Ze dne na den nechce spát ve svém pokojíčku
Naše dvouletá dcera nechce být večer/v noci ve svém pokojíčku. Tato změna přišla ze dne na den, do té doby nebyl s usínáním žádný problém. Sama v pokojíčku je už od svých šesti měsíců, je na něj zvyklá. A teď má skoro až panickou hrůzu tam večer zůstávat (přes den tam usíná zatím bez problémů). Když se nějakou náhodou stane, že tam usne, po půlnoci se vzbudí a hystericky nás volá. Jediným řešením je si jí vzít k nám do postele nebo si k ní jeden z nás jde do pokoje lehnout. Ani u jedné varianty se však nevyspíme. Úplnou tmu v pokoji nemá, má malé světýlko "bludičku" a vždycky jsme jí zapínali takovou kouli, co hraje ukolébavky a promítá hvězdičky na strop po dobu asi 10 min. Vždycky se těšila, až zhasnu a ona uvidí ty hvězdičky. Teď se té koule bojí a chce, abych jí dala do skříně. Rok a půl je vše v pořádku a teď tohle...
Máte někdo podobné zkušenosti?
Ahoj, nám se stalo přesně to samé. Dcerka od devíti měsíců spala ve svém pokojíčku kousek od naší ložnice. Byla zvyklá dokonce usínat sama. Někdy si v postýlce hrála pět minut někdy i hoďku, ale usnula v pohodě a budila se s úsměvem. Teď v červenci najednou (téměř ve dvou a půl letech) začala hystericky plakat, vůbec tam nechtěla zůstat sama - ani v noci ani na odpolední spánek. Bylo to hrozně nepříjemné. Když jsme ji uložili a odešli, tak ječela tak, že jsme se neustále vraceli, uklidňovali, vyhrožovali, konejšili - prostě jsme to zkoušeli po dobrém i po zlém. Když pak usnula a vzbudila se v pokojíčku sama, tak spustila takový řev, že se to už nedalo vydržet. Nakonec jsme po asi dvou týdnech trápení celé rodiny - spánek byl pro všechny stres - přestěhovali postýlku (spala ještě v miminkovské) do ložnice. Nechtěli jsme, báli jsme se, že se do pokojíku už nevrátí... ale nedalo se to jinak, protože jsme byli všichni už vystresovaní a nevyspalí. Začali jsme uspávat tak, že jsme museli zůstat s ní, dokud neusnula. Zpočátku po probuzení a zjištění, že spala sama (po usnutí jsme se vytratili nebo jsme třeba ráno vstali dříve než ona) plakala. Pak to ale postupně ustalo. Znovu do pokojíčku jsme stěhovali asi cca po třech týdnech - ale o půlnoci byla zpět s postýlkou v naší ložnici... 🙂 Byla jsem zoufalá, protože jsem měla pocit, že s námi bude spát do puberty... 🙂 A ještě horší bylo, že jsem byla těhotná. Během těch několika měsíců jsme se ale všichni uklidnili, malá začala spát zase klidně a asi před třemi týdny jsme ji přestěhovali zpátky do pokojíku do velké postele. Dávali jsme ji tam s nervama co bude, připraveni velkou postel nastěhovat k nám do ložnice... 🙂 Ale už od první noci tam spí perfektně, je nadšená z nové postele, spokojená... Můj názor je takový, že se jedná jen o určité období. Bavila jsem se o tom s mnoha maminkami a skoro každý si tím v nějaké podobě prošel. Hodně jsem to řešila, byla jsem z toho nešťastná, ale nakonec to samo odeznělo. Jediné co nám zatím zůstalo je to, že s ní musíme počkat než usne, ona ale ví, že pak odejdeme, takže když se náhodou vzbudí, tak nás klidně zavolá, bez pláče. Já Vám za sebe doporučuji dcerce na nějakou dobu vyhovět a spát s ní, ať už v pokojíčku nebo si ji vzít k sobě do ložnice. A až nastane čas, zase vyzkoušejte spát odděleně....Jinak jednou mi manžel říkal, že s ní byl v pokojíku a dívali se na zvířátka, co má namalované na stěně, a ona jim řekla, že tam s nima nemůže zůstat, protože se bojí ohňostroje. Je pravda, že přes léto ji často v deset večer vzbudil ohňostroj,který u nás pořádají např. při svatebních hostinách. Ale když jsme se ji ptali, pro nechce spát v pokojíku, neřekla nikdy nic... Možná, že kdybyste dala pryč tu kouli a přestala o ní mluvit a pořídila nějaké jiné světýlko, tak by to pomohlo... Já jsem sama zvědavá, co bude u nás, až se nám za pár dní narodí mimčo... aby mu spaní s námi třeba nezáviděla... 🙂 Držím Vám palce
@ollif Máme to úplně stejné! dcera spala od půl roka sama ve svém pokojíčku, měla to tam vždycky hrozně ráda, neměla sebemenší problém s usínáním ani přes den ani večer, a najednou ve 23 měsících jako když utne a šílené hysterické záchvaty při ukládání, pak nakonec vždycky usnula, ale vzbudila se stejným pláčem o pár hodin později, nakonec to u nás dopadlo tak a je to ještě tak, že s ní manžel jde spát do obýváku na gauč (naštěstí máme kvalitní lůžko, takže se tam oba vyspí dobře) u nás v ložnici být nemůže, protože oba v poselti se s ní nevyspíme a navíc by ji budili kluci, kteří tam s námi spí a v pokojíčku má pouze svoji postel, takže by se k ní manžel nevešel..
