• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Holčička už rok upřednostňuje otce, nevím proč

8. května 2016 
Mám problém, kterým se už velmi trápím. Mám dvouletou holčičku, která zhruba ve věku jednoho roku začala preferovat otce. Znám ty případy, kdy se děti přivítají radostně s tatínkem, víc se s ním smějí atd. a když dojde na bolístku nebo strach, běží za maminkou - to ale není náš případ. Malá tatínka naprosto zbožňuje, uctívá, celkově se k němu chová, jak to obvykle vídám u dětí ve vztahu k matce. Ještě jsem nikdy u nikoho neviděla takový vztah dítěte k otci a zároven odmítání matky (bez zjevného důvodu)
Když ji něco bolí, volá tatínka. Přes den se na něj hodně ptá, každé ráno tropí obrovské scény, když odchází. Když někdy odcházím já, stává se že mě téměř "posílá pryč". Každé její pomazlení je pro mě událostí, odměnou...s tatínkem se mazlí pořád. Večer když nemůže spinkat, trvá na tom, že chce k tatínkovi, vynucuje si to i pláčem. Pokud k ní přijdu já a chci ji pochovat, křičí ještě víc, odstrkuje mě a volá tátu. Jsem samozřejmě moc ráda, že má vztah k tatínkovi, zvlášt když vím, že to vůbec není samozřejmost, je to asi i tím, že manžel je opravdu milovník dětí, umí to s nimi, malou také zbožňuje. Je ale strašně těžké, když mne v jeho přítomnosti odstrkuje, vyloženě nechce, s lehkým srdcem mává když odcházím(ne že bych chtěla, aby na mě byla závislá, ale občas se mi zdá, že je skoro ráda, že má tatínka pro sebe), ucukává když jí pohladím(ne vždy, ale docela často) apod. Podotýkám že dle svého nejlepšího svědomí se o malou starám, miluju jí nade vše a jsem přesvědčená o tom, že to není tím, že bych ji nějak zanedbávala, byla na ni zlá, přísná či cokoli jiného...Je nám to s manželem záhadou...Ještě nikdy jsem ve svém okolí a dokonce ani na internetu neslyšela o případu, který by byl podobný, tedy v takové míře. Když jsem přes den s malou sama, je to lepší, projevuje i náklonost, ale jen pokud tam není otec. Někdy mi připadá, jakobych byla cizí, po celém dni, kdy jsem s ní a starám se o ní, to prostě zabolí - zvlášt když si připadám jako nejhorší matka na světě a nemůžu přijít na to, proč to tak je...Jsem samozřejmě ráda za to, že miluje otce, ale je strašně těžké čelit tomu neustálému odmítání, které se táhne už rok a občas mi připadá, že se stupňuje...Navíc všude vidím a slyším, jak jsou pro děti osobou číslo jedna matky, což je dle mého názoru tak trochu i to, co matce dává energii zpět za celodenní a 24 hodinovou starostlivou péči...u nás to tak není, první osobou je ve všech směrech tatínek. Ovšem ta celodenní péče je pořád mojí doménou...
28. kvě 2009 v 09:19  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Apricots - tvoje dcera je stejná jako jsem byla já :slight_smile: Tatínka jsem od malička měla raději než maminku, ta z toho měla chuděrka trauma, protože měla pocit, že mi dává všechnu lásku a já ji nic nevracím.
Když mi byly dva a půl roku tak se narodila ségra a dost se to srovnalo. Já jsem byla tatínkova a ona maminčina. Za deset let se narodila ještě jedna ségra a ta tíhnula k oboum rodičům stejně.

Věkem se to zlepšilo ještě víc, už z vlastních vzpomínek musím ale říct, že jsem taťku dost dlouho preferovala před maminkou. Vyrovnalo se to až dospělosti. Teď mám oba ráda, s mamkou mám výborný vztah, ale tatínek je prostě pořád tatínek. I dnes bych řekla, že je to témeř bezchybný chlap, a já ho měla jako vzor.
