Holčička už rok upřednostňuje otce, nevím proč

apricots
28. kvě 2009

Mám problém, kterým se už velmi trápím. Mám dvouletou holčičku, která zhruba ve věku jednoho roku začala preferovat otce. Znám ty případy, kdy se děti přivítají radostně s tatínkem, víc se s ním smějí atd. a když dojde na bolístku nebo strach, běží za maminkou - to ale není náš případ. Malá tatínka naprosto zbožňuje, uctívá, celkově se k němu chová, jak to obvykle vídám u dětí ve vztahu k matce. Ještě jsem nikdy u nikoho neviděla takový vztah dítěte k otci a zároven odmítání matky (bez zjevného důvodu)
Když ji něco bolí, volá tatínka. Přes den se na něj hodně ptá, každé ráno tropí obrovské scény, když odchází. Když někdy odcházím já, stává se že mě téměř "posílá pryč". Každé její pomazlení je pro mě událostí, odměnou...s tatínkem se mazlí pořád. Večer když nemůže spinkat, trvá na tom, že chce k tatínkovi, vynucuje si to i pláčem. Pokud k ní přijdu já a chci ji pochovat, křičí ještě víc, odstrkuje mě a volá tátu. Jsem samozřejmě moc ráda, že má vztah k tatínkovi, zvlášt když vím, že to vůbec není samozřejmost, je to asi i tím, že manžel je opravdu milovník dětí, umí to s nimi, malou také zbožňuje. Je ale strašně těžké, když mne v jeho přítomnosti odstrkuje, vyloženě nechce, s lehkým srdcem mává když odcházím(ne že bych chtěla, aby na mě byla závislá, ale občas se mi zdá, že je skoro ráda, že má tatínka pro sebe), ucukává když jí pohladím(ne vždy, ale docela často) apod. Podotýkám že dle svého nejlepšího svědomí se o malou starám, miluju jí nade vše a jsem přesvědčená o tom, že to není tím, že bych ji nějak zanedbávala, byla na ni zlá, přísná či cokoli jiného...Je nám to s manželem záhadou...Ještě nikdy jsem ve svém okolí a dokonce ani na internetu neslyšela o případu, který by byl podobný, tedy v takové míře. Když jsem přes den s malou sama, je to lepší, projevuje i náklonost, ale jen pokud tam není otec. Někdy mi připadá, jakobych byla cizí, po celém dni, kdy jsem s ní a starám se o ní, to prostě zabolí - zvlášt když si připadám jako nejhorší matka na světě a nemůžu přijít na to, proč to tak je...Jsem samozřejmě ráda za to, že miluje otce, ale je strašně těžké čelit tomu neustálému odmítání, které se táhne už rok a občas mi připadá, že se stupňuje...Navíc všude vidím a slyším, jak jsou pro děti osobou číslo jedna matky, což je dle mého názoru tak trochu i to, co matce dává energii zpět za celodenní a 24 hodinovou starostlivou péči...u nás to tak není, první osobou je ve všech směrech tatínek. Ovšem ta celodenní péče je pořád mojí doménou...

eva35
21. únor 2012

@apricots
Vážená maminko,
je to až k nevíře, ale něco podobného zažívám i já. Máme 21ti měsíčního syna a ten se momentálně už nějakou chvíli chová úplně jako Vaše holčička. Vím, jak se cítíte, samotné je mi to někdy dost líto. Zrovna právě je syn trochu nachlazený. V noci nevolá mámu, tak jak většina dětí, ale tátu. Mně skoro odstrkuje. Snažím se nad tím příliš nepřemýšlet, ale stejně se mi kradou na mysl otázky, proč je to tak. Syna miluji nade vše, je pro mě vším. Rovněž jako Vy jsem i já ráda, že má s tatínkem tak výborný vztah, ale přeci jen... Píšu Vám, abyste věděla, že určitě to co Vy zažívají i jiní. Já jsem začala na internetu pátrat právě z toho důvodu, abych zjistila, jestli je to tak jen u nás, nebo jestli podobnou situaci nemají i v jiných rodinách.
Hodně vytrvalosti. Věřím, že se to musí zlomit.

