Postěžovat si...

21. dub 2022

S manželem jsme si tak nějak zvykli, že jsme na vše sami. Jeho máma nehlídá, asi z principu nebo co, i když bydlí hodně blízko. Nikdy nebyla ten mateřský typ, co by se staral, i když se něco dělo. Moji rodiče jsou docela egoisti a bydlí daleko. Na jednu jsme rádi, že s nimi nemusíme být tak často, občas by se ale pomoc šikla. Už jen kvůli tomu dítěti, které prostě potřebuje jiné lidi kolem sebe. Kamarádi, spíš takoví ti lidi, se kterými jsme trávili čas když jsme byli bezdětní, už mají svoje rodiny, nebo jsou pořád bezdětní a mají jiné životy...Ani já, ani manžel, téměř nemáme sociální život. Než jsem znovu otěhotněla, tak jsme se s hlídáním střídali když jsme potřebovali vypnout, jít na víno, mezi lidi... Po dvou letech jsem otěhotněla znovu, chtěli jsme to. Dceru milujeme nade vše a i náš rodinný život. I když je to těžký. Jsme prostě rádi, že máme to štěstí, že jsme zdraví a nemáme skoro žádné starosti. Bohužel je moje druhé těhotenství procházka peklem. Naštěstí je miminko zdravé ale doprovází mně těžkosti, bolesti, není to dobré. Prostě teď nemůžu být plnohodnotná máma a manželka. Nedávno jsem musela do nemocnice na dva týdny. Na pozorování, že hrozí předčasný porod. Manžel byl doma na vše sám, včetně psa. Zvládnul to jak machr, byla jsem hrozně pyšná. Ale nechápala jsem naše rodiče. Žádná pomoc. Ani v podobě blbého úklidu, nebo uvaření večeře. Nic. Nechápala jsem tchýni, co nepřijde vlastnímu synovi na pomoc. Nechápala jsem, že nedorazí moji rodiče aby se mohl aspoň vyspat. Naštěstí mě pustili. Ale s varováním, ať se hlídám, ať moc nepřepínám svoje síly. To se vám řekne když jste v takové situaci, myslela jsem si. Volala mi máma, že přijede na dva týdny na pomoc. To jsem koukala...těšila jsem se, že bude malá mít změnu, že se manžel vyspí a bude se moct aspoň na chvilku věnovat svým koníčkům a práci a já, že budu moct opravdu odpočívat. Co přišla, je to naopak, máme doma další dítě. Prosila jsem jí třeba, ať si vezme jídlo a pití sama, že nemám kapacitu ji vše nosit a 10x jí nabízet. Bez toho abych něco uvařila já, nebo manžel, si nevezme. Nejhorší je, že když malá vstane a manžel je v práci, neudělá jí ani snídani. Nedá jí třeba vodu, nebo čaj. Takže se dobelhám a vařím. Kuchyň poté uklidím. Před rokem nám tady rozbila mísu a dva hrníčky. Od té doby si to (mě to) vyčítá, že tady nebude nic dělat, protože něco zničí, a já že budu naštvaná. Manžel ji třeba prosil, jestli by nevzala vysavač a neuklidila podlahu. Prý jsem jí to zakázala (o úklidu nepadlo ani slovo). Chtěla jsem jí ukázat kde trávíme studený dopoledne, aby tam malou vzala a ona, že ne (manželovi řekla, že jsem ji doma nechala za trest). Je tady čtvrtý den a musela jsem jí konfrontovat. Otočila to proti mně, že se tvářím jak mučedník, že mi je furt špatně. Že si nic nevymýšlí, že manželovi nic neříká... Že ji kecám do výchovy (našeho dítěte) - jako třeba, že jí prosím ať ji ráno nedává nic sladkého - že jsem furt v kuchyni a ona si chce povídat...že se styděla, když jsme byli společně na nákupu (aby viděla kam chodíme) a malá tam brečela - teď ji hodně bolí rostoucí stoličky...a že vidí, že jí tady nechceme, že ona pomáhá a my jsme nevděční. Nevím, jestli mně naštvalo víc to jak mi lhala do očí ohledně situací, u které jsme byly obě, nebo to, že jsem cítila, jak se mi vlastní matka otáčí zády a prostě mně nemá ráda. Řekla jsem jí, že nechci aby tady byla nešťastná, že jí tady nedržíme v žádném případě. Urazila se (nechápu) a zavřela se do pokoje. Manžel se chce vsadit, že do konce týdne odejde. Opravdu by se toto moje postěžování se, dalo napsat ještě 3x delší, toto je špička ledovce. V pondělí volám paní na hlídání, které zaplatíme, podepíšeme smlouvu a bude. Ta to bude dělat alespoň pro peníze, když už nic. Nikdy jsem svým rodičům nepřiznala, že chodím na terapii...terapeut sám říkal, že moje dětství a to, jak se ke mně chovají v dospělosti, ho opravdu šokovalo. Včera jsem si takto smutně stěžovala paní na fyzioterapii (s problémem tam chodím už tři roky) a ta se tam chudák rozbrečela, ještě mně pak pozvala na kafe ať nemusím domů a ještě mi pak nabídla, že mi malou třeba jednou týdně pohlídá. Vím, že lidi mají horší osudy, starosti, nemoci, dluhy...ale já se teď trápím hodně psychicky. Pořád, si nedokážu připustit, že to tak je, že je naše rodina taková...Mám opravdu velké štěstí, že mám dobrého manžela a dceru a syna na cestě. Že jsem obklopena alespoň jejich láskou, jinak bych byla pěkně v háji.

