Dá se vyjít se 6000 Kč rodiče+miminko?

anděl.Tak to jo.To bych taky čekala. 😉 Jinak my jsme jako 5ti člená rodina vyšli s 18000kč měsíčně...Máme lux.elektrospotřebiče,oblečení a nové auto na leasing.A šlo to.Ted je to teda lepší o moc...Člověk si rychle zvykne na víc peněz. 😅

gabi.A,malá ještě nezkouší chodit??Mě Nelča chce na nohy pořád. 🙂 Jinak na MMB nakupuji taky.Ale hlavně NEXT,HM a TOPOLINO.Nekupuji toho moc,ale kvalitní věci. 🙂

jaa: No vidíš, a my bysme ze 17 nevyšli ani dva (teda s hypotékou). Aspoň si to neumím představit a zkoušet to radši nebudu. 😅 Jo jo, člověk si vždycky myslí, že ušetří když má víc peněz, ale většinou to tak není, rychle si zvykne a na šetření zapomene. I když my se teď fakt snažíme.

anděl.Myslím,že vyšli.Fakt se to dá.Navíc by ti šla ještě mateřská.Tak by bylo kolem 24-25000.To my jsme chodili do práce oba a měli těch 15-18000kč.Navíc máme 6 mob.tel.s paušály a ještě jsme do práce jezdili busem.+pojistky,stavebko,fond údržby,elektř,voda,topení.A dokázala jsem tak 2-3 tisíce ušetřit. 😉

jaa: No bylo by to asi hodně na těsno. Jen minimálně 10.500 by byla hypo + bydlení. Já vím, že s rodičákem by to bylo ok, jenže bydlet je potřeba už předtím. No a já jsem teď v takové bezprizorní situaci. Konec školy (ještě mám před sebou rok jedné, kterou si platím, dálkově) s prací je to u nás nic moc, nevím co bude a jak bude a probírám to kolem a kolem.

andel.nějak bylo a nějak bude.Věř,že nikdy to nebude ideální.Ale bydlení to chce své. 😉 Co třeba byt na vesnici,nebo malém městečku?.Tam se dají sehnat levnější byty. 😉

jaa: No to jo, jenže manžel by musel dojíždět a nemáme auto (ani na něj teda). A celou rodinu máme tady a já jsem hrozný maminčin ocásek. No a já na vesnici ne e. Takže se uvidí no, co bude po létě.

Já bych radši dojížděla busem a měla mimčo.Zkuste si o tom s mm promluvit. 🙂 A,až budeš mít malé,tak už tě to domů k mamce taky tolik nepotáhne.Budeš mít svých starostí a práce dost a dost. 😉 Já jsem taky na vesnici nechtěla.Ale výhodou je,že je tu veškerá občanská vybavenost.No a hold musíme všude dojíždět. ☹ MM bude dojíždět za prací,až do Norimberku.A,to už je dálka.Takže nějakých 10km do práce je dost zanedbatelná obět...Radši to momčo.

ahojte 🙂
tak to ja bych sla na vesnici hned 😵 😵 😵
jinak my mame teda prumerne prijem min nez 18000, z toho platime najem 8000, internet,telefony, malyho, nase studia,domacnost...a jeste jsme nasetrili docela slusnou castku na svatbu...a to vazne nijak nestradame, kdyz neco chceme tak si to doprejem, malej chodi hezky a znackove oblecenej, my taky....a doufam, ze brzo pribyde jeste jedno miminko a nebojim se, ze bysme to financne nezvladli...da se, ale musi se chtit 😉
andel, jednou se budes muset pustit mamincinych sukni a myslim, ze vek uz bys na to mela 😅

jaa: do Norimberku, tak to je fakt dálka, to teda dojíždění půl hoďky je proti tomu úplné nic. S těma botičkama máš pravdu, je to mazec, taky nás to čeká - až se teda rozhodne chodit, což doufám nebude v nejbližší době 😅

majatob
Taky s tebou souhlasím.Musí se chtít a jde vše. 😉
Já mám holky čtyři a,když si vezmu,že by se všechny vdaly a nastěhovali by se nám do našeho 3+1,tak to bych je hnala.Řekla jsem jim,že dokud budou studovat střední,tak jim budem pomáhat.Dál,už si musí pomoci každá sama.Každá může dál studovat dálkově.Navíc má každá spoření.To mají do začátku.Hold,každý štěstí strůjcem svým...A,doufám,že déle,jak do 19let ,max 20,doma už nebudou. 🙂 Ráda si pochovám vnoučátka,ráda uvidím holky,ale bydlet s nima s dospěléma,to ne.

janay.To je dálka.Asi 350km.