eva35
21. únor 2012

@apricots
Vážená maminko,
je to až k nevíře, ale něco podobného zažívám i já. Máme 21ti měsíčního syna a ten se momentálně už nějakou chvíli chová úplně jako Vaše holčička. Vím, jak se cítíte, samotné je mi to někdy dost líto. Zrovna právě je syn trochu nachlazený. V noci nevolá mámu, tak jak většina dětí, ale tátu. Mně skoro odstrkuje. Snažím se nad tím příliš nepřemýšlet, ale stejně se mi kradou na mysl otázky, proč je to tak. Syna miluji nade vše, je pro mě vším. Rovněž jako Vy jsem i já ráda, že má s tatínkem tak výborný vztah, ale přeci jen... Píšu Vám, abyste věděla, že určitě to co Vy zažívají i jiní. Já jsem začala na internetu pátrat právě z toho důvodu, abych zjistila, jestli je to tak jen u nás, nebo jestli podobnou situaci nemají i v jiných rodinách.
Hodně vytrvalosti. Věřím, že se to musí zlomit.
Koukám na datum zprávy. Omlouvám se, ale to už určitě není příspěvek aktuální. Spíš by mě tedy zajímalo, jak se situace vyvíjela dál. Díky.
@apricots

rada124
26. únor 2012

Ahoj maminy jsem ráda že v tom nejsem úplně sama bohužel je i u nás takoví problém a kolikrát mi je až do breku. Synovi dávám veškerou lásku a péči co mohu dát a přijde mi že je to pořád málo. Když syn vidí tatínka může se z něj doslova poprdět. Je úžasné jaký mají ti dva vztah k sobě ale myslím si že i já si zasloužím trochu té lásky. Jinak mě za nedlouho manžel 🙂 podporuje a dává naději že se to změní a to mi dává sílu. Néé nadamo se říká ve dvou se to lépe táhne 😉
Takže držím palečky ať se to u -vás brzo změní 😉

helcas
26. únor 2012

u nás syn silně upřednostňuje mě, jakmile ho chce manžel vykoupat, oblíct, fňuká a fňuká, u dcerky je to naopak, ta silně preferuje tatínka... není to ani moc legrační, ale je to tak a moc s tím nenadláme :/

dagmajka
17. dub 2012

Všechny moc zdravím. Po dlouhé době jsem se podívala, jak se vyvíjí tahle diskuze maminky vs. tatínkové. Přispívala jsem sem naposledy v červenci 2010, teď je synkovi o rok a půl více, za 14 dní mu bude 5 let a musím s obrovskou radostí říct, že situace je úplně jiná, než před tím rokem a půl.
Náš syn naprosto a na 100% procent upřednostňoval tatínka asi od 1 roku do 3,5 let. Hodně jsem se tu o tom tenkrát rozpovídala. A zhruba v těch 3 a půl letech se pozvolna začala situace měnit a uklidňovat a v současnosti můžu říct, že mám konečně doma "svého chlapečka", tak jak jsem si to vždycky přála a snila o tom. Jeho vztah k tatínkovi je pořád stejně vřelý jako tenkrát, což je moc dobře, ale já už tím netrpím, protože spolu se synkem máme teď vztah také takový. Pozornost a náklonnost mezi nás dělí rovným dílem. Je to úžasný pocit, po tom všem, co mám za sebou. Píšu stručně... ale ráda bych vás díky vlastní zkušenosti povzbudila, že v životě dětí je většina věcí jen otázka času. Všechno se upraví a vyvine jinak, než to v té "akutní fázi" vypadá. Aspoň u nás to tak bylo.
Máme také holčičku, ta má 2 a čtvrt roku a je to taky "taťánek". Totálně ho miluje a vyžaduje ho velmi často jako parťáka na hraní, na koupání, uspávání, i kvůli pochování, utěšování, když je jí ouvej. Stává se mi i u ní, že mě odmítá a odhání, protože chce tátu. Také i teď u dcerky mi to bývá často líto, ale naštěstí už to zvládám s daleko větším klidem a nadhledem. Asi proto, že u malé to není ani zdaleka taková "krizovka", jako to bývalo u syna, a taky asi proto, že už mám předeškou zkušenost, tuším ty příčiny a vím, že je to zase jen otázka času. A paradoxně taky proto, že mi to teď syn vynahrazuje 🙂

