Pro rodiče budu stále malá holčička

dvestepadesat
5. srp 2013

Zdravím, chtěla bych se tu trochu vypovídat ze svých starostí. Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Sestra je o 10 let starší než já a má dvě děti (první 27 letech), bratr je starší o 15 let a má jednoho chlapečka( v 34 letech). Jistě si dokážete představit jaký post v rodině zastávám já. Role benjamínka je pro malé dítě určitě příjemná, ale v dospělosti se ten postoj změní.
Nyní je mi 23, od září nastupuju do posledního ročníku na VŠ a na léto příštího roku, tedy už po státnicích, plánujeme s přítelem svatbu. Studuju dálkově, takže do práce už nějakou dobu chodím. Mám obavy jak to moje rodina přijme a jsem si stoprocentně jistá, že to obrečím. Už jsem možná i paranoidní, ale mám pocit, že mě stále vidí jako patnáctiletou. Přítel je z trochu jiné rodiny a už pár let touží po dětech. Tchýně je úžasná a už teď se nemůžu dočkat až jí oznámíme, že bude mít vnouče. Já to stále odkládám, ani ne tak proto, že bych nechtěla, ale proto, že mám strach, co na to řeknou doma. Když si představím, že jsem těhotná a bydlím na druhé straně republiky, tak jsem šťastná. Ale když si to představím tady, tak je mi spíš špatně. Prozatím jsme se dohodli, že bychom se začali snažit po svatbě, z čehož vyplívá (pokud vše půjde jak má) porod v necelých 25 letech. Ale doma se mě ptají spíš, jestli nemám v plánu doktorát než děti. Vnoučat už mají dost.
Nejhorší je, že s nimi bydlíme v jednom baráku a v době, kdy bych byla na mateřské, oni půjdou do důchodu. To si nedokážu představit. Máma je generál, takže předpokládám, že se nám nastěhuje i do postele. I když máme vlastní domácnost, stále se mnou jednají jak s děckem. Kde si mám co uklidit, kam si mám co dát. A co až budu mít dítě? Odstěhovala bych se, to si neumíte představit jak ráda, ale peníze na vlastní dům mít nikdy nebudeme. A do podnájmu by přítel nikdy nešel. Ten mě přesvědčuje, že to zvládneme. Ten je tady paradoxně spokojenější než já.
Připadám si jako ve svěráku. Z jedné strany přítel, který chce rodinu ( a já bych vůbec nebyla proti za jiných okolností) a z druhé mí rodiče. 😒

sarkad2856
5. srp 2013

@dvestepadesat Tak jsem teda o něco starší a bydlím taky s našima,o dítě nechcou ani slyšet,ale jsem rozhodnutá jim to tajit až do poslední chvíle.S rodiči mám něco podobného 😒 já teda mám větší nervy z toho že mám máti pořád za zadkem a tak kdybych mohla tak bych šla i do podnájmu.Ted už vím že to byla chyba,jenže jsme se zadlužily a není to tak lehké z finanční stránky ☹ Nic bych jim něříkala a pak jen postavila před hotovou věc

veruska007
5. srp 2013

Ahoj, já to mám z té druhé strany, jako nejstarší 😉. Nicméně vím, jak to má náš benjamínek doma 🙂. Obecně se říká, že Tě rodiče začnou brát jako dospělou, až budeš mít sama děti. U nás to taky fungovalo. Je rozumné dostudovat, nastoupit do práce, aspoń chvíli být v práci (ať se máš kam vrátit), pořídit si mimčo... uvidíš, rodiče si zvyknou. zájmu zachování dobrých vztahů a zdravého rozumu si dřív nebo později budete muset stanovit pravidla soužití (respekt s soukromí, nekomentovat to, na co není druhá strana tázána, ...). Ale určitě to půjde. A budou chvíle, kdy určitě oceníš bezplatné hlídání dětí pod jednou střechou.

elvira
6. srp 2013

Někteří rodiče nepřestanou nikdy vnímat své dítě jako malé dítě...
Dvestepadesát - jak tě čtu - nebylo by lepší pro tebe, váš vztah, abys raději našetřila s přítelem nějakou korunu, zařídili si vlastní bydlení z dosahu rodičů? Já vím, že finančně by to bylo náročné - ale jak čtu některé příběhy třeba tady na MK, tak nervy a vztah ti nevyváží žádné peníze. Vím, že píšeš, že na domek mít nebudete a přítel by nešel do nájmu... ale co ty? Jde i o tebe - pořád píšeš :"naši řeknou, naši by chtěli..." "přítel by chtěl rodinu, přítel by nešel do nájmu..."
Co chceš ty? Chceš fakt bydlet s vašima? Oni nepřestanou komentovat, zasahovat...
Nenechej se hlavně natlačit tam, kde nechceš být.
My jsme taky mohli být nakrásně u tchánů v patře, bydlení za hubičku - v podstatě hotové... Ale museli bychom poslouchat jako hodinky, museli jsme se chodit ptát, jestli náhodou nemají něco v plánu, že chceme do kina /vždycky byla nějaká "neodkladná práce"... Vždycky okomentovali, když jsme jeli za naší rodinou atd.
Taky jsme si mysleli, že na dům nikdy nebudeme mít. Nakonec jsme šli do nájmu, u toho jsme šetřili a dnes máme domek - pomalu opravujeme, ale jsme v klidu, děláme si jak chceme a kdy chceme a nemusím nikomu skládat účty.

Manžel měl s rodiči podobný strach jako ty - pořád se bál, jak budou reagovat. V tom se nedá žít. Můj názor je ten, že dítě jako takové nic nezmění, co se týká tvých rodičů. Možná by nebylo od věci jim říct své pocity, třeba si to ani neuvědomují. Jestli bude aspoň minimální snaha z jejich strany, třeba to půjde...

naty
6. srp 2013

Za prvý - pokud budeš bydlet s nima, budeš pro ně pořád jako dítě a budou se tak k tobě chovat, ať si nejmladší nebo nejstarší...
Za druhý - já sem nejstarší a stejně mamce hodně dlouho trvalo než se mnou začala mluvit jako s dospělo, ale i teď jí to často ujede...moje sestra je o něco starší než ty, ale naši se k ní chovají jak ke spratkovi, trošku...neříkám, že je svatá, ale přece jenom už je jí 25, u nás to vypadá, jak kdyby jí bylo 13...věřím, že kdybych tam bydlela, vrátilo by se to do starých kolejí...takže za mě jediná pomoc je odstěhovat se... 🙂

marton
7. srp 2013

@dvestepadesat ahoj,jsem taky nejmladší ze tří sourozenců a nikdy jsem neměla pocit,že by se mnou rodiče jednaly jako s malou 🙂 .Nedala jsem jim příležitost.Moje rodiče miluju,ale za žádnou cenu bych s nimi nebydlela.Po škole jsem se odstěhovala,vdala a děti jsem měla kdy my jsme chtěli a ne jestli jich rodiče už měli nebo mají dost 😉 .
Je to tvůj život,to že budeš samostatná a nebydlet s rodiči,neznamená,že nebudete mít nadále pěkný vztah ☹ .Teda doufám neb čerpám ze svých zkušeností.Přeji ať vám to s partnerem vyjde 🙂 .