Manželovi zjistili nemoc, teď si se vším dělá hlavu

mariana12
29. črc 2009

Potrebuju poradit.
Manžel nikdy takovej nebyl, až poslední dobou.
Zjistili mu jedno onemocneni, geneticke, nejak o neohrozuje na zivote. Jen s emusel trochu omezit ve sporte, ale nemoc neni smrtelna.
No manze zacal resit že už to neni jak dřiv. A furt si děla hlavu snečím v praci, že neudelal dobře nakou zakazku. Aleon ji udelal dobře, jen si myslí že by mohl byt lepší. Kolikrat večer nemuže spat a přemejšlí jestli v praci nic nezkazil.
Ja jsme pravej opak, Rikam mu že je to jen prace, snažim s eho nejak uklidnit. Ja jsme zas takova, že když nejde o život taj jde o ........
Rikam mu vzdyt amme krasnou dcerku. A on na to, že to ví, a proto ho to drží.
Ale stejne mam o nej strach. jestli třeba nezajit k psychologovi nebo podobně.
Jiank amme vzath fakt bezvadnej.,mame se radi, ve volnu podnikame vylety apod. Myslim ze oba žijem hodně pro rodinu.
Mate nekdo podobnou zkušenost.
díky za rady a omlouvam se za překlepy 😉

rivka
30. črc 2009

Já bych zašla za psychologem, většinou tím člověk nic nezkazí (maximálně ničemu nepomůže).

pepibubu
30. črc 2009

marianno, jsi z prahy? mohla bych ti dát kontakt na dobrého psychologa, trochu mi to zavání depresí v počátečním stádiu... a čím dřív se to podchytí, tím rychleji se toho manžel zbaví 😉

mariana12
autor
30. črc 2009

ahoj kousek od Prahy, kontakt posli

kasli
16. srp 2009

Mariana, když tady tak čtu to co doma prožíváš s mužem, připadám si jako u nás doma!
Můj muž byl před 5 měsíci na operaci kolene, těsně před operací se dozvěděl, že má nádor v hlavě a ke všemu ještě v té nemocnici chytil nějakého střevního bacila. Nejprve si musel vyléčit koleno a pak podstoupil operaci hlavy, která naštěstí dopadla dobře a nádor byl nezhoubný. Jenže tím jak při operaci kolene chytil toho střevního bacila, má v hajzlu zažívání a doktoři mu od toho nemohou pomoci, nebo ani nechtějí nebo nevědí co s ním, já už nevím. Celých 5 měsívů stále dokola jsem se snažila ho z těch jeho depresí a špatné nálady dostat, všechno nám teoreticky vycházelo, koleno má v pořádku, hlavu také ale stále jsou tu ty střeva a na manželovi je už vidět, že toho všeho má až po krk, nebaví se tak jako dřív, a když na něj přijde splín tak mi stále do kola opakuje, že kdyby nebylo nás, tak by ho už nebavilo žít. Už toho na mě začíná být dost, pořád dokola ho přesvědčovat, že vše bude dobré, do toho vychovávat kluka, který je poněkud živější a odrážet narážky okolí, že to můj muž už přehání. Přitom já vidím, že mu opravdu není dobře a nevím, co udělat aby se to zlepšilo. Prostě už nevím ☹

kubaka
17. srp 2009

určitě je to úzkost, manžel ztratil sebejistotu a padá do obsedantních myšlenek. Kromě psychologa i konzultace s psychiatrem. KDyžtak adresa na IP.

(můj můž je taky depresivní už léta -projevuje se to náhlými výbuchy vzteku na okolí, podsouvání motivů druhým,děsnou vztahovačností - prostě všichni všechno dělají najust jemu, protože ho nikdo nebere vážně, chová se jak hybrid šneka a ježka dohromady, zalezlý v ulite a zvenku píchá - je to utrpení, nedá si říct a léčit se taky nejde. Takže čím dřív zajde tvůj muž za odborníkem, tím líp. Aby se mu to chování nezakonzervovalo)

acimedaca
31. říj 2009

ahoj, tak u nás je to podobné, akorát manžel nezažil žádnou špatnou událost, ani nemoc. Je velice často melancholický, všechno hrozně řeší - rozbírá s tím, že to udělal určitě špatně, nevěří si. Hroutí se ze stresu, je nevrlý, nenchá na sebe sáhnout...jediné,c o mu občas pomůže, je sport. Když to na něj přijde, nedokážu ho z toho dostat, protže ničemu z toho, co mu říkám nevěří - snažím se ho podpořit, fakty mu dokázat, že to udělal dobře, že se rozhodl správně, ale v tu chvíli mě vůbec nebere vážně.Ted chce, abychom si pořídili dítě. Jsme spolu 8 let, já se přestěhovala do jeho města, nemám tu kamrády, rodiče, jen kolegy z práce. Uplně se bojím toho, jak to zvládneme s miminem, až já budu vyřízená a budu potřbovat jeho podporu. Tedka se hrozutí z toho, když já pláču,nebo mám nějaký stres, nakonec to dopadne tak, že já (ačkoliv sem byla v tom srabu první a potřebovala jsem útěchu) tak utěšuju jeho a je to úplně opačné....U psychologa manžel byl, ale nesedli si. TAkže z toho nic nebylo a manželovi to nepomohlo.

kubaka
31. říj 2009

acimeda - tak zkuste jiného - nemusí si sednout okamžitě. A hlavně by to chtělo už psychiatra - tohle je na léčení. To, čeho se bojíš, že nastane až budeš vyřízená z děcka já reálně zažila a fakt teda nic moc. Te'd ho držím já, oporu nemám ani omylem. Kdybych nebyla na AD já netuším, jak bych všechno zvládla 😝 😅 Taky ale naštěstí vím, jak je člověku s lékama dobře. Deprese a úzkosti mohou vzniknout jen samy od sebe, nepotřebuješ vnější událost - proto se dělí na endogenní (objeví se zničeho nic) a exagenní (jako reakce na něco). S těmi ondogenními se obvykle musí být na lécích dlouho, protože je to prostě dané chemickou nerovnováhou v mozku a s tím nic vůlí ani přesvědčováním nenaděláme 😒

MM dostal ultimátum, že mě ty jeho nálady nebaví , takže do půlky listopadu se musí rozhodnout, zda půjde k psychiatrovi nebo se mnou k manželskému terapeutovi 😀 myslím, že konečně pošilhává po tom psychoušovi - potřebuje nabouchat serotoninem 😀

acimedaca
31. říj 2009

mě se pořád zdálo., že to je taková obyčejná melancholie nebo jak to říct...ale zase je to docela časté...když se vpráci nedaří, když je stress, když má nedostatek sportu.....ale to asi laik neposoudí, kdy to je na psychiatra a kdy ne...