brisalek
18. dub 2012

Nevim, jestli tomu mohu rozumet, jak se citite...mozna jsme tady uz psala a situace je u nas skoro porad stejna. Dcear uz se sice s tatimkem casto koupe i kdyz to stalo hodne usili a na nektere hry ho obcas i vyzaduje, ale jinak bohuzel porad a porad chce na vse me🙂. Nekdy bych o to opravdu stala, abyc nemusela v noci vstavat ja, abych nemusela kazdy den pul hodiny uspavat, abych nemusela porad oblikat (i kdyz ted uz se spise oblika sama) a v situaci, kdy ja opravdu nemuzu adelam neco treba sebou na cestu k doktorce, tak to tatinka vylozene odmita, ale to uz bude asi zase z jineho osudku🙂. Ale o to vic bych asi , kdyby se to prehouplo, spatne snasela, ze ja jsem ted na druhe koleji.
Drzim palce at to zvladate co nejlepe.

jarka03
23. zář 2012

@dagmajka @apricots @le_na Ozývam sa po viac ako roku a pol. predovšetkým @dagmajka - veľmi ti ďakujem za posledný príspevok do tejto diskusie. dala si mi nádej, že o pár mesiacov to môže byť úžasné. a píšem aj preto, že by som veľmi rada vedela, ako sa to preferovanie tatinka zmenilo u ostatných, keď majú naše deti o ten rok-dva viac.
Malý má teraz 3 roky a 2 mesiace. náš vzťah "prešiel" a stále "prechádza" rôznymi fázami. keď mal syn asi 2 roky a pár mesiacov, mali sme veľmi pekné obdobie. myslela som, že sa to všetko dáva do tých správnych koľají. ale ešte to tak nebolo. stále je to v tom, že sa to strieda. niekedy má ku mne veľmi pekný vzťah, donedávna to tak bolo, ale nikdy som to nenazvala "vyrovnaným vzťahom". musím podotknúť, že vždy sa vzťah tatinka a malého zintenzívni, keď je dlhšiu dobu doma. na vianoce, počas jeho dovolenky, alebo keď ideme na spoločnú dovolenku, alebo keď sú voľné dni (3-4) a pod.
teraz malý začal chodiť do škôlky, zatiaľ to zvláda, je veľmi rozumný a vie, že tam musí byť, takže by som povedala, že tam "vydrží". ale myslím si, že už to nie je pre neho utrpenie ako prvý týždeň. ráno ho vozí tatinko a popoludní ho vyberám ja.
ide o to, že znova začal intenzívne uprednostňoval tatina, naozaj dosť intenzívne, asi 3-4 týždne. boli sme posledné augustové dni na dovolenke - tam to bolo ešte v pohodke, potom sme boli všetci doma ešte celý týždeň - no a potom nástup do škôlky. neviem s istotou potvrdiť, či to bolo nástupom do škôlky. teraz už vie rozprávať, takže jednoducho vraví: radšej ty tatino, chcem tatina, tatino ma oblečie, tatino mi vyčistí zúbky, mama choď preč (a hrozne vraští čelo, hnevá sa) a pod. je to tvrdohlavá povaha a musím s ním veľmi opatrne. pravdupovediac, hodne mi to uberá na energii a ja nedokážem byť tak v nadhľade, ako by možno bolo dobré.
myslím si však, že to potrvá tak mesiac-dva a ja to musím vydržať. nikdy to netrvalo dlhší čas. posledné asi 2 mesiace materskej (presne od 2.septembrového týždňa som nastúpila do práce) som bola maximálne unavená a vyčerpaná. možno to bol dôvod, prečo hľadal istotu.
chcela by som vás poprosiť, koho sa tento problém dotýka, ak mi môže dať spätnú väzbu, ako sa to ďalej vyvíja u vás. už viac ako rok som necítila tento pocit bezmocnosti a zbytočnosti (takto to bolo len keď sa preferencie začali objavovať, asi pred 2 rokmi), ťažko s tým bojujem a som bez energie, keď je to také intenzívne. myslím si, keď pátram v pamäti, že sa to naozaj do pár týždňov upraví. ale tým, že už rozpráva a vraví o tom, koho má radšej, to ma teda dosť trápi. úporne to skrývam "pred svetom", vie o tom len moja sestra, ktorá je fakt skvelá matka, radami mi už viackrát pomohla, aby som sa nezrútila a rozumie mi, ostatným som o tom rozprávala a dosť veci zľahčujú, tak som prestala.
bol tu jeden pekný príspevok od teba @dagmajka : "od prof. Matějčeka - malý si během těch prvních měsíců, kdy se rodí citový vztah mezi dítětem a "jeho lidmi" zvolil za "hlavního protektora, ochránce a původce pocitu jistoty" tátu" . je to asi naozaj tak a rada by som poznala názov tej knihy, ak môžeš, napíš. som toho názoru, že je to pôvod môjho problému: ten pocit istoty nachádzal malý od narodenia naozaj viac u tatinka. ďalšie dieťa na 100% mať nebudeme, tatinko nechce a ja som ho nepresvedčila, on je silná osobnosť a ja pred ním strácam argumenty.
dagmajka vravíš, že u detí je všetko tak trochu otázka času. asi je to tak, ale ja som došla až do takého pesimizmu, že som bola presvedčená (až sa bojím povedať, že som presvedčená), že náš vzťah so synom síce bude nádherný - a to si myslím, že naozaj bude, ale až v dospelosti.
budem vám všetkým veľmi vďačná, ak pridáte svoje nové skúsenosti, či už pozitívne, alebo negatívne.

