Slova manžela mne moc ranila a srazila

Tak jo, asi se potřebuju vypsat, protože mne to nějak sebralo. S manželem jsme přes 3 roky, známe se ale 9. Máme 2letou dcerku a jsem v 1. trimestru. Na začátku byl manžel všímavý, fajn, v těhotenství se o mne staral a některé věci jsem asi dostatečně nevnímala. Dcerku manžel miluje, i když odpovědnost za cokoliv za ni jde za mnou - hračky, kroužky, oblečení, lékaři... Z 99 % vše zajišťuju já. Bydlíme v mém bytě, který jsem za své peníze zrekonstruovala ještě přes seznámením s manželem, mám své auto, které jsem zdědila po taťkovi, to si řeším sama. Hlídám kompletně rodinné finance, manželovi nevadí, když visí nezaplacené složenky. Řeším naprostou většinu oprav v domácnosti.

Začala jsem na zkrácený úvazek (3 dny v týdnu) pracovat, aby na něm neležela starost za celé finance, a vydělávám o 50 % více než manžel na plném. Částečně pracuju z domova. Když jsem v práci, hlídá paní na hlídání či tchyně. Z domova pracuju, když dcerka spí přes den nebo v noci. Když manžela požádám, aby se jí věnoval, abych mohla pracovat, nechá jí lítat kamkoli a nemám na to klid. Přála jsem si, aby když budu chodit do práce, abych to měla stejné jako on - tedy nemusela nic řešit kolem dcerky a on by péči o ni zajistil. Je soukromník a práci si plánuje podle sebe. Teď pár týdnů měl příjem a přitom měl skoro celé dny volno. Dokonce i tak, že si po obědě, když pracuje doma, jde si na chvíli lehnout. Výsledek je ten, že si musím hlídání jak u paní tak u tchýně zajišťovat já, je mi trapné pořád tchyni žádat. Řeším pak samozřejmě i jídlo. Když pak přijdu domu a tchýně už je pryč, okamžitě mi dcerku předává. Sám po návratu z práce si jde hrát na počítač.

