Trápení s rodiči

tifanyt
10. pro 2013

Dobrý večer všechny maminky a snažilky,
vím, že tu fungujete, jako parta mladých i starších ženských, co si navzájem radí, pomáhají si a sdílejí životní situace.
Momentálně jednu těžkou rodinnou situaci prožívám a už mě to tíží tak moc, že bych o tom potřebovala mluvit a alespoň se vypovídat.
Abych se na úvod představila. Mám dvě malé děti (3 roky a 1 rok) a milujícího manžela. Mám kolem sebe pár dobrých kamarádů, ale s nikým nemohu o této situaci mluvit. Jsem z menšího města a vše se zde rychle rozkřikne. Můj rodinný a vlastně celkově můj život je skvělý. Užívám si dětí, s manželem jsme spolu šťastní, daří se nám jakž takž po všech stránkách, máme byt, který tedy splácíme, ale máme ho 🙂
Jenže zhruba před rokem se objevil takový mráček-strašák. A to mí rodiče. Byli tu tedy vždy, jsme hodně semknutá rodina, neustále se scházíme, vídáme...Ale zhruba před rokem se mi mamka svěřila, že mají veliké finanční problémy. A tím myslím opravdu veliké. Táta už asi 20 let podniká. Lepší období, střídaly horší, ale pak přišla rána, pár nepovedených obchodů, leasingy, úvěry a byl zadlužený až po uši. Bohužel je to ten typ člověka, který se neustále z něčeho vykrucuje, lže, nesvěří se a problémy neřeší a nechává je se nahromadit...A čím je horší situace, tak tím víc on před tím zavírá oči.
Dopadlo to tak, že aby se zaplatili dluhy z podnikání, naši si vzali hypotéku na barák. Jenže vzhledem i k jejich minulosti a asi i k nějakým záznamům v registru (to nevím) dostali hypotéku jen na 3 roky. Tím pádem splácejí 30tis měsíčně + dalších 20tis měsíčně splácejí kontokorent, co měla firma zřízený u banky a oni za to ručili.
Dlouho jsem tohle nevěděla, ale zhruba před tím rokem za mnou přišla mamka, že by ode mě potřebovali pomoct.
Také totiž podnikám a podnikám v podobném oboru, jako můj táta-jen trošku jiné odvětví. Přišla s tím, že by potřebovala, aby se opět firma rozjela a aby oni dva opět začali vydělávat peníze a měli na splátky úvěrů. Manžel souhlasil a tak jsem část jeho podnikání převedla na své. Musela jsem si vzít půjčku, aby se mohli nakoupit věci k podnikání a půjčku teď splácím.
Vcelku vzato se mé firmě docela daří. Žádné velké vyskakování, ale je tam alespoň malý zisk, což pro náš rodinný rozpočet prostě stačí, abychom se měli docela dobře.
Jenže samozřejmě to neskončilo s našima jen tímto. Táta místo toho, aby tedy začal pracovat se nějak zasekl, upadl do depresí a nic nedělal. Já jsem několik měsíců splácela věci, se kterými se nic nedělalo, nevydělávali na sebe a já to dotovala z peněz své firmy. Nakonec se to po několika ultimátech a hádkách mezi mnou a otcem trochu rozhoupalo a alespoň nějaké peníze začaly chodit. Jenže už jsem byla v propadu trochu i já a stejně to bylo na splátky stále málo. Takže aby jim nevzali barák, musela jsem splátky dotovat, což samozřejmě mělo - a má - vliv i na mé podnikání. Začínám pak i já později platit a honím každou korunu a naše rodina vlastně přišla o ten příjemný přívýdělek a já se naučila vycházet jen s mateřskou a z podnikání nemám nyní žádné peníze, i přesto, že i při dětech pracuji jak šroub.
Můj táta umí peníze neuvěřitelně rychle utratit, bojím se mu dát do ruky jen jednu jedinou korunu. Dám mu kartu, aby vybral a zaplatil a on vybere třeba o 1000Kč víc a koupí si nějakou ptákovinu. Nedávno se nechal obrat o asi 5tis. Když jsem na něj tlačila, že se o ně musí přihlásit, tak mě poslal kamsi...
Už několikrát jsem mu říkala, že pokud z jeho strany neuvidím snahu, tak už ho dotovat nebudu. Na to on mi řekne, že je mu to u prdele, ať mu nic nedávám, že se mě o nic neprosí. A když mu řeknu, že jim ale seberou barák, tak jen pokrčí rameny...
Máma mi neustále brečí na ramenou. Má ještě nějaký svůj vedlejší příjem, ale z toho sotva utáhne rodinu (mám ještě 20ti letého bratra, který bydlí doma a studuje). Táta je vlastně bez peněz úplně. Ten pokud mu nedám něco já, tak nic nemá...Mě je to hrozně nepříjemné mu dávat peníze, zvlášť když vlastně skoro není za co...
Mamce jsem už několikrát říkala, aby barák prodali. Zbavili se dluhů, něco jim třeba ještě zbyde. Ale ona odmítá. Barák je pro ní něco jako pevný bod v jejím životě, místo, kde se všichni setkáváme a myslí si, že pokud by nebyl, tak se jí vše zhroutí...
Žijeme takto už pár měsíců, od jednoho k druhému. Manžel se už zlobí a i když jim pomoc neodmítá a bere to, že se uskromníme, je na mého tátu naštvaný-což plně chápu, já jsem také. Jenže nemohu odmítnout pomoc mamce...
Momentálně před Vánoci je to období nejhorší. My s manželem nějakou korunu máme. Manžel vydělává dobře, já z mateřské taky ušetřím, i přesto, že nemám ten vedlejší příjem. Takže jsem teď posílala mamce 5 tis, aby měla na nějaké dárky pro rodinu, jídlo apod. Plakala mi opět na rameni, že nemá ještě jediný dárek, že nemá za co...
Když měla narozeniny, tak táta jí nic nekoupil, protože neměl za co a za mnou jít nechtěl. A bráchovi jsem na dárek musela dát peníze já, protože myslel, že mu dá táta...no a pořád dokola.
Já samozřejmě nemohu dotovat další rodinu. Máme dvě malé děti a i když jsme se uskromnili a vyžijeme i s menším množstvím peněz, tak tolik peněz kolik potřebují jim dávat nemohu...

Proč to píšu? Nečekám vyřešení problému, nechci prosím žádné odsuzování. Ale jen si popovídat, přečíst si nějaké milé slovo a třeba má někdo stejnou zkušenost, nějakou radu, podporu...
Mamka mi každý den říká, že letos jsou to hrozně smutné vánoce, že nemá na nic náladu a nechce nic dělat...mě to ničí, protože já letos naopak se svými dětmi zažívám krásné vánoce a užívám si pečení perníčků, vánoční zdobení i nákupy dárků a přípravy na Štědrý večer....A cítím snad i výčitky za to, že oni to tak nemají.
Máme světlé chvilky, kdy si s mamkou říkáme, že to bude dobré, že tátovi se to rozjede, bude toho dost, vydělá se...a pak si zase říkám, že takhle se to prostě 3 roky splácet nedá a že za 3 roky z toho takto zmagořím...

