Holčička už rok upřednostňuje otce, nevím proč

Jinak, s tim pocatecnim neuzivanim si materstvi a depresemi atak, jak tu nekdo pisete...tak to neposoudim, jestli to ma vliv nebo ne.
ja jsem zadne problemy nemela, materstvi jsem si od porodu jen uzivala (syn byl spave, malobrecici dite), zadne poporodni deprese, ani potom ne..nikdy jsem netrpela pocitem, ze jsem hrozna matka (a to jsem dost zakomplexovana a hodne si neverim) , dva roky jsem pomerne bez problemu kojila, odstaveni taky v pohode...no a vidite, syn je taky tatínkův.... 😎

fakt tezko rict, cim to je. U sebe to beru tak, ze se proste manzel stara stejne jako ja (kdyz je doma) + ze je hodnejsi a trpelivejsi, tak je proste logicky, ze ho ma syn jakoby radsi.

ahoj,
jen jsem nahlídla.... Promiňte, ale i já měla velké deprese po porodu - nešlo kojo, trable s chlapem, byl přes týden pryč a bohužel nepatři mezi ty chlapy, co se vidí v miminku - malou bere až teď, kdy je větší... Jen jsem chtěla říct, že moje deprese byly příšerný, přišlo mi, že tisíckrát, milionkrát se snažím si někomu říct o pomoct, nešlo to... Vlastně z babiček nepomáhal nikdo - jen kamarádka - radou, nebo drobným nákupem, snažila se povzbudit... Malá nebyla kojená, já ,,skáču" pod vlak tak dvakrát do měsíce, malá je pořádnej ďáblík - takže moje dítko by mi to muselo vracet značně.... Nevěřte tomu!! Sice tatínka taky zbožňuje, ale nijak extrémně.. Vím, že tohle sem nepatří, ale jen jsem vám chtěla dodat sílu - říct, že pokud vám někdo vyčítá deprese - že mají nebo měly vliv.... nevěřte tomu!!

petruna - hodně věcí, co jsi popsala je dost podobných jako u nás, takže jsem asi dospěla ke stejnému závěru jako ty, můj partner je jako otec opravdu perfektní 🙂 Akorát mě to teda někdy dost bere, já se bojím jak to bude do budoucna a taky jak to bude třeba s dalším dítětem. V některých rodinách to tak je, že třeba jedno dítě je jakoby maminčino a druhý tátovo, tak si říkám, aby všechny naše děti nebyly tátovy 😒