A perlička na závěr - můj manžel je povahově kopie mého otce.

Radu pro tebe nemám, na mě tenkrát taky nic neplatilo. Zajímalo by mě jestli má někdo podobnou zkušenost.
28. kvě 2009 ve 14:16  • Odpověz  • To se mi líbí
apricots - naprosto se ztotožňuji - Vojta je taky závislej na tatínkovi, přesně jak píšeš, po jeho ranním odchodu do práce hodinový řev a vyhlížení z okna - co kdyby se přece jenom pro něho vrátil, když je doma, nakrmí táta, dudlík najde táta, vykoupá táta....a tak podobně - všechno tohle začalo, když se nám narodila Eli, začal podle mě instinktivně víc tíhnout k tátovi, protože máma měla najednou nějaký malý uřvaný mimino, který vyžaduje víc péče, ale rozhodně jsem ho teda nezanedbávala nebo tak, chovala jsem Eli, pak jeho, když spinkala (a že to bylo málokdy, byla hodně ubrečená) hrála jsem si s ním....nepomazlí se se mnou, jenom když je manžel opravdu pryč od rána a vrací se třeba až večer, když už spí, tak už je večer nějakej citově vyprázdněnej, že se jde potulit a pomačkat i ke mě, ale jinak ne....
28. kvě 2009 v 15:02  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Takže to není zase tak úplně ojedinělej případ? Já už mám pocit že mě nějak poznamenali ufoni nebo co :grinning: Manžel se i snaží, protože na mě je i přes to, že se to snažím skrýt, vidět, jak mi je....řekne třeba malej, že se pomazlíme i s maminkou, aby mě pohladila nebo dala pusu, tak to ona teda hned jde, rychle zašmrdlá ve vlasech a zase běží k němu - což je teda pak horší než lepší, protože vidím, že mu chtěla udělat radost, poslechla ho a šla si to rychle odbýt:slight_smile:Mě by právě zajímalo, jestli to v nějakém věku srovná, nebo jestli to je už napořád, jestli je to třeba její povahou, nebo se ty jejich energie nějak dobře doplnují a já jsem tam už navíc v tomhle...manžel mi na to často říká, počkej až budem mít druhý, to bude zase nalepený na tobě - což mě ale zrovna neutěšuje :frowning2: Zajímavý je, že když tam áta není, tak je trochu jiná - víc mě bere atd, když sme třeba tejden někde sami dvě na chatě nebo tak, tak to na mě pak taky už visí, ale to je podle mě proto, že tam není táta a ve du letech přecejen ještě nějaký ten zdroj bezpečí děcko potřebuje....
28. kvě 2009 v 15:56  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
apri - no v to pevně doufám, že se to v nějakém věku srovná , jako bys psala o nás....minule se radši málem počůral, protože táta byl zrovna ve vaně a máma ho přece na nočník dávat nemůže :stuck_out_tongue_closed_eyes:
28. kvě 2009 v 16:11  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
vojtisek - ale u vás by se určité vysvětlení dalo najít v miminku což? To mi připadá jakoby řeknu blbě "pochopitelný", i když já moc dobře vím, jaký je to odmítání, takže vím jak se cítíš...ale chci tím říct, že tak nějak asi tušíš, že to je okolnostmi a že se vyrovnává s novým stavem, ne že bys někde dělala chybu...jak to vlastně fungovalo předtím, než se vám narodil sourozenec?
28. kvě 2009 v 16:48  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Apricots: v květnovém čísle časopisu Betynka je velký članek "Mami, jdi pryč, chci tátu!" s podtitulem "Nepropadejte panice, když batole střídá svou přízeň". Každým dnem má vyjít číslo nové, takže pokud by tě zajímalo, co se tam píše, co nejdříve /nejllépe zítra :wink: / si ho kup.
28. kvě 2009 ve 20:18  • Odpověz  • To se mi líbí
Takže nové číslo vychází právě zítra, takže by ti to staré číslo možná někde v trafice ještě prodali, než ho vrátí.