prejeta_zaba
23. dub 2022

@marimanta
@jane46 mě přijde strašně smutný tady ten přístup "babičky přece nemají povinnost, vy jste si udělali dítě, tak se starejte..." V nejbližší rodině by přece mělo být úplně automatické, když je někdo zdravotně indisponovaný, mu pomoct nebo ho aspoň podpořit. Svým rodičům nebo sourozencům byste přece taky automaticky nabídli základní pomoc, nákup, navaření, když by byli nemocní, ne? Nebo byste tam přijeli akorát otravovat a nad vším se ofrňovat? Vždyť to je stejné. Zakladatelka má rizikové těhotenství a malé dítě, pomohlo by jí, kdyby jí někdo aspoň na chvíli odlehčil a její mámě by asi upadly ruce, kdyby obstarala pár dní svoji vnučku? 🤷‍♀️ To chce dneska člověk tak moc? Že vy to zvládáte s x dětmi, prací a hospodářstvím se sice fajn, on to každý nakonec nějak zvládne, ale ta pachuť chladných vztahů tam stále zůstává... Život není jen o tom se sedřít. Kolikrát by člověku i pomohlo, kdyby si s ním někdo blízký jenom dal kafe a podpořil ho, ani nemusí být žádná markantní pomoc...místo takové zbytečné zátěže. To mi řekněte, že to ta babička nevidí. 🤷‍♀️

marimanta
24. dub 2022

@prejeta_zaba to mně by taky přišlo líto, kdyby babičky vůbec neměly zájem o naše děti, ale taky si nemaluju to historické rodinné soužití, kdy si všichni pomáhali a měli se rádi. Prostě pomoc od rodiny není nároková... Přesto si většina funkčních rodin pomáhá. Jenže když čtu, že autorka kvůli rodině chodí na terapie a tají to, tak ta "pomoc" ze strany matky není příčina, ale důsledek. Je mi líto, ale evidentně tam komunikace a vztahy drhnou už dlouho. A buď to zakladatelka rozsekne a jasně se vymezí, nebo to nechá dal hnisat a bude se užírat a trápit.
Další problém je (neříkám, že tady, já s nima nebydlím), že často pomoc čekáme, a pak jsme naštvaní, že se na nás všichni vybodli...a přitom jsme nic neřekli. Takže i když si pořád myslím, že dmout se pýchou nad dospělým jedincem, který se dokázal postarat o dítě a domacnost, je úlet.... Požádal někdo z nich o pomoc nebo to jen čekali?
Pokud je matka zakladatelky tak mimózní, že se s ní nelze rozumně a napřímo domluvit, naopak překrucuje před manželem skutečnosti, tak je to problém a je to smutný, ale jak píšu výš, ta pomoc nepomoc je to poslední.
A samozřejmě, že každej máme jiný pohled na svět, jiný limity a hodnoty, ale někdy je fajn si přečíst názor z opačné strany, i když s ním vůbec nesouhlasíme...

marimanta
24. dub 2022

@prejeta_zaba ještě mě napadá, jak píšeš, jestli to ta babička nevidí.... Docela by mě zajímal pohled té babičky 🙂 Protože takhle známe jen jeden pohled.
A ještě jedna myšlenka... Možná to fakt nevidí. Já sama mám občas v sociální interakci problém a někdy se zachovám jak idiot. A dojde mi to později nebo taky nikdy... Takže jsme zase na začátku, mluvit a nečekat, že to někomu dojde.