Tak to máme všechny nejspíš společné - naše děti mají perfektní tatínky. Ten náš je taky jednička, to já od něho se v mnoha situacích učím, jak přiměřeně reagovat, jak být trpělivější atd. O malého se zajímal a staral báječně od malička, malý se narodil neplánovaným císařem, tak byl první z nás dvou, kdo ho viděl a choval. Sám manžel přiznal, že měl k malému od narození úplně jiný vztah než k dcerce, kterou jsem rodila přirozeně, ale bohužel sama, manžel porod nestihl. Tudíž ji viděl až hodinu po porodu a u samotného "okamžiku jejího zrození" nebyl.
Manžel je OSVč, tak bývá v práci od rána do večera, někdy jde i o víkendu, ale veškerý volný čas věnuje prakticky jen synovi. A když jsou spolu, tak se nemusím starat vůbec o nic, se vším si poradí. A bylo to tak vlastně od miminka. Takže v tomhle jsem na tom stejně jako Petruna. I v tom, že manžel je jakoby hodnějí a trpělivější než já.
Petruna - zajímavý je, že jsi malého 2 roky kojila, tedy byla pro něj dlouho jediným zdrojem mlíčka a bezpečí a přesto je, jak píšeš, tatínkův. Já se dlouho obviňovala, že u nás za to může právě nekojení, že kdybych kojila, byl by synkův vztah ke mně vřelejší.
Hanca - řekla bych, že rozdíl bude v tom, že v tom raném období jsi byla k dispozici dcerce jen ty, sama píšeš, že manžel malou bere až teď, když je větší. Takže jsi pro malou byla v tom rozhodujícím období jediným zdrojem bezpečí a lásky ty. Nevím, řekla bych, že to hraje důležitou roli.
Myslím, že i kdyby - čistě teoreticky - můj muž byl míň trpělivý, míň laskavý než já, byl to takový ten choler a křikloun, co vztekání dětí řeší výplatou na zadek, tak by ta situace u nás byla jiná a malý by byl maminčin.
Teď jsme prožili týdenní dovolenou s dalšími dvěma rodinami na chalupě a bylo to teda na zbláznění. Synkova posedlost tatínkem byla šílená, kamkoli se taťka vrtnul, syn běžel zoufale za ním, maminka nemaminka. Mohla jsem nabízet společnost, hru, náruč, cokoli, všechno odmítal a přehlížel mě jak krajinu. Když jsem ho chtěl jít uspat, chtěl zásadně jen tatínka, když jsem mu šla dát dobrou noc a pusu, tak mě odstrkoval. Hrozný to bylo taky ve srovnání s ostatními dětmi, byli tam další 3 kluci roční až tříletí a všichni byli mamiňáci. Vůbec jsem si dovoleno neužila a mohla si oči vyplakat. Ještě že máme tu naši malou princeznu, která mě zatím potřebuje a je ještě příliš maličká, aby se takhle vyhraňovala. Vím, že to moc řeším, ale nevím, jak to v sobě zpracovat, aby mě to tak nebolelo. Teď doma je to naštěstí lepší. A malej bude až do konce srpna ze školky doma, manžel většinou v práci, tak si prďolku užiju dosyta.

dagmajka - já se ti vůbec nedivím, že to takhle řešíš. Určitě to bylo nepříjemný i ve společnosti jiných lidí, že jsi se cítila špatně, to je pochopitelný! Nevím co by na tohle řekl nějaký odborník. Držím ti palečky, aby jsi to zvládala s klidem a snad trochu s nadhledem 🙂. No u nás teď tak tisíckrát za den slyším tata tata a mama už řiká jen vyjímečně, no tak uvidíme co se z toho ještě vyvrbí 🙂

Morgan - moc děkuju! Taky už mě napadlo, že bych poprosila o radu nějakého odborníka. Nemyslím si, že by touhle situací syn nějak strádal, podle mě je jedno, ke komu se dítě připoutá, s kým naváže takovýto vřelý vztah, jestli s mámou nebo s tátou nebo s oběmě stejně, důležitý je, že se k někomu takto připoutá. To spíš já bych potřebovala poradit, jak to zvládat s klidem a nadhledem, jak píšeš. Protože ať se snažím sebevíc, někdy mi přece jen vyklouzne něco, co bych si mohla a měla nechat pro sebe, někdy reaguju nepřiměřeně. A tím už by asi syn trpět mohl. Nevím, potřebovala bych asi fakt poradit. Ono to totiž i trochu nabourává můj vztah k manželovi, protože to, že na něj někdy žárlím a jakoby soupeřím o přízeň syna taky není moc dobrý východisko pro výchovu dítěte ani pro manželství samotný ☹

dagmaj : taky se ti nedivím, že to tak řešíš. u nás to takhle moc vyhraněný není, ale úplně si to dovedu představit. taky by mi to bylo moc líto a obrečela bych to...doufám, že se to u vás brzo zlomí. Fakt to musí být dost těžký. 😒
a opravdu těžko říct, čím to může být.

morgan : taky doufám, že nebudou všechny děti tatínkovi... 😉 ale na druhou stranu z toho i těžím..od syna si můžu oddechnout, když to tak napíšu. mám kamarádky, které si fakt neopočinou a dítě jim třeba k tátovi vůbec nechce jít nebo dlouho nechtělo.To mi přijde taky dost náročný. jednak mi je pak líto toho chlapa a hlavně tý maminy, že si neodpočine. To já mám tak trochu vegáč, když je manžel doma... 😅 O víkendech mě třeba i nechá dlouho spát atak 😵

ale zase chápu, že když je to dítě opravdu hodně tátovo, tak že člověk na nějaký odpočinek nehledí a dal by cokoliv za dětskou přízeň.

