Problemová babička. Jak z toho ven?
Ahoj ahoj. Předem se omlouvám za delší text, ale potrebuju se vypovídat a mít asi i světlo na konci tunelu.
Matka mě týrala. Psychicky, dokud jsem se nebránila, tak i fyzicky. Dokud jsem se neodstěhovala. Našla jsem si manžela, dodelala školu, chodila do práce atd atd, snažila jsem se na ni být co nejméně závislá. Dejme tomu, že se ten vztah zlepšil. Občas bouchla, když se mnou u ní na návštěvě nebyl manžel, ale dalo se to snést. Narodilo se mi dítě. Zprvu vypadala, že radost nemá, ale nakonec ho má vážně ráda. Několikrát jsem ji konfrontovala s tím, že pokud my nebudeme schopný se domluvit, bude po mně před nim křičet/shazovat mě, tak jezdit buď nebudeme, nebo až bude syn starší tak pojede sám(na den na dva a my třeba jen na kafe) a přišlo mi, že to tolerovala. Teď je synovi přes rok a půl a přišlo mi to v pohodě. Jako byly “mraky” musela jsem kolikrát připomínat moje stanovisko ale vždycky se zklidnila, problém nastává poslední dobou, všechno ale v zájmu syna. Teda aspoň tak jsem to chápala… teď po poslední návštěvě tam jezdit už nechci. Ok, když dělá humbuk kvůli blbosti, ale teď se začala navážet do mě jako do mámy. Syn měl ekzém. Podařilo se nám to vypiplat, že vyjma chvíle, kdy je venku studenej vítr, musí se mazat. Na doporučení doktorky ho sprchuju krátce pod pět minut jednou až dvakrát týdně, zkoušela jsem to dřív i víckrát ale pak už byl sušší. Samozřejmě, když se po jídle vážně zaspini, tak ho rovnou sprchuju, kolikrát to je moc.) nebo když se pokadí, omeju mu prdelku pod vodou, nemá opruzeniny, měl je jen jednou jako miminko, nemyslím si, že by měl zanedbanou hygienu… no a matka začala, že syna zanedbávám, je to chudák, normální člověk se sprchuje přece kazdej den (podotýkám, že mi zakazovala se sprchovat celoročně. Zejména v pubertě. To se naopak sprchoval normální člověk jednou tydne, do školy jsem chodila zapáchající i na ZŠ) , není možný aby mělo dítě dva dny stejný tričko, protože pak smrdí (je v tom jen doma, nezpotí se a je to vypraný, není to špinavý, jak může zapáchat?) proč mu nesolim jídlo, může přece všechno jako normální člověk atd atd. Když se zmínim, že syn treba něco udělal (začal dělat paci paci) tak neustále poslouchám, že mu to musím furt ukazovat, do zblbnutí, jinak to dělám špatně, když mu dávám i prostor pro hraní. Poustim mu občas anglický pohádky. Je mi jasný, že anglicky mluvit nebude, ale minimálně si to naposlouchá a vydrží u toho. Tak zase - dopadne jako vnuk od jejiho manžela ( ten má DS) protože bude mluvit jen anglicky a ne česky a zase to dělám blbě. Rozhodla jsem se teda, že prijedeme až na Vánoce, že mi to za to nestojí. Problém je, že už nevim jak to s matkou řešit. Jakkoli si to prochazim, vyjde z toho konflikt. Ona sama měla špatný dětství, rozhadala se s mámou, po smrti si to vyčítala. A já nechci dopadnout stejně. Vlastně mi ji je lito, že není schopna a ochotna ten vztah mít aspoň trochu hezkej a myslím, že i kdybych udelala první poslední a byla jako její kopie, stejně to bude špatně, jako to bylo vždycky. A moc nevim jak z toho ven nějak “rozumně”… protože když vidí, že teče do bot, tak mi odkejve všechno možný, ale jakmile “se chytim” že třeba prijedeme, je to zase. Asi momentálně nevim jak jinak nastavit hranice, než tím co jsem se snažila a připomínala ji. Navíc vím, že syna má vážně ráda, je na něj hodna a samozřejmě je přesvědčena, že se o nej stará o dost lip, než bych kdy mohla já.) mám naštěstí i pozitivní ženský vzor a jinou hodnou babičku pro syna i “kamarádku” pro mě, ale nepřijde mi asi správný? Zamezovat kontaktu moji matky a syna, kterej ji má rad. Bohužel “jedním uchem tam a druhým ven” taky nepomáhá. Prostě prudí a prudí a reje, dokud ze mě nedostane reakci a i když jsem v klidu, tak nakonec bouchne. Když vyjedu, tak bouchne taky.. momentálně obdivuju kazdyho kdo zvládl takhle někoho odstřihnout, mám pocit, že na to nemám odvahu a povahu..)
