙂 |
@boule12 Myslím, že rozumím tomu jak se cítíš a trochu i chápu tvého partnera. Já jsem totiž také hodně náladová i bez důvodu dokážu obrátit dobrou náladu ve špatnou. Byla jsem i u psychologa a výsledek = emočně nestabilní, na to léky nejsou 😀 pomůže jen povídání s psychologem a to je bez záruky. Nicméně si svojí náladovost uvědomuju a snažím se jí mít pod kontrolou. Myslím, že tvůj partner bude mít podobnou povahu jako já. Dřív jsem si taky nepřipustila, že je problém ve mě a vždy jsem měla "pádný" důvod proč se chovám tak nebo tak. Důvodem byla samozřejmě nějaká "chyba" u manžela (špatný pohled, tón hlasu atd.-nesmysly). Upřímně můžu říct, že bych se sebou dřív žít nechtěla. Myslím, že se tvůj partner nezmění pokud si sám neuvědomí, že by měl a že tě svým chováním trápí. Ono připustit si svojí chybu je strašně těžký....
@loafeer No právě, to je přesný. Když mu to řeknu, bude protivnej a naštvanej o to víc. A pak se v něm něco zlomí, jako by si uvědomil, že o mě může přijít a začne se chovat jako ten nejlepší partner pod sluncem. Vydrží to ale jen omezenou dobu, než se to vrátí do starých kolejí. A takhle se to u nás pořád opakuje..
A musím teda říct, že jeho máma je to samý v bledě modrým, ale xkrát horší. Má jakési výbuchy vzteku, je strašně sprostá a každému hanlivě nadává. Chtěla jsem jí mít ráda, ale nějak se mi to nedaří. Pořád si jen stěžuje, že jí nikdo s ničím nepomůže, je na všechno sama a všichni jí se*ou. Když jsem jí navrhla, že bych umyla koupelnu a záchod, tak se na mě asi do smrti urazila. Vyložila si to asi tak, že pro mě není její dům dostatečně čistý či co.. Achjo.. 😔
@boule12
A on chce deti? Vek na to ma... Cim je clovek starsi, tim vic je zvykly na svobodu a tezce prijima potomky...
Ja jsem také naladova. Jako hodne emotivni, umelecke povolani. Je třeba znat, ze když se potrebu nekam zasit (před mesickama), jsem nevrla hlavne na deti. A zasit se mnohdy nejde (skolni a domaci povinnosti). To jsem uplne skareda, agresivni, vztekla. Tehdy, když to vi partner, umozni Ti mit svůj klid. Zeptej se ho, co by si v tu chvili pral. Třeba ho stve něco v praci, něco resi, třeba proste chce byt sam, nebo nekde jinde nez je. A at si sam najde způsob, jak naladu zlepsit (co pripadne byt hodinu o samote v lese).
Ja sama taky holkam rikam, ze nemam naladu a ony to musí pochopit a nechaji me, jinak rvu jak tur. Ted to vyznelo asi hrozne, ale každý mame pravo na sve emoce, jen to nesmíme házet na druhé (ze je to jejich chyba). Ja je gtreba sjedu u ukolu, ale nasledne reknu, ze maminka je unavena, vysilena a at to vydrzi, ze ony to nedelaji spatne.
Tak to jen, ze každý s necim bojujeme. Je potřeba to otevřít a najit cestu, jak z toho ven a co s tim. Jinak ja bych se takového vekoveho odstupu bala. Velice. Mela jsem jeden vztah, o sestnact let vys a kdyby vydrzel, nechtěla bych ho ted videt, chlpa starne, nemá tolik sil a devce mlade, plne života.
Pardon za chyby...🙂
@verusky Děkuji za reakci.
Něco na tom bude.
Žijeme v Praze a on je tu nešťastný. Pochází ze vsi, ze zemědělské rodiny a mám pocit, že tady skoro trpí.
Jenže tu máme oba práci. U nich se tam neuživíme ani jeden. Možná já spíš, protože jako sestra mám větší šanci najít místo. Ale za pár korun.. A to si neumím představit začít do toho stavět a mít rodinu. To už vůbec nepřipadá v úvahu.
Do budoucna nevím, jak to bude. Ale nějak tomu přestávám věřit. Mám pocit, že pro naší budoucnost nic moc nedělá. Ale on má dojem, že mu nevěřím a že nevidím, jak se snaží.. Má tisícero jiných aktivit a zájmů, ale naše plánování budoucnosti mezi ně nepatří.. Pořád by chtěl podnikat a to ho hlavně zajímá. Ale jen o tom mluví..
