Zemřela mi maminka a nic necítím
Ahoj holky..
Název diskuze už napovídá,před třemi měsíci mi umřela maminka,bylo jí nedožitých 55 let,zemřela náhle,v únoru jí začli bolesti zad (v tu dobu se narodil i můj druhý syn) pak to šlo celkem rychle,trpěla strašně bolestma,měla rakovinu plic,nádor měla už snad v celym těle,byla dlouho doma a jen brala léky na bolest,normálně ale komunikovala,smála se..nám samozřejmě neřekla,že je na tom tak špatně,nic moc sem nevěděla,až do poslední chvíle sem věřila,že to bude dobrý..Najednou byl květen a mamka v nemocnici,byli sme se sestrama za ní,bylo to něco strašnýho vidět jí,zestárla tak o 30let,mluvila potichu,řikala,že je strašně unavená a ať nebrečíme..byli sme tam tak 5 minut,řekla sem jí,že jí mám ráda :( za 4 dny potom zemřela,až do konce měla vysoké dávky morfia..A já? brečela sem,když mi to volali a jinak sem uplně v pohodě..JÁ to prostě nechápu,do dneška nemůžu uvěřit tomu,že tu prostě neni,myslim na ní každej den,když si na ní vzpomenu tak se mi uplně sevře srdce ale jinak nic..Holky je to normální? Tak strašně moc mi chybí,měli sme od malička krásný vztah,kamarádský..Já prostě nemůžu uvěřit tomu,že už tu neni a nikdy jí neuvidim :( Přitom když umřela babička s dědou ( bylo mi 12let) bylo to uplně jiný,brečela sem,brala sem to prostě hůř než teď
Nevím,jestli to sem patří,ale potřebovala sem se vypsat..Holky jak ste to měli vy?
V první řadě umpřímnou soustrast... Je to už dlouho-bylo mě 18 let,když mě umřel táta...A
Je to už 19 let co tu není a dodnes to nemůžu rozdýchat... Tolik mu toho dlužím,tolik sem mu toho nestihla říct a když si představím,jak moc by miloval svoje vnoučata a nemůže s nima být,je mě fakt ouzko...
Vím -je to už mnoho let,ale dodnes mám stavy,kdy mě to přepadne a já s ním mluvím...Nebo sem byla na hrobě se mu ukázat ve svatebních šatech,byla sem mu tam představit i Tobiáška,když se narodil...A ted čekám třetí a určitě i to mu půjdu říct...
Pořád sem toho plná a potřebovala bych mu tolik vysvětlit a tolik se omluvit za své chování v době jeho nemoci...Asi nikdy se s tím uplně nesmířím !!!! I ted brečím jak želva-vzpomínky sou zase jak živé...
Nekdy v noci,když sem nějakou náhodou sama venku,nebo vyjdu na zahradu a je plno hvězd,hledám tu jeho a povídám si s ním a hlavně se mu neustále omlouvám za své tehdejší pubertální chování a snad mě odpustil...Co bych za to dala -kdyby tu mohl být...BYl to tak užasný chlap,mamka už si nikdy nikoho jiného nenašla-on byl prostě jediný !!!!!!!!!!!!!!!
upřímnou soustrast...já si něco podobného zažila s taťkou, ne úplně, ale určitá podoba tam je...nezemřel na rakovinu, ale měl zdravotní problémy které završila zlomenina krčku, byla jsem poslední kdo ho viděl, v tu dobu už mě skoro nevnímal a když zemřel vlastně mě to nepřekvapilo, bolelo to strašně, ale tak něják rozum mi říkal,že už je mu dobře, nic ho nebolí, netrápí a i když mi pořád moc chybí a sevře se mi srdce pokaždé když vidím jeho fotku daleko horší pro mě bylo vidět ho v tom stavu v jakém byl poslední měsíce před smrtí, vlastně spíš přežíval a mě to hrozně ničilo takže se dá říct,že smrt pro něj byla vysvobozením a nevím jestli i proto to zvládám tak něják líp...mamka třeba zemřela náhle, já se z toho sesypala a dostávala jsem se z toho rok, tohle bylo prostě něják jiné a přitom jsem je milovala oba stejně
prosím přijmi i ode mne upřimnou soustrast, přišla jsem o maminku, když bylo synovi necelého půl roku a prožívala jsem to hodně podobně jako popisuješ ty. Mamka skončila s kolapsem organismu na JIP a pak už pár dní bylo víceméně jasné, že to asi nezvládne. Byla to bojovnice, v pohodě zvládla 2 mozkové mrtvice, ale nakonec se jí stala osudnými letní vedra. Když mi to z nemocnice zavolali, plakala jsem, manžel se mě pokoušel potěšit synkem a já ze všeho nejvíc nechtěla, aby to ze mne malý vnímal. A pak jsem se srovnala, nějak to rozdýchala a prostě fungovala jako obvykle. Mamka si také nepřála pohřeb, dokonce neměli ani ona ani taťka rádi hřbitovy, nicméně u obou jsem uspořádala malé domácí rozloučení. Bohužel musím říct, že to asi nikdy úplně nepřebolí, taťka mi umřel ještě dřív, byla jsem položit svatební kytici k rozptylové loučce a tak se nedožil ani jednoho mého dítěte. Mamka si synka ještě měla možnost pomazlit, ale dceru už nepozná ani jeden z nich. Syn je velice citlivé dítě, od malička se na ně vyptává, jestli ho vidí a já mu vždy odpovídám se slzami v očích, že by na něj určitě byli oba moc pyšní, jaký je úžasný vnouček a vloni k němu přibyla i ta nejúžasnější vnučka.