dagmaj : ja myslim, ze to takhle nemuze byt porad. ze to je jen takove obdobi.Moc bych ti prala, aby se to co nejdriv zmenilo pro tebe k lepsimu !!!!

dagmajka - jak k tomu přistupuje tvůj manžel? možná už jsi to tu psala, ale ted si nemůžu vzpomenout..Myslím, že je hodně důležitý, aby manžel synovi jakoby ukazoval, že ty jsi maminka, že jsi pro něj i pro vaší rodinu důležitá, aby tě podporoval nebo nevím jak to mám napsat 😉, zkrátka jít synovi jakoby příkladem. Koukala jsem na internetu, jestli někde nenajdu nějakou studii, ale nic tomuhle podobné jsem zatím nenašla. To jestli zajít k odborníkovi nebo ne asi poznáš sama, až už pro tebe tahle situace bude jakoby neúnosná a začne vám hodně zasahovat do života, což už trochu asi tak je, podle toho co píšeš. Nějaký dětský psycholog by třeba řekl, že je to naprosto normální a ty by ses s tím snad dokázala líp smířit.

petruna - jo jo, to znám, když je partner doma, tak si taky kluci většinou vystačí spolu a já stihnu udělat věci, který bych třeba jinak musela dělat po večerech, je to pohodlný a rozhodně je můj partner co se týče péče o syna velkým pomocníkem a to zcela dobrovolně 😀 , ale doufám, že to časem nebude tak vyhrocený jako u dagmajky.

Moc děkuju za podporu! 🙂 Taky doufám, že se to časem trochu posune a zmírní. Ale nevím, jestli je to jen období, začalo to totiž někdy po roce věku syna a trvá to dodnes, jsou mu 3 roky a 2 měsíce. Fakt si myslím, že syn má prostě k tatínkovi vztah takový, jako mívají děti k maminkám. A když je jakoby v nepohodě, necítí se v bezpečí, je mu špatně, tak utíká k mamince - u nás tedy k tatínkovi. Proto i ta dovolená - malý si ji totiž moc neužíval, několikrát říkal, že chce jet domů, měl zvýš. teploty z vedra. Naštěstí pro mě, když jsme spolu sami, tak se na tatínka často ptá, ale nevyvádí, že tu není, chápe, že je v práci, vystačíme si sami a projevuje mi náklonnost stejně jako tatínkovi, když jsou spolu. Takže z našich společných chvil o samotě čerpám energii 🙂
Morgan - manžel k tomu celému přistupuje právě skvěle. Neříkám, že bych někdy nechtěla slyšet: mamko, nebuď smutná, my tě máme rádi, my tě potřebujeme. Takhle doslova to neslýchám, ale příkladem synovi je, řekla bych. Když přijde domů, dá první pusu mě, během dne mě jakoby pořád přibírá do party, mluví o mě před synem, počítá se mnou ve všem. A tím, že se malému věnuje tak naplno, mi taky samozřejmě dává prostor pro péči o dcerku a domácnost a taky pro mě samotnou. To, že má se synem výjimečný vztah, si ale dobře uvědomuje a je vidět, že mu to dělá dobře (koneckonců, komu by nedělalo). On je manžel vůbec báječný člověk. Má pořád dobrou náladu, energii do práce, je fakt pracovitý, děti bere jako nedílnou součást našeho společného života a sebe samého. Při všem, co dělá, dokáže syna zapojit. A navíc dokáže poskytnout i tu náruč a útěchu, což většinou dělávají spíše jen maminky. Řekla bych, že je prostě tak trochu ženská - chováním, zájmy atd. Ale opora je pro nás všechny veliká a ješitný je taky jako typický chlap 😀 Já jsem tak trochu depresáček, když mám před sebou nějaký těžší úkol, tak spíš přemýšlím, proč to nejde. To on takhle neuvažuje, bere to jako výzvu a se vším si poradí. Je fakt málo věcí, ve kterých bych já byla nezastupitelná.

