• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Úrazy u dětí, máte zkušenost? Jak jste je zvládali?

30. dubna 2014 
Ahoj holky. Pred nedavnem jsem byla s dcerkou a synem venku na dvorku. Jelikoz mama s manzelem stavi dum naproti nasmu, tak je tam plno veci potrebnych na staveni. Zkratim to - ze schodu spadla betonova kostka rovno dcerce (1,5roku) na ruku na zapesti. Rana jak svet - videla jsem ji i kosti. Hned jsme jeli na UA, tam nam udelali RTG ktery dopadl dobre a pak pan doktor nas poslal na pokoj do nemocnice protoze ji to museli sit pod narkozou. No des! Viki porad plakala, to jsme museli cekat do vecera na siti protoze nemohla jit najezena. Kdyz jsem ji konecne zabavila a ona prestala plakat tak mi ji sebrali, uspali, zasili a pak znova. Nosila jsem ji na rukach, vlacela za sebou kapacku a utesovala a utesovala. :frowning2: pak druhy den nas pustili domu, 2 tydny jsme chodili obden na prevaz a pak na odstraneni stehu. Ted jsou tomu 2tydny a porad ma ruku oteklou, dnes jsme byli u OL na ockovani ale ukazala jsem ji ruku tak jsme odisli bez ockovani a s tim, ze mame zajet zpet na urazovou jestli je to teda v poradku ten opuch.
Ja od te doby si to hrozne vycitam, jsem hrozne uzkostliva, v kazde ich hre vidim ty nejhorsi scenare..... Kdyz si syn rozbil celo (v porovnani s timhle to nebylo nic - 2stehy ale i pri RTG hrozne brecel), to jsem zrovna v te dobe byla tehotna a po siti jsem hrozne zvracela, dlouhou dobu jsem nemohla spat, porad jsem ho hlidala...
Citim se jako hrozna matka, obe dve deti jsou site a to nemaji ani 3roky. :frowning2:
Mate s timhle nektera zkusenosti? Jak jste vy zvladali urazy? Vim ze se takove veci stanou, ze deti je tezke uhlidat a i kdyby sme se nehli ani na krok od nich i tak se jim neco stane. Jen potrebuju ted podporu ze v tom nejsem sama a ze nepatrim do blazince ze pri kazde ich hre se mi vybavi spousta obrazu co vsechno by se v dane chvili mohlo stat.
2. dub 2014 v 00:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucina753 Ahoj. Netrap se, mám to stejně. A to za sebou nemáme takové vážné úrazy. Kamarádka mi jednou řekla, že jsem černá kronika. Možná je to školou mojí maminky, taky bývala vždycky hodně opatrná. Je to sice o nervy, ale není to na škodu. Jenže tu funguje zákon schválnosti. Čím víc jsi opatrná maminka, tím spíš se něco přihodí a zrovna ty maminky, které jsou takové laxnější, mají dítka bez nehod. Teda alespoň z mé zkušenosti. Zrovna minulý týden mi malý spadl z takové té dřevěné prolízačky, přes kterou se leze na klouzačku. A zrovna to nebyla žádná malá výška, ale naštěstí se nic nestalo. Ale byla jsem strašně naštvaná. Celou dobu jsem si na hřišti připadala jak krkavčí matka "Tam nelez, běž okolo, slyšel jsi, co jsem řekla, poslouchej nebo půjdeme domů..." a ostatní maminky se po mě dívaly jak na nenormální. Samozřejmě neposlouchal, protože tam byla kopa dětí, které lezly všude a on chtěl samozřejmě taky. Vadilo mi, že leze po takové té plošině, na které jsou nabyté laťky a děti po tom vybíhají jako po schodech, ti menší po čtyřech. Jistila jsem ho, jenže jsem těhotná a nemůžu se k němu tolik natahovat. Popošla jsem kousek dál, abych těm pobíhajícím dětem nepřekážela, pořád jsem ho sledovala a když jsem viděla, že leze na tu plošinu, šla jsem tam, aby náhodou nespadl. Jenže to byl takový okamžik, že než jsem tam doběhla, už jsem jen viděla, jak se mi řítí dolů na záda. Nemít bundu, myslím, že si vyrazí dech. Ne, že bych to těm ostatním přála, ale strašně mě štvalo, že já jsem byla v tu chvíli na hřišti jediná, která jevila větší zájem o to, co dělá moje dítě než abych se bavila s dalšími maminkami