Mně to čeká a děsně se toho bojím, Mamce zjistili rakovinu plic vloni v červenci. Do letošního července to bylo ok, ale teď se to horší. Děsně se toho bojím. Zatím bojuje, držej jí moje dvě malé dcerky.... Tak snad tu bude ještě dlouho .....
@romcilena Držím moc palce ať je tu s vámi ještě dlouho!
@janesafari to víš že by ti odpustil, lidé dělají během života hodně blbostí, zvlášť puberta je pro někoho na to jak šitá, rodiče své děti milují, a kdo ví co třeba zamlada vyváděl taťka 😉
@hanzbl00 Ahoj, zažívám velmi podobnou situaci. Moje maminka zemřela v 55 letech, v květnu tohoto roku na rakovinu. Bojovala rok, velmi statečně a moc jsem věřila, že se uzdraví. Dodnes nemůžu uvěřit, že je pryč. Byli jsme si neskutečně blízké, říkali jsme si vše. Každý den jsme si volali ráno i večer, a vídali se skoro každý den. Nemoc jsem s mamkou velmi prožívala, starali se o ní se sestrou, se vším jí pomáhali, měla už jenom nás. Já i sestra jsme maminku kolikrát převáželi ve velkých bolestech do nemocnice. A poslední převozy o tom nemůžu ani psát, to byla noční můra, strašné situace, kdy máš pocit, že se ti rozpadá celý svět. S maminkou jsem byla díky rodině každý den, pomáhali s hlídáním děti a já s ní mohla být od rána do odpoledne a pak mě střídala až do večera sestra jak přišla z práce. Slíbila jsem mamince, že nebude sama a nebyla. Rakovina z ní vysála veškerý život, zestárla o 30 let, měla vysoké dávky morfia, ale i přes jsem ji držela za ruku, do posledního chvíle. Všechna to na mě dopadlo v plné síle tak 2 měsíce po pohřbu, pořád jsem brečela, každý den i na dovolené a brečím pořád. Cítím velkou úzkost. Snažila jsem se mamince dát maximum ze sebe a ona mi strašně chybí. Vím, že musím jít dál, mám dvě malé děti, a jenom tento fakt, mě nutí ráno vstát a normálně fungovat.
Myslím, že to na tebe teprve dopadne a možná ty city nepřišly, protože jsi s maminkou netrávila ty poslední chvilky. Určitě si, ale nic nevyčítej. Vzpomínej na ty hezké chvilky.
Holky upřímnou soustrast. Ikdyž se neznáme tak je mně z toho smutno ☹
@hanzbl00 upřímnou soustrast. Příroda to umí hezky zařídit, je dobře, že nejsi soustředěná na smrt maminky. Neříkala vám v nemocnici ať nepláčete? Přála by si, abys byla v pohodě a mohla normálně fungovat. Vzpomínky se budou stále vnucovat a celý první rok bez maminky bude takový jiný. Pokud věříš na to, že život pokračuje dál, pouze v jiné formě, určtiě je tvůj stav daný i přáním a energií maminky. Minulé léto mi umřel táta, bylo to celé tak silné, poslední dny jeho života, že jsem to zpracovávala až do dušiček, kdy jsem konečně s myšlenkami na jeho konec přestala usínat. Smrt je součástí života. Přeju vše dobré..
@hanzbl00 Upřímnou soustrast.... Jak jsem psala včera,,, Také mne to čeká... Ale zatím to necháme být... Můžu se tě zeptat? Máš sourozence? Jestli ano, jak to brali? Já mám staršího bratra a ten o tom nechce ani mluvit. Nechce si připustit, že je mamča marod. Nebaví se o tom ani doma s přítelkyní.... Kamarádka mi radila, že v takovýchto chvílích pomůže psycholog... Nevím... Děkuji za odpověď...