Navíc manžel je obrovský kliďas, to už na něj musí někdo dlohodobě působit, aby ho vytočil. Já jsem tak trochu cholerik, vytáčecí jsem poměrně dost, takže na syna mnohem častěji zvyšuju hlas. Prostě jsem oproti manželovi fakt v nevýhodě 🙂 (Ale klamu tělem, lidé mi nevěří, že se umím vytočit, říkají , že jsem hodná až moc, klidná a vyrovnaná - ale opak je pravdou :-d ) A k tomu všemu když se ještě přidá synkova býčí tvrdohlavá povaha, tak je to poměrně jasný, proč to u nás takhle funguje. Syn se totiž vyhraňuje i vůči dětem, někoho přijímá, někoho odmítá. A když je ve společnosti někoho, koho má rád míň a někoho , koho má rád víc, tak tomu, koho má rád míň, se chová často dost neurvale, nebo ho minimálně dost přehlíží. Samozřejmě ho učíme, že se musí ke všem chovat stejně slušně, že si nemusí hrát s někým, s kým nechce, ale musí se k němu chovat slušně a mluvit s ním slušně. Je to i dost individualista, když všichni poběží doprava, tak on většinou doleva, když všichni chtějí meloun, tak on ho "nemá uát".

dagmajka - tak to je u nás podobné, náš taťka je taky velký kliďas, dost trpělivý a když je doma, tak se malému prostě venuje na 150% a já jsem rozhodně přísnější a nechám se celkem snadno vytočit, ach jo 🙂
Jinak já jsem zjistila, že syn je obecně víc vstřícnější a důvěřivější k chlapům, miluje dědu a když na něj promluví nějaký strejda, kterého ani nezná, tak celkem nemá strach. Tchýně říkala, že můj partner jako dítě taky spíš tíhnul k chlapům než k tetám, tak to má asi po něm 😀
A jak se máte vy holky z téhle diskuze?

Sem patří můj přítel...krom veškeré přízně tatínkovi se malá začala v 22hod budit a on u ní musí být(hodinu si to kontroluje)
jinak vše s tatínkem, podá tatínek, půjde se mnou tatínek, mami běž už, je tu tatínek, kolikrát mě to až mrzí...on má s ní víc trpělivosti, to je fakt, ona je hrozně vzteklá a já hned vybuchnu a ječím, on to dokáže v klidu(byť ona řve a mlátí s sebou o zem) řešit, to já prostě ječím a ječím 😔
a jak koukám na příspěvek dagmajka, si uvědomuju, že Sofi je taky dost individualista, pač jí nikdo nic nepřikáže, pouze domluvou dojdem k řešení, udělej toto-neexistuje, na okolí působí rozmazleně...ne nedáme jí vše, co chce,ale tím chování, vztekáním, to tak působí...
přítel je už z toho celkem unavený, ona na něm visí odmalinka, no je fakt, že byla mimi, on přišel v 16hod domů z práce, vzal ji do kočárku, do osmi brouzdali venku, dost si s ní hraje(sama v pokojíčku vydrží až poslední dobou třeba půl hodiny si hrát, jinak potřebuje asistenci, nejlépe tatínka 😎 )
a poznatek, když jsem s ní sama, je daleko klidnější, prostě si nevynucuje věci, ví, že já jsem ,,tvrdší?,,nevím jak to říct...možná jí dokážu říct NE, kdežto tatínek jde a udělá, co ona chce(např. hraní, neustálé nošení v náruči)
takže u nás to ani nebylo tím, že nevidí moc tatínka, jezdí domů po 16hod a víkendy má volné, takže jsme spolu všichni a kdybych tam nebyla, malé to snad ani nevadí 🤐

hmm tak to mám stejný pocit, s tím, že synovi by nevadilo, kdybych tam nebyla, tatínek stačí 😒, a jinak si myslím, že máš pravdu v tom, že když je malá doma jen s tebou, tak je klidnější proto, že ví, že ty neuděláš všechno co ona chce. U nás je to taky tak. Někdy to partnerovi vytýkám, že synovi dovolí všechno a rád ho rozmazluje, on to uzná, ale neví jak to změnit 🙂