lenicka07
10. pro 2013

@tifanyt Ahojky, co na tohle napsat... ☹ na jednu stranu jsi nesmírně statečná, že to všechno zvládáš, že stíháš podnikat při dvou malých dětech, finančně podporovat rodiče a bratra. Na druhou stranu jsi příliš velký dobrák, který by cítil výčitky, pokud by nezareagoval na lkaní matky. Jenže ze strany tvých rodičů (hlavně matky, protože spíš ona tu jejich situaci s tebou řeší) je to podle mě citové vydírání. Ano cítíš výčitky, že se máš dobře a proto jim pomáháš jejich situaci řešit. Jenže oni musí přijmout odpovědnost za svůj život. Pokud se otec svým neuváženým chováním dostal do problémů, měl by se k tomu postavit jako chlap a né ještě promrhat tvoje peníze za věci, které stejně leží ladem. Už tak jsi toho pro ně udělala přespříliš. Nezlob se na mě, ale já osobně bych jim např. rozhodně nedávala peníze na to, aby mohli kupovat dárky. Jsme teď taky v situaci, kdy nemáme peněz nazbyt, a na prvním místě jsou základní životní potřeby, jídlo, topení, elektrika, povinné platby atd. a dárky to je až na posledním místě - teda jen dětem a nebudeme to přehánět. Když člověk prostě nemá peníze, musí se uskrovnit a né chodit s prosíkem po příbuzenstvu. Tvého manžela obdivuju, že to zatím jakž takž toleruje, asi je to taky dobrák jako ty.... myslím že tvoji rodiče prostě spoléhají na to, že vy dva to vždycky nějak zařídíte, že u vás se peníze vždycky najdou atd. a sami pak kašlou na nějakou snahu. Nejvíc jim pomůžeš, když jim přestaneš další peníze dávat, stejně jak píšeš, je kolikrát utratí za pitomosti. Mě to skoro přijde, že dávat jim peníze je skoro jako dávat peníze gamblerovi, ty jejich dluhy jsou jak bezedná díra, i kdybys dávala já nevím kolik, stejně to nestačí.... Buď trochu větší sobec, mysli hlavně na svojí rodinu... Držím palce a nenech se od rodičů tak snadno zmanipulovat.

elvira
11. pro 2013

Kdybych věřila tomu, že za tři roky bude čistý stůl a vaši z dluhů ven, napsala bych "vydrž"...
Ale tomu asi nevěříš ani ty.
Půjčku na tři roky...trochu mi to zavání lichváři, ale neviděla jsem žádný papír, tak to netrvdím, ale vímjistě, že známí se zpozdili s jednou splátkou a vzali jim celý barák - tak "parádně" měli sepsanou smlouvu.
Mámě bych poradila, ať zajde do nějaké poradny ohledně dluhů- teď přesně nevím název, ale hodně to teď běželo v televizi, ať se poradí.
Možná jim fakt vyjde lépe, aby barák prodali, šli s bráchou do nájmu a žili...
Ale starat by se měl hlavně táta...nečekat "až se to rozjede", ale přijmout fakt, že mu zkrachovalo podnikání - není ani první, ani poslední - najít si práci a mít pravidelný příjem...
S mámou bych se domluvila na pevné částce - po dohodě s manželem, kterou jsme schopni a ochotni jim dávat a víc ani korunu...
Je to smutné....Mj. brácha by mohl chodit na nějakou brigádu - nebo něco má?

apacheee
AMBASADORKA
11. pro 2013

No máš to teda šílené, chápu, že ti rodičů ,usí být strašně líto (obzvlášť mamky), ale sama cítíš, že to takhle dál nejde. Pokud jim nepřestaneš pomáhat, nikdy ani nepochopí v jak velkém srabu jsou:( Pomohla bych jim jen trochu v nejzákladnějších věcech (třeba jídlo, kdyby neměli), ale rozhodně bych nedávala peníze bratrovi, aby mohl koupit mamince dárek - je mu 20, takže v tomhle věku by neměl být problém sehnat si nějakou brigádu a nějakou korunu vydělat, když je jeho rodina v takovém průseru. Asi ti musí být strašně, ale sama jejich dluh utáhnout nemůžeš, taky bys mohla o tu svoji "novou krásnou" rodinu přijít, až jednoho dne manželovi dojde trpělivot, a věř tomu, že to tak jednou bude:(
Manželova rodina je teď také v dost velkém finančním průseru, protože máma si napůjčovala peníze, která nesplácela a exekuce se teď vyšplhaly k skoro milionovým částkám. Její muž o tom nic nevěděl do doby, kdy mu blokli firemní účty atak:( Ač mi jich je moc líto, silně by mi vadilo, kdyby jejich dluhy měl splácet jejich syn na úkor naší rodiny:(

Jinak přeju, ať se dobře rozhodneš jak dál a ať vše nakonec dopadne dobře🙂

ninive211
11. pro 2013

@tifanyt Souhlasím s holkami hned v několika bodech:
1. Bratr je dospělý, dávat mu peníze na dárek pro matku - tak to v žádném případě, pokud nemá kapesné, má na to chodit na bridády, vím, že je problém nějakou sehnat, ale v supermarketech je vždy nějaká poptávka, obzvlášť teď před Vánoci a kluci nemají takový problém se sehnáním, si myslím. Taky pokud vidí, že rodina je na tom špatně, měl by se starat víc sám o sebe, nečekat, že mu vše zaplatí maminka, pokud na to nemá. Je spousta lidí, kteří při studiích nebyli vůbec nebo téměř vůbec podporovaní od rodičů, protože na to prostě nebylo. Co sociální či prospěchové stipendium, nebyla by možnost?
2 Beru, že v případě nouze kdo první by měl pomoci, než příbuzní, takže chápu, že se na tebe maminka obrátila při finanční tísni. Ale i ta pomoc musí mít nějaká pravidla. Pokud jde o větší částku, je dobré (i takhle mezi příbuznými) uzavřít třeba formální smlouvu, domluvit se na pevných splátkách atd. Hodně se divím, že rodičům vůbec dali hypotéku na tak velkou částku - to tedy předpokládám, že musela mít banka ověřeno, že mají příjmy, ze kterých jsou schopni to splácet??? Pokud tedy otec nedělá, tak mamka má asi slušný výdělek.
3. Nějak vůbec nevidím snahu na straně táty to podnikání znovu rozjet, pokud už není šancce se z toho vyhrabat, tak by se měl snažit najít si práci jako zaměstnanec (opět chápu, že u chlapa zřejmě před důchodem to bude zase problém - ale chce to aspoň tu snahu). Můj tchán je OSVČ, teď má taky pozastavenou živnost, protože jeho podnikání (autobazar) v posledním roce mu vydělal tak na to siociální zdravotní, tak je od ledna na ÚP, vždy si platil minimum, takže teď 11 měsíců měl nárok na podporu v nezaměstnanosti v nějaké nízké výši a co bude dělat dál, to fakt netuším. Většinu života, i za bývalýho režimu, dělal "na sebe", vždycky si myslím žili hodně dobře na tehdejší dobu. Teď domácnost táhne tchýně z invalidního důchodu a z úspor (jestli nějaké mají), takže se úplně dokážu do vaší situace vžít, jen teda s tím rozdílem, že oni nemjí dluhy, mají byt v osobním vlastnictví a mají chatu, na kterou jezdí každou chvíli jako na druhý domov a kterou, v případě opravdu veliké nouze, by mohli za slušné peníze prodat.
4. Podpořit rodinu krátkodobě ANO, dlouhodobě dotovat jejich dluhy na úkor tvé nové rodiny nikoliv, ač to jsou samozřejmě tvoji rodiče, vychovali tě, dali na tvou výchovu a vzdělání určitě hodně peněz...není nárokovatelné, aby tys za ně platila dluhy, do kterých se dostali vlastní blbostí. Chápu třeba pomoc starým rodičům s nájmem, když jim nedostačuje důchod apod., za to nemůžou, celý život dělali a holt důchody jsou (a budou ještě víc) mizerné. Ale dlouhodobě splácet za rodiče dluhy - NE!!! Tak se dostanete do problémů akorát Vy, můžete mít hádky kvůli penězům, rodinné problémy...v nejhorším případě to může skončit bohužel i krachem manželství. To bych já nikdy nedovolila.
5. Primárně je potřeba uspokojit základní potřeby jako jídlo, nájem, poplatky...teprve až pak nějaké dárky. Je sice jasné, že třeba chudší Vánoce, každý dostane jen nějakou maličkost, ale pokud na dárky opravdu prostě není, tak není. Rozhodně bych mámě nedávala peníze "na dárky" - to jsou zbytné věci, Vánoce navíc nemají být o dárkách (i když třeba v dětství je to hlavně o nich), ale o pohodě a o setkání se v rodinném kruhu.