apricots
autor
30. zář 2012

Tak se hlásím s momentálním stavem, holčičce je nyní 5 let. Situace se dost posunula řekla bych, ale myslím si, že je vše hodně ovlivněno tím, že už s tatínkem nejsme dohromady. Protože když jsme jen spolu, tak se už dlouho chová víceméně normálně, náš vztah se vyvyinul asi tak, jak jsem si vždy představovala a přála. Nicméně když jsme náhodou někde pohromadě(narozeniny, nějaká společná akce, lékař) tak stejnak pořád preferuje tatínka, to je prostě její bůh🙂 Nyní už tím ale netrpím, vzala jsem to jak to je, navíc my dohromady moc nebýváme, takže s tím tolik do kontaktu nepřijdu. Většinu času trávíme spolu, respektive s naší rodinou a všechno probíhá tak nějak normálně. Hodně jsme si za ty poslední roky náš vztah vybudovaly a takový ten vytoužený přísun lásky dostávám, takže už pak neřeším fakt, že tatínek je stále číslo jedna a asi to tak zůstane navždy.

veronikavok
7. led 2014

@apricots
Reaguji na článek, je to již delší doba co jste jej psala. Zajímalo by mě jak se situace vyvinula? Můžete mi odpovědět? Patřím také k této malé skupině. Mám dceru 5 let od cca dvou let totální závislák na tatínkovi a v současné době mám další dceru 8 měsíců a je z ní další závislák na tatínkovi. Budu ráda za odpověďi, děkuji V.

tallin
20. led 2014

Toto téma rozpracoval Sigmund Freud ... tzv. Elektřin komplex(syn, vůči mamince) a Oidipův komplex (holčička, vůči tatínkovi)🙂 doporučuju si k tomu něco přečíst pěkně to tuhle situaci vysvětluje 😉 a ti, kdo jsou z toho smutní být nemusí, časem se to samo upraví identifikací dítěte s rodičem stejného pohlaví a krásný vztah bude mít k oboum 😉 souvisí to s normálním zdravým vývojem dítěte 🙂 (omlouvám se, že jestli to tady už zaznělo, nečetla jsem celou diskuzi).

