Miminko a 7leté dítě-vnímáte emoce k oběma dětem stejně?

astra11
1. led 2015

Ahoj všem,
zaobírám se kacířskou otázkou. Vycházím ze svého stavu, kdy pozoruju, že vnímám své dvě děti jinak. Starší dcera má 7 let a druhé je miminko půl roku.
Pozornost je mezi ně rozdělena z hlediska emocí nerovnoměrně - miminko zaujímá mojí pozornost více a starší dceru beru jaksi už jako samozřejmost. Jenomže s tím se pojí emoce a já si asi vyčítám, že více emocí cítím k miminku, i když dceři věnuju zase pozornost z jiného úhlu - např. jak se cítí, jestli není smutná (někdy ale asi z důvodu, jestli není smutná kvůli tomu, že moje pozornost je právě směrována víc k mimču), jestli se jí daří ve škole, ....tj. vlastně jak se má asi víc duševně.
Ále k miminku - no to je samé ťu ťu ňu ňu.....což je asi logické, ale zabírá to prostě víc emocí a já si pak všímám, že k mojí dceři už toto nedokážu tak cítit, přesto ale vím, že stejně potřebuje pomazlit (což dělám, ale je to jiné než s mimi), že potřebuje taky můj kontakt a pozornost, což pořád kontroluju jestli to všechno má, až si ale připadám, že je to až umělé jak se to snažím všechno mít pod kontrolou.
Tak vznáším otázku , jak cítíte emoce vůči více svým dětem, jestli se nějak vyvíjely a jak svoje děti vnímáte každé zvlášť.
Zdravím Astr.

lenynka
Autor odpověď smazal
Zobraz
lrg
1. led 2015

Nemám vlastní zkušenost, ale řekla bych, že je to do určité míry normální, asi jako když máš staršího psa a pořídíš si štěně 🙂 Prostě ty miminka člověka nějak víc pudí se mazlit. A taky si myslím, že to tak zařídila příroda, mimino je na tobě absolutně závislé na rozdíl od starší dcery. Určitě se to srovná a snaž se to neřešit, nebo dcera vycítí, že jsi z něčeho nervózní a bude to ještě horší.

zvirka
1. led 2015

Já řeším podobnou otázku - ale naopak. plánujeme druhé dítě a já mám pocit, že bych už žádné dítě nemohla milovat jako to první. Je mu 4,5 roku a mám strach, abych to druhé neměla ráda méně. já sama jsem 2., mladší dítě, bratr je o 7 let starší. A vždycky jsem cítila, že ho má máma radši. nikdy to sice přímo neřekla, ale z jejího chování to vždycky řvalo. proto jsem měla raději otce, u toho jsem byla na 1. místě a takhle jsme se s matkou odcizovaly víc a víc. bojím se, aby to nedopadlo podobně. Samozřejmě chci milovat oba stejně a i kdyby to nešlo, udělám vše proto, aby to ani jeden z nich nepoznal. Ale stejně jako @astra11 to budu já vědět a bude mě to mrzet, budu si to vyčítat.

pavlapl
1. led 2015

Každé moje dítě je jiná osobnost. Nejstarší 8 letá dcera je velice samostatná a když chce tak za mnou přijde a pomazlí se, popovídáme si a věnujeme se holčičím věcem. Syn je hodně mazliví a když přijde tak si na něj čas vždy udělám. Myslím si že z hlediska citového příchodem miminka nijak nestrádají. Emočně to mám nastavené tak jak zrovna děti potřebujou. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela až teď.

phoebe003
1. led 2015

Já mám děti dvě (dcera 8 let, syn 6 let ) čekáme miminko a nemám pocit, že bych jednoho, nebo druhého upřednostňovala, nebo mezi ně dělila lásku rozdílně. Je jasné, že až se narodí maličká, tak pozornost bude ve většině směřovat k ní, ale to dětem neustále vysvětlujeme, že miminko nás bude všechny potřebovat víc. Ale každý to cítí jinak... Ale každý to cítí jinak. Jinak máme dva pejsky (čivavky) a mám je sice ráda oba, ale každého jinak a upřímně pejska před čubou upřednostňuju, kvůli jeho veselé a hravé povaze. čuba je spíš plachá a tím mne vytáčí. Ale u dětí tohle nepozoruju...

santron
1. led 2015

já to teda měla naopak..po narození miminka jsem se víc upnula na syna a chvíli mi trvalo,než jsem se do miminka zamilovala. Ted je mladší dcerce půl roku a miluju je oba stejně. s dcerkou se mazlím hodně,ta se ještě nebrání🙂 syn je taky velký mazel ,přijde se sám přitulit.