a bylo to moje dítě, co sebou plesklo na zem. A pak vám někdo z rodiny řekne: "Musí tě maminka víc hlídat"... to je ti pak do pláče. Snažím se, abych malého oproti ostatním dětem zbytečně neomezovala (v mém okolí jsem snad jediná, která malýho drbe za to, že utíká s klackem), ale říkám si, že pro dítě není nikdo dost pozornosti, takže radši budu útlocitná matka s předvídáním katastrofických scénářů, než aby se nám stalo něco horšího. Když to vezmu z druhé stránky věci, netvrdím, že je to tím, že malýho pořád na něco upozorňuju, ale ve srovnání s jeho vrstevníky nemá problém dát mi ruku, když ho chci mít pod kontrolou, když odcházím a on nechce jít, řeknu mu, že jdu teda sama a on hned všeho nechá a letí za mnou. Má v sobě určitý strach, pud sebezáchovy a já jsem za to ráda, protože si sám hlídá, aby měl na dohled toho, s kým je venku. Může se zdát, že je to mamánek, ale není to tak. Nemusí být semnou celý den, nevadí, když ho někdo hlídá, jen potřebuje, aby ten, kdo na něj zrovna dohlíží, byl nablízku. Taky si občas připadám jako blbec a určitě je nás víc takových, i takových, jejichž dětem se žádný úraz nestal :wink:
2. dub 2014 v 08:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
No kazda maminka úraz svých deti odtrpi s nimi, vyčítá si, pouští v hlavě šílené scénáře..a i když budeš sebeopatrnejsi, úrazy jsou a budou..ted s ni zajdi znovu k lékaři, at je ji co nejdříve lépe..
2. dub 2014 v 08:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucina753 Netrap se tím, to nemá s pečlivostí maminky vůbec co dělat. Děti se nedají uhlídat na každém kroku.
Já bych mohla potvrdit to, co píše @deenyska Já jsem v tomto spíše laxní. Tedy ne, že by i to bylo jedno, ale syn je od malinka velmi akční a motoricky hodně šikovné dítě. Vleze úplně všude a k tomu je strašně rychlej (maminky říkali, že tam, kam vylezl v necelých dvou letech, nevylezou některé jejich čtyřleté děti). Prostě nemám šanci ho úhlídat a stát u něho celý den nemohu. A musím to zaťukat, ale zatím jsme to ustáli bez zranění, což tedy samozřejmě nechci zakřiknout. Naopak známé, co tak akční děti nemají, už s nějakým tím úrazem v nemocnici byly. prostě je to souhra několika faktorů a náhod a zabránit tomu nejde. Má zkušenost ještě je, že čím více dám synovi důvěry, tím je opatrnější. Když ho naopak chci "zachraňovat", začne padat schválně.
2. dub 2014 v 08:34  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Zvykneš si ty nebo děti :D
Obě moje si okolo 2. roku rozsekly hlavu, kluk teď podruhé dokonce na šití... jiné úrazy se nám vyhýbají. Děti jsou od malička živé a věčně omlácené - boule, modřiny, kolena... ale zas tak (snad) zjišťují, že pády a neopatrnost bolí a že by si měly dávat pozor. Ze začátku jsem šílela, pokaždé na RTG s dceřinou "zlomenou rukou" kterou "nemohla hýbat".... Jak píšu zvykla jsem si, nechám vše pěkně uležet aspoň do rána, protože už vím, že dcerka v tomto dost přehání...ale to se samozřejmě dá aplikovat jen na ní, protože jí už znám:D Jinak na prolejzkách a pod. jsem jen dávala záchranu. Děti lezly kam chtěly a já je případně chytala(mírnila dopady) kdyby slítly. Párkrát se to stalo, a to si pak najednou dávaly pozor!
@lucina753
souhlasím s @jancip dítě si svoje musí odpadat - pak se přinejmenším padat naučí a je méně zranění. Děti, které nikam nesmí, nemají odkud padat, tak se to nenaučí a pak jsou úrazy častější. Něco ovšem neovlivníš nikdy.
3. dub 2014 ve 14:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahojik holky. Dekuju za odpovedi. :slight_smile: byli jsme na kontrole a ma to v poradku, zanet tam neni zadny. Dostali jsme jen krem a mame to masirovat.