janet04
22. kvě 2014

Zdravim🙂 moje 17 mesicni dcera take vice tihne k otci a ja to chapu, ale co kdyz dcera vice tihne ke komukoliv jinemu? Znama ma dceru a syna, chodime spolu na hriste a dcera hned bezi za ni a chce do naruce a ikdyz ji vezmu do naruce ja, tak dcera se zacne vzpirat a chce k ni nebo jsme prodavali byt a to same dcera delala s realitni maklerkou a to ji videla tak 6x. Kdyz se dcera nejak venku uhodi, dite vetsinou hleda rodice, nase dcera se chce nechat utesit od kohokoliv jen ne od sve matky☹ je mi z toho hrozne smutno, to ze tihne k manzelovi to uz jsem prekousla, ale toto mi rve srdce ☹

takarazestinusakur
12. čer 2014

@apricots Tohle je hodně individuální. Stává se, že holčičky upřednostňují tatínka před maminkou, stejně jako kluci upřednostňují maminky (neplatí to vždy a všude a někdy je to i naopak), ale vemte to taky z jiné stránky: jak často je malá s tatínkem během týdne a jak dlouho s maminkou? S tatínky obecně je větší sranda, umí se rychle uvolnit a věnovat se hře s dětmi (nehoní se jim hlavou, co je třeba udělat) prostě to vypustí a hrajou si. Proto bych řekla, že tatínci vedou: 1) doma nejsou tak často, jako maminka (ta už je okoukaná) 2) když si hrají, tak se soustředí na hru a ne na to, že nestihli vyprat prádlo, vysát koberec aj. Dobrá zpráva je, že děti z toho "vyrostou" a rozhodně doporučuji se "nevnucovat" přijmout to jako fakt a prostě být partnerem dítěte, i když to bolí, protože se to časem srovná...a v pubertě až do té míry, že se tatínek bude posílat do háje... 😀