nyní se to už trochu lepší - před týdnem přijala to, že u ní zůstáváme, než usne, držíme jí za ruku, zpíváme ukolébavku, apod. a v noci se vzbudí s pláčem a tak se rovnou s manžou přesunou do obýváku, rezignovali jsme, vysvětování a povídání si o tom nefungovalo, všichni jsme už byli strašně nevyspalí, včetně dcery..když je s někým v posteli tak spí třeba i do osmi..
jinak přes den taky odmítá spát v pokojíčku, takže si lehá opět na gauč a dává si šlofíka v mé přítomnosti...tento týden už byly dvě noci, kdy se probudila až ráno ve své posteli, takže snad už se to začíná trochu vracet k normálu...uvidíme!
u nás probíhá období vzdoru naplno a ještě k tomu žárlení na brášky, je celkově víc mazlivější, takže to považujeme za určité období a fázi jejího vývoje, v což doufáme, že je přechodné 🙂
chce to mít trpělivost ( i když je to někdy hooodně náročné)
držím palce, ať to zvládnete podle Vašich představ!
@romcovaklarka @valik @kacikaci Ženy, díky za vaše příspěvky. Posledních pár nocí jsme to řešili tak, že jí necháváme otevřené dveře do pokojíku a na chodbě je rozsvícené světlo. Pořád nás sice volá než usne, né hystericky, je to spíše takové ujišťování, že tam někde jsme. No a v noci, když se probudí a začne brečet, jdu si k ní lehnout. Pak v průběhu noci musím jít kojit malýho, takže když se k ní pak vrátím a ona tvrdě spí, jdu zpět do ložnice. A takto to vydrží do rána. No, vyspaná moc nejsem, ale přijde mi to v tuto chvíli jako nejlepší řešení. Nechci, aby si zvykla spát u nás v ložnici. Občas tam sice spávala (když byla nemocná nebo měla špatný sen), ale na každodenní spaní to není.
Nezbývá mi nic jiného, jak tu ostatně všechny píšete, než být trpělivá 😀 A třeba to mé noční cestování z jednoho pokoje do druhého brzy skončí 😀
@ollif Cestování znám. Spím se starším = jsem u něj, než usne, pak se většinou kolem půlnoci vzbudí, tak si k němu jdu lehnout a spím s ním a když se vzbudí ve svém pokojíčku malá, odskočím ji nakrmit a zas se vracím k velkýmu. Není to ideál a těším se, až je aspoň sestěhuju, bohužel teď potřebuje každej na usnutí něco jinýho (velkej pohádku, popovídat si, malá nakojit, tmu a klid), takže jsou poněkud nekompatibilní 😀 Ale ono to přijde, u nás i u vás 😉
myslím že to bude období, moje první dcera to měla taky a teď druhá rok a půl taky, prostě podle mě, nebo mé zkušenosti, chce dítě vědět, že tam jste. Karolína to dělala také kolem druhého roku, a v noci si vzala deku a šla hají k nám, teď to dělá zase Berenička..
jsem úplně rááááda, že usne a že už se nemusím těsnat v posteli, ale po půlnoci budď návštěva, nebo řev z pokojíčku a stejně pro ni musím, vezmu jí její polštář a do 10sekund usne u mě a spí až do rána 😉
Tak se musím pochlubit (nejspíš to tím zakřiknu 😀), že my už druhou noc spíme úplně v pohodě, žádné řvaní, stěhování! Jenom jsou celou noc otevřeny dveře do pokojíčku a na chodbě svítí světlo. To třeba časem taky odbouráme. Takto rychlý progres jsem tedy nečekala. No, v každém případě uvidíme, jestli to vydrží, ale já pevně doufám, že ano.
@ollif Takovouhle zkušenost přímo nemám, ale vím, že v tomhle věku začíná dětem naplno pracovat taková ta fantazie a to, co si představí nebo usmyslí, je pro ně opravdu hodně realistické a opravdové. Takže si myslím, že to bude souviset a že je klidně možné, že se ze dne na den v pokojíčku bojí. Zkusila bych vypátrat / vyzkoušet, jestli to je něco konkrétního, třeba jen ta koule, nebo by pomohlo více světla, otevřené dveře, nějaký nový "ochránce" (oblíbená postavička, velkej medvěd...) nebo před usnutím udělat nějaký "vymítací rituál" (já například musím třeba několikrát denně plašit z různých místností v domě Velikého zlého vlka 😅 )... Vím, že děti v tomhle věku ty svoje představy berou hodně vážně a nějaké vysvětlování, že "tam nic není" nebo že se nemají čeho bát většinou moc nezabírají 😕 Tak držím palce, ať najdete nějaké řešení příjemné všem...