• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Porod říjen-listopad 2012

(Zamčená)
25. října 2012 
@bumbum :grinning: :grinning: :grinning:, no asi budu muset udělat zkušenost s více exempláři :sunglasses:
20. říj 2012 v 18:30  • Odpověz
holky, kdybychom měly brát ohledy na astrologii, do toho numerologii, karty, význam jmen, horoskopy.-...nikdy bychom si děti nemohly pořídit nebo jo, ale tak 1-2x za za život a otázkou je, zda by nám vyšly zrovna plodné dny :D

hodně dělá výchova.....asi podobné rysy tam být mohou, ale....s nadhledem,,,,, .)
20. říj 2012 v 18:37  • Odpověz
Tak dnešní úžasnej datum jsme promrhaly... :slight_smile:
Ale já bych nepohrdla ani zítřkem...
20. říj 2012 ve 20:54  • Odpověz
Holky,dneska nějak nestíhám sem psát.
Byla jsem s malou a s mamkou u té ségry nakonec.Při loučení mě objala a dala pusu,ať mi to dobře dopadne.Tak jsem ji musela zabrzdit,ať se takhle se mnou neloučí,jinak začnu brečet.Už mi k tomu moc nechybělo. :slight_smile: Jela jsem autem přes hrby záměrně-taky to tu někdo psal. :grinning: Pak procházka s manželem,děckama a psem k rybníkům,hned potom vřelá koupel.Pak hu-hu koktejl s riciňákem. :D Už jsem dvakrát po něm letěla na WC a teď mi tvrdne břicho jako blázen,ale teda pořád nevěřím,že by z toho něco bylo.Jako zítřejší datum by se mi líbilo,dokonce ta moje kámoška na porodním má dnes noční.No,ještě bych měla znásilnit manžela,ale to se provádí dost těžko,když je barák plnej děcek různýho věku :grinning:
Dočtu vás zřejmě až zítra.Tak se mějte moc moc fajn a dobrou! :wink:
20. říj 2012 ve 21:33  • Odpověz
@simour1 koukej na něj skočit, hned jak uspíte malou, jen bacha na ten ricinovej olej v útrobách! :grinning:
20. říj 2012 ve 21:49  • Odpověz
Taky hlásím riciňák v útrobách. Ale od osmi se tam pořád drží, tak uvidíme :slight_smile:
20. říj 2012 ve 21:53  • Odpověz
@bluecurrant bože, holky, jak hluboko jste klesly... :stuck_out_tongue_closed_eyes:
20. říj 2012 ve 22:01  • Odpověz
@bumbum Už jsem to tu psala...tonoucí se stébla chytá :grinning: Já mám bolesti po 10-ti min.,ale jako fakt mi to přijde slabota zatím fest.Je fakt,že mi jde ale břicho vždycky do špice jak blázen.Tak vypadá to,že dvou smradů už se zbavím,ještě uspat prostředňáčka a jde se s manžou na to :grinning:
@bluecurrant Jaký jsi dala poměr? Držím palce.Já to vypila někdy o půl osmé. :slight_smile:
20. říj 2012 ve 22:14  • Odpověz
@blandik Děkuju moc za odpověď ohledně toho vzdoru.
Zatím se tomu snažím přijít na kloub - jako Vojtíškovým motivům. Myslím, že jen neguje, ne že by byl ponořen do nějaké činnosti.
Např. scéna dnes večer (naštěstí s tatínkem :wink: ): měl jít spát, samozřejmě nechtěl, tak vymýšlel, co ještě všechno udělá. Jiřin si s ním pohrál, pak řekl, že už je to naposledy (stavěli kostky) a Vojtin začal vymýšlet, co ještě vše chce dělat (jít se podívat do kuchyně, přečíst si knížku, jít za mámou, jít se podívat do koupelny). Jiřin mu řekl, že ne, okamžitě sebou praštil na zem a začal ječet, tak ho Jiřin zavřel v pokojíku (zamkl - nevím, jestli děláme dobře, ale když nezamkneme, vybíhá za námi a věší se na nás a ječí dál), že až se uklidní, že za ním přijde. Řval tak 15 min., v zásadě řval mámo, mámo. Pak tam šel Jiřin, když se trochu uklidnil, tak začal řvát, že táta půjde pryč, že táta nebude uspávat, že bude uspávat máma. Jiřin mu vysvětlil, že máma je unavená a že převleče a uspí táta (střídáme se tak nějak nepravidelně), ať si vyleze na postel. A reakce nanovo, řval, že se nebude oblíkat, že si chce hrát. Pak šel čurat. Pak zase vyřvával, že půjde s mámou vylejvat nočník. Tak jsem mu říkala, že dobře, ale že potom už půjde na postel a obleče ho táta do pyžama. Ufff. Nakonec - spíš z ničeho nic - se to uklidnilo, nechal se od Jiřina obléct a uspává se od něj.