28. kvě 2009 ve 20:20  • Odpověz  • To se mi líbí
apri - předtím než se narodila Eli, tak by zase takovej závislák na mě...nemohla jsem ani večer nikam s holkama posedět nebo tak, protože když mu náhodou vypadl dudák a přišel mu ho dát někdo jinej než já, tak byl děsnej řev - ten týden co jsem byla v porodce to totálně otočil - třeba to bere tak, že jsem ho "nechala" doma, nijak jsme to netrénovali, že u něj prostě časem nebudu - celej ten tejden s manžou bojovali jako blázen, nejedl mu, měl zvýšenou teplotu, a jak jsme přišli domu tak už když pro nás přijeli, tak se držel táty a ke mě ani nechtěl...ale už to bude rok a spíš se to prohlubuje - to tíhnutí k tátovi,než aby se to nějak srovnávalo :frowning2:
28. kvě 2009 ve 22:17  • Odpověz  • To se mi líbí
Ja bych rekla, ze to je jen docasne. Snad ma tatinek i nejake chyby a mala si jich nekdy vsimne?
28. kvě 2009 ve 23:15  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
určitě je to dočasném, ale myslím, že to nepřejde tím, že dítě najde na tatínkovi nějaké chyby :confounded:
29. kvě 2009 v 18:10  • Odpověz  • To se mi líbí
holki a není to tím že tatinci chodí do práce a oni je vidí opravdu málo zatimco s námi jsou pořád,chlapeček je též závislý na otci,myslím si že e to tím že s něma nejsou every day.
29. kvě 2009 ve 20:30  • Odpověz  • To se mi líbí
hancas - jenže to "bláznění" po tatkovi, když přijde z práce...to je něco trochu jiného než to, co se děje u nás a u apricots - jenže my si to dáváme do souvislosti s narozením dalšího miminka....
29. kvě 2009 ve 21:30  • Odpověz  • To se mi líbí
Vanda preferuje jasně tátu,když tu není,mazlí se se mnou a hrajem si ale jak je doma MM,všimne si mně minimálně :wink: já jsem ráda,mám prostor pro sebe :slight_smile:
29. kvě 2009 ve 22:28  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Jenže u nás se to nestřídá (článek jsem četla, je o něčem trochu jiném - kdž dítko dočasně chvilkově někoho odmítá či preferuje), u nás je tatínek ve všem a trvale number one, bohužel ale nemůžu přijít vůbec na nic, čím b to mohlo být....prostor pro sebe b bl fajn, ale to zas manžel uplně tak nevidí - spíš b chtěl ten prostor pro sebe sám :sweat_smile:
30. kvě 2009 v 08:46  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Apricots - ani si neumíš představit, jak ráda čtu tvůj příspěvek. Mám dvouletého chlapečka a jeho míra náklonnosti k tatínkovi je naprosto stejná, jako popisuješ u vaší holčičky. Bez zjevných a mně známých příčin ho naprosto upřednostňuje. Chápu, že ho má raději jako parťáka pro hry, práci na zahradě, blbnutí, ale kromě toho k němu utíká i pro útěchu a pomazlení, a to vždy, když jsme spolu všichni tři. Raději s ním usíná, raději se s ním koupe, raději s ním dělá všechno. Prostě bych mohla okopírovat tvoje slova a vložit je sem místo mých. Když jsme spolu sami, samozřejmě na tohle všechno má mě a přijímá mě úplně stejně jako tatínka. Ale jen co přijde táta, jsem vzduch. Trápím se tím, pláču, mluvím o tom s kamarádkami, ale nemůžeme přijít na to, čím to je. Každopádně všichni obeznámení se situací říkají, že je to minimálně zvláštní a nezvyklé. Na příčinu se nám přijít nepodařilo a asi nikdy nepodaří. Stydím se za to, že na manžela žárlím, že mu závidím synovu náklonnost, ale prostě je to tak , cítím to tak. Vím, že rodičovství není soutěž o přízeň dětí a že nemůžu očekávat a vyžadovat od syna, že mi bude vědomě moji péči a lásku vracet, opětovat, že mi bude projevovat city jako dospělý….to všechno je mi jasné, ale přesto je mi to strašně líto a stále pro sebe hledám vysvětlení, abych se s touhle situací dokázala smířit a abych se tím netrápila a neužírala. Obviňuju se, že si za to můžu sama, protože manžel je větší kliďas než já, je trpělivější (na chlapa nezvykle), že syn od malička z něho cítil větší bezpečí. Taky jsem nekojila (malý neuměl sát), tak si říkám, že mezi námi třeba nevzniklo tak pevné pouto. Na druhou stranu manžel taky nekojil :slight_smile: a já sama nejlíp vím, že syna miluju nade vše. Prostě nevím. Ještě jsem o stejné situaci nikdy neslyšela, až od tebe. Neumím ti poradit ani tě utěšit, jen ti můžu upřímně říct, že ti rozumím a že to znám. Držím palce!