lucieandrlova
11. pro 2013

Souhlasím plně s tím, co napsaly holky...
Jsi strašně moc hodná a statečná, ale poradím Ti to co ostatní. Zaměř se na svou rodinu. Myslím, že Tvoji rodiče jsou nezralí a řeší situaci tak, že Tě zneužívají a obávám se, že i kdyby jsi vše za ně zaplatila, začnou znovu utrácet a budeš to řešit znovu... U nás utrácel a utrácel brácha a měl jednu exekuci za druhou a mamka to vždy zaplatila. Navíc u nich bydlel, jedl zadarmo, vymámil i kačku na útratu. A on vesele dělal dluhy dál. Trvalo pár let než nás mamka poslechla, že tudy cesta nevede a vystěhovala ho. Nadále mu pomáhá s nájmem a jídlem, ale víc nic a on se postupně musí učit, že peníze na stromě nerostou...
Asi by Tě vyšlo líp koupit jim menší byt než jim platit dluhy... Pak už bych jim jen přispívala na jídlo, víc nic...
A už to tady zaznělo - když nejsou peníze, dárky jsou první, kde se šetří. Taky jsme to s manželem zažili v jednom roce (první nám vykradli byt a za měsíc manžel naboural auto, které bylo na leasing, takže jsme platili a platili...). Ty Vánoce jsme prostě jen napekli cukroví a nazdobili stromeček. Na dárky nebyly peníze. Měli jsme jen od rodičů.
A barák je věc, sám o sobě nic nevytváří, ale lidé, co v něm žijí. Takže si ten krásný domov může maminka vytvořit v malém bytě a za pár let zase jinde...
Tak přeji hodně štěstí, ať to všichni zvládnete!

tifanyt
autor
11. pro 2013

Holky děkuji za vaše názory, vyjádření i podporu.
Abych jen ještě uvedla:
Brácha brigádu má, hodně si platí sám-tohle byla situace když už ke konci měsíce neměl peníze a já jsem jen nechtěla, aby mamka byla bez jediného dárku :-/ Nebylo to kvůli bráchovi, ale kvůli ní.
Ale on brácha ani o té celé finanční situaci neví. Mamka to tají přede všemi. Táta má ještě rodiče(mamka ne) a oba mají jednoho sourozence s rodinami. Ale i když jsem jim několikrát říkala, aby je poprosili o pomoc, tak táta odmítá a máma se bojí za jeho zády poprosit o pomoc vlastně jeho rodinu. On je trochu rapl, takže by bylo hrozné zle.

Jinak co se týče té půjčky, tak je to přímo od banky-od ČSOB. A pak se splácí kontokorent u GE Money bank. Viděla jsem i smlouvy. Jak je možné, že jim to dali na 3 roky úplně nevím. Ale nebude to ani tak o přijmech, jako o tom, že zřejmě tenkrát doložili podnikatelský záměr, spočítali si, že na to mít budou, že budou dělat a také ručí tím barákem, který má hodnotu cca 5mil. Oni si půjčili od banky asi milion a dalších 500tis je ten kontokorent.

Mamka má celkový příjem asi 10tis, což je opravdu tak na obživu tříčlenné rodiny s barákem, protože už jen ten provoz baráku je hrozně nákladný.

No a jak píšeš-barák není tak důležitý. I když jsem tam vyrostla a mám na to krásné vzpomínky, tak bych mnohem raději měla klid v rodině, pohodu a né stres.
Ale mamka pořád prostě věří-i tátovi, že se podnikání znovu rozjede a budou schopni vše splácet. Já se snažím co to jde jim s tím pomoci, tátu povzbuzovat v tom, aby měl do toho chuť a nebyl v depresi...jenže výsledky zatím vidět nejsou a na rozdíl od mamky-já mu nevěřím.

Také co se týče těch peněz na dárky. To jde právě o to, že nikdo neví, jaké mají finanční problémy. Na Vánoce přijede babička s dědou (tátovi rodiče) a brácha a nikdo z nich to neví, takže mamka chce připravit vánoce jako každý rok...já vím, že dávat jim peníze na dárky je nesmysl...jenže když se mi doma mamka zhroutí a rozpláče, že nemá jediný dárek a nemůže koupit ani nic našim dětem a bojí se, že nebude mít ani na kapra...tak prostě mi rozum nějak selhává ☹

Já si prostě nemohu pomoci, ale já cítím určitým způsobem, že se musím podílet na té pomoci. Už jsem jim taky párkrát ve vzteku řekla, že už končím, ať si to dělají jak chtějí, nebo ať už konečně prodají barák nebo řeknou o pomoc někomu jinému z rodiny...
Kdyby si řekli o pomoc třeba dědovi, který má dva byty a pronajímá je...mohl by třeba jeden byt prodat, penězi zaplatit tu nelidskou hypotéku u banky a spláceli bychom jemu. Nějakou rozumnější částku, já bych se klidně podílela a přispěla jim na tuto splátku...ale musela bych vědět, že je to nějak rozumně nastavené. Tohle mám prostě pocit, že nezvládneme.
Ale říkám si, že kdybych měla já takovéhle problémy, tak přece půjdu za rodinou, za rodiči a budu prosit o pomoc. Tak když mamka prosí mě, tak ji nemohu odmítnout. Ale bohužel velká část toho všeho stojí na tátovi, který o pomoc nepožádá, není za ní ani vděčný a nic nedělá...s mamkou z něho šílíme. Ale nemohu kvůli němu potopit mamku i bráchu...Už jsem jí také řekla, aby se rozvedla, prodali barák a ona šla do bytu a jeho nechala, ať si dělá co chce...to samozřejmě nechce, že bez rodiny by byl táta troska a že to nemůže dopustit.na jednu stranu chápu, na druhou tu její přecitlivělost a samaritánství nesnáším.

Holky a taky se bojím-když by nesplácely, přišly pak i nějaké exekuce...nepřechází celé dluhy pak na přímé příbuzné? Tedy stejně-nehrozilo by, že bych jednou splácela stejně dluhy já? Jenže už sama :-/

Můj manžel zatím chápe, že jim musím pomoci. On ani moc neví kolik jim dávám peněz, protože nemá takový přehled o mých příjmech a i když jsme se uskromnili, není to tak, že bychom jedli jen kůrky chleba. Takže on to tolik nepociťuje. Ale mě nejvíce tíží ten stres :-/ A naštěstí spolu dobře komunikujeme, povídáme si o tom a snažím se nikdy nejít proti jeho přání. Stejně jako on zatím chápe, že chci rodičům pomoci. Jeho rodičům bychom také pomohli, kdyby bylo potřeba. Těm zase momentálně pomáháme jinak, ale to je další kapitola 🙂

Ona mamka mi také neustále říká, že je jí to trapné mi říkat o peníze a že je z toho nešťastná a mrzí jí to, že s nimi máme takové trápení, ale že opravdu nemůže dál. Ona sama chodí k psychiatrovi, bere léky na depresi, v noci skoro nespí...

