Ztráta důvěry v partnera
Spíše než pro radu, si zde potřebuji vylít srdce, jelikož jsem to zatím nikomu z rodiny ani kamarádů neřekla a celá věc mě dost trápí. Nacházím se v situaci, do které jsem si myslela, že se nikdy nedostanu...Nevím, jak dál, nechci udělat rozhodnutí, kterého budu litovat, ale zároveň cítím, že v podobné konstelaci zůstávat dlouhodoběji by bylo pro mě zničující. Už teď mám šílený těžký balvan na prsou, pořád se mi třesou ruce a do toho kojím čtyřměsíční miminko. Je mi jasné, že většina reakcí bude ve smyslu "odejdi od něho a nenič si život", ale není to tak černobílé, protože jde o 2 malé děti a jejich domov, rodinu.
Jsme spolu již téměř 14 let, z toho 2 roky manželé. Pro oba jsme první vážný vztah, pro manžela jsem byla i jeho první sexuální partnerka. Zpětně to vidím tak, že jsme oba zoufale chtěli s někým chodit a dali se dohromady bez velké zamilovanosti, prostě jsme to zkusili a bylo nám spolu dobře, měli jsme hodně společného a postupně vztah byl hodně o zvyku, málo o nějaké romantice a vášni. Oba máme problém s tím udělat nějakou změnu a zásadní krok v životě, každopádně prvních 10 let (!) vztahu jsme vážnější krizi neměli, oba jsme studovali a vídali se hlavně o víkendech.
Jak to často bývá, nějaké problémy začaly, až když se vztah někam posunul (zasnoubení, stavba domu a těhotenství). Krátce po otěhotnění s první dcerou jsem mu přišla na nevěru s tehdejší kolegyní. Tedy on tvrdí, že to žádná nevěra nebyla, jen jednorázový úlet po vánočním večírku a že ona ho nějakou dobu uháněla, často si psali, jemu se to líbilo...Byl to pro mě šok, ale tehdy se ještě se slzami v očích kál a sliboval, že mě nechce nikdy ztratit, nikoho nehledá aj.
Pak se narodila dcera, náš vztah byl tím dost ovlivněn-odstěhoval se z manželské postele, aby se vyspal, moc toho se mnou nesdílel, ale já jsem to tolerovala, pořád jsem si říkala, že chodí do práce a do toho staví dům svépomocí a má toho taky hodně. Ale z dcery jsme se samozřejmě radovali a v podstatě nám to celkem klapalo. Až tedy na intimní život, měli jsme ho jen párkrát do měsíce, byla jsem dlouhou dobu dost unavená a absolutně bez myšlenek na sex, ale nemluvili jsme o tom otevřeně, což byla asi chyba.
Když byly dceři 2 roky, otěhotněla jsem, následně potratila a v období po potratu, které bylo pro mě hodně bolestné a on se choval divně, jsem přišla na to (při práci na jeho PC mi to nedalo a prošla jsem mu zprávy), že si manžel dlouhodobě píše s různými holkami, z nichž některé zná třeba jen letmo, nebo z večírků...s několika hodně flirtoval, psal jim/jí jak se do nich zamiloval.
Uhodila jsem na něho, co to má znamenat, proč mi toto dělá, jestli jako teda miluje jinou a se mnou se snaží o druhé dítě...tvrdil mi, že náš vztah ho citově nenaplňuje, že ho potřebuji jen na zplození potomků (s čímž jsem samozřejmě nesouhlasila) a že necítí lásku a vášeň a potřebuje si to kompenzovat jinde (rozuměj psaním s o dost mladšíma holkama, které jsou z něho paf)
Tehdy jsem byla opravdu na dně a vážně zvažovala odchod, ale hodně se mnou cloumaly hormony a touha po druhém dítěti byla po nevydařeném těhotenství dost silná a rozhodla jsem se mu dát šanci. Ale záleželo to i na manželovi, tehdy mi řekl, že já jsem jeho životní láska a chce se mnou mít rodinu, nikoho jiného nehledá a s dopisováním přestane. Tak jsem se uklidnila a dala tomu opět šanci a za pár dní nato celkem neplánovaně znovu otěhotněla.
