Holky už nemůžu dále.
Mám pocit, ze umírám už půl roku zaživa.
Ze to nemůžu zvládnout. Citim se tak hrozne. Sziraji mě výčitky. K věci. S manželem jsem od vlastně školky. Vždy jsem jej milovala. On mě také. Jsme spolu 25 let.Nikdy jsme neměli nikoho jiného. Tedy byli jsme. Pred tremi lety me manžel začal tak nějak odmítat v posteli. Celkove jsem byla porad sama. Mijeli jsme se. Neměl pro me hezké slovo nic. Ale spali jsme spolu ještě. Ale bylo to jen rychlý sex tak jednou za dva, tři měsíce. Ja se ze zoufalství podívala na seznamku a zacla si psát erotické konverzace s jedním mužem. Nezůstalo u toho. Nikdy jsem neměla jiného muže, než manžela a díky chtíči jsem se s nim sešla. Jedinkrat. Uvědomila jsem si, ze tohle není pro me, a ze to nedokážu, ze miluji jen manzela. A ze zabojuji doma a ne jinde. Přesto jsme si vypisovali další dva roky. Ale proste jen ty erotické blbosti a plany, kdy se sejdeme, i když já uz dávno věděla, ze to nebude nikdy. Proste mi to jen lichotilo. Manžel asi pred rokem pojal myšlenku, ze někoho mám. V tu dobu jsem opravdu rok a půl nic nedelala. Stíhal me. Sledoval. Byl přesvědčen, ze jej podvadim. Ze nejsem v praci. Tvrdil, ze me videl nekde, kde jsem nebyla. Nedelala jsem to.
Paradoxně po mem prohřešku se manzelstvi spravilo. Vše bylo nádherné a růžové. Mě z počátku ještě i lichotilo, jak me najednou sleduje atd.. a pak nastal zlom. Z ničeho nic. V únoru. Řekl, ze se mnou nebude spát. Začal se chovat úplně divne. Začal mnou úplně pohrdat. Jak kus hadru. Mluvit se s nim nedalo. Nic mi neřekl. Jen ze ví svoje. Nenechal na sebe sáhnout. Jakykoli dotek, nesnesl sedět vedle mě, paradoxně spal v posteli se mnou, jen malem spadl ze své strany, otočený ode mě. Úplně mě to ničili, nevěděla jsem, co se děje. Myslela, ze asi někoho má. O mem prohřešku věděla jediná kamarádka, které jsem ty konverzace někdy i poslala. Ano já vím. Jsem blba. Ale tehdy to bylo pro me vše nové a já nevěděla co s tím. Paradoxně kamarádka uz není ma kamarádka, ale je kamarádka mého manžela. Zjistila jsem, ze se spolu scházejí. Tajne si volají. Mě manžel vše zapira. Ale já to vidím. Takže si myslim, ze ona mu to řekla a ze spolu spi. Paradoxně ona měla v te době milence. V podstatě jsem se nechala od ni nalanarit, ať to udělám. Ze v podstatě o nic nejde. Teď to vidím jako její dlouhodobý plán, jak mého manžela dostat. Což se ji podařilo. Protože ode mne odchází. A já se proste neumím smířit s myslenkami, ze jsem to cele jen zavinila já. Protože je to tak. Já to vím. Manžel mi nikdy neřekl, co ví.Nevím, co mu řekla ona, nebo zda mi vlezl do mailu. Nechce o tom mluvit. Možná si mysli i něco, co není pravda. Jenže to já nevím.
A ta nevědomost mě zničí. Mám pocit, ze se zblaznim. Miluji ho. Vím, ze jsem to zavinila já. Nedokážu žít bez nej. A strašne mě štve, ze odchází k nekomu, kdo mel plno muzu během manzelstvi. Nejraději bych manželovi řekla, ze ona si vše vymyslela, ze sama podvádí, což by manžel neskousl. Ale nemůžu. Nevím totiž, zda ona mu něco řekla, a pokud ona neřekla, a já ano, ze by to jen vratila a řekla manzelovi, to co třeba ani neví, ze ted má možná fiktivní domněnky, ale pokud bych řekla já, řekne ona…nebo zda si manžel jen hodil do hlavy něco, co se vůbec nestalo. A teď tedy k dotazu. Jak se s tím vším vyrovnat? Jak přijmout to, ze jsem si podelala cely život. Jak přijmout to, ze manžel odchází k nekomu, kdo to cele naplánoval. Ano. Samozřejmě jsou mi jasné odpovědi, ze jsem si to zavinila sama. Ale čas už bohužel nevratim. A mám pocit, ze se zhroutim. Prosím o zachování anonymity. Praha je sice velká, ale zde mam známé. Děkuji.
nechala bych to jít, myslím, že ta tvoje jednorázová nevěra se mu hodila do krámu a hned si náhodou začal s kamarádkou, tu bych hlavně kopla do ****....buď se manžel vyřádí a pak přitáhne s prosíkem zpět (což jsi chtěla) anebo nepřitáhne, tak se s tím smiř a nech to svému osudu, podle mě by odešel, i kdyby tu tvoji konverzaci nenašel...možná měl pocit, že mu ujíždí vlak, taková ta druhá míza po 25 letech..