Jinak ja jsem byla taky tak ze jsem je nechavala, nijak jsem nebyla moc pecliva. Myslim to tak ze treba jsem si rekla ze odkud ma dite vedet, ze co to znamena ze pali? Tak jsem je oba nechalara sahnout na plotynku (samozrejme stala jsem u toho takze jen pocitili teplo a pak ruku odtahli) a od te doby uz vedi co to je ze pali. Nikdy jsem nehikala kdyz upadli, taky to jsou porad naky modriny a pady. Taky jsou hodne zivy, kluk ale dava vetsi bacha na sebe. Dcerka ta je ale hrozna, u ni snad stoji vsechny andele, ona vubec neumi na sebe dat pozor. U kluka jsem neco takoveho nezazila. Vyleze do okna, otevre ho, klidne se vykloni z nej (stesti ze bydlime v domku takze moc velky pad by to nebyl kdyby nahodou vypadla (klep klep klep). Jen odjedu na zachod, vratim se, ona sedi na sklenenem stolku (ktery na vyplatu leti ven oknem :slight_smile: ) atd atd. U ni je to porad neco. Taky dnes si malem vyrazila zub. :frowning2: Milion krat ji dam dolu z okna, placnu pres zadek, ona si chvili poplace a za 2minuty je tam zas. :frowning2: ach jo jsem hotova z ni.
3. dub 2014 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
A je to holka. Dle meho nazoru by si holky meli hrat s panenkama a ne delat ze sebe kaskaderku. Ne?
3. dub 2014 ve 20:19  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
děti mají přirozený pud sebezáchovy, který začnou ztrácet tím, když jim neustále někdo říká, pozor to a tamto
zároveň jejich mozek ještě není schopen zpracovávat zápory, tudíž ze slovesa NEdělej atd pochopí jen to "dělej", je to tak snad to 5-ti let, tuším
takže z toho důvodu ty děti, jejichž maminky jsou "laxnější" (schválně píšu do uvozovek, neb ono to, že nekřičí pozor neznamená, že je jim to jedno) mívají méně úrazů
nejeden úraz se stane z leknutí, zakřičí se pozor, nelez tam a dítě se lekne a sletí ze židle a už je ruka zlámaná….


@lucina753 a nejsi špatná matka, bohužel se úrazy stávají, mně se taky dítě zranilo vždycky, když jsem stála 10cm od něj :frowning2: chce to co nejvíc eliminovat rizika vážnějších záležitostí, jako je pád do bazénu atp a pak, děj se vůle boží, všechno uhlídat nejde
3. dub 2014 ve 20:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Amallie tak to je urcite pravda o tom ze nezpracovavaji zapory to jsem si vsimla i u mojich. Delala jsem to tak, ze jsem je upoutavala necim jinym aby nedelaly to co nemaji. V posledni dobe jsem ale hrozna: tamhleto nedelej, nerozhazuj hracky po pokoji, nelez tam atd atd. :frowning2: musim se vratit zpatky k: udelej radsi tamto, tak je to lepsi, pod uklidime spolu hracky atp. Jo, posledni dobu je toho na mne moc... Ale budu se snazit vic je zabavit necim jinym. Taky uz pocituju ponorku, jsem porad s nima, nemam chvili cas pro sebe, syn posledni dobu hodne lpi na mne, takze kam se pohnu, jde za mnou. Uz bych potrebovala nekam na chvili (staci mala chvilka) vypadnout treba jit s kamoskou na kafe..... mozna i proto jsem ted takova nedelej nedelej... :frowning2:
3. dub 2014 ve 21:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Když byly děti malé (do pěti let) byli jsme na chirurgii jako doma :slight_smile:. Naštěstí mám kamaráda chirurga, takže ten mi děti případně zašil a ošetřil :slight_smile:. Také jsem si připadala jako nemožná matka, ale on mě uklidnil, že na to jaké jsou naše děti šídla, že to ještě není takové strašné :slight_smile:. Mimochodem nyní má každý z nich minimálně pět záznamů :slight_smile:. Nejmladší Adélka je zatím s čistým štítem, ale odřená kolena, bradu a pořádnou bouli na čele už má také za sebou :slight_smile:.