Holky děkuji. U nás se zatím asi situace měnit nebude, ale jsem ráda, že jsem to mohla vypsat a že jsem si přečetla i nějaké reakce. Kamarádkám se to bojím říci, i když bych někdy strašně ráda. Ale je to tady prostě malé město a nechci sebe ani rodiče dostat do nějaké nepříjemné situace ještě tady v okolí...

@lucieandrlova
@ninive211
@ninive211
@apacheee
@elvira
@lenicka07

ninive211
11. pro 2013

@tifanyt Ach jo, to je zapeklité ☹ Otec se dostal do problémů, za které se očividně stydí, nechce, aby se o nich vědělo (takže to neřekne ani nejbližší rodině a budou si chtít o Vánocích hrát na to, že je všechno v pohodě ☹ ) a neřekne si ani vlastnímu otci...přitom opravdu jak to píšeš, tak to vypadá, že by nejlepší řešení bylo, když tchán vašim buďto jeden byt přenechal anebo prodal (na druhou stranu zase chápu, proč by to na stará kolena dělal - když si syn nasekal dluhy, aby ho v důchodu z toho vysekával, takhle z toho pronájmu má dobré přilepšení k důchodu)

Drž se a hlavně si kvůli dluhům v rodině nenech rozvrátit svůj osobní život 🙂

ladkaspackova
11. pro 2013

@tifanyt ahoj řeknu ti co si myslím ...kdyby jsi byla v tomto problému ty, myslím si že by ti táta nepomohl. A máma tě psychicky a citově vydírá a dělá z tebe otce rodiny který vše vyřeší. Neměla by jsi se takto nechat nikdo ti to ani neocení. Pomáháš ale je to jako bezděčna studna. Je mi jasné, že jsi moc hodný člověk, ale nenech se vydírat a žij svůj život ..je moc krátký.....

blahova_andrea
11. pro 2013

@tifanyt odpovím ti jen na tu část s exekucemi, protože ten zbytek už tu byl napsán mockrát. ano...exekuce se časem může týkat i tebe. pokud rodiče zemřou dříve než dluhy zaplatí, tak jde dluh do dědictví ☹

liss_durman
11. pro 2013

@tifanyt Ahoj, nečetla jsem úplně všechny reakce, ale chci se k tomu vyjádřit. Staráš se o 2 děti, domácnost a ještě máš (nebo jsi měla) úspěšné podnikání? To je sen! Jsi pašák a zasloužíš obdiv. Ještě k tomu máš srdce na správném místě a chceš pomoci nejbližším, ti toho ale bohužel zneužívají, jak vidíš. Vždyť se podívej, tvůj život snů pomalu začíná skomírat a nedej bože, aby tě rodiče ještě dostali do dluhů! Neříkám, abys jim přestala pomáhat úplně, vím, že by sis to sama vyčítala, ale udělala bych kompromis. Psala jsi o bráchovi, co studuje. Má brigádu, takže částečně se zaopatřuje sám. Co kdybys tedy peníze, které dáváš otci, raději posílala bráchovi, aby se mohl osamostatnit (případně odstěhovat) a aby se rodiče mohli soustředit jen na řešení svého problému? Četla jsem, že brácha o situaci neví - to je ale nejvyšší čas mu to říct! Není už dítě a možná kdyby to věděl, sám by chtěl pomoci. Myslím, že peníze, které bys poslala bratrovi a které by tím pádem vaši ušetřili, by zřejmě byly využity lépe, než když je dáš otci (ostatně jsi to u sama popisovala, jak s nimi hospodaří). Vím, že to není ideální řešení, ale možná by stálo za zvážení. Jinak si o druhu pomoci, kterou poskytuješ rodičům, myslím, že je bohužel naprosto špatná, ačkoli úmysly máš ty nejlepší! Oni se z toho prostě takto nevyhrabou. Táta se v tom musí vykoupat a ty ho nenecháš. Musí pochopit, že tohle se stává a že se k tomu musí postavit čelem jako chlap a ne se stavět zády... Dokud to nepochopí, nic se nezlepší. Nejlepším řešením by bylo prodat dům, ale to asi u vašich nebude schůdné. Obzvlášť pokud jde o dům na vesnici tak to chápu, protože mám teď co do činění s vesničany a vím, jak moc lpí na majetku... Takže pokud toto je podobný případ, bylo by to opravdu hrozně traumatizující, obzvlášť pro tvou mamku.
Drž se, buď ráda za svůj život a svou novou rodinu a hlavně za manžela, který má evidentně zlatou povahu. Uvědom si, co bys mohla ztratit, když to takto půjde dál. Tvůj svatý manžel to taky nebude snášet do nekonečna. Přeci si nenecháš zničit život!

tifanyt
autor
11. pro 2013

Holky jste fakt zlaté. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsem to ze sebe mohla vypsat a slyšet i jiné názory.
Ono to na té situaci sice asi nic nezmění, ale prostě mám najednou pocit, že na to nejsem úplně sama 🙂
@ladkaspackova
Jinak co se týče pomoci, kdybych jí potřebovala já. Tak to jsem si na 200% jistá, že by mi naši také pomohli. Ostatně, když se jim ještě podnikání dařilo, tak nám pomáhali hodně. Ke svatbě peníze, přispěli nám dost na byt, koupili dovolenou, v 18ti jsem dostala i auto...prostě mám teď pocit, že jim musím něco vrátit a vynahradit.
S mamkou máme hodně pevný a silný vztah. Mám takový pocit, že stejně, jako ona je můj anděl, tak i já jsem její a cítíme to tak obě stejně. Takže mi to nepřijde úplně jako citové vydírání. Spíš prostě naprostá důvěra a opravdu ta mateřsko-dceřiná láska 🙂
Bohužel to narušuje táta-kterého mám taky ráda-je to můj táta. Je to skvělý děda, moje děti ho zbožňují, stejně jako on zbožňuje je. Vždycky byl pracovitý, nadšený pro práci. Ale deprese a neúspěch v podnikání, který zavinil svým špatným rozhodnutím ho dohnali do stavu, kdy nechce nic dělat, neumí překonat ani sebemenší překážku, odmítá pomoc a kope všude kolem sebe.
Bohužel si to ani moc nepřipouští, vinu svaluje na ostatní a nějakou odbornou pomoc odmítá s tím, že blázni jsem my...

Proto zase vím, že není zlý člověk, ale prostě ty potíže ho dohnaly tam, kde je teď. Protivný, zapšklý dědek bez koruny-může být něco horšího?