Jinak malá ti už může začít běhat každým dnem.Tak okoukni botky. 😉

andelka: Chodíš do práce, když studuješ dálkově?

nunaček.Já myslím,že nechodí.Psala,že bude schánět práci...

jaa: Hehe, něco podobného mi řekli mí rodiče, akorát trochu modifikovaně. Že mě budou podporovat i na výšce, ale ať si nemyslím, že bych jim ještě ve třiceti visela na krku. Bydlet tam ještě s někým - leda jako hodně velký nouzov.
No, nemuseli mít obavy, odešla jsem v 19 🙂

jaa: No manžel dojíždí do práce už teď, ale jen MHD, do školy jsme dojížděli oba dva, 30km. Jako, nevím no. přemýšlela jsem, kam se přestěhovat aby to všem vyhovovalo a došla jsem akorát k tomu, že nikam, ale zůstat tam kde jsme, protože ani vesnice ani menší město u Ostravy nic neřeší.
Já vím, taky se těším na vlastní rodinu a vlastní domácnost, psychicky jsem od mamky odpoutaná už dávno, ale my máme mezi sebou těsné vazby a to bych zpřetrhat nechtěla. A už vůbec ne v době, kdy budeme mít malé děti.
No já jsem si taky nemyslela, že to bude jak to teď je, ale člověk míní a život mění. Dneska si říkám, že jsme měli jít do malýho pronájmu po svatbě, ale teď už si říkám, že to nemá na tu chvíli cenu. A aspoň máme něco našetřeno.
Jinak za svobodna jsem si školní záležitosti platila z výživného a jinak jsem byla s mamkou. Brigády byly o prázdninách, měli jsme hodně blbý rozvrh a já jsem byla poctivec co je ve škole celý den kvůli dvěma přednáškám. Doma jsem bydlet musela, koleje by mi nedali a priváty byly drahé.
nunacek: Nechodím, za 3 týdny mám státnice. Poslední rok toho dálkového bych měla dělat při práci.
Jinak s náma je to všechno dost na dlouhé lokte. I kdybych něco vymyslela, propočítala, s tím, že to risknem a nějak prostě žít budem i z mála, tak narazím na manžela, který nemá rád změny, u nichž neví do čeho jde a nemá jistotu dopředu. Všechno dlouho promýšlí ze všech stran.
Tahle alternativa byla původně nouzové řešení a teď ji berem jako provizorní řešení.

Prostě jsme každá jiná, no 🙂
My jsme třeba šli do malého pronájmu po svatbě, i za cenu, že ušetříme minumum. Ale pro nás (hlavně pro mě) bylo dost důležité bydlet ve svém, od začátku si vše zařídit tak, jak chceme my, nenechat si do ničeho mluvit, ale také nespoléhat příliš na pomoc druhých. Jako našetřeno taky máme, to jo, ale ne z momentálních příjmů.
Miminko jsme nepromýšleli, přišlo samo, kdybychom to promýšleli moc, kdoví, k čemu bychom dospěli. Muž by byl asi taky toho názoru, že spíš po škole, a já bych bláznila, protože bych na jednu stranu chtěla mít mimčo a na druhé studovat nebo pracovat.
a to je otázka, co je žít z mála, no...

Janey, přesně, kdyby jsme to promýšleli až moc, tak asi vůbec nejsu těhotná. Prostě jsme si řekli, že vysadím prášky a uvidíme. Upřímně - nepočítali jsme s tím, že se zadaří tak rychle, takže školu dodělám max. s bříškem nebo budu státnicovat s malým miminkem. A ejhle, státnicovat budu s ročním dítkem 😅 . A těhotenství (aspoň u mě) je stav plný obav, kdy stále přemýšlím, jestli jsme neměli přece jenom počkat, jak to zvládneme a tak. Ale to bych přemýšlela i za rok i za 5 let.
Myslím, že žít slušně jde vždycky. Předtím než jsem pracovala jsme žili pouze z platu manžela + peněz, které mi dávali naši na dojíždění do školy a vše se školou související. A ušetřili jsme dost. Teď ušetříme samozřejmě ještě víc, ale přišla mi poslední výplata, takže s mateřskou ušetříme míň, ale i tak si myslím, že budeme žít dost slušně.