Těhotenství ale bylo náročnější v tom smyslu, že se mi stále vyhýbal, nesdílel se mnou žádné osobní prožitky, nechtěl mi třeba ani sáhnout na břicho, začal dost pít a tvrdil mi, že je v depresi...ale že já za to nemůžu a musí si to nějak vyřešit sám...Nyní máme čtyřměsíční holčičku, ze které je tedy manžel naměkko. Ale mezi námi je to čím dál horší, po porodu jsem mu řekla, že všechny moje pokusy směrem k němu narážejí na "hladkou studenou zeď"...on řekl, že si to uvědomuje, ale neví, co s tím udělat, že už do mě není zamilovaný a nepřitahuji ho (dobré rozhovory v šestinedělí 😢😢).
Jsem v režimu péče o 2 děti, do toho zima, nemoci, dlouhodobé problémy s kojením a moje zdravotní problémy, takže jsem náš vztah uložila "k ledu" na pozdější řešení, protože jsem neměla energii se tím zabývat. Jinak manžel funguje po praktické a materiální stránce dobře, zapojuje se o dost víc do péče u obou dětí, dost toho zařídí (není to tedy úplný vyvrhel).
Aktuálně jsem ale zjistila, když jsem ho spícího opilého zvedala od počítače, že si stále vypisuje s jednou mladou holkou, stejnou jako před rokem, a na Valentýna jí opět "vyznal lásku". I když jsem si to jasně přečetla (psal o tom další kamarádce), tak se vehementně snažil to zapírat a poté tedy tvrdil, že si píší hodně málo a že se s ní vůůbec a nikdy nevídá. Ale já už mu prostě nevěřím, neváží si mě, slíbil už 2x, že podobné věci (nevěru skutečnou i virtuální) nebude dělat a budeme se snažit pracovat na našem vztahu a rodině. Tentokrát mám pocit, že už se ani nesnaží se mi omlouvat, získat mě zpět, snažit se to nějak vyžehlit. Prostě dělá, jako by se nic nedělo. Nemít 2 děti a společný dům, jdu od něho už před rokem, ale teď naprosto nevím, co dělat.
Dá se slepit takový vztah? Problém je, že sama nevím (když nepočítám udržení rodiny), zda chci - za poslední rok se mi takovým způsobem odcizil a tolik mě zranil, že mi to připadá nereálné, ale samozřejmě mi všechen blízký kontakt chybí, komunikaci omezujeme na nutné minimum o praktických věcech. Potřebuji někoho, kdo by se radoval ze života společně se mnou, z aktuálních věcí, ne hledal ztracenou pubertu. Momentálně bych ho nejraději už neviděla, utekla a odvezla někam děti, aby chvíli trpěl. Samozřejmě to neudělám, není to realizovatelné s malým miminkem a starší dcera ho má moc ráda, taky nemám moc vlastních financí, dům je psaný na něho, k rodičům jít nemůžu. Musely bychom do drahého pronájmu, já do toho nemám řidičák a moji rodiče také ne, takže je to zkrátka velmi prakticky složité teď odcházet, přestože mi to moje zhrzené srdce neustále našeptává...😖
Jaké máte zkušenosti? Má to smysl dál v podobné situaci, už jen kvůli dětem? Mám zatnout zuby a fungovat dál, aspoň do té doby, než začnu pracovat? Mám pocit, že už mu nikdy nemůžu věřit...Manžel se rozvádět nechce.
Ahoj, je mi lito tvé situací .Manžel by měl tě podporovat nejen finančně ale i morálně..což on nedělá .Myslím si že pokud i nadále budeš to vše trpět nic se nezmění.Bohužel člověka se nedá změnit.Radím ti se s nim rozvést ať platí alimenty..nějak ti pomůžou rodiče ,východ je vždy..Ale žít s ním a trapit se to nestojí za to.Jsi silná a odvážna jestli dokázala tolik let žít a mit takovou zátěž ..dokážeš to samá i když je to náročné jen se ničeho neboj.Vše bude dobře.