16. čer 2009 ve 23:12  • Odpověz  • To se mi líbí
Dagmajka u nás je to stejné,jako u vás...uspávat,jen tatínek,koupat většinou taky jen tatínek,pusenky může dávat taky jen tatínek, odemne si jí pokaždé utře :sweat_smile: .Když jí něco bolí,chovat musí tatínek.Ale já se tím zase tak netrápím,neříkám,že mě to někdy nezamrzí,ale na druhou stranu jsem ráda,že si tak rozumí.Doufám a věřím v to,že se to časem ,jak bude malá růst,"srovná".Nevím,jaké slovo použít,ale ,snad mi rozumíš :wink:
17. čer 2009 v 08:25  • Odpověz  • To se mi líbí
Kounoupek - díky za povzbuzení, máš určitě pravdu. Trápím se tím, ne proto, že bych chtěla být lepší než tatínek, ale proto, že bych chtěla být pro své dítě stejně důležitá jako tatínek. Možná že jsem, jen to díky těm projevům není vidět. Samozřejmě jsem taky šťastná, že mají spolu tak hluboký vztah, do budoucna to bude pro syna určitě strašně důležité. Manžel s otcem něco takového nikdy nezažil, já vlastně taky ne a minimálně na mě se to poděpsalo :slight_smile: - myslím na mém sebebědomí, náhledu na sebe samu.... a tak. Vždycky, když vidím dítě, které vyrůstá bez táty, přála bych mu takového, jako máme my :slight_smile: Ne že by mu maminka všechno nevynahradila, ale přesto, mužský vzor se asi zcela nahradit nedá. (Ale to už je zase jiná pohádka :slight_smile: ) Často slyším, že se to časem otočí, srovná, tak snad... uvidíme.
17. čer 2009 v 09:20  • Odpověz  • To se mi líbí
Apricots a ostatní - jak jsou na tom vaše děti ve vztahu k tatínkům a maminkám? Změnilo se něco od doby, kdy bylo toto téma aktuální? U nás se síly trošku vyrovnaly, i když malý (v květnu bude mít 3 roky) stále velmi tíhne k tatínkovi a jejich vztah je už na první pohled mimořádný. V lednu se nám narodila holčička a ani tato událost synův vztah k tatínkovi a ke mně příliš nezměnila. Malý je zlatý, sestřičku přijal velmi dobře a krásně se k ní chová. K jeho velké radosti se mu teď tatínek věnuje ještě intenzivněji, protože já pochopitelně strávím spoustu času péčí o miminko. Takže jsou z nich ještě větší spiklenci než dřív, ale řekla bych už ne tolik "na můj úkor". Většinou už smí utěšovat i maminka, sám od sebe se pomazlí i s maminkou v tatínkově přítomnosti atd., ale tatínek je prostě stále tatínek. Stále se učím brát tohle "rozpoložení" v naší rodině tak jak to je, ale přece jen se mi ještě docela často stává, že je mi to líto a trápím se tím, že synkův vztah k tátovi je spíše takový, jaký děti obvykle mívají spíše k matkám. Jak jsi na tom, Apricots???? A jak vy ostatní???
