11ti měs. mimi se na mě pořád věší. Jak ji to odnaučit?

agla
27. srp 2009

Ahoj maminky, mám doma skoro 11ti měsíční mimčo. Od té doby, co začala lézt, tak neustále leze ke mně a věší se mi na nohy. Pak se začala stavět a to je vůbec hrůza, protože kamkoliv se hnu, tak doleze a hnes se mi staví u noh a sápe se nahoru. Nechci ji tolik chovat, takže když vidí, že se nic neděje, tak spustí. Nedokáže si sama moc hrát, hračky ji baví chvíli, pak se vždycky rozhlédne, kde jsem já nebo manžel a už se jde sápat. Máte někdo podobnou zkušenost a co s tím děláte. Snažíte se nějak odnaučovat?

aponchie
27. srp 2009

klidne ji chovej je to mimco batole no prost ema na to narok 😎 nj deti lozi a smejdi to ej obdobi neboj do skoly uz pujde v pohode 😀

agla
autor
27. srp 2009

Aponchie - neděs mě s tou školou, já doufám, že ji to přejde dřív 😉

berenika39
27. srp 2009

do tří let to je dobrý....ještě dva roky a kousek.....kliiid, je to naprosto přirozený a nevím, jak a proč bys ji to odnauččovala. jednak na tom není nic k zakazování a v deseti měsících stejně nepochopí,proč by měla být odmítnutá, když chce k tobě. mě pomohlo tomu předcházet, prostě nějak prcka zabvit tak, aby k tomuhle neměl celodenní příležitost. oni tím dávají prostě najevo, že chtějí být v naší bllízkosti. stačilo si někdy sednout na zem, ne stát u linky nebo sedět u stolu nebo na sedačce. motal se kolem, hrál si a já mohla cokoliv udělat.

agla
autor
28. srp 2009

Bereniko, u nás taky pomáhá, když si k ní sednu, jenže nemůžu u ní sedět pořád. 😖 Taky bych někdy potřebovala něco udělat. Ráda ji pochovám, ale ne pořád. Někdy už jsem z ní na nervy a pak je mi to líto. No prostě si asi budu muset zvyknout, že máme doma chovadlo. 😉

dagina
28. srp 2009

Agli, naše malá sice ještě neleze ani si nestoupá, ale poslední dobou se od ní nehnu skoro vůbec (né že by to předtím bylo lepší 😉 ). Nemůžu se vdálit ani na metr od kočáru, jinak řev jak tur... . Mě skoro každá mamina upozorňuje, že to bude v tomto směru více náročnější a teď tomu věřím. Doma neudělám absolutně nic od té doby, co se malá narodila, hlídání žádný, jednou za uherák vozí tchánovci, jinak jsem s ní pořád já. Sice je to sakra náročný, ale nadruhou stranu to ranné dětství, kdy nás děti takto potřebují je hrozně krátké a tak kašlu na uklid, kašlu na vaření... a další pitomosti, a užívám si radosti i strasti s tou naší treperendou 🙂 .

PS:jistě že občas doma i uklizíme 😅 , ale to je manža doma, a buď s ní jdu ven já nebo on, pytlikujeme to jak se dá 🙂

blandik
28. srp 2009

agla - mám téměř stejné staré dítko, dělá to samé. Ne tedy pořád - on si docela vyhraje i sám, ale je to den ode dne. Taky mi pomáhá si prostě k němu sednou a hrát si s ním, on se pak rychle zabaví i sám. Já bych ji osobně pořád nebrala na ruce, spíše dělám to, že občas přeruším práci a nevezmu jej, ale jdu k hrací dece, sednu si tam a on mrči, protože jsem mu odešla, ale já mu nabídnu nějaké autíčko nebo kostky a začnu si hrát, pobízet ho, a't za mnou příjde a on se nakonec chytne a doleze sám. Snažím se ho zase tak moc nebrat na ruce. Ale vím, že je to občas na palici, zvláš't když mu potřebuji něco připravi k jídlu nebo pití a on mi k'nourá pod nohama a znervózňuje mě. Jen se mi zdá, že když si hrajem, tak ho ani nenapadne, že by se chtěl nosit, to jen, když si ho nevšímám.