blka: tak tak, zadařilo se nám poněkud mimo plán 😅 ale jsem za to strašně moc ráda, malá je sluníčko 😵
Taky jsme předtím, než se malá narodila, žili z manželova platu, občas něco poslali rodiče, i když jsem nechtěla, + občasné brigády, ale nic moc, protože jsem byla těhotná, takže maximálně peníze za článek do časáku. A s rodičákem jsme si polepšili. Teď máme tak 20 000 čistého. 🙂

Já taky vím, že pak budu ráda, jen prostě ty obavy jsou asi normální. Já jsem ty peníze od našich taky nechtěla, ale těžko se to vymlouvá.
My si s rodičákem teda "pohoršíme" jak všichni, ale taková hrůza to nebude. Jak budu mít velkou mateřskou netuším, takže to nevím, jestli si "pohoršíme" nebo ne. Ale nejsme nějak nároční, že bysme museli jezdit třeba 1x týdně do restaurace na oběd, pořád si kupovali nějaké oblečení a tak. Jen sem tam si manža koupí něco dražšího na sport, do auta, k počítači. Ale to je potřeba si jednou za čas udělat radost 😉 . To spíš já su takovej šetřil šetřivej 😀

janey: to máš pravdu, že každý jsme jiný. Můj muž kdysi říkal, že jsme možná až příliš zodpovědní, že on by nemohl být ani podnikatel, protože by neunesl tu nejistotu a riziko. On to potřebuje mít xkrát propočítané a prověřené. Já bych měla mimčo klidně hned, riskla bych to i bez praxe, věřím, že bych dokázala hospodařit i s méně penězi a že bychom to zvládli. Jenže - do toho by muž nešel. A já ho k tomu nutit přece nebudu. 😒

blka - my jsme si polepšili, co je lepší plat nebo plat + rodičák 😀 mateřskou jsem ani neměla, protože jsem student denního studia. Taky si myslím, že nejsme nároční, neutrácíme nějak za hadry, kosmetiku, koupíme si něco, pokud je to opravdu potřeba nebo pokud se nám to extrémně líbí 🙂 a samozřejmě občas jsou mimořádné výdaje (teď se nám pokazil ohřívač vody). Je pravda, že když jsme měli jen manželův příjem, možná jsme měli trochu větší výdaje než příjmy (muž taky teprv nastupovat, takže plat jako absolventovi nic moc, i když je vš), naštěstí měl manža dost peněz na účtu, co mu chodilo během školy jako stipendium (on to borec všechno škudlil, já bych to možná roztočila, ale on je zodpovědný 🙂 🙂 )
To spíš já skáču občas do všeho po hlavě 😀
Andělko, tak pokud je to tak, že muž se na to ještě necítí (resp. čeká na příznivější okolnosti, než jaké se mu jeví teď), rozhodně děláš správně. Nebylo by fér muže do něčeho nutit. To pak nedělá dobrotu. Na tak důležitém kroku byste se měli oba shodnout (teda, já taky nejsem ideální případ, ale my jsme to s mužem měli jakž takž vyřešené, akorát výsledek přišel dřív 😀 )

janey: No já se snažím se na to moc neupínat a soustředit se na státnice a následné hledání práce. A taky mám ještě tu jednu školu do příštího května a vím, že oni moc nechtějí zkoušet (při závěrečné zkoušce) holky co jsou těhotné (asi se bojí aby jim tam nepotratily nebo neporodily či co), to pak jde přerušit. Takže mám důvody i tyhle, proč ještě počkat. Jen doufám, že si pak muž zas něco "nevymyslí". Včera mi řekl (když jsem zas měla miminkovací náladu), že napřed státnice. Jako dobrý, no, ty mám za 3 týdny. Myslím, že další stupeň po státnicích bude - napřed práce - napřed smlouva na neurčito - napřed hypo - napřed zařídit byt - napřed já nevím co, vždycky se dá něco najít. Vím, že rodinu taky chce, ale bojím se toho, že se té megazodpovědnosti nezbaví. Občas mi to připadá jako - "a pak samá pozitiva a sociální jistoty" (víte jak to myslím)

Jany, tak já studuju dálkově a k tomu jsem doteď chodila do práce, takže já budu klasický model mateřská - rodičovská.