U nás se prý žádné rozmazlování nekoná 😅 samo že jo,ale on si to nepřizná...přeci ji nenechá řvát!
nikdo na ni nechce být zlý,ale ona nějak nezná mezí, když je tatínek 😒

fakt zvláští, vždycky doma probíráme, že nikoho takového neznáme v okolí, kdo by tímto ,,trpěl,, 😀 a ono je jich(tatínků) víc 😀

No já jsem taky ráda, že vidím, že je to i jinde. Jak už tu myslím někdo psal je to prostě daň za to, že máme doma tatínky, kteří se rádi věnují svým dětem. Co by za to myslím jiné holky daly 😎, a že nás to občas mrzí, že jsme skoro nepotřebné, k tomu asi patří 😉

Holky, tak já se přidávám do klubu 😉 naše Simča je taky tatánek jak blázen 😅 10x neli víckrát do hodiny slyším, kdy dojde už z práce, ráno první letí na jeho stranu postele a kouká, jestli už neodešel (když jo, zpravidla následuje vyrvál), když je doma tatínek, s nadsázkou musí utírat malé i zadek, prostě já jdu úplně stranou, večer automaticky uspává, vynucuje si ho...Taky mi to příjde dost často líto, ale zase si myslím, že je to právě i tím, že jí je dost vzácný a hodně v práci...?Na druhou stranu když si odjedu někam na půl dne třeba za kamarádkou na kafe, tak jsem klidná, protože vím, že manžel se umí o ni postarat stejně dobře jako já a v žádném případě nestrádá 😉

Jo, to je opravdu příjemná stránka věci, že když odejdu, a syn je s taťkou, tak absolutně nemám strach 🙂 Ale náš taťka není synovi tak extra vzácný, protože o víkendu je doma a ani přes týden nepracuje od nevidím do nevidím jako jinde 🙂

ahojte, napíšu naší zkušenost - u nás měl malý taky takové období, kdy vyžadoval vše, ale vše jen od tatínka a já jsem byla odmítána. Trvalo to téměř půl roku a to od té doby, co manžel byl s náma doma častěji...Manžel musel dávat mlíčko, koupat, mýt, přebalovat, oblíkat, utěšovat, ukládat do postele...bylo to spojeno i stím, že dříve jsem malého ukládala do postele výlučné já a pak najednou si malý "dupl", že to bude dělat táta. Bylo to pro mě nelehké období, protože mě malý odmítal, odháněl, když byl k neutišení a plakal, nemohla jsem pomoci, protože mě odháněl..a manžel samozřejmě neznal všechny ty finty, jak ho ukldnit..v noci ječel a kopal a vztekal se, když jsem přišla já k postýlce a ne manžel...každpoádně jsem se přemáhala, abych ani jendou nedala znát svou poznámkou, gestem, že jsem z toho rozkolejená, protože když jsme byli sami jen já a syn, tak bylo všechno naprosto OK...Bylo to až tak, že když manžel přišel domů, nemohl se ani převlíknout, umýt, najíst, aby malý okamžitě nesputil jekot, že chce být s tátou a jen s tatou...když jsem přišla do pokoje, ječel, ať jdu pryč - bylo to v období cca 18-23M přibližně....a poslední měsíc se to začalo hodně uklid'novat, malého jsme naučili, co všechno táta musí udělat, když příjde domů /umýt ruce, najíst se.../ a poslední dobou si malý žádá více mě, i když je táta doma ...normláně najednou fungujeme jako "rodina" - neřeší, kdo mu co dá...jen dvě věci zůstaly - a to, že manžel dává mlíčko a že ukládá do postýlky...to se ho vžd ptáme, kdo mu dá mlíčko...a on si volí. Ale poslední dobou mě už taky volá večer k postýlce...věci se mění, jen je třeba to brát tak, že děti s e kolem tohoto věku identifikují se svým pohlavím - přejímají role, a tak se asi i více fixují na některého rodiče...a je potřeba si to nepřipouštět, nekomentovat a dát jim v tom svobodnou vůli...nenutili jsme ani jednou, že to udělám já...ale snažili se vysvětlovat - třeba když šel spát, tak jsme mu říkali, že táta ráno brzy vstává a že dneska bude v noci chodit máma a že i ráno příjde máma -a fungovalo to...v noci se rozpoměl...a už se jen na tátu ptal a neházel se bou jako smyslu zbavený.