25. únor 2010 ve 22:42  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
No tak malá bude mít v květnu tři roky. Bohužel se nám manželství nevyvedlo, takže jsme už půl roku od sebe :unamused: Manžel hodně stál o střídavou péči, takže zatím to máme tak, že je malinká týden semnou, druhý týden si jí bere každé odpoledne po práci a každý sme s ní dva víkendy v měsíci. Až začne od září chodit do školky, bude to klasická střídavka týden a týden. Musím říct že to přineslo určité změny. Ze začátku se jejich vztah řekla bych ještě prohloubil, dokonce při předávání někdy brečela, že chce bejt s tatínkem atd., stálo mě to spousta slz, ale časem se to hodně zlepšilo, zvykla si že nás má pořád plnohodnotně oba a teď už je to mnohem lepší. Tatínek je stále podle mého názoru číslo jedna, prostě spolu mají nezvyklý vztah, který mi spíš připomíná vztahy dětí k matkám, ale zase se dost změnil i náš vztah, začalo se to trochu vyrovnávat. Občas se bohužel setkávám s reakcí lidí na naše momentální uspořádání, někdy si připadám v jejich očích jako špatná matka, že se takhle střídáme a ještě když pak ostatní vidí jaký mají vztah...no já si to nevybrala, nechtěla sem po manželovi aby sme se střídali, chtěl to on sám, velmi trvá na střídavé péči, dceru opravdu miluje a dokáže se o ní perfektně postarat. Jakkoli nebyl dobrým manželem, řekla bych že je bezvadnej táta. Jsem ráda že nepřišla ani o jednoho z nás. S tím, že stále prostě inklinuje k tatínkovi jsem se už smířila. Občas mi připadá, že jsou si hodně podobní a říkám si, že je to asi prostě tak, že jejich nátury k sobě prostě víc ladí nebo co, takže malá to vnímá. Zvykla jsem si být spíš ta druhá a časem je to čím dál lepší, s každým z nás zažívá jiné věci, takže to má hodně členité, prostě dvě milující rodiny. Je veselá a vypadá spokojeně a šťastně, tak snad je to tak správné.
4. bře 2010 v 10:01  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Apricots - dostala jsi mě :frowning2: Život je vážně nepředvídatelný a přepestrý - bohužel často v náš neprospěch. Je mi to moc líto, že se vám manželství nevydařilo. Na druhou stranu - z tvého příspěvku cítím optimismus, smíření a vyrovnanost. Tak snad je vše opravdu tak, jak má být. Obdivuji tvůj věcný přístup a nadhled ke skutečnostem, které prožíváš. Já bych to nedokázala, zjišťuji, že se často chovám sama jako dítě. Potřebuji neustále ujišťovat o tom, že mě mí blízcí mají rádi a že mě potřebují. Musím si stále opakovat, že já jsem máma, která musí rozdávat lásku (a skutečně se o to snažím) a de facto za to nic neočekávat. Manžel už moji povahu zná, tak se snaží ze všech sil být pozorný a moje děti, jejich zdraví a šikovnost - to je ta největší odměna :wink: Přesto se stále peru s tím, že malý má k tatínkovi takový vztah. Nicméně - i díky tomu se učím brát život více s rezervou a nebýt taková "citlivka". Moc ti přeju, ať jsi spokojená a šťastná a tvá dcerka zrovna tak.
8. bře 2010 v 09:29  • Odpověz  • To se mi líbí
A z lidí a jejich "vědoucích" reakcí si nic nedělej (vím, snadno se to řekne). Většina z nich si jistě neuvědomuje, že právě tím, že majetnicky nelpíš na tom, že dcera musí být za každou cenu jen s tebou, s matkou, ale dopřeješ jí tu možnost být s milovaným tátou, dokazuješ svoji velkorysost a lásku k dcerce :wink: Ti lidé by takhle velkorysí být nedokázali, rvali by se o dceru za každou cenu a dělali tak všem zúčastněným - a především j -í ze života peklo.