Jiné typy takových akcí jsou venku - chce motorku, ujede tři metry, už ji nechce, poponesu ji tři metry, zase ji chce. Chci jít doleva, on chce doprava. Ví, že se mi nelíbí, když osahává auta stojící u chodníku, tak je schválně osahává, říká "já se špiním" a kouká, co já na to. Při oblékání / svlékání je samozřejmě nejvíc problémů.
Tu ranní mikinu nechtěl ani nevím proč. Když se zeptám, obvykle si lehne a praví "NIC" (vyslovuje NIČ :grinning: ).
Další problém je, že je šíleně konzervativní. Jakmile nedodržíme nějaký jeho navyklý rituálek, je malér. Např. zapomeneme mu nechat zmáčknout výtah, zapomeneme ho nechat podívat se do schránky. Hned jde k zemi a začne brečet.
Nebo se vytasíme s něčím novým - teď dostal batůžek, nové boty, nové kalhoty - u všeho scéna, že to nechce, nebude nosit (batůžek a kaťata vem čert, ale ty boty byl průser, dopadlo to tak, že lezl asi 200 m po kolenou - odmítli jsme ho vzít, a řval, ať mu je sundáme.
20. říj 2012 ve 22:48  • Odpověz
@blandik Tož tak :pensive: . Strašně mě to psychicky i fyzicky zmáhá, zrovna to vykrystalizovalo v tu nejnevhodnější dobu, kdy přineseme domů druhé dítě. Kdyby byl aspoň nějaký den bez scének, ale obvykle máme něco takového dvakrát až třikrát a to jsem potom groggy. Kdybych aspoň pochopila ty motivy a pak našla způsob, jak ho z toho vyvést, ale zatím se nevede...
20. říj 2012 ve 22:53  • Odpověz
Holky, jinak já po mytí oken a zrcadel a NIČ, jak říká náš Vojťula. Vlastně mě bolí záda a nohy. A zítřejší datum bereme taky. :grinning:
20. říj 2012 ve 22:56  • Odpověz
@papuchalk - víš, ono se v tom špatně radí, protože každá rodina má svůj systém... My máme hodně nenutící výchovu a docela to vychází, takže ti můžu napsat naše zkušenosti a jak bychom asi postupovali s Miškou..třeba vám z toho něco pomůže..

Izolace a zamykání v pokoji - vnímám to jako odmítání lásky v situaci, kdy se dítě necítí dobře, v situaci, kdy s vámi nesouhlasí a svým dětským způsobem bojuje a dává najevo svou bezmoc (bezmoc pak může ústit v agresi)..je to jako trest za to, že dítě není poslušné a že se projevuje vztekem, je to pro mě odmítnutí dítěte jako takového...Mě moc pomáhá začínat větu slovem -ANO, ještě nechce končit, ještě si chceš hrát.. u dítěte to nerozjede nekontrolovatelné emoce a současně to mě nutí ke kompromisu a současně pak dítě nemusí vymýšlet strategie typu - ještě se napiju, ještě čůrat, ještě se rozloučit..Já taky neměla dříve odvahu nechat dítě rozhodovat o tom, v kolik půjde spát, spíše jsem se nenásilně snažila ho směřovat do postele, ale pokud měl vzdor, a nechtěl vyloženě jít spát, tak jsme ho nechali - ok, ještě nechceš jít spát a on třeba šel až za hodinu, dvě ..ale netrvalo to dlouho a vzdor odezněl a on se opět nechal klidně směřovat ke spánku na svou hodinu...nebyl pak problém s návratem k režimu..přitom mám pocit, že když se moc zatlačí na to, že musí jít spát, a je to ve vzdoru, tak pak dítě se jen zacyklí a trvá to déle, protože se jakoby naučí bojovat, aby nešel..PO tom třetím a půltém roce jsme přestali řídit jeho spaní, nechváme to na něm..naznačíme, že po večeři půjdem umýt zuby, někdy protestuje, tak mu řeknem - ok, asi ještě nejsi unavený...někdy neprotestuje..ale víceméně si pak říká sám, že už chce si jít umýt zuby a spát, že je unavený (chodí tak před osmou spát).

