Už to nezvládám a je mu to jedno

Ahoj, mám přítele už několik let a vždy byl takový méně společenský, najednou nastoupil do nové práce a poslední dva měsíce je tak 2x-3x týdně na akci s kolegy třeba do 3 do 4 do rána. Trochu problém je, že jeho kolegové jsou převážně ženy, s jednou si i denně vypisuje..fakt prostě intenzivně denně. No a já už to tak před měsícem nezvládla a udělala trochu žárlivou scénu. No dobrý, byli jsme na dovolené a bylo to skvělé, jenže po návratu zase začal pořád do noci s kolegyněma pryč. Do toho jsme ještě měli zavedené, že každou středu máme takové rande - čas pro sebe - tenis, kino, cokoli. No, jenže já už jsem to zase nezvládla, protože začal říkat, jestli to rande tak často potřebujeme, že máme přece skvělý vztah a úplně mě začal odsouvat. Tak jsme se pohádali, že řekl, že ty rande ruší, a v tu chvíli se náš vztah překlopil úplně do pekla. Celý dny se nevidíme, oba jsme v práci, jenže on ani večer nepřijde domu nebo si mě ani nevšimne, tak jsem si taky našla zábavu, ať nesedím doma a nemyslím na to. Ale od té doby se třeba vidíme 2x týdně, úplně je z něj cítit, jak se mnou nechce trávit čas, když je zmínka o nějakém společném času, tak je kyselej. Ale když chce sex, tak přijde, jen na něj ale. Do těchto událostí byl fakt skvělý pozorný přítel a byla to skoro pohádka, ale teď najednou zkusil svobodný život a má pocit, že ho brzdím, že jsem asi nějaká překážka, tak mi přijde, že tu mojí scénu jen využil pro to aby ze mě udělal hysterku, co si neváží toho, co doma má a on si je v klidu. Jsou fakt dny, kdy se vůbec nevidíme, takže spolu třeba 4 dny vůbec nemluvíme nic a jeho to vůbec netrápí, nezeptá se ani nenapíše, jak se mám . A já prostě už nemám sílu dál, mě nevadí, že je najednou společenský a tak, chci ho v tom podpořit, protože s tím dlouho bojoval, ale prostě to přehání strašně, Klidně ať na ty akce chodí, ale mě úplně odřízl. Já teď přemýšlím nad tím, trápím se strašně a nevím, co dělat...už jsme o tom promluvu měli, ale je mu to jedno, řekl, že chce klid. Ještě bych chtěla poznamenat, že milenku určitě nemá, ale cítí se teď se mnou asi jako ve vězení nebo nevím. Já sbírám všechny síly a prostě se chci dostat z pozice hysterky na usměvavou přítelkyni, ale je na mě strašně vidět, jak se snažím být každou minutu s ním a to nechci, chci aby to bylo naopak, aby se zase snažil, ale to čekání, jestli si uvědomí, že mu chybí kontakt se mnou nebo ne, to je strašný. Nevím, co dál.