@liss_durman
Také děkuji za reakci. Už jsem zvažovala různé způsoby finanční výpomoci. I jim prostě vyčlenit měsíčně nějakou částku, kterou jim budu platit a z toho ať si hospodaří. Nad bráchou jsem tedy neuvažovala, to máš pravdu. Je to proto, že to stále neví a kdybych mu samozřejmě měla posílat peníze, tak mu musím říct proč. A já prostě nechci tohle říkat sama-musí oni, já nechci za jejich zády.
Už jsem mamce říkala, že to musí bráchovi říct. Prostě zatím odmítá, že se to zlepší a dostanou se z těch největších problému a že to táta znovu rozjede, že se nastartuje, vyhrabe se z depresí a ať zbytečně neplaším rodinu...
Ona prostě stále doufá a věří mu. Já jsem bohužel v tomhle už skeptická, nevěřím tomu, že se dokáže zvednout, ale zároveň prostě ani jeho ani mamku nechci odepsat.
Co se týče baráku, tak já si pořád říkám, že v momentě, kdy už opravdu bude hrozit exekuce (což zatím není, protože splátky platíme), tak bude nejlepší ten barák prodat a prostě budou muset chtě nechtě...ale jak píšeš. Na vesnici, jediný rodinný majetek. Mamka nemá své rodiče od 10ti let a ten barák je pro ní opravdu něco jako symbol té rodiny a má pocit, že by selhala na celé čáře a pláče, že se nebudeme mít jako rodina kde scházet a že do paneláku za ní nikdo jezdit nebude...těžko ženské v takovéhle náladě a s takovou představou budu vysvětlovat, že se mýlí. A i když jsem to zkoušela jí říct, že přece nezáleží na tom kde bydlí, tak o tom nechce nic slyšet.

Abych ještě dodala-nikde teď nefiguruje mé jméno na nějakých podepsaných smlouvách. To jsme si ujasnili s manželem, že ta naše pomoc končí tam, kde by začala nějaká naše zadluženost a kde bychom měli ohrozit naší finanční situaci. Takže sice vypomáhám a museli jsme se uskromnit, ale je to čistě z peněz, které vydělám a né z nějakých půjčených....

A ano-můj manžel je zlatý člověk. V těchto těžkých chvílích si uvědomuji, jak moc ho miluji a jak si ho nesmírně vážím. A proto o tom společně hovoříme, řešíme problém a já jeho názor respektuji. V momentě, kdy řekne dost-budu ho jako svého manžela respektovat a rozhodně nebudu nic podnikat za jeho zády. To bych si nikdy neodpustila.

Momentálně to na mě padá nejvíce před vánoci. Nás čekají jako rodinu první společné vánoce o samotě. Já se hrozně těším, peču cukroví, pouštím koledy, zdobím byt, kupuji dárečky a po dlouhé době mám i díky dětem a manželovi tu pravou vánoční náladu. A do toho vidím mamku, jak jsou pro ní letošní vánoce ty nejhorší za několik uplynulých let. Nemá peníze na dárky, pomáhá jí její vlastní dcera, s tátou mají špatné vztahy, hroutí se jí vše co měla a na čem jí záleželo. Do toho my první vánoce mimo domov...Stejně tak oslavu Nového roku budeme letos asi po 5ti letech trávit jinde než s nimi. Je mi z toho ouvej, protože vím, jak špatně je jí.
Snažím se jí navnadit na pečení cukroví, společné zdobení apod. Nakonec jsem jí poslala i peníze na vánoční dárky, abych alespoň trochu pozvedla tu její náladu...a nějak se to pořád nedaří a nedaří.
Ale jsem zarputilá-nenechám si tu vánoční náladu zkazit a pořád prostě doufám, že se mamka nemýlí a že se táta opravdu zabejčí a bude lépe...

lenicka07
12. pro 2013

@tifanyt Já tvůj postoj chápu, když to popíšeš takhle blíže, tak už rozumím proč pro ně tolik děláš ... Tvoje mamka je v tom nevinně, chápu i deprese tvého táty (ono pro chlapa je jedno z největších ponížení vědomí, že nedokáže zabezpečit svoji rodinu, proto se chová jak se chová..) Jen jde spíš o to, aby se tvoje pomoc nemíjela účinkem a abys neohrozila vlastní rodinu. Manžel by měl vědět kolik jim přesně přispíváš. Je dobře že nefiguruješ v žádných půjčkách. Pokud víš, že někdy otec ty peníze utratí za nesmysly, řešila bych to tak, že pomoc bych směřovala konkrétně (např. dovezla nákup, poté co by mi mamka dala seznam potřebných věcí nebo zaplatila zálohu na elektriku prostě aby sis mohla být jistá že peníze opravdu putovaly tam, kde je jich třeba. Já myslím že by svoje problémy neměli před užší rodinou (jejich rodiče, tvůj bratr) tajit a měli byste se jako rodina spojit, abyste jim pomohli všichni, pokud si myslíte že to má ještě smysl. Nemůže to být všechno jen na tobě. A nebo opravdu ten rozvod... Možná že už se táta nezmění a bude to jen doživotní trápení tvojí mamky, sice v milovaném baráku, ale bude jí tam pěkně mizerně. Je fakt vidět, z toho co píšeš, že to máš v hlavě srovnané, jsi rozumná, zodpovědná, milující dcera... fakt by si tě měli hodně vážit!! Držím palce, ať to všechno zvládnete!

weri1
16. pro 2013

@blahova_andrea když se zřekne dědictvíá, tak padnou i dluhy

blahova_andrea
17. pro 2013

@weri1 to ano, v tomto případě o dluzích ví, tak se dá zřeknou všeho. pokud mají ale sdědit třeba nějakou nemovitost, která má pro ně velkou osobní hodnotu, tak to je pro hodně lidí těžké a raději si ji nechají a pak se plácají i v těch dluzích. a další věc je, že spousta lidí o dluzích svých příbuzných neví. celý proces dědictví nenahrává dědicům, ale věřitelům. v podstatě se dědicové musí rozhodnout zda dědictví chtějí nebo ne ve chvíli, kdy se ještě nepřihlásili do dědického řízení všichni věřitelé a často to dopadne tak, že si lidé myslí, že dostanou majetek a nakonec jim skončí na krku čtyři exekuce ☹

tifanyt
autor
12. únor 2014

Ahoj holky, nevím, jestli se nějak znovu ozvete-nechci vás označovat, protože nikomu nechci spát svoje trápení. Ale třeba se mi ještě někdo vyjádří 🙂
Hledám vlastně zase nějakou útěchu-nic víc.
Co jsem psala v úvodu diskuze o starostích s penězi, o dluzích mých rodičů neustále pokračuje....
Žádné zlepšení, spíše naopak-je to horší a horší...

Teď se do toho přidává opravdu těžký psychický teror ze strany mého otce. Neterorizuje mne, ale mamku. Veškeré problémy svaluje na ní, vyčítá jí, že nenosí domů více peněz, že se radí se mnou, že to řekla bráchovi a prosila o pomoc i svou sestru-říká jí, že je zrádce co přijde zalít do betonu a že je k ničemu a rozvrací rodinu. Že kvůli ní neuvidí svá vnoučata (mé děti-což je nesmysl, nemám v plánu se odříznout) Ale on prostě kolem sebe kope.
Zkoušeli jsme ho nějak smířlivě pomalu dostat k psychiatrovi-mám pocit, že má opravdu nějakou psychickou poruchu a potřebuje antidepresiva nebo nějaké léky. Ale nejsme schopni s ním hnout, neposlouchá nás, posílá nás kamsi, je sprostý, zlý....
Uzavírá se před celou rodinou, odmítá si říct o pomoc a vše svaluje na mamku. Tvrdí že je mu jedno, když přijdou od střechu nad hlavou a je mu jedno, když i s mamkou a bráchou skončí pod mostem.

Nejhorší je, že mamka od něj nechce odejít. Jelikož mají společné velké dluhy a ona nemá šanci na něj nějak sama vydělat a splatit je. On tu možnost má, takže ho spíš všichni ještě podporujeme a motivujeme ho - a on kolem sebe jen kope a kope...