A těch 25 let jste spolu od té školky, takže je vám do 30? 🤷🏼♀️
Těžší než zžíravé pocity svědomí, samoty a nevědomí na čem jste?
Napsat mu vše do mailu a popravdě vysvětlit. Jiná cesta není, napsat, že ho milujete a nemůžete bez něho žít nakonec toho celého vysvětlení a stále o něho stojíte a pak už jen počkat na reakci, jediná možnost jak ještě něco změnit.
@helmon moc ti děkuji. Přesně tak to mám já. Přesně tak to citim. Už to vzdavam a nebojuji. Nedá se to zvládnout. Moc ti přeji, ať jsi stastna a ať najdeš někoho kdo te bude milovat tak jako jsi milovala jeho.
@sinicka Nene. Já jen milovala už od školky. Pak na základce na táboře. Ale zacli jsme spolu v jeho 18 a mých 14 letech. Oba jsme neměli nikoho predtim. Tak u mě to ani neslo. 🙈😂. Je mi 42 a mám velké děti. No velké. 20 a 14.
Napsala jsi to krasne. Ta poslední věta me v hezkem smyslu slova až zasáhla. Drž se i ty. Vážně vím, jak se citis. Bylo to moje nejhorší, nejtěžší a nejbolestivejsi období. Ale….díky času jsem naštěstí o kousek dal, tak ti muzu říct, ze je to lepší a lepší se to určitě bude. Myslím hlavně na své děti a jsem životu vdecna, ze jsou zdravé, živě, v poradku. Přijít o ne, byla by to největší rána, žal. Děti se totiž nahradit nedají, i když nám naše láska schází…
Muzu se zeptat jak to dopadlo? 🤔
Ahoj, tvůj příspěvek mě oslovil, protože se v něčem podobá mé zkušenosti. Měla jsem partnera, milovala jsem ho strašně moc, vážně. Tak hluboký cit jsem k nikomu jinému necítila. Přišla krize, rozchod. Z mojí strany snaha jako ta tvá, jeho reakce přesně jako tvého manžela. Nechtěl nic řešit, mluvit, stejná slova že to dělám jen horší a ať mu dám čas. Udělala jsem chybu. Nedala jsem mu prostor, který chtěl. Napsala jsem mu mega dlouhý mail, kde jsem se mu ze všeho vypsala, aby mě pochopil. Uzavřel se ještě víc a přestal se mnou komunikovat úplně. Měla jsem pocit, že jsem uvnitř sebe umřela. Chyba byla to, že jsem ztratila hrdost, zoufalstvím a bolestí jsem na něho tlačila komunikací. Zpětně vidím, že jsem si přestala vážit sebe sama, jak si mohl vážit pak on mě? Vzdala jsem to. Ze dne na den jsem přestala komunikovat, všechno utnula tak jako kdybych zmizela z povrchu světa. On? Možná tohle bylo pro něho nečekané, šok. Ozval se po nějaké době a začal bojovat. Po čase jsme vztah obnovili, bylo to nadherné, ale stejně jsme to ukončili. Ukončila jsem to já. Nebyla jsem štastná jako dřív, byly ve mě rány jak se choval v době kdy mě nechal se plazit po zemi, kdy nebyl na mě kolikrát hodný a tohle všechno jsem si najednou začala uvědomat paradoxně ve chvíli, kdy se snažil, jenže já už ho najednou nedokázala vnímat tak jako dřív, zvlášt když byly pak okamžiky, kdy se stejně opakovaly věci, které mě vždy od něho zraňovaly. Miluju ho pořád, ale ten vztah mi víc bral než dával. Takže autorko, važ si předně sebe sama a zvaž jestli stojí o chlapa, který nestojí o tvoji snahu a navíc je fyzicky už s jinou. Tohle je něco, co by mě nejvíce zraňovalo. Raději dej šanci někomu, kdo tě milovat bude a budeš s ním šťastná. Žijeme jen jednou...