@boule12 Ahojky, nečetla jsem reakce na tvůj příspěvek, ale chtěla bych ti napsat něco, co se mi vrátilo v paměti, když jsem četla o tvém příteli. Měla jsem přítele, který byl ze začátku strašně milý, hodný, byl to kutil, všechno zařídil, všude mě odvezl, neměl s ničím problém. Rodiče ho ale nikdy neměli rádi a já nechápala proč, neřešila jsem to, protože já jsem byla ta, která s ním žila a ne oni. Roky plynuly a já si najednou uvědomila, že už dávno nejsem šťastná, že se přítel projevuje "trošku" jinak, než na začátku a časem jsem si k němu vypěstovala úplnou averzi. Chodila jsem domů s prominutím připos.aná, co mi zase vyčte. On totiž když jsme se k sobě stěhovali, tak bylo všechno strašně fajn, spoustu věcí dělal za mě, ale pak hezky pomaloučku přehazoval povinnosti na mě. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem každý den vařila, chodila do dvou prací, uklízela, starala se o zvířata, starala se o jeho syna, zavařovala, sekala trávu, obstarávala záhonky a on? On mě akorát s prominutím buzeroval, každou chvíli se posilnil alkoholem a to byl pak největší frajer, to mi vyčetl málem i počasí. Podle něj jsem byla neschopná, dost jsem ho nemilovala, nakonec to dopadlo tak, že jsem skoro každý večer brečela a ptala se sama sebe, jestli mám tohle zapotřebí. Neustále mě ponižoval a jako třešničku na dortu jsem zjistila, že mě podvádí. Byla jsem ráda, že mám záminku se z toho vztahu konečně vymotat a definitivně to utla. Omlouvám se, že jsem ti tu takhle vypsala svůj příběh, jen jsem chtěla, abys pochopila, že člověk, který je šťastný, se nezamýšlí nad tím, co může nebo nemůže říct, aby přítele nenaštval a podobně. Za nálady si každý může sám. Neztrať život s někým, kdo za to třeba nestojí.
@hanulkapal Děkuju moc za příspěvek. Uvidím, jak to bude dál. Můj teda nepije, je abstinent. Ale ty výkyvy nálad, to je fakt mazec. Říkám si, že mu to možná ani nepřijde divný, spíš to bere, že je to normální, protože jeho máma je ještě stokrát horší..
@boule12 Ahojky, napadlo me, aby sis precetla Plzakovu knihu Klic k vyberu partnera do manzelstvi. Nemyslim brat to doslova, ale aby jsi ho tam nekde nenasla v nevhodných typech. Chce podnikat a tak, jestli nahodou není, ze by toho moc chtěl, ale nemá na to. A pak proto ty nalady... Otec mych devcat mel taky plnou hlavu planu, ale nemel na ne.
Ja bych asi takovy vztah zabalila...
Takovou mám kamarádku, jely jsme spolu tenkrát do Německa na tři měsíce a jak to bylo na dýl, tak už jí asi šlo špatně ovládat se a dávala svou náladovost pěkně najevo. Pořád jsem jí to žrala, chodila kolem ní po špičkám, spousty věcí dělala jinak, abych nějak předešla zhoršení její nálady, ale děsně mě to vyčerpávalo, neměla jsem chvilku klidu, dokázala se naštvat fakt kvůli maličkostem. Už jsem s ní ani pak nechtěla mít službu, než se osprchovala, tak jsem dělala že spím, prostě horor.
Mluvila jsem s ní o tom hodněkrát, vždycky jsem brečela, snažila se, protože mě má ráda a já ji, ale dlouho to zase nešlo, fakt jsem se trápila.
Potom jsme se hrozně pohádaly, vynadala jsem jí, že je kráva a bezohledná, už jsem s ní nechtěla mít nic společnýho a vydržela jsem se s ní nebavit dva měsíce, kdy za mnou co 14 dní lezla, abych jí dala ještě jednu šanci, že se bude snažit líp komunikovat, že až díky mě se víc změnila atd. Asi rok mi trvalo, než jsem jí opět začala důvěřovat, protože jak s ní jsem se ještě s nikým nikdy necítila víc jak kus hadru.
Ale protože jsem věděla, že my dvě jsme prostě nejlepší kamarádky, prostě jsme se spolu naučily žít a už jsme kamarádky 6.rok:).
Ale tady to dopadlo dobře jen kvůli tomu, že ona věděla, že má problém, ale nechtěla si to přiznat, až ve chvíli, kdy si uvědomila, že by mě mohla ztratit, se fakt nějak dala dohromady, určitě jí to dávalo hodně práce a já chválila, chválila, chválila a když byla hnusná, neváhala jsem prásknout dveřmi, až pak si to prostě líp uvědomila, do té doby to byly jen výmluvy typu "Tak hrozný to semnou zase není, ne?"
Držím palečky, bude to boj🙂.
Ještě bych ráda podotkla, že náladoví můžou být lidé, stejně jako ta moje kámoška, kteří mají nějaký psychický blok, pořád se nechávají o něčem přesvědčovat, skoro žádná sebedůvěra atd...mě by takový vztah nebavil, ale musí chtít oba a pak to půjde líp, každopádně dávku trpělivosti musíš mít v sobě pořád a hlavně se sebou nenechat zametat, to mi pomohlo nejlíp. Na hrubej pytel, hrubá záplata.