S bráchou jsme se do toho chtěli nějak vložit, říci mu, že se takhle chovat nemůže a zastat se mamky. Být připraveni na všechno-nedovolit mu se takhle chovat.
Jenže mám strach, že když mu něco řekneme, tak on to vytáhne na mamku, že si stěžuje a bude doma ještě hůř...

Už jsem si říkala, že by šla mamka s bráchou bydlet k nám - máme sice 3+1 a dvě děti, ale nějakou dobu bychom to zvládli. Ale bydlíme od sebe kousek-nemohli bychom se před ním pořád zamykat a schovávat.
Nehledě na to, že společně pracují. I já s ním. A mamka je závislá na něm, aby splácel dluhy, které mají.

Mají velký barák a pozemky, které mají vysokou hodnotu - jenže je na nich momentálně exekuce a není možné ani ten barák prodat. A i kdyby byla, tak z toho se hroutí mamka, že to je její domov, který nikdy nedá a do posledního dechu za něj bude bojovat....

Další věc je ta, že my s manželem nějak vyděláváme, nějaké peníze máme-resp. - prodala jsem auto a peníze jsem jim dala. Zrušila jsem svoje stavebko a dala jsem jim peníze. Brácha teď také rušil stavebko a peníze jim bude dávat.
Ale s manželem měsíčně něco vyděláme a chceme s dětmi na dovolenou, chceme na nějaký výlet...nechci a nemohu to dětem a manželovi odpírat. Na druhou stranu, pak mamka říká, že neví z čeho zaplatí elektriku apod. Tak jí zase dávám peníze a je mi vlastně strašně hloupé to, že my si i chceme s dětmi něco užít a že si necháváme nějaké peníze pro sebe a že chceme dát peníze za dovolenou, zatímco naši nevědí z čeho nakoupí na víkend...je mi z toho strašně špatně. Ale říkám si, že nemohu svého manžela a děti trestat za chyby svých rodičů...nevím. Možná jsem sobecká a měla bych si alespoň v téhle těžké době nějakou dovolenou odpustit, ne? Já mám pocit, že se nad tím nedokážu zamyslet.
Začínám být i docela hysterická-takové ty výkyvy nálad. Jeden den si řeknu, že to bude dobré, že má svoje děti a svou rodinu a pojedeme na krásnou dovolenou a starosti hodím za hlavu.
A pak upadnu do depky, že je všechno špatně, že naši o všechno přijdou, táta někam uteče, máma přijde s taškou k nám. Seberou jim barák, veškerý majetek a i tak ještě dluhy zůstanou...v noci z toho nespím, stres přenáším na děti.
Nejraději bych od všeho utekla, ale nemohu je v tom prostě nechat...

Nenapadá mě, ani moc řešení.
S penězi si třeba nějak poradíme, ale musím vědět, že táta je schopný táhnout za jeden provaz. Že řekne-společně to zvládnem, mám vás rád...a né, že bude mamce říkat, jak za všechno může ona, a jak je neschopná a k ničemu a že rozvrací rodinu...
Nevím-kdyby od něj odešla-tak sice může bydlet jinde, ale nezbaví se ho. Tím, že mají dluhy, tím že my stejně bydlíme bízko, tím že pracují společně...nezbaví se ho...
A když mu něco řekneme my, tak mám strach, že tak hrozně utrpí, že se sebere, vezme všechny peníze co se snažíme ušetřit a uteče pryč. A neuvidíme už jeho, peníze a bez jeho práce nezvládneme ani splácet a všechny dluhy zůstanou mamce samotné...

blahova_andrea
12. únor 2014

za určitých podmínek jde prodat i nemovitost, na které visí exekuce, ale když na ní maminka tak lpí ☹ pokud má ale velikou hodnotu a vyřešilo by to velkou část problémů, tak to možná stojí za úvahu. jen je to trošku složitější na papírování. v podstatě jde o to si najít kupce na tu nemovitost a prodej je pak třeba řešit přes exekutora. nevím jak přesně toto řeší právníci papírově, ale v podstatě jde o to, že zájemce o nemovitost zaplatí tou koupí ty dluhy, že ty peníze nejdou vůbec původním majitelům, ale rovnou na tu exekuci. ale jak říkám, chce to mít vážného zájemce, který bude souhlasit s těmito komplikacemi a chce to hodně komunikovat a domluvit se na všem s právníky a exekutorem, který dům obstavil. vím, že tyto případy občas jsou 😉
co se týká tatínka, tak tam nelze radit. tonoucí se stébla chytá a znáš to...potopí vše okolo, kope kolem sebe...bohužel dokud fakt nic neprovede, tak ho nemáte násilím na léčení jak dostat. to, jak se chová k mamince je strašný, je mi jí moc líto a nedivím se, že se jí snažím pomoct, ale ono to asi není v tvých silách ☹

laurital
12. únor 2014

@tifanyt Jen opatrně s tím poskytnutím bydlení, maminka je spoludlužník a pokud by opravdu fyzicky bydlela u vás a otec nesplácel, ať i vás nenavštíví exekutor a nemusíte dokazovat ve vlastním bytě, co je vaše.Tahle situace je paradoxně horší, než kdyby u vás měla jen formálně trv. bydliště.
Je mi vás všech nesmírně líto, chápu, že se mamince snažíte pomoci, jen se obávám, že v této fázi a s otcem, který nespolupracuje, je to nad vaše síly.

pepibubu
17. únor 2014

Ahoj, tak jak? Pohnula se situace nějak?

tifanyt
autor
16. bře 2014

@pepibubu Ahojky, děkuji moc za starost a omlouvám se, že píšu až teď, neobjevilo se mi upozornění.
Situace je spíše horší. Táta se propadá do velkých depresí. Tento týden mu zemřel nečekaně jeho nejlepší kamarád. Pro celou rodinu je to obrovský šok a táta se úplně uzavřel, s nikým nekomunikuje, nic nedělá.
K mámě se chová ošklivě, ze všeho jí obviňuje a je na ní sprostý.
Já jsem o problémech s penězi řekla asi před měsíci bratrovi. Brácha chtěl svolat jakousi rodinnou radu a zkusit to probrat a najít řešení...táta si myslel, že to řekla bráchovi máma a začal na ní být od té doby hodně ošklivý-není agresivní, nikdy jí neuhodil, nebo tak něco. Ale říká jí, že rozvrací rodinu, že je zrádce, že jí nesnáší apod. I když jsem mu říkala, že bráchovi jsem to řeka já, protože si myslím, že to měl vědět, tak to ignoroval a řekl mi, že za vše stejně může ona....
No, takže momentálně peníze jsou takovým menším problémem...práce se trochu rozhýbala, táta udělal pár kšeftů, zrušili jsme nějaké stavebko, dali jsme dohromady peníze a pár splátek zaplatili.
Ale velký dluh a vysoké splátky zůstávají pořád-jenom momentálně řešíme, jakým způsobem ho přimět nějak rozumně uvažovat. Doktora a léky odmítá-dokonce i teď po smrti toho kamaráda vede řeči, ať ho necháme být, že když umře také, tak hold bude o vdovu více...
Zkouším ho přes vnoučata nějak vybudit, motivovat. Přestěhovali jsme mu kancelář, zútulnili, dali fotky dětí-prostě jsme se pokusili o motivující prostředí...dostali jsme za to akorát vynadáno.
Každý den poslouchám maminku, jak pláče, stěžuje si. O rozvodu nebo odchodu od něj nechce ani slyšet. Prý si ho vzala v dobré i zlém a musí ho z toho dostat a neopustí ho v těžké situaci. Za to jí sice obdivuji, ale nevím, jak vlastně jí i tátovi pomoci....
Maminka se hodně uchýlila k duchovnu-táta to zase naopak strašně odsuzuje. Máma má pouze sestru(rodiče jim zemřeli v dětství) A sestra (tedy má teta) je také na duchovno hodně zaměřená. Mají za sebou těžké dětství a plno starostí a tohle jim pomáhá najít trošku klid a v něco věřit a doufat. A táta naopak tohle nesnáší a obviňuje tetu z toho, že k tomu mámu přivedla. Takže teta nesmí k nim domů, táta na ní neustále plive špínu, nadává. Dokonce jí chtěl zakázat přijít na pohřeb toho kamaráda...Prostě se nebojí máme říct, že její sestru nesnáší a že jí zakáže se s ní stýkat...
Doma jen leží na gauči, kouká na televizi. Nehne ani prstem, nezatopí, neudělá večeři, nikoho neposlouchá...Podle mě už se buď zhroutil, nebo je těsně před nějakým kolapsem. ale nejsme schopni mu nikdo nějak pomoci.
Máma už vyhledala pomoc odborníka-aby se ona poradila o něm, jak se chovat, co dělat. Ale obávám se, že v této fázi už jsou možné pouze nějaké léky.
Jednou už léky na deprese měl. Ale byl po nich stále ospalý, unavený, tak je přestal brát a od té doby tvrdí, že jsou k ničemu, že se ho jen snaží předávkovat.
Jediné co ho teď trochu nakopává jsou moje děti-tak se snažím ho nějak zaměstnávat vnoučaty, ale oni hrozně vnímají to napětí, deprese a jsou pak sami hrozně neklidní. U nich doma jsou třeba strašně uplakaní, zlobiví, nespí tam. Doma se jak mávnutím proutku uklidní.
Takže i s manželem je tam nechceme tolik dávat, ale to samozřejmě ubližuje i tátovi i mamce, když volají a ptají se, jestli jim tam děti dám a já vlastně hledám výmluvy, proč je tam nedat...