Ani byt, ani peníze mu nepředhazuju. V domácnosti zastávám názor, že bychom se na domácích pracích měli podílet a i o dcerku pečovat společně. Dříve manžel vymýšlel víkendové výlety, teď nic. Dovolené zajišťuju já. Když jsem si nedávno půjčovala jeho notebook, vmetl mi, že už mi půjčuje tolik věcí (půjčil mi notebook a flashku).
Postupně jsem vybojovala, že doma luxuje a vytírá, vynese koš a tříděné odpady. Vše ostatní dělám já. Manžel je velmi nevšímavý a hodnota věcí je mu jedno. V zásadě sám od sebe není nápomocný a působí, že ho to obtěžuje.
Včera jsem ho požádala, aby při luxování luxoval i spodky skříní plus vytřel i lišty podél podlahy, protože na nich ulpívá prach. Na to se na mne hnusně utrhl, že to mám dělat já, když utírám prach. Tak jsem mu řekla, že jsem teď v těhotenství hodně unavená a že mi nedělá dobře ohýbání a že je snazší to vzít luxem a hadrem než prachovkou. Mrzí mne, že vůbec nebere ohled na můj stav, že věci udělá jen částečně, než aby je dělal pořádně. (Dříve třeba ani nezvedl věci ze země při úklidu podlahy. Teď to dělám já a včera mne i sprdl, že ještě nejsou židle na stole.)
Pak to pokračovalo, když vytřel. Čekala jsem půl hodiny s dcerkou na gauči, než to uschne, abychom to nepošlapaly. Ale v předsíni na dlaždicích stále zůstaly kaluže, malá sklouzla a praštila se o zeď ho hlavy. Mne to naštvalo, tak jsem mu říkala, že by bylo fajn, kdyby tam nenechával tolik vody. On mi začal nadávat, že jsem ji měla hlídat. Skončilo to tak, že mi začal nadávat, že on dělá všechno a já nic. A co že vlastně dělám já? A že říkal, že to tak bude, že on mi bude ustupovat, pomáhat mi, hlídat! malou a že já budu čím dál tím víc neschopná a nekompetentní. A že si myslí, že to po něm chci, protože to sama neumím zvládnout. Pak mi ještě vysvětlil, že neví, jak to se mnou vydrží, že jsem nevyzrálá osobnost, která ze všeho viní ostatní. Ještě se pak navezl i do mého povolání.
Přitom je to tak, že on hledá vinu za cokoliv ve druhých, je často negativní a vůči mně jízlivý až sarkastický. Já jsem na to hodně citlivá a ze zoufalství už někdy jdu do agrese, protože on jen pokračuje ve svých jedovatých poznámkách. Když má problémy v práci, léčí si je negativitou na mně.
Včera to skončilo tak, že jsem mu přestala reagovat. Strašně se mne to dotklo, protože mi došlo, že vůbec nic z toho, jak já si představuju sdílení péče nepochopil. On si myslí, že je to vlastně moje starost, že se mi snaží velkoryse vyhovět, ale že já jsem vlastně nemožná. I moji práci, ve které jsem úspěšná, shodil. Dcerku "mi" hlídá.
Pochází z "divné" rodiny. Tchyně ho rozmazlila (omlouvá se mu, i když nese na stůl chladnější polévku). Otec s ním vždy soutěžil a byl na něj zlý a matka s ním vydržela. Manžel se proto odpojil a vše ignoroval.
Přijde mi, že mne potřebuje srážet, soutěžit se mnou. Včera jsem rychle přečetla detektivku. Když viděl, že už skoro knihu končím, ptal se, od kdy čtu a kolik to má stran. Když jsem mu to řekla, tak poznamenal: "Tak to není zase tak moc". Jako kdyby se mu ulevilo, že nejsem tak dobrá.
Nelituju, že jsem těhotná, nelituju, že jsme se vzali a vyzkoušela jsem si manželství, jen mi tohle moc vzalo energii. Nemám chuť s ním cokoliv sdílet, mluvit. Nedovedu si představit, jak to bude dál. Nevím, jak dlouho zvládnu zvládat jeho výchovu z rodiny, jeho sobectví, nevšímavost a necitlivost.
Paradoxem je, že máme za sebou pár hezkých týdnů, myslím, že je hodný člověk a vyznává určité hodnoty, které jsou mi blízké, umíme se spolu bavit i diskutovat, a v sobotu jsem mu řekla, že je mi v našem vztahu dobře. Řekla jsem mu, čeho si na něm vážím, i toho, jak zvládá tu práci. No a už odpoledne na mne byl hnusný, jel "mým" autem se zataženou brzdou a bylo mu to úplně jedno, že to smrdí. Namísto, aby řekl "Je, to mi nedošlo, to je mi líto.", tak jízlivě říkal, že ruční brzda není potřeba. (Vůbec třeba nechce vnímat, co mu říkám, že je to auto po mém taťkovi a že k němu mám i citový vztah, protože taťkova smrt byla nečekaná.)
Věci typu, že k Vánocům řekl, že něco dostanu a pak to nepořídil, na svátek zapomněl, na půlkulaté narozeniny si vzpomněl večer, ani nepitvám. I když ví, že mi na těhle drobnostech záleží a sama se vůči němu snažím.
Přemýšlím i nad tím, co já můžu dělat za chyby. Za ty roky jsem ale na sobě zapracovala. Upozaďuju se. Snažím se ho nerušit. Moc po něm nechtít.
Stejně jak jsem se v minulosti zařekla, že už před ním nikdy nebudu plakat, protože to stejně nikam nevede, tak jsem se teď zařekla, že už nikdy neřeknu nic pozitivního na náš vztah. Ale tohle není řešení. Vždycky jsem si představovala, že by měl vztah člověka nabíjet, posouvat ho společně s partnerem dál. Řekla bych, že se to mým partnerům snad i díky mé podpoře dařilo. Tady ale bojuju za sebe sama za svoji důstojnost a respekt ☹(