Pokud budeš mít děcko "kam ho posadíš, tam ho najdeš", tak se zřejmě úrazům vyhnete, ale živé děti se zkrátka někdy nedají uhlídat. Je zbytečné se tím teď trápit, spíš bych se zaměřila na prevenci, čili snažila bych se podobným případům předcházet :slight_smile:
3. dub 2014 ve 21:27  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lucina753 To neovlivníš. Taky mám doma kaskadérku, která jde hlavou proti zdi, když zjistí že to nejde, když si namele, tak řve, ale příště to zkouší znova:D Kluk je opatrnější, nejdřív přemejšlí než něco udělá.
3. dub 2014 ve 21:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@deenyska Jako by jsi psala o mě. Na hřišti klukům taky pořád stojím za zadkem a lítání s klackem a vůbec klacky nesnáším. Mám trauma z toho jak můj tehdy desetiletej bratranec si propíchl klackem horní patro :frowning2: . Takže jsem asi taky magorka, ale mám propstě strach aby se jim něco nestalo. Zatím teda klepu, že šití u nás ještě neproběhlo, ale člověk fakt nikdy neví :stuck_out_tongue_closed_eyes:
19. dub 2014 ve 13:40  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lucina753
@deenyska Kde začít...Syn má 1,5 roku. Asi jsem laxnější matka. Snažím se nezastrašovat (spadneš apod.). Děti se prý snaží rodičům vyhovět a dělají přesně to, co řeknete. Je lepší říct: Buď opatrný, Jdi pomalu... Myslet i mluvit pozitivně. Když syn spadne, zvednu ho, pofoukáme bebino a jde se dál. Někdy jen řekne bum, zvedne se, jak kdyby nic. Spíš se snažím odvrátit pozornost k něčemu jinému. Vždycky když spadne doma, tak ho hned vezmu k oknu a koukáme, jestli nejde někdo okolo. Většinou hned přestane plakat. Nesnáším utěšování, kdy se matka dítěti velice omlouvá a dítě pak jen dělá, že brečí, už ho to ani nebolí (to jsem viděla jinde). Taky nesnáším litování a dělání z dětí chudáky. Tím mu nijak nepomůžu. Já sama nemám ráda, když mě někdo lituje, to je mi pak ještě hůř, protože mi to připomínají. V pohybu synovi dávám velkou volnost, nechci ho omezovat. Je moc šikovný, některé 2leté děti se mu nevyrovnají. Chodíme do kurzu plavání, kde jsme i s 3letými a zvládáme to, co ony. I když mu hodně dovolím, tak se na všem vždycky domluvíme, je moc hodný a když není unavený, tak poslechne co mu řeknu. Teď máme za sebou 2 pády, malé. Žádný velký jsme snad zatím neměli (ťuk, ťuk). Před 14ti dny byl syn po očkování celej zpomalenej a po obědě usnul jen na 5 minut. Já ho pustila, myslela jsem, že stojí a on udělal krok a spadl přímo na pusu do štěrku, co mají známí kolem domu. Jak byl unavenej, tak ani nedal ruce před sebe. Říkala jsem si, že když se ho budu snažit zachytit, jen ho narotuju a spadne blbě. Děti přece umí padat dobře. Dost velkej kus zubu se mu ulomil. Jen trochu zaplakal a v pohodě. Včera jsem si všimla, že už vychází a schází schody bez držení. Jeden schodek překonal, pak téměř čupěl a zase bum. Opět na pusu. Mohla jsem být blíž a zachytit ho, ale věřila jsem, že to zvládne. Tentokrát mu praskla druhá jednička nahoře. Zůstal mu jen kousek zubu. Měl odhalenej nerv, muselo to bolet, plakal víc než obvykle. Ale za dvě hoďky si už hrál a snědl buchtu i kaši, usnul bez problémů. Dnes jsme byli na vytažení celého zubu. Takže máme vytuněnej úsměv-místo jednoho zubu díra jak vrata a druhej uraženej. Malej plakal jen při zákroku (dostal 2 injekce do dásně a tahalo se kleštěma; já držela nohy a ruce, sestra hlavu). Než jsme dojeli od zubařky, tak pohoda. Ani jsem nepoznala, kdy to přišlo k sobě. Sama mám trhanej zub a vím, že je to hodně nepříjemný. Syn nedal nic najevo. Taky si říkám, jestli nemá sníženej práh bolesti. Zoubek má schovanej v krabičce, zítra ho vezmu do hračkářství, ať si něco vybere jako bolestný. Teď mám strach kamkoliv jít. Peťula se pořád usmívá, tak asi proto padá na zuby. Hlavně manžel se mnou nemluví, je to podle něj samozřejmě moje vina, že na malýho nedávám pozor a všechno mu dovolím. Mě to samozřejmě štve tak jak jeho, jenže tím, že budu naštvaná a nadávat, tím ničemu nepomůžu. Já musím zachovat chladnou hlavu, aby dítě mělo oporu. Co vaši manželé? Moje máma i tchýně jsou spíš na mé straně. Dítě může zakopnout i na rovině, nedá se pořád držet za ruku :/