Jinak ty rituály - že tohle může jen máma, tohle může jen táta, dítě spustí amok, když nezmáčkne výtah, neotevře sám dveře - to jsme měli taky..já to vnímala jako jeho touha po režimu, po systému a jako vlastně dětský způsob, jak si udržovat smysl pro pořádek - myslím, že to má i souvislost s orientací v čase, posiluje to smysl pro pořádek a režim. Takže jsme mu to tolerovali, ono to časem vymizí. U nás taky po tom třetím roce přestal preferovat tátu, přestalo bazírovat na tom, že musí zmáčknout výtah a ty věci nějak samy vymizely..Já nějak hodně, hodně moc věřím v tom, že dítě ví, co potřebuje dělat a že všechno to má hlubší význam, než tušíme. POkud necháme dítěti přirozený vývoj a nemícháme do jeho vnímání naši dospělou logiku a vnímání světa, tak mu umožníme se vyvíjet svým způsobem.

Jinak ještě k tomu - nechce jít spát, většinou mi pomáhá reagovat tak, že zopakuji to, co si dítě přeje, co mi říká - takže tebe asi ještě hodně baví to hraní...a nechat to chvíli plynout, jim se to strašně moc mění, pět minut nechce jít spát, a za chvilku se nechají hrou klidně nasměrovat do koupelny..když třeba osahává ta auta venku - zkouším neříkat miškovi tohle mi vadí, tohle se mi nelíbí - myslím, že dítě má nebo nemá dělat věci, protože mají určitý význam, ne proto, že máme se to nelíbí - takže se snažím v situaci, kdy "se mi nelíbí" co dělá, tak řešit jen tu věc, co se děje - př. sáhne na auto, tak řeknu - auto je dost špinavé, můžeš se podívat na své ručičky, jestli jsou špinavé...a nechat ho si to prozkoumat..(neříkám tím - nelíbí se mi, že saháš..ale převedu jeho pozornost na to, co se děje na jeho rukou). Takže vlastně používám nekritickou výchovu - neříkám mu, že něco dělá špatně, chová se špatně, ale zaměřuji se na tu věc - př. dítě v afektu hodí věcí na zem nebo věc spadne na zem...jdu a řeším tu věc - hm, auto spadlo, podíváme se, jestli je v pořádku, jestli se nerozbilo...výhodou pak je, že když Miškovi něco spadne, tak se jde sám přesvědčit, jestli je ta věc ok, sám si to komentuje - podívám se, jestli ta věc je v pořádku...kdežto babi mu třeba nakecala, že když se nějaká hračka rozbije, bude se děda zlobit.. miškovi spadla jedna hračka od nich půjčená a jeho reakce- jééé, děda se bude zlobit...mě to úplně bodlo.

fakt se mi to zdá u vás jako vzdor který přejde, za sebe - neřešila bych nějakou důseldnost - že už ti tu motorku nevezmu, stačí jen tu situaci popsat - stačí říct- vidím ,že tě chvilku baví jet na motorce a chvilku ne...a nevměšovala bych se mu do toho..Věřím, že dítě potřebuje laskavost, když se s ní setkává, pak ji jednou začne i dávat. Předčasný tlak na povinnosti podle mě vede k tomu, že dítě se ani tak nenaučí fungovat (leda pod strachem z odmítnutí, z odepření lásky, z toho, že dítě brzy příjde na to, že rodiče chtějí jen toho hodného a poslušného a dítě se naučí nabízet jen tuto stránku své osobnosti neob přejde do boje apriori) a hlavně si mylsím, že to vede k tomu, že dítě se naučí, že někdo druhý může jemu říkat, jak má co cítit, co má dělat a co dělat nemá..a samo to pak začne aplikovat na mladší, slabší..udělá si takový vzor chování..Hele, píšu obecně. Dobře vím, že už se pohybuji dost v extrémní poloze /extrémní ve smyslu většinového náhledu na výchovu/.