8. bře 2010 v 09:41  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
děkuji dagmajce, tvůj příspěvek mi opravdu pomohl, občas je to všechno těžké...ale dcerku miluji a to jediné mi pomáhá vše zvládat a přistupovat k celé situaci s nadhledem a láskou. Vím že se s tatínkem vzájemně potřebují a moc milují a takhle je ten náš rozchod pro ní nejsnesitelnější - o nikoho nepřišla, naopak, spíš si rozšířila okruh lidí, kteří ji milují...alespon tak mi to ted připadá
15. bře 2010 v 10:36  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj, plně souhlasím s dagmajkou,že ty apricots, jsi se zachovala skvěle, když jsi svolila k tý střídavce! Myslím, že opravdu hodně holek by to tomu tátovi nedopřálo, klobouk dolů :wink:. Jinak nevím jestli jsme podobný případ jako se tu už přispívalo, ale je fakt, že pokud je doma tatínek, a tráví s námi dost času, tak malý chce být jen u něj, když odejde snad jen vedle do místnosti tak řve a maže za ním, když jde z bytu tak je záchvat pláče, to mě si tak nevšímá a když jdu pryč tak mi ještě zamává :wink: Ale zase jsou činnosti, o kterých ví, že dělám hlavně já (koupání, krmení) a je s tím "svolný", což jsem ráda :slight_smile:, ale jinak je u nás tatínek číslo 1
20. bře 2010 ve 20:07  • Odpověz  • To se mi líbí
Morgan - díky za tvůj příspěvek, strašně ráda čtu, že nejsem v takové situaci sama. Jak psala výše Apricots - nikde v mém okolí jsem nic podobného neviděla, nezažila a už jsem měla pocit, že mě taky poznamenali mimozemšťani :wink: Jak to prožíváš ty? Trápíš se tím, nebo to bereš prostě tak, jak to je?
17. kvě 2010 v 08:17  • Odpověz  • To se mi líbí
ahoj holky. dneska jsem se rozhodla, že se musím podívat na koníka, jestli tady není někdo s podobným trápením jako mám já...a ejhle...moje holčička má 21 měsíců a je tatínkova. a to tak, že ani když jsme spolu samy, tak mi neprojevuje žádnou náklonnost. dokonce mě kolikrát vyloženě od sebe odstrčí a řekne "pryč" :frowning2: hladit a očichávat její miminkovské tělíčko můžu jenom kradmo, když je něčím zaujatá...je to zkrátka hrozné utrpení, když vás vlastní dítě odmítá. ale to asi víte. já to přikládám tomu, že jsem si kvůli počátečním potížím s kojením mateřství dlouho neužívala, bývala jsem velmi úzkostlivá a snad i depresivní. a blízcí mi říkali, že toto své rozpoložení přenáším na malou. a já jsem jim asi uvěřila a teď se pořád dokola obviňuju, že je to moje chyba a můžu si za to sama, že mě dcerka nemá ráda a preferuje tatínka. jenže co s tím?