blandik, tak to gratuluju, dcera takto vyvádí cca od roku a nějak se s ní nedá domluvit, byť je dost velká a hodně věcí se s ní dá domluvit rozumně, to ohledně tatínka a povinností ale ne

Sylvar asi tak nějak... 😝

od tří do sedmi jsme byli na nácštěvě, nepustila se ho a pořád po něm šplhala 😎

návštěvě, pardon

ahoj, tak píšu zase po nějaké době do téhle diskuze. U nás se situace určitě zlepšila 🙂 Tatínek je sice pořád číslo jedna, ale např. při odchodu do práce mu syn dá pusu, zamává a jde si se mnou hrát, už nepláče jako dřív. Nebo si chce prohlížet knížky jen se mnou i když je doma tatínek a zkrátka řada situací, kdy jsem se dřív cítila synem odstrčená už se změnily k lepšímu. Jako když si třeba staví s tatínkem lego a já se chci přidat, tak mě odvede abych si sedla jinam a nepletla se jim do toho 😀, ale tak to je samozřejmně vpořádku 😉

zapájam sa tu do diskusie (otvorila som novú diskusiu s rovnakou témou - môj 18-mesačný syn chce všetko robiť s tatinom, ale prešla som sem), snáď ešte niekto odpovie ... u mňa je to rovnako ako v úvodnom príspevku od apricots ... podľa príspevkov, čo som tu čítala, tak je spoločné to, že máme dobrých ocinov, ktorí sa naplno venujú deťom, vždy, ak sú doma ... tiež som nikde nenašla ani len článok, zmienku o takomto niečom a rada by som si niečo odborné o tejto problematike prečítala ...
teraz cez sviatky bol tatino 3 týždne doma a tým sa to vlastne o dosť zhoršilo ... bolí to veľmi, keď sa mračí na mňa a keď ma odstrčí ... vyvrcholilo to práve na štedrý večer, to som sa ho nemohla ani dotknúť a tiež na silvestra - to mohlo byť aj kvôli spánku - pretože vstával o 4h a cez deň spinkal pol hodku ... s malým je to tak, že ak niekto začne s ním niečo robiť, tak to požaduje stále len od neho ... tatino je na bláznenie a ja som bola na čítanie ... keď bolo ale pár dní "veľmi zle", tak aj čítal s tatinom ...
v posledných dňoch je to u nás trošku o niečo lepšie ... nechávam malého, keď chce s tatinom niečo robiť, nech robí s ním ... ale vymýšľam, čo by ho asi bavilo, potešilo, aké "hry" a ták ... naháňame sa, alebo vytiahnem jeho obľúbený vláčik a naháňame sa s ním ... a teraz sem-tam vezme ten vláčik prvý on a chce sa naháňať so mnou ... ak ale raz "poľavím", už ide znova za tatinom, takže sa mu snažím vždy vyhovieť ...
neviem, ako iní, ale náš matík ešte nerozpráva, jediné slovo povie "mamamama, amam, mamamamam" a podobne a tak hovorí aj tatinovi, alebo len tak ... bola by som zvedavá, ako je to u vás ostatných s týmto "tatinkovým" problémom ... či dieťa rozpráva, či mu to vysvetľujete, alebo nerozpráva vôbec ... ako si písala blandik - vy vysvetľujete, že toto urobí tatino a ták ... náš drobček rozumie - mám pocit - že snáď skoro všetkému, čo mu hovoríme, vie fakt veľa, ale ešte nič nepovedal, nezopakoval ... takže veľakrát neviem, čo by robil rád so mnou, alebo prečo je namrzený ... on často krúti telom nie, nechcem, a s veľmi namrzenou tvárou a ja neviem, čo sa mu nepáči (aj pri hrách s tatinom a ták) ... a tiež sa bojím toho, ak začne rozprávať, že povie nechcem ísť k mamine, to snáď neprežijem ...
v podstate týchto posledných asi 4-5 dní to u nás bolo celkom fajn, ale bolo by úplne super, keby aspoň jeden jediný krát chcel ísť spinkať so mnou, keby niekedy prišiel po páde za mnou pofúkať kolienko a tiež keby ráno vstal bez toho, že by ma odháňal a pýtal si tatinka ... to mi je veľmi ľúto ...