Já bych možná první zkusila vyrazit ven s jiným mužem. Jen tak na véču nebo do kina. Když už nic jiného, tak aspoň vypadneš mezi lidi a přijdeš na jiné myšlenky. A uvidíš, co na to ten tvůj. Jestli mu to bude totálně jedno, tak o tebe nestojí a vykašlala bych se na něj. Nemáš zapotřebí se nikoho doprošovat. To on by měl po tom všem. Chápu, že je to složité, když máte dvě malé děti, ale vždycky se to nějak udělat dá a pokud máš rodiče, kteří ti jsou ochotní pomoc, tak to zkus nějak vymyslet. I bez řidičáku se dnes už dostaneš víceméně všude 😉
Zařiď si alimenty, ať na tebe a na děti manžel aspoň platí a ty budeš moc zase konečně začít žít a ne se takhle trápit. Držím moc palce, ať z toho co nejdřív najdeš východisko 🍀
On se rozvádět nechce,ale tebe takhle ponižuje. Je nevybouřený,možná chyba že si neužil víc,než jste se poznali. Být tebou,začnu zjišťovat,jak s rozvodem,půlení majetku,výživné na děti a pak mu to hezky předložit. Díky tomu,že mu to pořád odpouštíš,tak ho vlastně utvrzuješ v té jistotě v tobě. Tak mu to trošku osol a sama pak uvidíš. Ty se uklidníš že nebudeš úplně na mizině a jemu ukážeš,že voda přetíká. Ukaž také svou sílu.... Držím ti moc palce 🍀
pokud máte jen trochu síly, tak vydržte a zůstaňte. Já bych tu rodinu nebourala. Sama na sobě vidím, jak se dokáže vztah posunout, když už nejsou děti úplně malé, a taky z odstupem času vidím, jak je důležité pro děti mít oba své rodiče. Jako pokud jste schopná něco překousnout, tak bych to nebourala. Chlapi špatně zvládají tu změnu s příchodem dětí a že vždy žena pečuje hlavně o děti a vše ostatní jde na druhou kolej. i ten sex. mateřská je celkově šílené období. Ale zanedlouho zahodíte kočárek, nebudete kojit a s dětmi se pak dá podniknout cokoliv. Všechno co popisujete, já nevidím jako důvod pro rozvod. Co vám tu ostatní radí, ať se na něj vykašlete a zařídíte si alimenty AŤ PLATÍ TEN HAJZL, to mi přijde fakt přestřelené. Myslete na své dcery. Pokud nemají otce feťáka, gamblera, násilníka, neberte jim ho. Toť můj názor.
@margarethhh taky nemám ráda přehnané soudy a odsudky na patě, kdy dotyční o páru celkově nic neví, ale zeptám se - zakladatelka “překousává” nevěru a další virtuální povyražení už několik let - jak dlouho bys to dokázala “překusovat” ty?
Kdyby šlo jen o problém s “vyčpěním” vztahu, pocitem, že už se nemáme rádi, pocitem vyhoření, nesouznění a možná o jednorázovou nevěru, kdy by měl druhý alespoň náznak snahy to “vyžehlit”, a na vztahu pracovat, bezvýhradně bych s tebou souhlasila, ale takhle?
Nejde o “mstu” hajzlovi chlapovi, ani o to “ukázat mu, o co přichází”, ale o kolik musí žena slevit ze svojí důstojnosti v zájmu udržení vztahu?
@drakenn no, já za tím smutným příběhem žádnou ho bu za druhým dítětem nevidím. A z čeho jste usoudila, že byl chudáček odsunut na druhou kolej, to mi teda taky není úplně jasný.
@ejmate jo, tohle se mi líbí. Když ho neprobere tvoje "rande" s jiným chlapem, tak se řiď vetou: kde není zájem, není o co stát..... A uteč, nebo se utrapis. Nicméně tu léčbu šokem bych ještě zkusila.
@merylinn80 V současné době to je nereálné, není kdy ani s kým, ale myslím si, že by to pro něho skutečně šok byl. Ale spíš více v tom smyslu, že by to ode mě nečekal.
@jasione To je právě ono. Třeba by zjistil, že i ty se umíš bavit s opačným pohlavím, že ti to nedělá sebemenší problém a že si bez něj poradíš. Nu a chytrému napověz a hloupého trkni, jak se říká...