No, takže trošku na ho... ☹

pepibubu
17. bře 2014

@tifanyt To mě mrzí.... Vydrž, a hlavně hodně sil mamince...

bambule28
27. bře 2014

Ahoj holky,potřebuju radu.Pomalu mi to začíná přerůstat přes hlavu a nevím co dál.Se svým otcem sem vždyky vycházela dobře.Bohužel před pár lety si vzal hypotéku aby sestra měla vůbec kde bydlet.Došlo to i tak daleko že tátovi hypotéku neplatily a táta se rozhodl barák prodat.Po několika týdnech z toho sešlo,nic se neprodalo a teď je klid (sem zvědavá na jak dlouho).Sestra má dvě děti,a nedávno přišly s tím že čekají třetí.Je mi jedno kolik mají dětí ale kdyby o to alespoň trochu stály.....Zádrhel je v tom že všichny z rodiny vidí jak tátu využívají.Bohužel táta nedávno přišel i o práci,dostal odstupný a "nevidí" jak ho využívají.Nedávno sem to nevydržela a řekla jim co si myslím,dopadlo to tak že sem se pohádala i s tátou a nakonec sem špatná já.Jen dodám,že se nebyvily ani s moji mámou,útočily na ní že o nich roznáší drby (přitom dělá s příbuznou),smály se jí do obličeje apod.Neříkám že já sem svatá ale abych takhle využívala svoje rodiče by mě nikdy nenapadlo.Štve mě to jejich jednání.Teď nevím co dělat,máma chce aby jsme přijely ale mě se tam vyloženě vůbec nechce.Teď už se s mámou dokonce i baví,že tam najednou,takže mám pocit ,že to všechno dělaly jen proto,abych se pohádala s tátou a oni teď vypadají jako největší dobráci světa.Zajímaly by mě vaše názory a rady co dělat dál.Díky

jajik25
18. dub 2014

To tu opravdu není nikdo kdo by mi řekl aspoň svůj názor? ☹

evka9876
12. pro 2014

Ahoj holky - mám trochu podobný problém, jako zakladatelka otázky. A asi i jako ona, potřebuji trochu podpořit, trochu se vypovídat, slyšet jiný názor...
Mám manžela a dvě děti, před svatbou jsme se pustili do rekonstrukce dvougeneračního domu. Jelikož bylo třeba dost peněz, museli jsme do toho jít napůl s mými rodiči, kteří se přestěhovali do domu s námi. Máme společný vchod, ale 2 oddělené byty. Dům je krásný, veliký a nikdy bychom neměli takové bydlení k poměru, kolik jsme museli investovat. Už zde žijeme 6 let společně, ale postupně se vztahy komplikujjí a zhoršují. Manžel je přímá osoba - co na mysli, to na jazyku, jde rovnou na věc, žádný diplomat, prostě to řekne tak, jak to cítí. Já jsem hrozná cíťa a vše si beru k srdci a pak z toho nespím a trápí mě to. Spíš hodně věcí přejdu, hlavně potřebuji klid a žádné dusno.
Dům je už obyvatelný, ale hodně práce je ještě třeba udělat. Manžel je pracat, hodně udělá, ale zase, potřebujeme jít s našima s náklady na materiál napůl. A teď ten kámen - s tátou se velice špatně vychází. On táta vše odkýve - my chceme něco udělat, "jojo, udělejte", ale moc neposlouchá, ať si mladí mlátí hubou. A když příjde na věc, tak se probere, že to myslel jinak, už to má vymyšleno jiným způsobem. Těch věcí proběhlo hodně, a manžel už s mým otcem skončil. Prostě se nedohodnou - táta se svými znalostmi skončil před 20lety - do všeho cpe beton a želeto, na internetu nehledá nové informace, trendy, materiály... Oni 2 se prostě nedohodnou - já se taky nedohodnu, když jsem dělala prostředníka, bylo to stejně špatné, myslela jsem, že to bude ok, když se dohodnou oni dva mezi sebou, ale je to možná ještě horší. S mamkou je to jiné, s ní se dá rozumně dohodnout. Ale problém nastal před rokem - naši měli pejska, starého, který umřel. A oni si hned do týdne pořídili nového - ale bohužel hrozného hrozného psa raťafáka. Na mě i děti je pes zvyklý, nás potkává a neútočí na nás, ale manžel jezdí domů vždy večer, a pes jakožto štěně ho prakticky nepoznal. A teď, když vyrostl, začal na manžel útočit, i ho 3x pokousal.A to si ho manžel nevšímá, jen jde po chodbě k našim dveřím, kolem dveří našich - a pes hlídá, jen co manžel projde, už jde po něm. Naši se psem začali pracovat, ale podle mě je to málo - 1xtýdně zajít na cvičák. Psa neplácnou, neříkám, aby ho mlátili, ale když na někoho začně skákat, útočit, tak má dostat ránu na zadek přes chluby, aby věděl, že je to špatně. Oni ho nechají "vždyť je to pořád štěnátko". Manžel psa prostě nemá rád, a já se mu nedivím. Pes nám očůrává chodbu, naposledy se pokadil, ale fest, před našimi dveřmi. Naši ho pouští venčit do chodby, ani neotevřou dveře na zahradu. Přes den ho táta venčí, ale dle mého je to málo, 20 min.procházka ve městě 3xdenně je málo na mladého psa. Potřeboval by se vybít. Místo toho je puštěný na chodbě a nudí se a dělá škody. Když se už situaci takto vyostřila, tak se rodiče snaží vyhýbat se psem manželovi. Ale sem tam ho nechají volně na chodbě pobíhat, manžel nečekaně příjde dřív z práce a už je oheň na střeše. Chtějí, abych našim hlásila kdy manžel příjde - tak když vím, povím, ale ne vždy vím kdy přijde. A popravdě, ani se manželovi nedivím, že je naštvaný. Vždy když jde domů dřív, déle - tak na něj útočí pes. Nesmí do svého domu jít kdy se mu zachce. Už jsem z toho dost unavená, psychicky. Místo abych se radovala s dětma, tak řeším takovéhle spory. Nejraději bych vypadla pryč, ale splácím ejště půjčku, a manžel pryč nechce, jemu se zde líbí. Mě taky, ale žít v takovém dusnu. Další kapitola jsou děti. Táta je teď čerstvě v důchodu a mě čeká návrat do práce, poprosila jsem ho, jestli by je nevodil do školky (15min chůze), aby nemusely děti tak brzy vstávat. Tak mě to jako odkýval, ale mamce řekl, že se necítí, že se bojí, aby mu nevběhly pod auto - bla bla bla. A to jim tvrditl, jak budou spolu chodit ze školky, až bude v důchodu - a když už je v důchodu - skutek utek. To je ten problém, on je velký teoterit, praxe je už horší. Manželovi spoustu věcí neříkám - třeba že děti když jdou k našim na návštěvu, tak můj bratr, který studuje, celou dobu jim dává najevo, jak ho obtěžují. Nechci, aby chodili k nim do této nenávistné atmosféry, proto se děti snažím k našim moc nepouštět. Je to paradox, že když potřebuji ohlídat, tak tchánovci ač 15 km daleko, fungují téměř 100% - snaží se, mají děti rádi, ale naši - vztah vlažný. Mamka je má moc ráda, vidím to, ale tátu i bráchu obtěžují. Vždy raději řeknu druhým rodičům, našim až naposled. Manžel to vidí a tento přístup spíš přilévá olej do ohně. Moc mě to mrzí, že to takhle dopadlo a bojím se, kam až to dospěje. Někdy se přistihnu v myšlenkách, že si vybírám jiné místo, že od tohoto všeho utečeme pryč - půjdeme bydlet jinam. Já už o tom začínám uvažovat. Manžel to tak černě nevidí, on vyrůstal ve dvougeneračním bydlení s prarodiči, asi je na takového konflikty zvyklý, ale mě to nedělá dobře - nespím a nemám takovou radost ze života, neužívám si to z dětmi tak, jak bych chtěla. Máme z ahradu, ale než potkat tátu a ty jeho nenávistné pohledy, tak jsme raději v parku nebo doma zalezlí...
Uff... tak jsem to ze sebe "vyblila" - ale potřebuji slyšet názor jiných, holky, jak vidítě tu situaci. Jsem hysterka přecitlivělá, nebo manžel velký tvrďák a měl by být větší diplomat? Mám pocit v tomto domě, že všechny jen "prudíme", ale když tu chceme s něčím hnout a dům dát do kupy, musíme mít nějaké požadavky. Ono se to špatně popisuje, těch zážitků a scén bylo tolik...