28. dub 2014 ve 23:45  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucina753 vubec si to nevycitej, to se fakt muze stat raz dva. To proste plati zakon schvalnosti cim vic budes davat pozor, tim vic se urazu muze stat. Jako nerikam nechat deti uplne bez dozoru, ale stat jim porad za zadkem nemuzes. Reknu ti nas priklad. Ja nechavam detem dost volnost, proste kdyz si maji namlet, tak si namelou. A ve ctvrtek vecer zrovna sedim primo u nich a chystala je na spani, malej vykoupanej, striham mu nehty. Dcera je kousek ode me, ukazuje mi jak umi skakat po jedne noze, ze to venku jeste neumela. Sup a namirila si to rovnou hlavou na hranu stolu. Brecela a najednou koukam jak krvaci a to dost. Bylo to na 2 stehy na pohotovosti. Nebo sli jsme na vystavu ferdy mravence. Az to projdem, tak se tam malovalo. Vsichni jsme si sedli kolem stolu, ja malyho na kline, mel tehdy 8 mesicu. Sedime, malujeme, v zivote by me nenapadlo, ze by se mohlo neco stat. A malej zrovna chytl papir a tim rohem me sekl do oka, takze poskrabana rohovka. Misto na oslavu mamcinych 60. na Morave jsem byla odvezena na ocni, pac jsem nebyla schopna videt natoz ridit pres celou republiku. Takze asi tak, muze to prijit, kdyz tomu vubec nic nenasvedcuje, ze se neco muze stat. :unamused:
29. dub 2014 v 00:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivule13 Nevím, jestli jsem se ve svém prvním příspěvku vyjádřila úplně jasně. Nechtěla jsem tím říct, že bych neustále plašila jeho, upozorňovala na to, co se mu může stát a tím pádem se to vlastně stane. To se týkalo pouze toho konkrétního pádu. Především jde o to, že nemám tak pevný nervy, abych se dívala z nepatrné vzdálenosti, jak leze do výšky odhadem bezmála dvou metrů na prolízačku, která je podle mě především pro takový prcky dost zrádná, ne-li nebezpečná (podotýkám, že my sami jsme tohle hřiště nijak nenavštěvovali právě kvůli téhle prolízačce, ale právě kámoška s klučíkem stejně starým jako je ten můj a s otrlejší povahu v tomhle směru tam chodit začali v době, kdy my byli nemocní, takže jsme tam po uzdravení šli hlavně kvůli nim). Vadilo mi, že ho zrovna tahle prolízka upoutala, ale nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že se bude ze země dívat na ostatní děti jak se kloužou dolů. Takže jsem jen chtěla, aby na prolízačku lezl po schodech a ne po té zatracené plošině bez bočních zábran, která je na jedné straně a klouzačka na druhé, kde mimochodem je po její levici díra pro ty, kteří se rozhodnou vylézt tam po žebříku. Zkrátka, uhlídat, aby nespadl z plošiny a pak aby nevletěl do té nešikovné díry je pro jednoho člověka skoro nemožné. A to se teda i za cenu toho, že by to někdo mohl považovat za plašení, přiznám, že tam to varování z mé strany bylo dost významné. Ale taky musím předeslat, že to bral na vědomí, jenže když všichni lezli po plošině, touha byla silnější a on samozřejmě musel taky. Tak jsem mu jen dala "školení", že se má teda držet a dávat pozor, a urputně ho sledovala, abych neprošvihla náznak toho, že by mohl spadnout, protože opravdu nešlo o zanedbatelnou výšku jako když třeba zakopne na chodníku. Měl tendence stoupnout si na kraj, takže by klidně mohl letět po zádech dolů a to už by pak mohlo být pozdě. Ale už jsem po něm nehalekala, jen jsem ho sledovala. A ty laxnější maminky, který já měla