Přijměte moji upřímnou soustrast... a každá Vaše reakce je v pořádku. Každý se s takovou ztrátou vyrovnává po svém.
Kdysi jsem si říkala, jaké to bude, až někdo z mých rodičů zemře...Minulý rok náhle zemřel můj tatínek, měla jsem to štěstí se s ním chodit týden loučit, když byl v kómatu a nikdo neví, zda vnímal, nebo ne. Poté jsem porodila a jemu se zastavilo srdíčko, když jsem ještě byla v porodnici.
Nedožil se své první vnučky. První den po návratu z porodnice jsem se psychicky složila a odvezli mne do stejné nemocnice, kde tatínek jen ob jednu zeď zemřel. Bylo to strašné.
Přiznám se, že si celý minulý rok, co se týče emocí, vlastně vůbec nepamatuju. Kvůli prckovi člověk fungoval. Ale vnitřně jsem to ještě nepřipustila, že už tu není. Pořád říkám: jdu k našim... Je to takový zvláštní smutek na duši a jakási prázdnota, které nevím, zda se někdy pořádně zbavím. Občas pláču, ale asi lítostí nad tím vším, že je to nefér. Občas mám chuť vysloveně řvát brekem, jen se cítím nevhodně vůči okolí.
Je ale zajímavé to srovnávat s babičkou. Babičku jsem milovala, babička zemřela letos v červnu. Vždycky jsem ji přesvědčovala, že musí vydržet do mé svatby. Zvládla to, v sobotu jsem se vdala, v pondělí ji odvezli do nemocnice a o 3 týdny později zemřela. Přestože se mi po ní moc stýská, vybavuji si momenty, jak o dcerce říkala, jak je kouzelná, tak je to prostě jiné. Babička už zemřít chtěla, měla 94 let, taťka bojoval a chtěl žít a měl tu být. U babičky cítím, že to tak mělo být. Jen když se se dozvěděla o tom, že teď už je konec, jsem v tu chvíli hodně plakala, protože už to prostě nastalo.
No, když to shrnu, všechno, co cítíte, je v pořádku, nechte to jen žít svým životem a neřídit to, to se ani nedá.
Hodně sil!
@hanzbl00 ahoj je to 4 dny co mi zemřela maminka na skoro úplně to samé akorát ze ji bylo 49 s nemoci bojovala 2 roky, poslední měsíc byla v hospicu, chodila jsem za ni každý den. A jeden den v práci mi to volala tak to byl šok brecela jsem ale asi po hodině jakoby nic proste bez emocí dneska je to čtvrtý den a stále nic... vzpomenu si na to jednou mi bylo už i hodně těžko ale jakoby jde to... je to ono už ? Nebo to ještě teprve přijde... mám se bát ? V pondělí je pohřeb tak třeba mi to už dojde...
@nini1235 ahoj.. To je mi moc lito. Preju uprimnou soustrast 😞 Prijde to a bude to dlouha cesta. U me to trvalo 3 roky, nez sem se z toho jaks taks dostala. Prvnich par mesich nic, zadny emoce nepřišli a pak to začlo. Nejedla sem, bylo mi furt spatne, hrozna prazdnota a nepochopeni, ze uz tu proste neni a nebude. Po 3 letech sem se dostala z takovýho toho smutku, kdy sem na ni dokazala vzpominat a mluvit bez breceni . My nemeli pohreb, mamka si ho neprala takze mozna i kvuli tomu sem to mela takhle dlouhý. Myslím si, ze hodne pomuze se s tím clovekem rozloucit. Ted to bude 6 let a jednu chvili v pohode, mluvim o ni a vzpominam ale jsou dny, kdy brecim. Ta bolest a prazdnota neprejde jen se s tim clovek nauci zit. Bude to fakt bolet a nebude to jednoduchý ale neboj se vyplakat nekomu na rameni, musis ten smutek prozit a casem bude trochu lip. Je dulezity nechat ty emoce plynout a proste když se ti chce brecet tak brec. Maminka je jen jedna a nikdo ji uz nenahradi. Neboj se zvladnes to ale je to sakra těžký, nebudu ti nic nalhavat 😞
Může to být i hormonama. Mně umřel náhla táta když jsem byla těhotná, a ještě dlouho jsem byla na nějaký sluníčkový vlně nebo co. Jako ano, brečela jsem, dokonce jsem málem potratila, ale taková ta srážka s realitou, tvrdý dopad a prázdnota, to přišlo až po porodu. Přesně nepamatuju, někdy po šestinedělí. Náhle mi to došlo, že OPRAVDU se nevrátí.