valik
12. pro 2014

@evka9876 Podle mé zkušenosti toto soužití dvou generací je hrůza. Znám to z domu. My s manželem už bydlíme zvlášť, ale moji rodiče a prarodiče spolu stále bydlí. Dodnes všichni litují, že se neodtrhli, když to ještě šlo. Kořeny už jsou teď velmi hluboko a není to vůbec jednoduché. Konfliktů za ta léta bylo miliardy, stad tisíckrát spolu nemluvili. Třeba teď můj syn bude mít narozky a zase se nedávno zhádali, tak budu dělat oslavu zvlášť. Kdyby spolu nežili, vztahy by byly určitě jiné - lepší. Pokud to špatně nesete na duši, zvážila bych samostatné bydlení dokud to ještě jde... Nevěřím, že se Vaše problémy ve společném bydlení zlepší, spíš Vás to bude více a více ničit.... 😒 Ze zkušenosti i vím, že tyto rodinné vztahy jsou opravdu daleko lepší, když mají obě generace bydlení zvlášť....

japona
12. pro 2014

Láska k příbuzným roste se čtvercem vzdálenosti🙂 Pokud se nedokážete domluvit, tak prodat barák, peníze rozdělit a mít klid. Dohodou myslím, jak dům opravovat, financovat a uklízet. Psa ať mají ve svém bytě, ať vás neotravuje ve společných prostorách. Prostě žít jako v bytovém domě. Na druhou stranu po nich nechtít, ať se starají o vaše děti, pokud po tom vyloženě netouží. Denně vodit děti do školky? To se nedivím, že není děda moc nadšený🙂

evka9876
12. pro 2014

@japona Díky - vím, že by to bylo asi nejrozumnější. Kdo ví, jak to dopadne. Momentálně nemám tu sílu - udělat nějaký krok, ale kdo ví - slovo dá slovo, a třeba to tak dopadne. A třeba taky ne. 🙂

tarra27
12. pro 2014

@evka9876 já si myslím, že nejlepší je bydlet odděleně...pokud to jde alespon trochu....nebo proste udeljte alespon oddelene vchody, vysoký plot.....at k sobe nevidite......

a přesně, nenutila bych dedu vodit do školky deti... .-) i když sliboval....

evka9876
12. pro 2014

@japona předchozí odpověď nepatřila tobě 🙂.
Máš pravdu, ohnedně dětí - však jsem se zařekla - žádné požadavky nebudu mít. Mysella jsem, že když táta má volno, nebyl by to pro něj problém. Mě i bráchu prarodiče taky vodili do školky a školy, jak babička, tak i děda a nebyl to problém - i několik let, sami se nabídli. Tak jsem myslela, že to nebude vadit. Ale když jsem viděla reakci, tak už nich nechci - ono aspoň nebudu zklamaná. A s tím psem - to by bylo super, kdyby to tak pochopili, kdyby bydleli v paneláku, taky by psa nemohli pustit na chodbu. Nic víc nechcem, ale naši berou vše osobně - bohužel....

evka9876
12. pro 2014

@tarra27 No, ono to moc nejde - stavebně to nelze oddělit. A pořadavek na dědu? Když o tom tak před rokem mluvil a dětem sliboval, tak jsem myslela, že to jako myslel vážně...

valik
12. pro 2014

@evka9876 Jestli situaci nechcete řešit razantně, tak ještě k tomu psovi... O jakou rasu se jedná? Máme ovčáka a nedokážu si představit, že jakýkoli pes nesnáší jednoho člena domu.... Každý den jej potká, budete to muset rychle vyřešit, než pes někomu ublíží... 😉 Když nejsou schopni psa k poslušnosti přimět páníčci, tak co třeba zkusit nacpat manželovi do kapsy nějaký pamlsek, kterým pejska při příchodu domů uplatí... 😉 Časem si pes určitě zvykne, ale taky záleží na vztahu Vašeho manžela k psovi... Musí to chtít hlavně Vás manžel, aby ho pes přijal. Třeba moje mamka se naší obří ovčandy bojí. Máme dlouhou příjezdovou cestu k domu a ona si musí sama odemknout vrata, když k nám jde a pak dojít kus k domu. Nechodím jí otvírat, mám malé děti. Navykla si naší psinu při příchodu obdarovat rohlíkem, buřtem nebo nějakým psím pamlskem a pak rychle šup do domu. Náš pes ji zbožňuje, přestože ho téměř nikdy ze strachu nepohladila... 🙂