namysli, stály flegmaticky v hloučku, některé zády k dětem, a plkaly. Netvrdím, že ty mamky nezajímá, jestli jsou jejich děti v pořádku, jen to prostě prožívají jinak než já, možná právě proto, že samy žádnou takovou zkušenost nemají. Nejsem svatá, já se do hovoru zapojila taky, ale zády jsem stála k nim, sledovala dítě a byla v pohotovosti. A jak došlo k pádu? Lezl, skoro navrchu se otočil za klukama, kteří lezli za ním a protože stál na kraji, vyběhla jsem za ním, abych ho přidržela - on sám mě neviděl. Jenže než jsem doběhla, ztratil balanc a sletěl dolů. I ti laxnější rodiče byli v šoku, fakt to nebyl pěkný pád. Ručím vám za to, že kdyby takhle spadlo jejich dítě, příště by u té prolízačky stáli taky. A fakt si nemyslím, že spadl proto, že jsem ho varovala, jak to může skončit a vlastně to tak přivolala. Spadl proto, že neposlechl a lezl kam neměl. Měl štěstí, že spadl dobře. Po tom pádu už na plošinu dobrovolně nešel a konečně začal chodit po schodech. Nezastírám, obavy mám, v hlavě se mi honí hrozný scénáře, především proto, že sama mám za sebou pár nepěkných karambolů. Ale že bych tím stresovala synka, to zase ne. Když mi běží s klackem, tak to jo, to ho okřiknu, ať s tím neběhá a on poslechne, buď se zastaví a nebo zahodí klacek a běží dál. Já jsem spokojená a nerozvíjím, proč s tím nesmí běhat. Totéž když má v puse jídlo. Ale abych ho sledovala tak, aby chůďátko nespadl apod., to opravdu nedělám. A přehnaně litovat? To taky ne a ani to u nás není potřeba. Vojtík není taková bábovka. Když pláče, tak je to nejvýš úlekem a je to jen vteřinový pláč, který hned ustane. Když pláče víc, už je to vážný. Jde mi hlavně o to vzbudit v něm trochu opatrnosti k sobě samému a zodpovědnosti sám za sebe, nikdo mi nevymluví, že i to se musí dítě naučit. Je to to samé, jako když učím dítě přecházet silnici, taky tam nemůže bezmyšlenkovitě vletět. Oni neví, co se jim může stát a nějak se to dozvědět musí. A každý uzná, že v takových věcech se nedá aplikovat metoda "až se mu něco stane, už to neudělá". Ale opravdu ve vážných věcech a ne v tom, že si třeba rozbije kolínko. Rozhodně v něm nehodlám vypěstovat vyplašenýho útlocitnýho člověka, který se bude bát šlápnout na kamen jen aby nespadl. Ba naopak, když sebou pleskne a sama vidím, že to nebylo nic vážnýho, reaguji stylem: "Co děláš? Chytils ho? Musíš dávat pozor".. zvedne se, opráší se, zkontrolujeme gatě a jde se dál. Někdy se tomu zasmějeme. A to platí i pro ostatní karamboly podobných rozměrů, u kterých je na první pohled vidět, že o nic nešlo. .. .Co manžel? Ten to má podobně nastavený jako já, jen s tou předvídavostí je na tom trošku hůř, ale to se nedá popisovat, to se musí vidět :slight_smile: . A mamka s tchýní? Stručně, jsou se mnou za jedno. Když to rozvinu, tak moje mamka, ač v náročných situacích umí podržet a podpořit tak, že se může zdát, že je pozitivně smýšlející (což vzhledem k životním zkušenostem není) je plašan, řekla bych, že čím starší, tím větší. Někdy už jí musím okřiknout, že mě zbytečně vyleká, ale vím, že to myslí dobře, má strach. Sama uznává, že by už na to nebyla mít malý dítě. A tchýně... tam je to zase trošičku naopak. Jako taky volá na švagra, když nám malýho hlídá, hlídej ho, dej pozor ať... ale z toho taky některý věci nedomýšlí. Uvedu příklad. Malej si začal imaginárně hrát na holiče a chce nás všechny holit strojkem, který nemá, takže chtěl nějakou náhražku. A babi mu půjčila prázdný zapalovač s tím, že ho hlídá a že to stejně nezmáčkne. To jsou prostě věci, s kterými nesouhlasím. O to by nešlo, v tu chvíli si ten malý fakt hraje, že je to strojek, jede s tím po hlavě a vrčí.. ale co bude, až nedej Bože někde narazí na zapomenutý zapalovač....jestli mi rozumíte, co tím chci řict.