dorka2222
21. čer 2014

Zdravím. Tak já taky přidám svou zkušenost s obdobíma, kdy nějaké dítě preferovalo tatínka a jak se to pak vyvíjelo. Taky mám manžela, co když přijde z práce domů, tak je plně zapojen - jako já přebaluje, objímá, hraje si, angažuje se. Dětem se hodně věnujeme oba, já nijak úzkostně neřeším pořád jenom domácnost jako jiné ženy, ale zato se snažím, abych se dětem každý den věnovala, četla jim, něco je naučila, pomazlila se s nima. Ale je to tak, jak zde psali často i ostatní - já jsem ta přísnější, já více dávám ty hranice, já častěji řeknu "ne", já jsem důslednější, já dříve přistoupím k napomenutí. Manžel taky vede děti k poslušnosti, ale osobnostně je prostě trochu jiný, takže pokud jsme dohromady - skoro vždy napomenu děti já - protože on by to sice taky udělal, ale o něco později a já nevydržím čekat- má tu hranici prostě trochu posunutou. Navíc - stejně jako to tu už psali jiní, já jsem také trochu cholerická, někdy netrpělivější a častěji na děti zvýším hlas. Manžel je natolik laskavý člověk, že na děti snad nezakřičel nikdy, a je taky trpělivější. Já po dětech i více vyžaduju, dříve než manžel je vedu v něčem k samostatnosti. Například když naše šestiletá dcera řekne, že má žízeň, tak ode mě uslyší, že si může samozřejmě vodu natočit, kdežto manžel spíše, aniž si to uvědomí, tak vstane a natočí jí to. Pokud dítě spadne, já pofoukám, utěším,ale vedu i k tomu, že už to brečení možná stačí, že to bebíčko je malé, ale manžel nechá dceru vyvádět jak dlouho chce a hranice tomu spíše nedává. O mnoha situacích by se dalo říci, že já zareaguju spíše otcovsky, kdežto manžel spíše mateřsky. Po porodu jsem nikdy žádné problémy neměla - cítila jsem se jako máma skvěle, jistě, přirozeně, mateřské pocity fungovaly, kojila jsem vždy dlouho, děti vždy hezky papaly, spinkaly, spaly se mnou v posteli, nosila jsem v šátku, prostě kontaktní rodičovství. Dcera mě první roky mírně preferovala, manžel si i pamatuje dlouhé období, kdy ho mrzelo, že od něj se utišit skoro nikdy nenechá. Blízko měla k oběma, pokud jsem šla pryč, nebyl žádný problém, manžel mě plně zastoupil,ale pokud měla bolístku, chtěla maminku. Když jí byly čtyři roky, narodil se syn. Asi od půl roka do roka a půl chtěl být pořád v náručí, pokud jsem ho dala dolů, ječel - pořád. Zabavitelný byl opravdu jen na pár sekund, uvařit - to byly galeje. Snažila jsem se tu potřebu uspokojovat a ač jsem byla opravdu hodně utahaná, měla jsem dojem, že to zvládám snad obstojně. Ale když přišel manžel z práce domů, potřebovala jsem si odpočinout a úplně na chvíli vypnout a manžel tedy ochotně přebral až do večera péči o syna.Já se taky podílela, ale jakoby na půl úvazku a snažila jsem se spíš třeba pověnovat dceři, poklidit, uvařit (se synem v náručí či na klíně toho než přišel manžel moc dělat nešlo). V této době syn preferoval mě a často u manžela ječel, že chce za mnou, já ale pokud byl manžel doma,tak jsem syna posílala za ním, že potřebuju prostě oddech. Pak se syn trochu začal odpojovat a začal si už pěkně i sám nebo s dcerou trochu hrát. No a pak přišlo období prázdnin, kdy byl manžel dost doma - a obrátilo se to, syn začal preferovat jeho. Pokud byl manžel v práci, vše bylo mezi mnou a synem ok, mazlili jsme se, četli jsme, hráli jsme si. Pokud byl manžel doma, chtěl jeho. Manžel opustil místnost - pláč, syn upadl - utíkal za manželem, pokud jsem ho šla zvednout já, křičel "ne, táta!!"- což bylo samozřejmě bolavé. Bylo to období, kdy synovi bylo 16 až 21 měsíců. Vyhrotilo se to na dovolených - přesně tak, jak tady již popisovali jiní. Nejhorší byla dovolená u moře - naše první rodinná dovolená u moře a moje vzpomínky na ni jsou plné bolesti. Ta míra emocionální bolesti, kterou jsem tam kvůli tomu prožívala, mě opravdu překvapila. Syn mě odmítal, moji péči přijímal jen pokud u toho byl i tatínek, pokud ne, tak hned panicky "táta, táta" - bylo to pořád, od rána do večera. A do toho mi začalo připadat, že aktivity s otcem začala preferovat i moje 5 ti letá dcera. Že pokud něco dělá se mnou, je to ok, ale bez nadšení, kdežto s tatínkem vše nadšeně prožívá. Navíc to začal být začarovaný kruh - je byla plná bolesti a zmatku a pochybností o sobě a tedy ze mně nic příjemného a uvolněného asi nevyzařovalo, tedy bylo jasné, že to tomu, aby se děti cítily v mé přítomnosti dobře, příliš nepomáhá. Měla jsem dojem, že snad zešílím. Vyznám se trochu v psychologii, takže vím, co bych řekla někomu druhému - řekla bych mu, že když dítě vytvoří těsný symbiotický vztah s matkou, což se asi dělo jak chtěl syn pořád nosit a preferoval mě, tak že pak použije vztah s otcem k tomu, aby se z té těsnosti vymanil a mohl jít vývojově o krok dál a