19. kvě 2010 v 08:19  • Odpověz  • To se mi líbí
dagmajka - tak zatím to tak nějak beru, ale mám strach až třeba bude mluvit, že řekne:mám rád tatínka a na mě třeba nic, i když vím, že určitě to tak nebude myslet :slight_smile:. Jinak jak jste tady psali o tom kojení, já syna kojila půl roku, myslím, že to tím ani moc není, jak píšeš - tatínek taky nekojil :grinning:. Někdy když o tom někde mluvím, tak všichni zas říkají, že je to normální, že mě vidí pořád a chce si taťky víc užít, tak nevím. Uvidíme jak do budoucna :wink:

hroznatko - nic si nevyčítej! Asi prostě některé děti víc tíhnou k těm chlapům :wink:. Já na tom určitě nejsem ještě nejhůř jako tady některé popisujete, ale hlavně holky nestresujte, všechno se může srovnat. Taky příchod třeba dalších potomků zamíchá kartama, kdo se jak ke komu bude mít a hlavně - vaše děti vác určitě milují, jen si to možná nedokáží uvědomit a dát to plně najevo :slight_smile:
19. kvě 2010 v 15:31  • Odpověz  • To se mi líbí
hroznatko - jak já ti rozumím! :frowning2: Ale pomoct nedovedu. Psala jsem, že už se u nás "síly vyrovnaly", ale stále jsou dny,kdy si mě malý ani nevšimne, nebo mě odhání, jakmile se taťka vzdálí, už se po něm ptá a běží za ním. Ale to nejen kvůli zábavě a aby si ho třeba po pracovním týdnu užil, ale také a hlavně, když ho něco trápí, je unavený, zkrátka potřebuje útěchu. Nemají na tohle jiné děti maminku??? To je jen jeden příklad za všechny,prostě náš tatínek je "maminka". Nemůžu najít způsob, jak se s tím vyrovnat. Já jsem si mateřství malovala na růžovo, byla jsem přesvědčená, že syna porodím, budu ho dlouho kojit a že to "automaticky" bude "můj chlapeček", protože jsem to viděla všude okolo u kamarádek. A ejhle, nakonec jsem rodila neplánovaně císařem a malého kojila jen 6 týdnů. Takový ten pravý mateřský vztah jsem k němu první týdny hledala jen obtížně. Ty počáteční "problémy" mě nějak překvapily, i to, že ho hned nemám tolik ráda, jak jsem si myslela, že mít budu. I později, když už jsem mateřskou lásku cítila na plno a malého milovala, jsem byla dost nervozní a depresivní matka a mám za to, že to ze mě malý prostě cítil. A hlavně, manžel je naprosto báječný člověka a táta. Takže jak nad tou naší situací neustále přemýšlím,nemůžu najít jiný důvod nežli ten, že - jak píše prof. Matějček - malý si během těch prvních měsíců, kdy se rodí citový vztah mezi dítětem a "jeho lidmi" zvolil za "hlavního protektora, ochránce a původce pocitu jistoty" tátu. Myslím si, že jak bude syn růst, tak se ta vyhraněnost bude trošku vytrácet, ale asi bude jeho vztah k tátovi mimořádný až do dospělosti. Myslím...nejsem psycholog. Nevidím jinou cestu, než se s tím vyrovnat a smířit, protože změnit to nejde. Jen nevím jak, protože, jak píšeš, je to hrozné utrpení, když vás vlastní dítě odmítá. A můžu si stokrát říkat, hlavně že jsme zdraví a máme jeden druhého.
27. čer 2010 v 07:48  • Odpověz  • To se mi líbí
Morgan - na tom tíhnutí k chlapům možná taky něco bude. Náš prcek odjakživa jakoby preferuje stejdy, víc k nim tíhne, mluví o nich a tak. Tety jsou vždy až ty "druhé". Ale paní učitelku ve školce teda miluje. Zajímavý je, že ona je tak trochu povahově podobná mému muži :slight_smile: Otázka je, jestli malý přirozeně dává přednost chlapům a tím pádem i tátovi, a nebo si vytvořil mimořádný vztah k tatínkovi a tím pádem upřednostňuje chlapy :confused:

V lednu se nám narodila dcerka, ale ta zatím nikterak kartama nezamíchala. Když jsme pohromadě všichni čtyři, tak syn má tatínka pro sebe "na plný úvazek" a já se věnuju malé. Sem tam si to "prohodíme", ale spíše ne. Asi je to tak přirozený, uvidíme později. Někdy si třeba uspávání syna vymíním, protože se mi po něm často vyloženě stýská a potřebuju s ním být někdy taky sama. Naštěstí na to většinou přistoupí :slight_smile:
Maličkou jsem porodila normálně, kojila o něco déle a také díky tomu, že už je mým druhým dítětem, tak to navázání vztahu s ní bylo hned od začátku jiné. Mateřská láska se dostavila hned, žádná panika a deprese z narozeného miminka se nekonala. Jenomže už teď "schízuju", že i dcerka bude mít tátu radši než mámu :frowning2:
27. čer 2010 v 08:11  • Odpověz  • To se mi líbí
apricots : uplne te chapu, ze te to trapi. U nas to tedy není uplne stejne jako u vas, ale je to dost podobne. Urcite se pridavam k tem, jehoz dite preferuje vic tatinka . A není to jen takove to, protoze mu je vzacnejsi. Vzacnejsi mu mozna je, ale ne tak moc,protoze manzel chodi domu brzo a o vikendu je s nama.