@rencinka87
@margarethhh
Právě to mi běhá hlavou...co je více sobecké řešení - zůstat//udělat zásadní rozhodnutí a rozejít se. První varianta - žít jen pro děti, bez partnerské lásky a obětovat se - to je určitě realizovatelné a děje se to asi celkem často - myslím si, že schopna bych toho byla. Ale otázka, za jakou cenu. Taky nejsem zastánce toho, že se pár při první krizi rozejde, ale teď mi přijde, že ta cena je příliš velká a že by se to podepsalo na mé psychice (podepisuje)...Přestože se dokážu radovat "z mála" a na to špatné zapomenout, žít dlouhodobě bez partnerské lásky je přecejen smutné. A pořád se zmiňuje příklad pro děti, myslím si, že to opravdu význam má a sama se přistihuji v tom, že opakuji stereotypy své mamky v tom, jak se chovám ke svému muži...
Druhá varianta je krok do neznáma se zavázanýma očima a nejde ho udělat okamžitě. Znamenalo by to velký stres pro mě i pro děti...ale představit si to asi dokážu.
I horší situace se myslím dají překonat, ale musí zde být základní úcta k druhému a hlavně láska @elencze Jestli ho stále miluji, nedokážu říct. Před rokem, kdy tato krize začala (nepočítám odhalenou nevěru před téměř 4 roky), jsem se sama sebe ptala a došla jsem k tomu, ano, miluji ho a strašně mě jeho chování zraňuje. Ale jak se ke mě celou dobu choval, mě asi tak vydeptalo, že jsem otupělá a částečně rezignovaná a ani už pro mě není aktuální zjištění takový šok. Pokud by se ale začal snažit mě "získat nazpět" nebo se alespoň chovat tak, jako se choval před dětmi, dovedu si představit, že bych si byla opět jistá, že to je láska. Momentálně to tak necítím 😢
@jasione nemusí být s kým jít. Oznam mu, že si chceš vyrazit ven, nebo jen že něco máš, nebo nevím jak spolu mluvíte, aby hlídal deti. Ty se na to jen musíš připravit tak, aby mu bylo jasný, že jde o chlapa. Líčení, sukýnka, podpatky... Prostě rande. Pak si někde sednes na Cafe a vrátíš se co nejdyl budeš moc. A může ceknout, mu normálně řekneš, že se zařizujes po svým, když už do tebe není zamilovaný a nevzrušuje ho. Jako jeptiška žít nechceš a s ním už intimne taky ne.
@jasione Je třeba si uvědomit ještě jednu věc.. Mluvíme o tobě, čeho ty jsi schopná nebo ne, jestli miluješ nebo ne, ale musíš vzít v potaz i druhou stranu..
To, že tvůj muž teď tvrdí, že se nechce rozcházet, neznamená, že k tomu nedojde. Ty jsi třeba připravená “obětovat se a žít bez partnerské lásky”, ale bude takhle žít i tvůj muž? Dalších dvacet, třicet let?
Neříkám, že to tak bude, ale z toho, cos psala, nevidím sebemenší snahu tvého muže o jakoukoliv změnu nebo nápravu.
Jinak k těm návrhům jít ven, jakože s jiným chlapem - neříkám být závislá na svém muži, to určitě ne, ale tohle umělé vyvolávání žárlivosti mi přišlo vždycky dětinský. A ano, asi by byl v šoku a možná by i změnil chování, ale podle mě jen z “majetnických” důvodů..
@rencinka87 Právě. On se momentálně staví do role jakéhosi mučedníka, který rodinu nerozbíjí. Máme mezi blízkými kamarády 2 případy, kdy muž odešel a nechal ženu samotnou s dětmi, i když ho prosila, a manžel to celkem odsuzoval. Já jsem samozřejmě ráda, že má nějakou zodpovědnost, ale on má pocit, že se ještě "drží", když si to, co mu schází v našem vztahu, nekompenzuje fyzickou nevěrou. Ovšem mě by asi méně ranil nějaký vztah založený jen na sexu, než to, že vyznává lásku jinde.
