4 měsíční mimi se nechce nechat hlídat. Co s tím?

zkus ji navyknout spát každý den ve stejnou dobu, nám toto strašně pomohlo..každé ráno ho dávám spát ve stejnou dobu a většinou to vydrží ty 2-3 hoďky spát..pak zas po obědě 2 hoďky a pak už většinou nespí až do večera, ale je fakt že za tuto dobu stihnu všechno co mám...někdy stačí když to trochu změním a už je zle, je celý den posunutý.
myslím si, že navyknutá asi není, teda aspon ten náš nesnese když je sám. řeším to jako soanpe, když nespí a musím do kuchyně, tak ho dám do sedátka, dám mu vařečku on si s ní hraje, ukazuju mu jak loupu brambory,jak věším prádlo...atd...jemu se to moc líbí.

meleri
Souhlas, jakákoliv změna v režimu je problém. Ale zase ,když máme režim ,tak se dá denkrásně naplánovat 😎

romi73: problém je v tom, že děti v tomhle věku už začínají rozlišovat maminku od cizích lidí. K nim můžou počítat i tatínka a babičky. Holky mají pravdu, že pokud má dítě pravidelný režim, tak se dá spousta věcí stihnout v tom mezičase, kdy člověk ví, že bude spát. Ale vím z vlastní zkušenosti, že platí zásada schválnosti, že když potřebuju, tak nespíme. S učením to asi nepůjde, ale co se práce týče, naučila jsem se udělat všechno při Markétce a když spinká, tak odpočívám. I kdybych měla jen číst noviny, kouknout na film nebo vlézt na koníka. Asi jsem ti moc nepomohla, ale u nás pomohlo, že s ní taťka začal trávit víc času a dokáže ji zabavit. Když jsem třeba hodinu jinde, tak ona to nepostřehne .... do momentu, kdy potřebuje nakojit, to už tatka nezvládne. 😀

súhlas s m1rti. Fixácia je v tomto veku normálna a zdravá. Možno by som k tomu, čo radila pridala ešte flašku s odstriekaným mliekom, ktorú by taťka mohol malej počas tvojej neprítomnosti dať.

stejně klobouk dolů že zvládáš školu. já bych se asi absolutně nemohla soustředit. držím palce at to zvládnete. 🙂

Ahoj holky. No já Vás tu čtu a chce se mi smát a plakat zároveň. 😀 My máme doma teda už staršího chlapečka, ale problém naprosto stejnej. 😀 Dokud spal celou dobu procházky v kočárku, tak to bylo O.K. Babičce jsem ho nabalila a bylo vyřešeno. (Nedělám sice vejšku, ale dělám při mateřské účetnictví, což je dost podobný - vejšku jsem dělala dálkově při práci, takže to dokážu, myslím, docela posoudit - člověk se musí prostě soustředit, s dítětem za zadkem to rozhodně nejde...).

Nikdy toho teda moc nenaspal, většinou dopoledne 30 minut... a pak v tom kočárku 2 - 3 hoďky. Ale teď je to ještě větší záhul, protože dopolko si těch svých 30 minut sice ponechal, ale odpolko vydrží v kočárku spát max. hodinu, a i to je sakra výkon. 😀

No a jelikož fixace na matku se věkem ještě prohloubila (má typickou separační úzkost - když odejdu z pokoje, začne hrozně řvát, byť tam s ním zůstal taťka... a hned s tím řevem leze za mnou, abych mu náhodou neutekla... 😀 Kdybyste to viděly... to Vás dojme... jak to dítko leze s vypětím všech sil, slzičky se mu koulej po tvářích, upřeně na Vás kouká a jeho pohled Vás vysloveně prosí "mámo, neutíkej mi, já se tu bez Tebe bojím..." 😢 😀 ), tak mi je jakýkoli hlídání na prd, protože nikomu cizímu (byť babičku dobře zná) v kočárku neusne... a když ho předávám spícího, tak hned po probuzení začne řvát (nedivím se mu, maminka tam prostě není, že jo...)... a prořve to až do chvíle, kdy si ho vezmu do náruče. 😝

Nepřišli jsme na nic, co by pomáhalo... takže se všemi podobně "postiženými" maminkami soucítím a držím pěsti (i sama sobě), aby tohle období ta naše dítka co nejdřív přešlo. 🙂

Jo a podotýkám, že manžel s ním tráví spoustu času - je doma celkem 4 dny v týdnu a fakt se mu věnuje. Ale maminka prostě vždycky zůstane maminkou... takže když se jdu třeba koupat, tak se na mě chodí spolu dívat, když prcek začne pofňukávat - stačí mu, aby mě viděl, a je zase dobře. 🙂

Ovšem účtování to neřeší, protože kdyby mi seděli za zadkem spolu, tak se stejně zvládnu prd soustředit, fakt na to potřebuju klid... 😝

tak vám teda pěkně děkuju 🙂 no už jsem se rozhodla že na přednášky chodit přestanu, semestr stejně končí a halt půjdu jen na zkoušky a někdo bude se mnou a bude malá se mnou čekat než přijdu na řadu... ještěže spí od sedmi večer, tak se stíhám s vypětím sil připravovat po večerech. no a až začne semestr v říjnu, tak kdoví kde budem ohledně separační úzkosti, to teď řešit nebudu, ale vývoj napovídá, že lepší to asi nebude, ale kdoví. dotéď jí bylo jedno kdo jí chová a tenhle týden se to hrozně otočilo - už nechce být ani u babiček, na každýho se smála a teď se na ní stačí podívat a nakrabuje. tak doufám, že se to zlepší...

aspoň že už si občas dokáže hrát i sama, nebo ji mám v lehátku a kouká na mě, dneska jsme s kamarádkou řešily otázky ke zkoušce a seděla mi na klíně a muchlala vypracované otázky a brebtala do toho...

Holky, smekám před vámi. Ona ta příprava na zkoušky není sranda ani normálně, natož při práci a ještě horší to musí být s dítětem. Ono při zaměstnání má na to člověk klid aspoň pak doma, ale malému dítěti těžko vysvětlí, že se musí učit... nebo pracovat... No, nemáte to lehké, tak přeji hodně pevné nervy a hodně štěstí u zkoušek.
Abych se vrátila k tématu, u nás to trvalo chvilku, že se kluci nechtěli nechat chovat ani od tatínka, teď je jim to jedno, hlavně že se můžou po někom plazit🙂)) Ale když přijde návštěva (i lidé, které znají), tak stejně na začátku chvíli řvou jak pominutí.
Dukie: úplně si to lezoucí prtě dovedu představit. Krásně jsi to popsala, až je mi ho líto🙂 Stalo se mi něco podobného, nejsem příznivec ohrádek a ani ji nemám kam dát, ale aby mi děti neutíkaly z pokoje, tak manžel udělal takovou zábranu do dveří ze dřevěných tyček. Minule jsem si šla jen do kuchyně udělat snídani a kluci sice neplakali, ale když jsem se podívala, tak oba leželi na bříškách za tou mříží, drželi se tyček a smutně koukali, kde jsem. Vypadali jak v kriminálu, bylo mi jich strašně líto a v tu chvíli jsem si potvrdila, že bych je opravdu nemohla nechávat v ohrádce.