Nezvládám děti a domácnost. Co dělat?
Jsem už protivná i sama sobě, ale absolutně nezvládám, mám pocit, že se v tom cirkuse zblázním, že jsem si v žádném případě neměla pořizovat tolik dětí a nevidím žádné východisko. Tři děti, starší jsou první stupeň ZŠ a nejmladší 2 roky. Všichni uječení, tvrdohlaví, absolutně nic neposlechnou, vybíraví, nezabaví se ani na vteřinu...do toho manžel, mám pocit úplně stejné povahy. Každý den řešíme ty samé situace, které vyeskalují v to, že já už jenom řvu, kolikrát jim i dám na 🍑, pak se s manželem pohádáme, že jsem pořád podrážděná a druhý den jedeme odznova. Situace - chapu, že se sourozenci perou, ale oni od samého rána jedou naschvál za naschvalem - plivou po sobě, kopou se, nadávají si. Já tohle vůbec netoleruji, za každou takovou věc udělám scénu, dostanou trest a co - za deset minut to je zas něco. 👿 A je jedno, jestli s nimi jdu na výlet, někam jedeme, jen jsme doma/na zahradě nebo tu mají třeba kamarády, prostě pořád v sobě, pořád ječet a dělat nesmysly. Jenom trnu, co vymyslí, na cokoliv mají pohotovou odpověď, že se přece nic nestalo (nápady typu házet kameny, čmárat po autě, mlátit se klacky po hlavách - fakt se stačí na minutu otočit a nedá se spolehnout, že se nebo někoho nepozabíjí). Pořád apeluju, že už mají snad rozum, že je to učím odmalička - prostě vůbec nic, zatmění. 🤷♀️Maji podle mě mraky vyžití, jezdím s nimi denně na kolech po okolí na hřiště, dělají sporty, velmi často vyjedeme ráno a vrátíme se az večer na výlety, měli tábor, už měli i vyloženě dny nucené práce, protože si ničeho neváží...to je jedno, kde jsme a jak moc se utahají, tohle proste dělají nepřetržitě. Do toho mi samozřejmě absolutně padá na hlavu domácnost, mám pocit, že obrat prádla, jídla a kupiciho se nepořádku je, jakoby nás tu bydlelo 20 a ne 5, není mi jasné, kdy to mám nějak rozumně stíhat. 🤷♀️ Samozřejmě batole, kde může, "pomůže", čili co ještě nebylo, to vytahá, rozšlape, poleje a přizabije se na tom. Manžel si do tohoto přijde většinou až k hotovému, večer do největšího chaosu a "diví se", že jsem totálně na nervy. Já si myslím, že prostě neumíme fungovat jako rodina. Manžel je málokdy doma, rodina kromě jedné babičky vůbec nepomáhá. Já z nich nechci vychovat nesnesitelné smrady, ale prostě jak? Jak to mám všechno zvládat? Xkrát jsem se o tom s manželem bavila, tak buď mě uzná, je to tak týden lepší a vrátí se to pomalu do starých kolejí a nebo se urazí, že přibarvuju a proč to tak hrotím. Jako on v 90 % situací nikdy nebyl a ani nebude, takze ono se to lehko řekne, že to mám brát více s klidem, ale JAK? Chtela jsem už letos od toho všeho utéct do práce, ale naznala jsem, že to opravdu nemáme šanci zvládnout, takže nejpozději za rok se cirkus rozšíří ještě o moji práci. Dá se to vůbec nějak zlepsit a normálně v tomhle modelu žít?
Chyba ve výchově. Všechno mají. Naučila si je to ty a nikdo jiný. Všeho moc škodí. Chceš jim vše dopřávat, ale to je chybný základ. Vše u tebe berou jako samozřejmost. Však nevadí, že se tady mydlime. Máma nás zase vezme na vylet... Však nevadí, že cmaram po autě, máma to umyje.... Však nevadí, že plivu na zem- máma to uklidí, však nevadí, že jsem teď zlobil - zítra půjde ven a zase něco koupí. Něco za něco.... U nás funguje jasné pravidlo bez práce nejsou koláče. A světe div se. Mám slušné děti, co se nemlátí, pomáhají samy od sebe. Nemusím na ně zvyšovat hlas nic... Naprdel dostali naposledy před x lety...
Tady ještě k fyzickým trestům, podpořeno stovkami studií, že pokud je dítě vystaveno opakovanému fyzickému trestání, má to za důsledek zvýšení stresového hormonu a to permanentně. Tím pádem je pak dítě nervózní, protože neví, kdy odkud facka nebo plácnutí zase přiletí a je to začarovaný kruh. Protože když je nervózní, může zaútočit právě na tebe nebo na sourozence, ty ho pak plácneš, ono je z toho ve stresu, ten ventiluje a jedeme dál v kruhu. Fyzické tresty mají velmi omezený, tlumící účinek. Jejich efekt je pouze v tu danou chvíli, na zmírnění nežádoucího chování. Dlouhodobě absolutně žádný, kromě úzkosti a strachu. Takže bych se zamyslela i nad tím. Tímto ještě respekt zemřelému psychologovi, který se zasadil o to, že v ČR je bití dětí ilegální.
https://www.youtube.com/watch?v=n7VGhZmyE6M@anakolut A vám pomáhá shazovat někoho jiného? Protože přesně to děláte, byť já vlastně ani netuším, o kterém z mých komentářů mluvíte a je mi to upřímně jedno. Zdá se, že pointa těchto diskuzí je poněkud lichá, pokud se někomu nelíbí určitý komentář, který nechtěl slyšet a vlastně asi ani praktickou pomoc nechce. Do toho štěbetání ostatních chytrých husiček, které celou bezúčelnost jen podtrhují.
@pampelina18 hele, vlastně máš asi pravdu. Udělám teda klidně to, že jsou nesnesitelní, tak zruším výlet. Ale v celkovém měřítku se prostě mají luxusně. Neříkám, že mají vše, to rozhodně ne, ale mají se velice dobře. Jednak je to dobou, dřív tolik možností, co s detma dělat nebylo, tak proč to nevyužít...resp. to doba i vyžaduje. A druhak, já sama nemám dobré vztahy s rodinou, nikdo se mi jako malé nevěnoval a vzpomínky jsou tak třikrát za dětství do zoo, jinak pořád sama doma, nevrlá matka, na všechno jen negativní odpověď. Sice jsem byla hodná, ale to je víc tím, že jsem neměla s kým zlobit než nějakou super vychovou. A tak si říkám, jestli není lepší, aby ta děcka měla plno vyžití a měli jsme i společně plno zážitků, protože na tohle budou vzpomínat jako na hezké dětství, že se rvali nebo zlobili, na to si ta pár let nikdo nevzpomene a návyky jim vstepuju tak jako tak, to přece není o tom, že budou celou dobu sedět doma a budou vychovanější. 🤷♀️ Já si myslím, že jak jich je víc, prostě se v tom zlobení hecují a je dost jedno, jestli jsou doma a nuceně pracují aby mohli na výlet a nebo prostě děláme něco jiného. 🤷♀️ Jestli už máš velká děcka, dost možná jen tady z toho období vyrostla, ani to nemusí být nějakou hyper super výchovou, což? Jak jsou tví staří?
Ale tak neříkám sedět doma, ale klidně ne každý den na výlet, ale 2x do týdne. Dřív jsem to taky dělala tak, jako ty a bylo to šílený. Teď máme jasné pravidlo a děti se to krásně naučili. Takže výlety můžeme dělat každý den. Jelikož jsou hodný a ví, že to není samozrejmi. A když budou zlobit, tak že se nikam nejde.