Taky se mi casto stava, ze kdyz je manzel doma a syn treba upadne, tak bezi k nemu a pritom vim, ze se rika, ze v takovej pripade dite bezi k matce.
On ke me syn treba taky jde na pofoukani, ale nejdriv jde k tatinkovi.
Rikam si, jestli to neni tim, ze je manzel opravdu vyborny otec. Syna miluje, syn miluje jeho. taky je na nej hodnejsi a trpelivejsi nez ja a krom toho, ze si s nim hraje, tak se o nej napr. o vikendu nebo vecer, kdyz prijde z prace hodne stara. Kdyz jsme doma vsichni, tak nemusim prebalovat, uspavat, delat kasi atd atd...proste mam jakoby volno. :dizzy_face:
Manzel se stara fakt hodne a tim, jak se synem nemusi byt porad (kdyz je s nim dlouhodobe, treba na dovoleny, tak ho ma taky brzo plny zuby :grinning: ) tak si to opravdu uziva a venuje se mu vkuse (vic jak dve hodiny vkuse ale taky nevydrzi)
Ja si se synem samozrejme taky hraju, myslim, ze ma docela program a zabavu, ale zacala jsem doma pracovat a ne vzdy mam cas si s nim hrat, kdyz zrovna chce. Posledni dobou ho mozna trosicku zanedbavam, nevim. Snazim se mu to vynahrazovat dny, kdy praci nemam...

V tom je to oproti vam u nas ale jine, protoze ja citim, ze je chyba ve me...ze nemam pokazde cas, ze jsem ta prisnejsi atd atd. Ty pises, ze jsi na tom stejne jako tvuj manzel. O to vic to pro tebe musi byt tezke. Fakt ti rozumim. Ja uz kolikrat taky zarlila. I kamaradi rikaji : on je dost tatinkuv, co ? naši mu rikaji tatánek apod.
Ale jak rikam, u me to je asi tim, ze jsem proste ta prisna, vic veci mu nedovolim. Obcas na nej jecim, protoze nejsem trpeliva atd.

Ale na druhou stranu, kdyz jsme doma samy, tak o mazleni nouzi nemam. To bych teda byla hodne nestastna, kdyby me syn odmital i v dobe, kdy tu tata neni.

a jak psala dagmajka, tak syn taky celkove preferuje chlapy. Presne jak pise....ma radsi strejdy, dedy atak...
Ma rad i tety, ale jakmile babskou spolecnost navstivi chlap, tak Tonda vseho necha a chlapa si hned privlastni a neda mu pokoj. Nedavno si na hristi privlastnil postarsiho spravce. Jemu to nevadilo, tak jsem mela cca 2 hodiny klid a Tonda furt hulakal : strejdoooooo a hrali si spolu. Chlapy fakt miluje, tak si nekdy rikam, jak mu vysvetlit, ze ne kazdej strejda je hodnej

:sweat_smile:
15. črc 2010 ve 14:08  • Odpověz  • To se mi líbí
omlouvam se za roman, neumim byt strucna. :sweat_smile:
15. črc 2010 ve 14:08  • Odpověz  • To se mi líbí
Tvůj příspěvek