Andělko, řekla bych, že tvůj muž není připravený na tu zodpovědnost, co s mimčem přijde, ale to nebude nikdy. Ani když bude hypo, zařízenej byt, atd. atd. Tak jsem argumentovala já svému muži 😀 . A připravená si rozhodně nepřipadám ani teď, kdy bych už asi být měla 😅

blka: Já mám občas pocit, že není připravený na jakoukoli zodpovědnost. Protože většinu věcí zařizuju a vyřizuju já, já mám na starosti tyhle "přízemní" věci. Ale to jsem věděla vždycky, že nepříjemné věci odkládá, úřady nesnáší, změny nesnáší, konečná rozhodnutí jsem vždycky dělala já. Jenže mimčo si sama asi nevyrobím, že? no to bude fakt vtipné léto, budem muset hodně věcí rozseknout.
Jako kdybych došla zítra dom a řekla : Drahý, objevila jsem, zařídila jsem pronájem, za týden se stěhujem, propočítala jsem to a vyjdeme, tak mi asi řekne jen: Tak jo. 😕

Hmm, Andělko, tak možná je to pro něho tak pohodlné. Manžel taky dřív nic nevyřizoval. Vše jsem musela já nebo jeho rodiče. Teď už je to lepší, ani nevím, kdy ten zlom nastal 🙂

Andělka: jasně, zodpovědnost je rozhodně třeba, nést následky za své činy atd. Taky snažit se připravit dítku vhodné podmínky, nepřivést do nějaké skoro bezvýchodné situace. Tvůj manža je zodpovědný a asi hodně konzervativní, když nesnáší změny (úrady nenávidím taky, ale kdo je miluje, že 😀 )
Ale bacha na to, aby to nedopadlo tak, že on si zvykne na určitý standard, svůj systém a klid, který jde s miminkem někam do kelu, změní se prostě všecko, a aby ho to neodrazovalo čím dál tím víc. Aby pak neargumentoval jen logickými věcmi (větší byt atd.), ale dalšími věcmi, které budou spíš výmluvy. Dítko nepotřebuje jen zodpovědnost, ale hlavně flexibilitu, schopnost povznést se nad určité věci...
Třeba nám řekla jedna blízká osoba, že je fajn, jak ted máme malou a nevadí nám, že se nám život překopal, částečně ji integrujem i do našich původních věcí (stále hraju s kapelou), jezdíme na výlety, je mi jedno, že tu mám na zemi roztahané věci, chlap to taky bere s humorem atd. Oni jsou o deset let starší ode mě, mimčo zatím nemají (ne že by nechtěli). A že mají strach, že už nebudou tak akční, flexibilní jako my, že už si tak nezvyknou na ten překopaný život, půjde jim to víc ztuha. Ono je těžké asi po deseti letech klidu a zajetého života přijmout miminčí uragán 😀 Připravený prostě člověk není nikdy 😀 ono si to totiž bez mimča jen těžko jde představit 🙂 🙂
MOžná mi připadá, že tvůj mužík spíš couvá, děti sice chce, ale v hloubi duše se jich spíš bojí. Já nevím, kdyby to moc oddaloval, já bych si s ním asi vážně promluvila, že jsem vyšla vstříc jemu, tak aby trochu vyšel vstříc on.
Já třeba chci mít víc dětí, a začínat někdy po třicítce už je takové o ničem, asi bych už pak na to neměla síly a plánovaný počet třeba zredukovala.