Náš začal dávat hodně empatie po třetím a půltém roce, úplně jsme slyšeli naše věty, co jsme mu dříve říkali...takže věřím velmi v pozitivní vzor rodiče, určitě je nutné směrování, dát mu vedení, ale snažím se nenutit, nedělat věci násilím, neaplikovat nějakou důslednost..spíše se chovat laskavě a když by se naše vůle měly střetnout a měl by to být boj, tak mu zopakuji to, co asi ctíí, co chce nebo nechce.. (což není ještě souhlas), ale je to výzva k dialogu, ke kompromisu. :dizzy_face:
20. říj 2012 ve 23:29  • Odpověz
@papuchalk - Vojta může cítit a reflektovat to napětí, cítí, že příjde druhé miminko..může to být takový mix..ale jinak mi to příjde jako jasný vzdor..určitě bych zkusila reagovat prostě jen tak ,že mu zopakuješ, co chce nebo nechce.. a dál moc nemluvíš -nechceš si oblíkat mikinku....vypadá to, že se ti nelíbí nové boty...nechceš ještě jít spát, chceš ještě stavět kostky..ono to vypadá, jakože se ustupuje dítěti, ale na druhou stranu, oni jsou velmi citliví na nucení a přitom to nucení, co se děje vůči dětem, bychom si vůči dospělým vůbec nedovolili..
20. říj 2012 ve 23:33  • Odpověz
@blandik
Děkuju moc za tak dlouhej příspěvek. V něčem z toho mám dobrý pocit - třeba když vítězoslavně "špiní ta auta" (jak říká), komentuju to obvykle, aby se podíval na svoje ručičky, jestli se mu líbí tak černé a černé rukávky, praví, že jo, a já na to obvykle řeknu, že mně by se to nelíbilo mít takto špinavé ruce a že určitě je to velká špína, co se musí umýt. Výsledkem je, že po příchodu domů si jde aspoň bez řečí umýt ruce. Ale už třeba pokulháváme v situaci, kdy chce jít jinam, než já potřebuju. Říkám mu, ať tam klidně jde, ať se tam podívá, že na něj počkám, a to už mu vadí, začne vyvádět, že "máma máma", abych s ním šla i já. Takže v těchto chvílích naopak nevím, co mám dělat. Mně se to nehodí jít tam, kam on chce, a on zase nechce sám.

S tím zamykáním právě nevím, když nad tím přemýšlím, taky se mi to příčí. Ale: zároveň potřebuju nás nějak separovat, protože on jinak na mě nabíhá a plácá do mě (ne silou, spíš se mu ty ručičky jaksi samy vymrští...), a za další se potřebuju separovat i já, abych na něj neječela nebo mu nenalupala, protože v těch chvílích vidím rudě, a fakt si kolikrát počítám do deseti, hrozně mě to stresuje. Bohužel i několikrát dostal nebo jsem na něj ječela, ale pak je můj pocit z toho všeho samozřejmě ještě horší :frowning2:. Ale to, co píšeš, mi hodně sedí, jen to bohužel předpokládá, že rodič má sám sebe za dobře ukotvenou a zvládnutou osobnost, a já ve věci trpělivosti a temperamentu fakt ukotvená nejsem :pensive:, snažím se, ale někdy nastane nějaký zlom, kdy mi rupnou nervy a neustojím to.

Blbý je, že kolikrát vím, že k té celé věci (vzdoru) přispívám. Jdu třeba pozdě spát, jsem unavená, takže protivná, nebo mě něco bolí, není mi dobře, mám z něčeho nervy. Pak rychleji sklouznu do těch myšlenkových stereoptypů, že mi "dítě dělá naschvály" a že bojujeme o moc. Přitom vím, že to je absurdní, když pak zapojím hlavu a myslím na to, zvládnu to líp. Třeba dnes s tím spaním - vlastně kdybychom byli odpočatí, nenachystali si ještě na večer práci, co chceme zvládnout, nevadilo by tolik, kdyby šel o hodinu později spát, jenže takhle se upneme ke svému programu, chceme mít klid a jakékoliv přetahování času spánku nám pak vadí.

S těmi rituály, cos psala, absolutní souhlas. Mě jen vždycky vykolejí ta příšerně emotivní reakce, když zapomeneme. Omluvím se mu, snažím se to napravit, vysvětluji, že jsem zapomněla, ale on už mezitím vytírá podlahy. Ale jinak si všímám, že to potřebuje, chce číst pořád dokolečka ty stejné knížky, říkat ty stejné příběhy (když něco řeknu jinak, upozorňuje mě, že "máma to spletla" :dizzy_face: ), když si hrají s tatínkem, mají taky stejné postupy a hry, to je fakt sranda a zřejmě je to nějak zakořeňuje, to je pravda.