killi
2. led 2015

Já mám dvě děti dcera bude mít 8 let a mladší bude mít rok. Obě děti vnímám úplně stejně. Mazlíme se všichni, starší dcera je šťastná, že má ségru. Krásně si spolu hrají, mají úžasný vztah. S tou starší jsem toho prožila tolik, že si ani nedokážu představit, že bych ji věnovala míň lásky a pozornosti 😉

lenynka
2. led 2015

To jste opravdu ty děti vnímali úplně stejně už při narození?
Já se teda přiznám, že z druhého dítěte jsem měla taky strach, jestli ho dovedu milovat tak jako první.
Když se malá narodila. Tak když jí bylo pár týdnů, tak jsem ji sice milovala. Ale bohužel, ta láska prostě zatím nebyla tak silná a pevná jako k tomu staršímu dítěti. Měla jsem z toho výčitky.
Pak jsem si zase připadala šíleně poblázněná tím malým miminkem, že jsem měla výčitky vůči staršímu dítěti. Ale nikdy jsem to ani jednomu nedala znát, to spíš byly takové ty vnitřní pocity, podpořené hormony.
Těch prvních pár měsíců jsem se v těch pocitech občas prostě plácala a řešila, jestli budu dobrá máma. A měla jsem strach, že jedno dítě budu milovat víc než druhé a hrozně jsem se hlídala, abych náhodou nevěnovala víc pozornosti jednomu nebo aby druhý nedostal víc pusinek 😀 .....

Ale ono se srovnalo. Hlavně tím, když jsem přestala kojit a to mladší na mě přestávalo být tolik závislé.
No, napsala jsem to asi trochu nesrozumitelně, ale snad pochopíte, jak jsem to myslela 🙂

kristy46
2. led 2015

Ja mam zatim jedno dite-dcera 11m. Ze zacatku jsem to tak mela s partnerem. Mela jsem.pocit,.ze za cely den davam veskerou pozitivni energi a v podstate vsechnu energii male a na nej mi uz nezbyva...
Ted se mi zda, ze uz je.to lepsi-pocitove, snad i on to.pocitil 🙂

astra11
autor
2. led 2015

Hmmm, děkuji všem - je to tedy docela nosné téma 🙂
Asi fakt je, že ta příroda tam hraje roli a vyloženě mámu k tomu miminku upne. Jenomže nejsme jen čistě přírodní bytosti a máme taky jiné emoce - asi taky podpořené dost kulturou, na tom možná taky závisí naše myšlení - možná že ženský v Africe by si takovou otázku nekladly, prostě by se chovaly čistě tak jak jim velí instinkty....- takže si to občas vyčítáme, když jsou v těch emocích nějaké nerovnosti.

astra11
autor
2. led 2015

@lenynka : Je možná na tom něco, že každému dítěti - kor když jsou víc let od sebe, patří určitý druh nebo síla emocí - to miminko je na to oňuchnávání a starší dítě je na vyzrálejší hlazení a zájem a povídání, přitulení.
Nedovedu si vlastně přestavit, že bych starší sedmiletou dceru oňuchňávala stejně jako miminko. Prostě mi to nejde, už to nejde stejně. Přitom když se narodila byla oňuchňávaná úplně stejně jako ted její bráška.
A než se narodilo, měla jsem taky trochu zmatky a kolotoč v myšlenkách co první dítě - řikala jsem si, že jí se prostě věnovat ať to stojí co to stojí a v duchu jsem miminko stavěla na druhou kolej, ale když se narodilo, úplně mě pohltilo a s tím jsem nepočítala 🙂....bylo to tak silné, že právě proto jsem si to asi taky vyčítala.

astra11
autor
2. led 2015

@zvirka : Uvidíš, jestli to tak zustane, jak jsem psala výše, nejdřív jsem si řikala, že za nic na světě dceru nebudu stavět na druhou kolej, ale po narození chlapečka jsem se do něj vážně zamilovala tak, že jsem to ani nečekala.
A chápu to jak jsi to měla z rodiny s bráchou.....U nás to bylo totiž naopak - ne že by mého staršího bráchu měla máma ráda míň, ale mně bylo dáváno víc pozornosti, protože jsem byla pořád nemocná zatímco můj brácha byl odolný samorost a taky trochu zlobil , zatímco já jsem byla prostě mírné povahy...on už byl ale někde jinde, byl taky o 7 let starší a měl už svůj svět.....

irena1111
22. led 2015

@astra11 mám doma dceru 5 let a syna 3 týdny a zrovna nad těmi city taky pořád uvažuji. Miluju obě děti hrozně moc ale pořád mám pochybnosti abych jednoho neupřednostňovala. Jsem zvědavá jak to bude za pár týdnů až se sehrajeme.

evik19
7. dub 2022

Mám malou dcerku a o šest let staršího synka. V těhotenství jsem měla pocit, že nikdy nebudu moct mít nikoho tak ráda jako jeho, ale když se malá narodila, tak se strašně moc té zamilovanosti preklopilo na její stranu. Teď jsou o tři roky starší, oba jsou kontaktní, ale já se taky občas přistihnu, že se do mazlení se starším synem musím trochu nutit a zkrátka si to vědomě hlídat, abych ho citově nezanedbavala. S dcerkou to jde samo, stejně jako to bylo se synem v jejím věku. Myslím, že jsme na tom tedy podobně a mám za to, že jsou to tak trochu zákony přírody. Ono to starší dítě potřebuje popustit otěže té 100% pozornosti, která by ho už spíš brzdila v žádoucím sociálním vývoji vůči ostatním lidem, vrstevníkům, zážitkům atd. I zvířata (třeba lidoopi) svoje mláďata v přírodě pouští dal a dal od sebe a mazlí se s nimi min a min, čím jsou mláďata starší. Takže logicky si to vysvětlit umím, ale stejně z toho mám někdy trošku špatný pocit.