Ahoj všem,
hlásím se do klubu. Taky se dlouhodobě potýkám s problémem - chlapeček je fixovaný na tatínka. Zkusím popsat situaci. Máme dvojčata, holčičku a kluka, 2 roky a 8 měsíců. Když jsme doma, tak je to celkem v pohodě, ale obvykle kdykoliv někam jdeme, tak pouze s tátou jde za ruku, táta smí dát do autosedačky, nandat boty, jít s ním plavat, jinak křičí, mě odhání, atd. Zcela to vygradovalo na uplynulé dovolené, ze které jsme se právě vrátili. Kdykoliv mu táta zmizel z dosahu, strašný řev, panika. Jen ve chvílích, kdy byl v pohodě jsem směla některé věci udělat. Plus tedy večerní pohádka, to téměř vždy preferuje mě. Holčička má asi trochu blíž ke mně, ale rozhodně není tak vyhraněná. Naopak jsou momenty, kdy chce tátu. Pak dochází k sitaucím, kdy se oba dohadují, kdo půjde s tatínkem za ruku a já pak opodál smutně sleduju, jak to dopadne. Musím říci, jako asi ostatní v diskuzi, že to opravdu těžce nesu. Je mi to moc líto a v tu chvíli ztrácím zcela motivaci o děti pečovat. To samozřejmě brzy přejde, ale prostě to fakt bolí.
Neustále řeším, čím to je. Možná je to skutečně o tom, že některé děti preferují více chlapy. Náš syn má velmi rád i strejdu a mého tátu. Na druhou stranu je fakt, že můj muž se dětem opravdu hezky věnuje, velmi to s nimi umí, podílí se opravdu na všem, atd.
Jinak v běžné všední dny jsem na děti víceméně od rána do večera sama, muž chodí nejdříve v 18 hodin. Snažím se věnovat se jim co to jde, chodíme plavat, cvičit, kreslíme, čteme, jezdíme na kole. Pokud není muž doma, tak ani s jedním nemám jediný problém.
Napadají mě takové věci, že když děti byly miminka, tak jsem se s nimi málo mazlila, protože prostě jsem pořád řešila ty povinnosti, nezbytnosti, tj. nakojit je obě (kojila jsem do roka), přebalit, utišit akutní pláč, převléknout, atd, atd a nějak mi nezbýval čas a energie na hraní a mazlení. Zpětně mě to mrzí, ale tehdy jsem prostě měla pouze mlhu před očima, jak jsem byla unavená. Navíc tím, jak jsou dva, tak jedno dítě vždy musela například u dr. po očkování utěšovat babička, když byly oba nemocní, tak jsem nemohla tak opečovávat, jak bych si to představovala atd. Navíc nejsem úplně mateřský typ a láska k dětem se u mě probouzela postupně a řekla bych poměrně pomalu, což zase trochu přikládám té únavě, nevím. A poslední věc, nevím, jak to máte vy ostatní, ale mě rodičovská, která mi postupně končí, moc nebaví. Je mi docela trapné, to takhle říci, ale je to prostě pravda. Mám, měla jsem, dost kreativní práci a stereotyp s dětma a navíc ve všední den v podstatě bez pomoci mě opravdu ubíjel. A to přesto, že děti opravdu miluju a beru jako svou životní výhru.
Možná prostě chlapaček vidí ne zcela spokojenou mámu vrs. spokojený táta a ten ho táhne více. Stále doufám, že se to změní a přeju to i Vám všem!