Ještě jednou moc díky za postřehy, určitě se pokusím si z toho hodně vzít. Bohužel někdy mám pocit, že začínám pořád od začátku, kolikrát tu sedím a říkám si, že zítra to půjde líp, vyřeším to líp, a pak zase nastane nějaké selhání. Chtěla bych být trochu klidnější, protože mám pocit, že občas bojuju hlavně sama se sebou.
21. říj 2012 v 00:07  • Odpověz
Holky, to byla taková trochu pedagogicko - psychologicko - mateřská vsuvka a hlásím, že je 21. 10. (Váhy a navíc neděle) a že se hledá pro dnešní den zájemkyně o bezproblémový a rychlý porod :grinning: - prosím, zadejte se :grinning: :grinning: :grinning:.
21. říj 2012 v 00:13  • Odpověz
Ahoj holky, zdravím vás moc všechny. Tyden jsem tady nebyla, doctu vás snad později.
Tak to máme zdárně za sebou!
Ja vim, dala jsem si nacas, nez jsem se ozvala, omlouvam se, ale jaksi nebyl cas :slight_smile:.

Takze od zacatku. Paolo se narodil minuly patek 12.10.2012, v 15:30. Ten den jsem mela v 10 hodin rano kontrolu u gynekologa, ultrazvuk byl v poradku, ale doktorovi se nelibily ozvy. S kazdou kontrakci se o neco snizila srdecni cinnost a to stejne se delo pri kazdem pohybu. Znamenalo to, ze pri kazde kontrakci se omezil privod kysliku, coz mohlo poukazovat na snizenou funkci placenty nebo na jiny problem. Vzhledem k tomu, ze jsem byla uz ve 37 tydnu + 4 dny, doktor rozhodl, ze nebudeme cekat a sli jsme na to. Vratili jsme se s manželem domu, ja si konecne sbalila tasku, provedla nejnutnejsi platby v kancelari, odlakovala si nehty a jeli jsme do nemocnice. Nebylo to nic hektickeho, v te chvili nebyl plod ohrozen, ale doktor chtel predejit pripadnym problemum.

Takze jsme dorazili do nemocnice, kde na me uz cekal "nas tym" - muj gynekolog, anesteziolog a pediatr. Tady to funguje tak, ze nemocnice je neco jako hotel se vsim zarizenim, ale doktori si clovek domlouva sam dopredu. Ma to velkou vyhodu, ze jsme se uz znali, takze zadny stres. Pri castecne anestezii epiduralem, prisel Paolo na svet cisarskym rezem a pricinou nizkeho prisunu kysliku byla 2x omotana pupecni snura kolem krcku. Byla jsem vdecna doktorovi, ze rozhodl, jak rozhodl. Nebyl to muj plan, ale musim rict, te vse probehlo hrozne v poklidu a prakticky bez bolesti a ze bych v zadnem pripade nemenila.
V nemocnici se ke mne vsichni chovali luxusne a porad se starali, zda me neco neboli. Druhy den po porodu to teda nebyla zadna slava, ale to byl jediny moment, kdy jsem mela slabsi chvilku. Od te doby se muj stav lepsil milovymi kroky a dnes, tyden po porodu, jsem absolutne v poho (rekneme na 90%) a neberu zadne prasky proti bolesti.

A ted to neldulezitejsi. Paolo je milacek, ma se k svetu, cuca od prvniho dne a jsme z nej vsichni pokakani :slight_smile:. Spi dobre, budi se cca co 3-4 hodiny. Jedinym mym problemem je, ze mam nadprodukci mleka, coz muze znit velmi pozitivne, ale je to pekna otrava. Mam asi tak 5x vice mleka nez Paolo spotrebuje, takze ve dne v noci odsavam a s odsavackou travim vice casu nez s nasim synem. Doufam, ze se to brzy upravi, jinak budeme muset kupovat novy mrazak. Ještě jednou vás všechny moc zdravím a brzy dodám fotky.
21. říj 2012 ve 04:50  • Odpověz
@minni15 moc gratuluju a přeju vám oběma hodně zdraví!