Poslední dobou se mi začíná i vztekat - hlavně na přebalováku, když chci, aby ležel na zádech a on se mi pořád překuluje a odchází. Dneska se mi normálně napínal a ječel. Jak jsem trpělivá, tak u toho občas tiše zuřím.

dagina
28. srp 2009

Blandík, jj, také si s malou musím hodně hrát na zemi, chvíli vydrží i sama, ale to je opravdu jen chvíli 😅 . Jídlo mám připravené na víc dnů napřed, takže jen vyklepnu skleničku, strčím do mikrovlnky a je to. 😅

marecek4
28. srp 2009

aglo,já to při práci řešila velkým prádelním košem-dítko jsem usadila v mojí blízkosti a dala tam co ho zajímalo,každý něco jinýho,nehrozilo,že je zašlápnu nebo opařím,oni mě měli na očích a když jsem si s nima jaště vykládala tak byli spokojení,v mezičase si k nim i na moment dřepnout neuškodí,kdyby jen kvůli pohlazení. 🙂 🙂

agla
autor
28. srp 2009

Dagi, úklid a vaření taky neřešim. Děláme to stejně jako vy s manžou - už jsem si prostě zvykla, že nebude furt uklizeno 😉 Spíš jsem pak nervní, když už uklidit musim a prostě to s ní nejde.
Blandik - my od té doby, co leze, přebalujeme tím způsobem, že musim nejdříve najít něco, co ji dám do ruky, aby vydržela aspoň chvíli v klidu, jinak je okamžitě na břiše a zdrhá. A oblékám tak, že už se nesnažim ji držet a oblíct, ale za pochodu. ☹

lanka
28. srp 2009

Oblíkám a přebaluju na stojáka - asi je to tím že ji mám o kus starší...
Jinak mi taky neustále stojí u nohou - teď už nepomáha ani ji na chvíli zabavit - nechce se bavit chce chodit - chodí sama ale jen tak tři kroky a pak padá a chce chodit ke mně - né jen tak někam a chce být pochválená že dorazila - a né abych já strouhala mrkev do polívky.... no co dodat - 😀 Asi je to opravdu takový čas 😝 😅 😀
Ale furt je to lepší než nic 😉 🙂

soanpe
30. srp 2009

já mám Sofí pokaždé u sebe a když vařím, tak sedí v kuchyni a buší do xylofonu, h´když žehlím,tak si jezdí s autíčkem,když luxujum tak pronásleduje lux a sem tam mi ho vypne, jen u vytírání musí být v cest. postýlce, jinak by si zapalvala v kýblu. jednou jsem ji nechala a šla pro telefon a už mi žužlala hadr 😝
prostě to chce zabavit je a musí vědět, že nejsou odsunutý na tzv.2.kolej.
já takhle peču i dorty pro rodinu.jo taky se stane,že je knouravá.ted jí lezly zuby, zak 2 týdny nespala a nejedla,tak to bylo náročný. za to tenhle tejden dohání to co nenaspala 😀 😎

dukie
30. srp 2009

agla: My to tak měli stejně, když začal lézt. Někdy jsem z toho byla totálně na nervy. 😝 Ale odnaučování nemělo smysl. Naopak. Přišla jsem na to, že nejlíp funguje být mu co nejvíc k dispozici. Prostě se vykašlat na všechno, vařit jen to, co se vaří "samo" (tj. vrazit maso do trouby nebo do papiňáku, k tomu uvařit rýži nebo kolínka...), prostě abych u toho strávila co nejmíň času. A pak jsem si s Toníčkem sedla nebo lehla na zem a on lezl kolem mě a přes mě a byl totálně spokojenej. A časem se odhodlával prozkoumávat věci v okolí, takže se na chvíli vzdálil třeba k šuplíku, hrabal tam a hrabal... a až ho to přestalo bavit, tak zase přilezl za mnou a tulil se a tak dokola. U nás tohle prostě zafungovalo. Dát se mu co nejvíc k dispozici. 🙂

A není to dlouho, co jsem tohle zrovna četla v časopise a říkala si, že jsem konečně něco udělala instinktivně správně. 😀 Prý batolata potřebují jistotu, že se mají kam vracet. A že mají mámu stále nablízku. A když jim pořád pobíháme po bytě a třeba uklízíme a vaříme a pereme a žehlíme a tak... tak jsou nešťastní, protože nás prostě musí neustále pronásledovat a jsou si nejistí, aby nás neztratili... a nemají moc sil, takže pak pláčou a když nás dostihnou, potřebují pochovat, protože se cítí zoufale a nejistě... takže nás tahají pochopitelně za ty nohavice, páč chtějí prostě nahoru, abychom je vzaly a pochovaly... a teprve když si prostě gecneme na jedno místo, nejlíp tak, aby sami mohli přijít do naší náruče (tedy si sednout na zem, lehnout...), tak jsou spokojení a klidní, protože vědí, kde jsme a že nikam neutíkáme. 🙂

Každopádně radím nelámat to přes koleno... stačí to prostě "přežít". 😀 Vydržet, zlepší se to, jak bude mít víc sil a začne běhat po svých a snadněji Tě dostihne. U nás se to s chůzí zlepšilo velice. 🙂 Držím pěsti. 😉

blandik
30. srp 2009

Mě se nejvíce osvědčilo mít den strukturovaný - střídat pobyt venku a doma a jemu jsou pak ty hračky doma vzácné a vyhraje si. Venku zase kouká. Nejhorší je, když venku leje a musíme zůstat třeba celé odpol doma - to už je na něj moc. Stejně tak moc nemusí výlety autem někam dále nebo být moc dlouho venku v kočárku. Takže pro mě je optim tak střídat cca 1,5 hodiny různé aktivity - doma, venku.