Jooo, jako bys mluvila o moji mámě... vlastně to asi nebyl takovej extrem, ale tlak na to, jak vše dělám špatně, jsem nemožná, neschopná... je jej...
Odstrihla jsem... Vidíme se jednou za rok, nemáme si co říct. Když volá, jen poslouchám, nic neříkám... Nikdy nesděluju jakékoliv informace, nikdy se ničím nechlubim, neukazuju... Nic. Hele já si říkala taky jak moje děti přijdou o babičku, ale oni ji nemají rádi (nikdy o ní nemluvím spatne), nechtějí s ní být... Ono je taky štve když před nimi babka kritizuje mámu, zejo...
Prvních pár let to bylo náročný, popravdě jsem furt měla potřebu nějaké snahy... Ale když jsem jí projevila, tak zase vylezla ta její emocionální upířina, prostě to nemá smysl... Nepotrebuju furt jenom poslouchat jak jsem nemožná a jak dělám vše blbě... a taky že jí musím poslouchat, protože je starší... Zařídila jsem si svůj život, nepotrebuju jí. A tobě Radim, udělat to stejné... Bude ti líp. Opravdu, přísahám. Bude...
Proboha, já fakt nechápu, jak se někdo takhle muže chovat ke svymu dítěti. A ani nechápu, ze si to nechavate líbit Vy.
Pokud Vás nerespektuje, opravdu byste ji nechala na hlidani svoje dite? Já teda fakt ne.
Jen pro srovnání, jak to třeba muže fungovat jinde. Moje mamka taky nesouhlasí se vsim, co děláme. Ale rekla mi:”Sice s tebou nesouhlasím, ale respektuju to, vy jste rodiče, dělejte si to, jak uznáte za vhodný, my to budeme dělat stejně.”
Je mi moc líto, jak to mate, ale s takovou matkou bych kontakt přerušila minimálně do doby, než se chytne za nos a uzná, ze jsou věci, do kterých ji vuuubec nic není.
Zkuste nějakou vztahovou/rodinnou poradnu, psycholog vám pomůže, aby - jak říkáš nerozhádat se na pořád, na dlouho, nezahodit šanci pro vztah babička +syn.
Pokud je někdo matka, nemusí to automaticky znametat, že své dítě miluje. Bohužel i to se děje. Ty ses narodila jí a ne ona tobě, její povinností bylo se o tebe patřičně strat, byla to její zodpovědnost. Bohužel je časté, že špatné svědomí a pocit viny má oběť, ne pachatel. Pokud tě to dodnes stresuje, doporučuji omezit kontakt a to buď úplně nebo třeba na pár let. Nemůžeš za to, že je to zrovna tvoje matka.. Tys to musela jistou dobu trpět, teď už nemusíš. A pokud trpíš, je to už tvoje volba, ne nutnost. Někteří lidi prostě ostatné nerespektují. Co nejlíp se straj o své dítě a vybuduj si s ním hezký vztah.
Matka tě tyrala a ty stejně za ní jezdis, ba co víc uvazujes, že ti bude hlídat dítě??? Holka ty máš teda žaludek...
@jjasmina celou dobu tam jsem. Ten problém jsem já. Ne můj syn. To co nedavala mne, jemu dává strašně. Jeho miluje, je pro ni nejlepsi a nejuzasnejsi. Mě viní. Já vážně nemám strach ze by kdy jemu něco udelala, naopak, dychala by pro nej. Kdybych ale měla dceru, tak to pravděpodobně bude jako u mě. Mám dojem, ze mě viní za to ze jsem. “Vzala” jsem ji svobodu, “vzala” jsem ji chlapa - protože kdybych byla kluk, tak otec neodejde - což je blbost, ale dává to za vinu mě. “Vzala” jsem ji mamu, protože se kvůli mne hadali atd. Je to složitý, ale kdyby se jakkoli proti synovi ohradila, tak se tam už neukáže. Nechci aby kdy zažíval to co já, na tohle sem vážně háklivá. Proto řeším její vztah vůči mně, kdy je teď “problém” presunutej na moji roli mámy. Když to není škola, nebo jakákoli jiná role ve který jsem byla.