21. říj 2012 v 05:27  • Odpověz
@minni15 velká gratulace!!!!
21. říj 2012 v 08:13  • Odpověz
@papuchalk Já to asi dneska nedám, i když by to byl úplně nejlepší datum...pustili by mě ve středu z nemocnice a od čtvrtka je manžel 4 dny doma, tak bych na to tady nebyla sama...co víc si přát...jenže já už nemám ani ty poslíčky a nicn nenasvědčuje tomu, že by to mělo přijít...chjo...tak někdo jinej. :slight_smile:
21. říj 2012 v 08:50  • Odpověz
tak to vypadá, že včerejší akční den byl předzvěstí velkých věcí, holky, vidim to na dnešek, max. zejtřek. od rána PMS a lehce krev, zatím jsem doma, dovařim, umeju se a asi pomažu.
21. říj 2012 v 08:50  • Odpověz
@minni15 - veliká gratulace k Paolovi, takže už jste spolu všichni. A máte krásné datum:o)
21. říj 2012 v 09:00  • Odpověz
@bumbum - vypadá to, že dnešek bude tvůj, moc ti to přeji, aby to vyšlo, držím palce :dizzy_face:
21. říj 2012 v 09:01  • Odpověz
@mm_mm to je ticho před bouuří, neboj :slight_smile:
21. říj 2012 v 09:06  • Odpověz
@bumbum Držím palce,dnešní datum je moc hezký!
@minni15 No já na Tebe myslela a čekala jsem,že už určo bude chlapeček na světě.Takže nakonec zvítězil Paolo,tak hodně zdravíčka vám oběma!!! :wink: A za mlíčko buď ráda,ono se to určitě upraví časem,teď hlavně odsávej,ať nedostaneš zánět.
Holky,já už jsem ze sebe fakt nešťastná.Vkládala jsem do včerejška velký naděje,že se to rozjede.Procházka,horká koupel,ricinovej koktejl i tulení s manželem proběhlo.Po riciňáku 3x návštěva toalety,poté se opravdu spustily bolesti,břicho jsem měla vždycky úplně do špice,asi každých 10 min.+k tomu křížáky-bez těch by to nešlo.Pak jsme to potvrdili s manžou ještě sexíkem-ne že by to byla pro mě nějaká lahoda. :stuck_out_tongue_closed_eyes: No a najednou veškerá bolest začala postupně opět polevovat.Jako kříže cítím celou noc,i teď,ale to je celý a k ničemu. :frowning2: Já jsem teda vážně přírodní úkaz!!!Asi jsem spadla z vesmíru,protože tohle už fakt není možný!Prostě to byla moje poslední šance před nástupem do nemocnice.Už opravdu počítám s úterním nástupem.Otázka je,jestli vůbec se mnou začnou ještě ten den něco dělat,protože evidentně se miminku vůůůbec nechce ven.Mám jen strach,že už to bude 10-tej den přenášení,což už je celkem dost. :cry:
21. říj 2012 v 09:15  • Odpověz
@papuchalk - u toho špinění aut - mě vychází nejlépe prostě jen říct - auto je špinavé, tak se zašpiní i ruce..(jakoby neutrálně) a nevkládat tam - že to není dobré mít špinavé ruce, protože jestli je ve vzdoru a negaci, tak na tvůj postřeh - že tobě by se nelíbilo mít takto špinavé ruce, ti automaticky nabídce odpověď - mě se to líbí...takže je to o tom, že při neutrálním popisu - auto je špinavé, od toho můžou být špinavé i ruce a oblečení - vlastně necháš dítěti prostor si samotné dojít k tomu, že ruce jsou špinavé a že se mu to třeba nemusí líbit - pokud i tak ti řekne, že je mu to fuk - tak ok, už bych to dál nekomentovala..