@jasione podle toho co píšeš, jsi rozumná ženská, která nepálí mosty na první dobrou, což je hrozně důležité.. tvůj muž toho ale očividně začal zneužívat, má pocit, že mu to prostě projde a vrcholem všeho je, že to vlastně hází na tebe, že on v podstatě nepodváděl, takže za případný rozpad rodiny můžeš ty... Kecy, že mu chybí city a že ho nepritahujes, to jsou jen dalsi aliby, kterými se snaží obhájit své ubohé chování... Je to hodně velký slaboch.. chápu, že nechceš bourat rodinu, taky si myslím, že to nemusíš dělat hned.. zařídila bych se pro sebe, žádný full servis, praní, žehlení, zapřahni ho do péče o děti, chod ven s kamarádkama, ukaž mu, že ho vlastně nepotřebuješ.. dej tomu všemu čas.. míč je na jeho straně, to on udělal chybu, nenechej to na sobě, vždycky mu ten míč zase vrat s tím, že takhle ne, že to on je ten co podváděl a všem ublížil, a že to jestli zůstane rodina pohromadě, závisí na jeho chování k tobě!!!
@rencinka87 mne to taky připadá dětinský.Vyrazit si s kamoskama je dobrý nápad , ale s jiným chlapem mi to přijde jako oko za oko.
Podle mně máš čas si rozmyslet co dál.Nikam nespěchej.Zaprahni ho do péče o děti a jdi třeba ke kadeřnici nebo s kámoškou do kina.Drzim palce.
@jasione U nás doma: Babička dědovi celý život tolerovala všechny jeho vrtochy, lenost, to že nic neudělal a jen poroučel, skákala kolem něj. Chodili spolu od 16, první velká láska. Brali se ve 20, záhy nato babička přišla o první dítě, další se jim nedařilo asi sedm let, pak se narodila mamka a o necelý tři roky později strejda. V době těhotenství se strejdou přišel manžel dědovy kolegyně z práce, že mu spí s manželkou a jak to budou řešit.
Babička to všechno překousla. Věděla, že to asi nebyl jediný případ, ale nepátrala, žila pro rodinu.
Když bylo mámě cca 21 a strejdovi 19, děda přišel s tím, že odchází, že se zamiloval, našel si o dvacet let mladší ženu s dítětem, spálil mosty a bylo. Já ho pak viděla v životě asi třikrát.
V době rozvodu už s mámou žil můj táta - opět první vážný vztah. Strašně dědu odsoudil a prohlásil, že by mámu nikdy neopustil. Přišlo neplánovaný těhotenství se mnou, svatba, stěhování do bytu, mezitím oba dokončili VŠ, narodila se ségra, táta začal pracovat pro velkou mezinárodní firmu a “dělat kariéru”.
V mých devíti a ségřiných čtyřech letech prodělal rakovinu varlete, máma při něm stála celou dobu, pečovala o něj, spala s ním i v nemocnici.
Půl roku na to odešel za “spřízněnou duší”. Dohnal ho strach, podíval se smrti do očí, zjistil, že mu je 33, má dvě děti, 15 let stejnou ženu a co dál?
Se spřízněnou duší (o deset let mladší) vydržel rok, byla to panovačná hysterka, která nás nesnášela. Našel si novou ženu a s tou žije od té doby, má další dvě děti, kluky.
Změnil se hodně, změnila ho kariéra, peníze a ač ho máma tehdy doslova přemlouvala, ať kvůli nám neodchází, čekala, doufala, několik let se z toho dostávala a od té doby je vlastně sama, je nakonec ráda, že to tak dopadlo, protože tak, jak se začal chovat, jak ochladl, jak mu to bylo jedno a hlavně jaký má teď životní styl, to by nebylo nic pro ni.
Tak to jen ukázka, jak to může být a já si díky tomu o mužích velký iluze nedělám - obzvlášť hlášky typu - to bych nikdy neudělal.. stačilo pár let.