K tomu přebalování - mám u sebe arzenál hraček, krému, mobil, ovladač, dokonce i pustím telku - to vše jej většinou zabaví jen do fáze než chci "zapnout plenku", v tom okamžiku jde na bod a na břicho, plena mi sjede a on zdrhá a já zuřím.

Vařím, pokud vůbec, tak jen naprosto primitivní jídla. A chodíme na balkón do křesla pozorovat auta na parkovišti a ráno popeláře -to ho taky tak na deset, patnáct minut zabaví a já se můžu kochat, že mi vydrží v náručí.

evikuu
30. srp 2009

Ahoj i já se přidávám máme právě úžesné období lezení-stavění a závislosti. Přes prázdniny to šlo protože si zahrála se starší ale jakmile není nikdo v dohledu sápe se na mě všude i na wc ☹ ale prostě se stím nedá nic udělat.
Jedna výhoda, dneska porpvé slezla sama z velké postele 😀 takže i to dospívání má co do sebe 😎

agla
autor
31. srp 2009

Holky, tak jsem rádfa, že v tom nejsem sama. Někdy je to ale fakt na palici.Blandik - praktikujeme to také tak - strukturovaný den a jakmile jsme venku - v hospodě na terase, nebo někde na dece na louce a pustíme ji z kočáru, tak si ani nevzpomene, že tam jsme a leze a leze - prostě má zábavu. No ale doma je to hrůza. Tak se tedy těším, až začne chodit - snad se to zlepší. Prý je pak i víc baví hračky a začnou je zajímat pohádky a to už zase bude o něčem jiném 🙂

aponchie
31. srp 2009

detstvi maji do 6let pak uz jen povinosti..tak si to uzivejte se vsemi starostmi a radostmi..dokud jsou zdrave tak neni co resit 🙂

sharon2
1. zář 2009

ahojky, máme to teď taky, jakmile se postavím k lince, už je u mě, drží se za nohavice a kvílí, abych se jí věnovala, chodila s ní nebo ji vzala na ruce aby viděla co tam dělám. Někdy na chvíli pomáhá posadit do jídelní židličky a přisunout k lince, dát na hraní vařečky,misky.... popřípadě dát jablko, kousek rohlíku, prostě cokoliv na žmoulání. Nejraději má, když může sedět přímo na lince (což samozřejmě při míchání jídla v hrnci nejde, ale při některých činnostech to jde - nebo naopak sedám já na zem a třeba čistím brambory u ní, jednu umytou dostane do ruky).
A ještě poslední 3 dny "trénujeme" chození tak, že se mě drží za ty nohavice (stejně jako když kvílí), dělám na ni kuk a povídám si s ní v téhle pozici, aby když se u mě takhle postaví u té linky, tak to popocházení kolem ní brala taky jako hru. A musím říct, že dnes už takhle se mnou vydržela pochodovat půl hodiny (samozřejmě s přestávkama).
Ale když nic nezabírá, tak prostě hrnce odstavím a sednu si k bedně s hračkama, ona se uklidní, zahraje se a holt je oběd o hodinu později 😉

lacostina
18. zář 2009

Dukie: krásně napsáno, takhle mě to nenapadlo. Holky, nemyslete si že až začnou chodit bude to lepší...taky jsem si to myslela. Ale ólalá...jak ťapkají tak se víc unaví a chtějí nosit ještě víc. Mě se osvědčila ohrádka, když je to k nevydržení šupnu ho tam a on jen sedí a hraje si a nebo si lehne na polštář a pije. A za půl hodinky ven. A tak pořád dokola.
Takže čím víc aktivní tím horší v uvozovkách...já když mám nervy, tak se podívám na film (seriál) s maličkýma miminečkama, který jsou nemocný nebo si přečtu jaký problémy mají maminky, které nemůžou být štastný...a hned se jdu podívat za tím mým maličkým a říkám mu jak ho miluju.
Nedávno sem viděla na satelitu dokument a sotva narozených, jaký mají zdravotní problémy....a holky strašný!!!! Obdivuju rodiče, já bych se sesypala! Hrozný! Nebo děcka z Afriky. Jak jsou nevinný a nemůžou za to kam se narodili.