K tomu zvládání vlastních emocí, když je dítě v amoku - prý je to takový vzor chování, který jsme si odnesli z vlastní výchovy - že nás emoce druhých musí naštvávat nebo nějak reagovat aktivně, přitom je to logický nesmysl - bereme si věci příliš osobně, když se dítě vzteká, máme pocit, že to musíme nějak řešit- třeba se vztekat taky, když máme pocit, že se vzteká neprávem nebo příliš často, nebo zase máme potřebu mu pomáhat (když jsme tedy vyspaní a trpěliví a nemáme žádné jiné skryté potřeby) a pak mu hned řešíme situaci anebo odvádíme pozornost nebo mu to velkoryse po dobrém vysvětlujeme...přitom ani jedna z těch věcí v amoku dítěti nepomáhá. V amoku potřebuje jen pochopení, přítomnost rodiče, aby rodič i v té chvíli cítil lásku a chápal jeho svět, bez kritiky, bez izolace, bez odvádění pozornosti, bez ignorace a bez řešení toho problému, a ani ten problém nezveličovat, nedělat z něho chudáčka...prostě jen přítomnost, kde řekne - chápu, jak se cítíš, ještě nechceš jít spát, baví tě moc si hrát s těma kostkama...a být při něm..mlčet,, Když se pak dítě uklidní, tak se dá s ním dále mluvit, už jeho emoce opadly a jeho mozek je přiipravený přemýšlet a vzít i racionální argument...mě se moc líbilo, jak někde psali, že dítě po tom, co se uklidní, dokáže si samo najít řešení situace nebo prostě tu celou věc opustí a neřeší ji dál..jde si dělat něco jiného..(začala jsem to pozorovat na našem, a skutečně, pokud jsme mu třeba věc začali řešit, když byl nešťastný, že něco nefunguje, tak jakoby nabíral ještě více, žádné naše řešení nebylo dost dobré..a pokud jsme ho nechali jen s tím pochopením, tak se oklepal a šel realizovat svůj nápad nebo to zcela nechal být, ale byl totálně v pohodě - tím se dítě učí, že problémy si umí vyřešit samo, respektive ho to neodnaučujeme)....Ještě k tomu udržení vlastních emocí na uzdě - mě pomáhají dvě věci - protože jakožto býk, taky vidím velmi rychle rudě a nebudu předstírat, že jsem na dítě nikdy nekřičela nebo ho nepleskla...ale co mi pomáhá být v klidu není počítání do deseti nebo izolace (náš by taky hned přiběhl, nebo ječel v pokoji jako siréna, což by mě nedovolilo se uklidnit)...
1. uvědomit si, že jeho svět je jeho svět a můj svět je můj svět. On ve svém světě nechce jít spát, báječné se baví a nedokáže hru přerušit. Můj svět je nastavený tak, že mám večer program a chci mít klid...Mám já právo po něm chtít, aby svůj svět přizpůsobil mému světu z donucení? když ještě není schopen se přizpůsobit? Já to vnímám, že nemám..lépe se to vysvětluje na hluku - dítě zpívá, bouchá, běhá, strašně moc se baví - a můj svět potřebuje klid...jediné, co můžu udělat je, že řeknu nahlas - potřeubji ticho, bolí mě hlava --a je na dítěti, jeslti mi vyjde vstříc, takový ani ne tříleťák možná vydrží být zticha půl minuty..někdy ano, někdy ne..ale i za tu půl minutu je třeba mu poděkovat a říct, že mi to moc pomohlo...ale nemůžu to důsledně vyžadovat a říkat mu, že když se takto chová a hlučí, tak je špatný nebo se mi to nelíbí (když budu odpočatá, tak mi jeho zpívání nebude vadit...). Ohledy se dítě učí brát z našeho chování vůči němu a až je na to mentálně připravené, tak je začne vracet...takže to je návod, jak oddělit dva světy, jak přestat mít pocit, že můj svět je důležitější, protože jsem dospělý a vím lépe...
2. uvědomit si, že naše mysl je naprogramovaná, máme v hlavě myšlenky, která nám automaticky naskakují v určitých situacích - ty myšlenky nejsou naše skutečné pocity a to, co chceme udělat, je to to, co se nám dostávalo jako dětem od našich rodičů, co jsme viděli za svůj život kolem nás...je to jako automatická odpověď organismu na vnější podnět - př. dítě má amok, naše automatická myšlenka je - tohle mě vytáčí, nemůžu vřískat kvůli takové pitomosti, mám chuť už mu dát na zadek..to je stereotyp...my ten stereotyp můžeme podrobit zkoumání - můžeme si v hlavě představit, jak své dítě bijeme, trestáme a křičíme a jak se pak budeme cítit...tím tu myšlenku odmítneme, pak můžeme dítěti teprve nabídnout tu skutečnou reakci, kterou cítíme a tou je láska...mě tedy spíše pomáhá ale něco jiného - a to je - si říct - jak bych se cítila, kdybych tuhle myšlenku (že na něj zařvu, že začnu prosazovat silou svou potřebu) neměla. Kdybych tam měla myšlenku lásky. Dobře si to jde představit na stereotypu - jsem unavená, nechci si už s ním dále hrát (nechat ho jít nespat)...ten stereotyp je - moje dítě musí přeci pochopit, že jsem unavená a že on musí jít spát, je osm, mám na to právo jako rodič...pak si představím - jak se cítím dobře, když tento myšlenkový proces v hlavě nemám a místo toho tam mám - vždyť nemůžu po něm chtít, aby ztichl, nehýbal se a já měla klid, stejně tak není stroj, aby chodil spát pořád stejně...a představím si, jak si dále užívám jeho přítomnost - jde o to, si tedy hlavně představit, jak si to, co dělá, užívám (a ne jak mi to vadí...). Jestli to dává smysl. Ohromně to pomáhá a dává to svobodu v tom, jak se budu cítit...