blka: to je škoda že nevíš, taky bych to potřebovala "zlomit" 😀 ☹
janey: No já jsem taková, že když něco chci a je na to akce (v obchodě), tak nelením a zajedu si pro to (on ne, když se mu nechce, tak ani kdyby to měli zadarmo, tak tam nejede). Když mám v hlavě místo dovolené, tak si předem zjišťuju informace a včas si vyberu pobyt a zamluvím ho (on má pořád času dost a pak musí řešit komplikace, které tím nastanou). Když vím, že pojišťovna proplácí permanentky na bazén, tak si to jdu vyřídit a vyběhat, protože se to vyplatí (on ne, jedině když už půlku zařídím já). Teď už několik měsíců dáváme do kupy novou smlouvu na pojištění a spoření, ale protože se není schopný rozhodnout a dotáhnout to do konce, tak se to pořád oddaluje a já na to pořád myslím. Všechno dělá a zařizuje na poslední chvíli. Já se snažím mu dávat postupně jednoduché úkoly, nezatěžovat ho moc, projevit důvěru a dát mu na všechno dost času, ale už mě to přestává bavit. Než bych s ním něco řešila, tak jdu a udělám to sama a pak jsem na něj naštvaná a on chudák neví proč.
Já bych taky měla radši mimčo dokud jsme takoví rozlítaní, neuvelebení, kdy se ještě dokážem přizpůsobit. Takhle dopadli moji blízcí příbuzní, že pořád čekali to a tamto a teď je jim kolem 40 a dítěti se k nim jaksi nechce.
My jsme taky chtěli mít původně víc dětí, ale vzhledem k finančním, biologickým i bytovým možnostem jsme to zkrouhli na dvě.

andělka: tak to já jak kdy 😀 něco musím mít hned (spíš to jsou ale věci, co mě baví + třeba věci na autě, tam na to dost dbám), jiné věci (třeba konzultace s ženskou ze stavebka) furt odkládám. Spíš jsem bohém než pořáník (když se tak koukám na věci kolem sebe 😀 😀 😀 😀 )
S chlapem jsme si taky některé věci museli vyříkat (třeba on se o hodinu opozdil z práce a nechápal, proč zuřím, já jsem jen chtěla, aby poslal sms, že se zdrží) a teď to jakž takž funguje.
S tím, že jsi pak naštvaná a uděláš to sama, znám. Taky jsem po muži chtěla, aby koupil nové pneumatiky a prosila jsem, vyhrožovala, nadávala a brečela skoro rok 😀 radši by si to člověk fakt udělal sám... ale zas nechci, aby to dopadlo jak u nás doma, mamka byla tak perfekcionistická, že když jsem cokoli dělala, vše mi zkritizovala a předělala, nebo to rovnou udělala místo mě, pač já bych to udělala špatně. A to pak člověk prd umí a taky trochu spoléhá, že to za něho vždycky někdo oddře.
S tou smlouvou je to dost důležité, ne? Zkus se nějak víc dohodnout... Já jsem to s těma pneumatikama, co furt nekupoval, chtěla udělat tak, že bych do toho auta prostě nesedla. A on by je koupil, došlo by mu to, ale já jsem tenkrát povolila... s dovolenou - možná bych pak udělala něco radikálnějšího - at má dovolenou na starost on. až nepojedete nikam, třeba mu to dojde 😅

janey: No tak koukám, že i jinde jsou vtomhle třecí plochy. Taky ho asi brzy nechám v něčem vymáchat čumák, jak se říká. Horší ale je, že pokud se bude jednat o něco společného, tak než bych čekala, tak to radši vyřídím já, pro jistotu. Jsem zvyklá, že mamka dělala všechno sama, později si ke všemu přibírala mě, abych to taky uměla. U manžela dělali všechno rodiče.
Už jsme se o tom bavili, říkala jsem mu, že jsem si nepředstavovala, že budu tyhle věci dělat já, že já mám být srdce rodiny a on hlava, že nemůžu být obojí. že dokud nechodím do práce tak to jde, mám na to čas, ale že až budu chodit do práce nebo budeme mít děti, tak že to takhle nepůjde a že nechci aby si na to zvykl a pak se divil. Vypadalo to, že to uznal a pochopil, ale jaksi skutek utek.
Teď se mu rozpadly boty, našla jsem od nich lístek, tak ho zaúkoluju ať je jde reklamovat. a jsem zvědavá, kdy to vyřídí. Zvlášť, když jsou to jeho boty. 😅

Přesně tak. Taky mám někdy máslo na hlavě a muž taky. Takže se to teď snažíme změnit.
Protože jak pak máme naučit Kristýnku, že když příklad rozbije vázu, tak ji jednak sklidí a pokud bude starší, rovněž uhradí částečně ze svých peněz? Nebo když rozlije vodu, že ji po sobě prostě utře?
A ne že odpozoruje to, že maminka bude lamentovat a nadávat, ale pro ten hadr zajde a vytře to sama? Nebo že tatínek kašle na věci dlouho, maminka taky není spokojena, ale žádné kroky k nápravě se stejně nedělají? Ony ty děti pozorují víc, než myslíme 🙂