@rencinka87 Ach jo, to jsou příběhy. Kolik navenek fungujících rodin asi něco podobného zažívá. Nedělám si iluze, že to v minulosti bývalo lepší, spíš naopak, rodiny se udržovaly nejen kvůli dětem a společenským konvencím, ale i čistě kvůli existenčním otázkám, v době, kdy neexistovaly alimenty prostě ženám asi nic jiného nezbylo. Mně manžel často říkal, že já se mám, že si jedu na mateřských hormonech a bezpodmínečné lásce, on to nemá, musí si to vystavět sám a je pro něho tedy těžší se přizpůsobit životu s dětmi...Uznávám, že přizpůsobit se této změně je pro muže obecně těžké, tím ale nechci obhajovat to, jakým způsobem ten můj řeší krizi spojenou se založením rodiny :(
@codal Ano, ať už záměrně nebo ne, mám taky někdy pocit, že se mě snaží "vydeptat" a dohnat k nějakému rozhodnutí, na které on je příliš zbabělý. Ale nerada bych mu křivdila. Každopádně my jsme si nepřestali rozumět, a i když se k sobě poslední rok nechováme dobře, podstata je podle mě jeho pocit, že už mu ujel vlak a nic ho nečeká, neví, co dál...tak se to snaží najednou dohnat. Několikrát jsem mu vyčetla, proč se tak začal chovat až s dětmi, ale je to celkem jasné...je to pořád dokola o tom samém 😢 Servis mu nedělám už od porodu, protože to fyzicky ani moc nejde. Máme teď od minulého týdne tichou domácnost, čekám, že se aspoň omluví, ale on to ví, že na to čekám a schválně nic neříká 🙈
@jasione pocit ujeteho vlaku má hromada chlapu,zvlášť když se usadí moc brzy a třeba s první láskou... Děsivý je,že on ví,že ty čekáš omluvu,ale odmítá se omluvit..jakoby si fakt vůbec neuvědomoval,jak moc ti ublížil a že to co dělá opravdu není v pořádku..bohužel znám dost chlapů,kteří nedokážou převzít zodpovědnost za své chování včetně mého prvního manžela.. u nás v tom nebyli děti,ale jinak to bylo dost podobné..ten mě podvedl a rozešel se se mnou,ale místo toho,aby řekl,je mi to líto,zamiloval jsem se,omlouvám se,tak řekl,že se mnou to bylo tak těžký a hrozný,že si za to vlastně můžu sama..ani špetka pokory nebo úcty k někomu s kým strávil deset let života..já netvrdím,že to celé byla jen jeho vina,já jsem přiznala své chyby,ale on ne,on byl prostě hrozně nešťastný,tak na to měl právo..a takových chlapů mám kolem sebe několik jak přes kopírák,hodí to na manželku,oni chudáci byli nešťastní, nikdy to sice neřekli nikdo nic neudělali pro nápravu,ale špatná je ta žena...je to hodně smutné,ale bohužel realita:(
Ach, zažívam něco podobného. Je mi 31let, spolu jsme 11 let a manželé necele 4 roky. Jsem jeho
druha partnerka v zivote. Máme jednu dcerku (2,5r), při snaze o druhé dítě si začal pravidelně psat s kolegyní v práci- tou dobou jsem to netusila, když jsem po 4m otehotnela a následně v 11tt potratila, oznámil mi dva týdny na to, že asi rozvod, že chce někoho jiného. Následně se přiznal, že s ní už i na firemnim večírku spal. Já znicena, zlomená a zrazena. Do té doby naprosto stastna, těšící se na nasi rozrůstající se krásnou spokojenou rodinu. Pak ale otočil, že nás nechce ztratit, že si neuvedomil co má, dokud to téměř neztratil. Ale že další dítě už nechce a že když budeme mít pravidelně sex (myšleno každý den, do té doby 3x tydne) nebude mít ani myšlenky na jiné. Bylo to ber a nebo nech. Nabídka věrnosti za podmínek a to, že bych si případně kvůli jednomu blbovi nechala ujít šanci mít ještě někdy dítě mi nevyhovovala a navrhla jsem poklidný rozvod. Jenže vyplulo na povrch že se dostal do nějakých psychických potíží, bral antidepresiva..naprosto o tom odmítal mluvit, ale vyrozumela jsem, že přemýšlel o sebevraždě. No prostě nerozvedli jsme se. Je to už 8 měsíců a u mě neni den, kdy by mi neprojelo hlavou, že mě takhle podle podvedl v te nejvíc citlivé době, jakou jsem za svůj život prožívala. Vlastně s tím vstávám a večer špatně usinam. Čekám na nástup do práce a stále si čekám jestli nebude nějaké zlepšení. O žádné pokračující aférce nevim, jen se to ve mě tak strašne pere, že to pomalu vzdávám a s myšlenkou, že pokud mám potkat někoho nového, vzhledem k mému věku a touze po druhém detatku, cítím, že je na rozhodnuti nejvyšší cas.
.
@janablizka Děkuji. Pro mě jen si připusit rozchod po tolika letech je chůze po značně tenkém ledě i kdyby v tom nebyly 2 děti 😢