21. říj 2012 v 09:23  • Odpověz
protože mě úplně dostává to, že jak se cítíme vlastně není skutečnost - můžeme zabřednout od pocitu oběti - a pořád dokola cítit večer - já jsem tak unavená, já už to nevydržím a on pořád křičí a běhá a skáče a pořád něco chce, já už nemůžu a člověk začne hekat a supět a má pocit, že si toho to dítě přeci musí všimnout a stylizujeme se do role oběti a dítě do pozice viníka..pak stačí málo, něco dítě shodí a už je to tady - naše emoce vystřelí z nás, my ječíme a už to jede..navíc dítě obviníme z toho, že kdyby tak divoce neběhalo a nebylo tak nepsprávně rozdováděné, tak by se nic nestalo a že už ho máme plné zuby..(když to přeženu..)...a co se stane - dítě se báječně bavilo, vůbec nevnímalo, že my jsme ve svém stereotypu - trpím, sos, a my mu povíme, že takto se báječně bavit není dobré, že se nám to nelíbí a dítě je špatné...Takže hodně mi pomáhá si říct - skutečně se cítím tak pod psa? Jaké to bude, když si představím tu radost z toho, že dítě se tady tak báječně baví, co když si představím, že nejsem unavená a co když si všimnu, jak mu svítí oči a jak je šťastný, když si s ním jdu hrát? Co kdybych si to hraní s ním užila? A představím si to užívání si hraní s ním a najednou to jde a já si to skutečně užívám... :sunglasses:
21. říj 2012 v 09:32  • Odpověz
@simour1 - chápu tu frustraci, já si taky připadám, že se furt nic neděje, břicho se mi zdá pořád vysoko a poslíčci žádní, představa, že bych měla porodit do čtvrka mi příjde jako scifi..a pak že budu čekat v porodnici, až se něco rozjede..to mi příjde nějak utopické...nedovedu si předtsavit, jak tam sama hekám někde na posteli při každé otočce a moje vešekré myšlenky se už fakt budou stahovat jen k porodu......hele a možná ten riciňák a následní postlíčci způsobují to, že se více otvíráš, není to možné?
21. říj 2012 v 09:35  • Odpověz
@minni15 Velká gratulace!!! Ať jste oba zdraví!!!
21. říj 2012 v 10:39  •  3 děti  • Odpověz
@simour1 Tě obdivuju, jak to zvládáš...já měla termín 27.10. s jsem ráda, že už je malá venku, ty poslední dny byly fakt utrpení s tím maxi břichem. Si vůbec nedovedu představit, že bych tak dlouho přenášela.....držím pěsti, ať to všechno rychle a dobře dopadne, abys měla miminko už brzy doma :slight_smile:
21. říj 2012 v 10:41  •  3 děti  • Odpověz
@majka1976 Moc děkuju,jsi hodná. :pensive:
@blandik Já mám poslíčky už hodně dlouhou dobu,takže kdyby to mělo být dle poslíčků,jsem už otevřená jak nikdy nikdo. :grinning: Ale je docela možný,že v kombinaci s tím riciňákem se už začalo něo dít,jelikož ty včerejší bolístky byly trochu jinak. :dizzy_face: Tak třeba máš pravdu...kéž by!!! :dizzy_face:
21. říj 2012 v 10:48  • Odpověz
Jdi na stranu:   Zruš
Téma bylo zamčeno adminem. Není možné přidávat další odpovědi.