29. dub 2014 ve 23:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@deenyska téda, to je výpis. Mně by se už zamotaly myšlenky :slight_smile: Ono je lepší dítě zastrašit než pak litovat. Když Ti poběží pod auto-jak píšeš-to je ta situace. Na ty prolízky syn taky chodí, takže přesně vím, co zažíváš. Když jsem s ním sama, tak lítám pod ním jak trefená, abych ho kdyžtak chytila. Jednou s námi byla babička, stoupla si bokem a malej místo na skluzavku zabočil za ní. Jenže tam byla lanová prolízačka, tak pro 3letý děti. Naštěstí tam zůstal trčet nohama. Všichni po nás koukali, jak na blázny, že tak malý dítě necháme samotný vylézt nahoru. Jsem laxnější (co se týče nechání volnosti), ale synovi se maximálně věnuji (a je to znát; vážně se to vyplatí). I když je nás na hřišti víc kamarádek. Můj syn taky totiž chodí úplně jinam než jdou ostatní děti, takže si ani nepokecám. Třeba v mateřským centru, kam chodíme, maminky sedí a kecají, děcko maximálně okřiknout, to má pak strach někam vlézt, celou dobu se mu nevěnují. Já si odskočím třeba jen nalít vodu za roh a hned má prsty přiskřípnutý ve dveřích. Zákon schválnosti. Však na tu pusu teď spadl 3x během 14ti dnů. Nic z toho nebyl velkej pád. Třeba: lezl po čtyřech po oblázkách, který jsou kolem domu, nějak si přilehl ruce a zase skončil na pusině-taky bych si myslela, že se nic nemůže stát. A chlap je teď naštvanej, protože je to prej nějak často :/ Moje máma je asi jako Tvoje, úžasně mě podržela. Ještě má výčitky, že mě prý víc neříká, ať na malýho dám větší pozor :slight_smile: Ona když ho hlídá, tak ho skoro pořád drží za ruku-říkala jsem jí, ať to nedělá. Ale nedivím se jí, kdyby se mu něco stalo, když ho hlídá, tak by se asi zbláznila. Syn je taky hodně živej, chvíli se nezastaví. Ale jde vidět, že u všeho přemýšlí, nelítá jen zplašeně sem tam. Takže s mojí povahou a jeho akčností je potřeba zvýšit bezpečnost, což nám zuby teď daly najevo. Tvoje tchýně asi nedomýšlí. Asi bych jí to řekla. Lepší než pak litovat, žes nic neřekla. Držím palce, ať je co nejmíň úrazů. A ještě mi říkala kamarádka, má 3 syny, taky vlezou kam můžou...Občas jim přijede návštěva, jejichž děti nikam nechodí a sedí doma. Kamarádčini synové je vytáhnou ven na dvůr a prý je hned úraz, protože nejsou vyběhaní a otrkaní jako oni.
29. dub 2014 ve 23:46  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivule13 No, taky jsem koukala, co jsem vytvořila za elaborát, když jsem to vyvěsila :grinning:... ono je to těžký... jak píšeš, funguje v tom zákon schválnosti. Do toho někdo třeba radí, nechej ho, ať si to vyzkouší..a když připustíš zkusit to a dítku se něco stane, tak pak slyšíš něco ve smyslu "musíš ho víc hlídat" (tahle věta o to víc zabolí, když fakt kolem toho prcka skáčeš jak panák na gumě a ono se stejně něco stane). V té volnosti pohybu s tebou souhlasím, taky nemám potřebu držet ho pořád za ruku, pokud teda nejsme blízko silnice. Ale je mi jasný, že až budu starší, nebudu jinačí než moje mamka. Plašan byla vždycky, ale když byla mladší, taky to nebyla až takový, jaký je to dnes. Asi je to tak dáno, zřejmě v tom hrají roli zkušenosti.
30. dub 2014 v 09:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Tvůj příspěvek