Své dítě bych k téhle ženě samotné rozhodně neposilala. Sama bohužel víš, že ji týrání psychické ani fyzické není cizí. Může se k tomu kdykoliv vrátit a vyzkoušet to na vnoučeti. Musíš své dítě ochránit. Možná se zážitky z dětství Sama nejsi srovnana a chtělo by to vyhledat pomoc. Ať se zbavis pocitu viny, že s matkou za těchto okolností nebudeš ve styku. Je to těžká situace.
@gracinka7 možná je to to co ve společnosti normálně rezonuje? Takový to “ale mamu mas jednu” .. když jsem skoro po třiceti letech poprvy viděla otce, tak mi řekl ze věděl ze to bylo špatný, “ale měla si kde bydlet a vlastně když jsi něco potrebovala, tak ti to koupila, takže..” atd. Vyjma moji tchyně vlastně z okolí mám takový to, ze jsem nevděčná. Proste se to ve mne pere, vím ze tohle není dobře a jak píšu v příspěvku - nechci v tom pokračovat ale nejsem si momentálně jistá jak vytycit hranice, aniž bych zvolila metodu ignorace, ze se najednou přestanu ozývat.
Mámu sice máš jednu, ale ta tvoje se k tobě jako máma nikdy nechovala.
Je to jen na tobě, jestli se necháš dál psychicky deptat a nebo to konečně rozsekneš.
@gracinka7 To je asi to. Možná furt hledám tu lásku co mi nedala a možná proto jsem doufala, že to nějak půjde. Dokud se do mě teda nezačala opírat jako to mámy.
@hanka_333 chodím na terapie už asi tři roky. Řešíme to tam. I proto jsem byla schopna nějaký hranice najít a říct ji to. Ze nebudeme jezdit když to bude špatný. Problém vidím ale teď, když mi to překročilo tu moji pomyslnou hranici a vycetla mi, ze jsem špatná máma. Nemyslím si to. Ale asi se snažím najít ten stred co proste najít nejde. Syn tam s ni sám není, ale on je pro ni modla. Rozmazlovala by ho neustále, je na nej fakt silene hodna. Manžel mi říká, ze je to sice na prd, ale ze aspoň jemu tu lásku dává a ukazuje a muže to pro mě bejt nějaká satisfakce za to všechno.
ajaj to znám no, u nás se kvuli hranicím fakt hádáme, v něčem bylo podobný i to dětství a takový to prekrucovani pravidel jak se to hodí je taky jak přes kopirak, jako nejlepsi je brat to s nadhledem, ale upřímně ten mam taky málokdy 🤣🙊 u nás už je to dost i o věku mámy, takže si kolikrat odfrknu a reknu si no jo, tam už proste trochu chybí soudnost, ale kdyz vidim jaky praktiky manipulatorsky mama obcas rozjede, cim dal tim vic vidim, ze já nebyla ta špatná, nepovedena a hrozna, ale ona to nedávala, ona měla problém a ja za to nemohla a ohromne se mi ulevuje... sice mam pocity menecennosti, uzkosti a deprese, ale ted uz tomu, ze jsem spatna prestavam verit i diky tomu, ze vidim jak to vlastne je a bylo... prestavaji mit vahu a moc nade mnou ty jeji reci
Mám úplně, ale úplně, stejnou matku. Pomůže jediné, říct jí při podobné litanii jak jsi špatná matka: “DEJ MI POKOJ, tohle je moje dítě, ty už jsi dítě vychovala! S tvojí výchovou nesouhlasím, následky si nesu do dneška a jestli nepřestaneš, už nás neuvidíš!” Tečka. Já pak musela ještě na 2 roky úplně přerušit kontakt. Úplně. Žádný telefon, žádný dopis, žádné přání, nic. Prostě moje dítě, moje pravidla. Hotovo.