@boule12 no manžel je/byl podobný. Už jsem pomalu kolikrát ani nevěděla, jak se ho zeptat na jakoukoliv nevinnou otázku, ze všeho byl hned naštvaný. Chodila jsem opravdu kolem něho po špičkách. Mé snahy o to probrat to v klidu, končily neúspěchem. Má to po otci, ten je v podstatě stejný, jen věkem to u něj asi přidalo na intenzitě..... Na venek jsme působili jako dokonalý pár, bezproblémový, manžel po všech stránkách výstavní. Já se dokážu radovat z maličkostí, takže jsem tohle brala, že jsem si ho vzala v dobrém i zlém a jinak je to moc hodný člověk. Manžel to vyřešil za mě. V průběhu mého těhotenství si našel frajerku, takže jsem to záhy po porodu, po dvanácti společných letech a sedmi letech manželství, ukončila. A teď, když už jsem dávno z nejhoršího venku a odmilovala jsem se, jsem si nedávno takhle s kafem večer , malá spinkala, sedla na terasu a já zjistila, že ačkoliv jsem ho milovala jako nikoho, je mi takhle lépe. Chodím ráda domů, věci se dělám podle svého (konečně), docela velká změna pro mě je, že se najednou kolikrát přistihnu, že cokoliv udělám, tak si i teď občas řeknu, jestli by to M nenasralo 🙂 (pardon). a pak najednou přijde velká úleva, že už se na tohle fakt ohlížet nemusím. Jen aby to dcera nepodědila 🙂
Tím chci jen říct, že i kdyby to u Vás dopadlo rozchodem, chvíli to bude hodně bolet (já po porodu, hormony na houpačce, nevěděla jsem co bude zítra, byla jsem zralá na psychiatra, do toho měsíční mimino, které jen brečí, objevila se taky díky stresu u mě choroba, kterou mám na furt....), ale pak to čas opravdu spraví a možná se Ti, stejně jako mě, hodně hodně moc uleví.
TAk jste přesně popsala manžela mé mámy☹ Žít bych s ním nechtěla - jak píšete, nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a když je špatná, chová se fakt hrozně 😠 Moje mamka už parkrát říkala, že by se na něj nejraději vykašlala - pár dnů mají třeba tichou domácnost - mamka na jeho nálay nereaguje, nebaví se s ním.. A najednou přijde on domů - nálada výborná, samé vtípky.. Ve společnosti docela oblíbený.. S blízkou rodinou rozhádaný a nebaví se (syni)..Nemám pro vás radu, jen vím, že bych s takovým člověkem být já se svojí povahou nemohla.. Asi bych ho brzy zapíchla kuchyňským nožem - myšleno samozřejmě v nadsázce 😉
@verusky No, já si právě myslím, že žije v těch svých představách a má tolik nápadů a námětů, že neví co dřív a že na to prostě nemá, uskutečnit ani jeden. Protože to nejsou žádné malé cíle, ale opravdu věci světového rozměru. A nechce to slyšet. A já mu to naznačuju, ale on se vždycky jen urazí, že mu nevěřím, to že ho mrzí atd. Neodkážu mu říct, že na to prostě nemá.. To by určitě nezkousl.
@boule12 snilci jsou fakt strasni, mam snilky v rodine, jsou vyborni teoretici, maji 'reseni' na vsechny problemy sveta, ale v realu skutek utek a nedokazou si udelat poradek ani ve vlastnim zivote, ale plany 'na ovladnuti sveta' ty maji velkolepe.... 😒
Chtela jsem rict k tomu vekovemu rozdilu - v pripade tveho partnera to nebude vekem, ale povahou. Muj partner je o celou generaci starsi nez ja, jsme spolu devet let a zadny naladovy mrzout to neni, proste to nema v povaze. Povahove rysy se vekem prohlubuji (tzn ty spatne jsou casem jeste horsi), ale tvuj pritel je jiny pripad, ten byl zrejme naladovy vzdy (viz tvoje zminka o tom, ze to videl u matky), pocitam, ze s vekem se to bude jenom stupnovat.
Za sebe - v takovem vztahu bych nebyla ani minutu. Vazim si sama sebe natolik, ze bych nikomu nedovolila, aby se mnou takhle jednal, za to mi zadny clovek na svete nestoji. Hodne stesti.
Ahoj, víš, já mám trošku obavu z toho, že se jedná o povahový rys a kdybyste si promluvili a ty se mu svěřila, dopadne to buď tak, že se urazí a bude tichá domáctnost nebo se nad sebou zamyslí a na nějaký čas se to třeba i zlepší, protože se bude strašně snažit, ale obávám se, že to bude s věkem spíš čím dál horší a méně snesitelné, žít se samonasíracím člověkem.( Tvůj přítel mi připomíná tchána, ten je taky jak časovaná bomba a stačí maličkost je peklo na zemi ). Ty jsi mladá, měla by ses těšit ze života, užívat svobodu a mládí a ne se nervovat, jestli jsi ZASE něco špatně neřekla nebo neudělala nebo se nevhodně nezatvářila........Jestli jsi šťastná nebo ne, to nevím, ale polož si otázku: Stojí mi to za to?