Kdy je čas na rozvod po letech neúspěchů ve vztahu?

Ahojte, snad nevadí že se tady vypíšu, nemám kamarádky ani známé, rodině se svěřovat nechci, soudili by a hodnotili...s manželem jsme spolu 13 let, letos 9 let od svatby, kdysi jsme se dali dohromady po internetu, i přes veškerý úskalí a problémy jsme všechno ustáli, i to že spolu nemáme děti, naše cesta je plná překážek a nacházených klacků pod nohy, i přes to že jsme každý naprosto jiný, vždy jsme se domluvili, poslední dobou ale už domluva není možná.
Když jsme se přestěhovali po létech bydlení s jeho rodiči do pronájmu abychom konečně žili sami choval se příšerně, vybíjel si na mě i na mou dceru doma zlost, výkyvy nálad jak na houpačce, všechno jsem to nějakým způsobem přešla, snažila se vždy nevracel to jako bumerang...Po nějaké době se vše ustálilo. I přes veškeré hnusné věci, slova a chování z jeho strany jsem si říkala že takový přece není.
Čas plynul,a nedávno jsme měli debatu na téma chyby člověka a které chyby je sám kdo si přiznat ,tak samozřejmě nejsme nikdo neomylní, já mám například spoustu negativních vlastností, přes svou nevymáchanou pusu, impulsivní jednání, strkání nosu kam nemám až po umění člověka vytočit do běla, přišli jsme na to že on přece chyby žádné nemá, nikdy neměl a pokud má nikdy je nepřizná a hlavně s nimi nehodlá nic dělat, navrhla jsem že by v našem případě nebylo na škodu navštívit nějakého terapeuta,psychologa že by nám to přece mohlo prospět, on odvětil že to se raději rozejdeme, tak nějak se to ve mě zlomilo,a už jsem nechtěla dál nic slyšet,tak jsem odvětila že to mi stačilo a odešla jsem do jiné místnosti. Celý den se tvářil že jsem mu nějak ublížila nebo ho urazila, jen jsem zaujala jeho praktický postoj když něco nechtěl řešit, to trvalo do druhého dne, kdy bez důvodu vypěnil a začal na mě řvát že nemá náladu na moje chování a je na to alergický...Začal se ohánět rozvodem a že to mám sepsat že už na to nemá,na to jsem mu jen řekla že je vážně nemocnej a měl by se jít léčit.Pak jsem ho slyšela jak mluví se svou matkou a vykládá jí jak ode mně odchází, že už ho to nebaví...To se ve mě něco zlomilo, tu noc jsem spala sama, no spala,spíš brečela,a říkala si že tohle přece už nemám za potřebí, jednou člověk nastaví pozici a chování toho druhého jako zrcadlo a už je to tak špatný..Druhý den se mnou mluvil jen na půl pusy, a já teď úplně nechápu co se děje, ale začínám si sama říkat že takhle to už nechci,jen nevím kde a jak začít, doprošovat se a brečet před ním rozhodně nechci ani nebudu i když mi tak strašně ublížil,pořád mi zní v hlavě jak křičí že končí a že chce rozvod, že když se neumí rozhodovat tak teď je rozhodnutý... momentálně je pryč, jezdí EU tak je doma ticho, nevolá, nepíše, dokonce si i doma nechal léky které bere skoro dva roky co mi doma zkolaboval a volala jsem mu rychlou,stačilo málo a dnes by tu už nebyl.. Vážně si říkám že asi spolu tedy nemáme už být když to tak moc sám chce.Je mi z toho smutno,změnila jsem spoustu věcí ve svém životě od doby co jsme spolu,přestěhovala se k němu a jeho rodičům, našla si jiné známé, přijala jeho život, ale tím mu nic nevyčítám,jen proč je někdo kvůli druhému ochotný a schopný překopat od základu svůj vlastní život, a někdo prostě nebude dělat nic.