@le_na - trpím podobnými pocity. Mám jen jedno dítě. Kluka, cca ve 20ti měsících, co byl manžel pár měsíců doma, se na něj navázal, což asi i bylo normlání, protože v té době děti si začínají uvědomovat rozdíly v pohlaví a tak se nám trošku doma přerozdělily role - jen táta může dát mlíčko, jen táta chodil uspávat, jen táta může pofoukat bebi...Brala jsem to sportovně, ok, mě se ulevilo a malý je se mnou celé dny, tak táta je vzácný. Ale trvá to už s menšími přestvákami přes jeden rok. Prostě došlo k přerozdělené rolí a mě mrzí, že pak, když třeba spadne, tak mě odhání od sebe a ječí táta. Já už kolikrát ani nejdu zjišťovat, protože mám pocit, že bude ječet táta...Já vím, uvnitř jsem přesvědčená, že můj vztah s malým je báječný, že mě miluje, že možná i má tu jistotu ve mě...ale taky mi trošku hlodá v duši ten kojenecký věk - protože jsem bohužel se snažila, aby nebyl "rozmazelný", nechtěla jsem ho naučit na nošení a on to ani moc nechtěl, chtěla jsem, aby byl zvyklý spát v postýlce a ne s náma, později, aby sám usínal...dneska bych to dělala jinak, postupně během mateřské jsem se přeladila, našla to svoje...a tak mě někdy napadá, že tohle je trošku důsledek...Ale jinak rozumově vím, že děti prostě to tak mají - ony milují smysl pro řád a tak od určitého věku rozdělí rodičům role - tohle dělá máma, tohle táta, tady sedí táta a tady máma a že se je s tím má nechta, protože se tím rozvíjí v podstatě smysl pro systém, pořádek...a mají to tak všechny děti...I to preferování se sklidňuje a v podstatě si chce více hrát se mnou, ale když má bolístku, běží za tátou...

holky,já vím, že to sem nepatří, ale máme opačný problémy...☹ syn k tátovi vůbec nechce, ani pohladit, ani k postýlce jít, prostě nic. S babičkama a s tetama není vůbec problém. Ty zbožňuje, ale k tatínkovi si nějak neumí najít cestu či co.☹ Trápí to mě i tatínka. Na mně tak závislý není. Necháváme ho spát u babiček, tety hlídají,když potřebujeme, ale když chci jít cvičit a má zustat s tatínkem,tak jeste pul hodiny po tom rve.☹ Tatínek je hodnej,nijak mu neubližuje, to spíš já jsem ta přísná... Na netu jsem nikde nic nenašla, jen tenhle opačný problém.☹ Snad se to brzy změní a Tomášek si najde cestu i k tatínkovi.

@venuss
My měli stejný problém u dcery, sice jako tátu brala občas na milost přes den, ale v noci dokonce když k ní vstal tatínek, tak to byl řev jako blázen, šílenej hysterák a ustálilo se to nějak tak kolem druhého roku, možná pozděj. A teď už uspává jen tatínek a v noci si ho taky žádá......
No a syn je stejně starej jako tvůj a taky tátu v noci nebere a nebo když se uhodí nebo tak, tak jedině maminku.... manža už si to ale snad tak nebere, občas mi přijde, že je mu to trochu líto, ale u dcery to bylo horší