že je to tedy jedině dobře že se to děje a že má takového tatínka, co je v tom k dispozici, a že to naopak svědčí o tom, že se maminky dost nasytil a proto se teď od ní může odpoutat a jít vývojově dál. A taky bych mu řekla, že jsou možná obecně různá vývojová bdobí, kdy probíhá identifikace s otcem a je-li tedy otec k dispozici, bude ho dítě preferovat. A na argument, proč o tom ale člověk moc neslyší od jiných rodin bych řekla, že ale málokde jsou otcové skutečně emočně a vztahově k dispozici, tudíž není možné, aby tohle proběhlo. Přesto, že jsem v hlavě měla tuto teorii (která si mimochodem myslím, že je pravdivá), tak emočně mi to nijak zvlášť nepomohlo. Prostě jsem se bála, že u nás je to ale způsobeno hlavně tím, že já jsem více otcovská a manžel mateřský a že on je trpělivější a hodnější a tudíž pokud je k dispozici, syn k němu tíhne více jako k použitelnější "matce". Taky jsem měla pocit, že jak chtěl pořád být v náručí, už asi cítil, že už nemám kapacitu, že už nemůžu - což tak někdy bylo. A užírala jsem se dál. Po skončení dovolených se pomalu vše začalo vracet k normálu, ale také jsme se snažili trochu změnit systém - manžel začal syna více káznit a více vést důsledně, prostě po mnoha rozmluvách se snaží být více "otcovský", kdežto já, tam, kde to nahlédnu a kde to mohu změnit, se snažím být více mateřská - například když syna utěšuju, nesnažím se po určité době stopovat jeho pláč, ale utěšuju tak dlouho, jak potřebuje - a je více takových maličkostí, které jsme se snažili změnit. Nevím, jestli to mělo nějaký význam, ale preferování tatínka trvalo celkově asi 5 měsíců, z čehož 2 byly velmi intenzivní. Dnes je synovi dva a půl roku a od svých cca 21 měsíců opět mírně preferuje mě tam, kde obvykle děti preferují matku - když chce utěšit. Jsem sice tatínkem plně nahraditelná, lne k oběma, i tatínek může utěšit, ale jsem-li k dispozici, upřednostní spíše mě. Vztah máme teď úplně perfektní, blízký, vřelý, mazlivý. Zrovna tak mají skvělý vztah s tatínkem, takže jsem úplně spokojená. Je ale fakt, že vůči synovi bych řekla, že je manžel skutečně "otcovštější", nebo minimálně není v naší míře přísnosti rozdíl. Ale vůči starší dceři už jsou koleje mnohem zajetější a celkového ducha se moc změnit myslím nepodařilo - stále platí, že já jsem více přísná. Co mě dnes přivedlo na tyto stránky byla dnešní situace s dcerou (6 let), které zavískala radostí, když byl manžel doma a já řekla, že asi půjdu na chvíli spát. "Zakřičela "jo mami, prosím běž"! Evidentně si přála, abych vyklidila pole a ona mohla být s tatínkem sama. A zase - přesto, že vím, že kolem šesti let jak dcera tak syn vývojově více vyhledávají otce a je to úplně normální, stejně se ozvala stará rána a pochybnost, že u nás to určitě není jen správné vývojové období, ale že je to tím, že tatínek je prostě super, kdežto já, i když děti miluju a baví mě to s nima a naplňuje a všechno... tak to ale prostě nějak není ono. Zase se ozvala bolest a taky na mě padla úplná deka - jakoby demotivace. Dokonce jsem se dcery zeptala, proč to tak chce - a dcera řekla, že protože ona se třeba tatínka na něco zeptá, jako že něco chce a já řeknu "ne". A je to tak - na tatínka zkouší věci, které já bych jí nedovolila a ona cítí, že překážím - že když bude jen s tatínkem, více si bude moct dělat, co chce, jíst, co chce. Myslím, že se taky v tatínkově přítomnosti cítí více uvolněnější.Měla jsem pak na manžela hroznou zlost - je úžasný otec i manžel, ale měla jsem dojem, že tím, že já jsem "otcovštější" než on, tím, že on ty hranice nepostaví, tak že to máme nějak systémově špatně nastavené. Mám prostě strach, že děti ho budou mít radši a že já nemám šanci. A různé takovéhle drobné situace prožívám jako šíp do srdce - vždy to aktivuje moje pochybnosti o mě samé. Taky se přidávám k tomu, co už tady taky někdo dříve psal - když jsou děti s manželem, jsou zlobivější, neklidnější, rozjívenější, méně poslechnou, hlavně dcera. Se mnou je klidnější, soustředěnější, jakoby rozumnější, konstruktivnější. S manželem začne být tak jakoby bezohledněji rozjívená. Mě to samozřejmě rozčiluje a pořád mě to, pokud jsme všichni doma, staví před volbu, zda zasahovat a usměrňovat, nebo ne. Takže ve mně roste tenze, napětí. Jsem si vědomá toho, že manžel prostě není já a tedy musí mít svobodu dělat věci po svém, ale když to znamená, že téměř vždy usměrňuju první já.....budí to ve mně v kontextu všech těchto věcí vztek, podprahovou soupeřivost o děti, která pro mě ale není morálně přijatelná a tedy se stahuju do sebe a od dětí (v tom stavu.). Jinak ale zrovna nedávno jsem četla v knížce od Kevina Lemana "Na otci záleží", o studii, která dokládá, že batolata vě věku 14 až 17 měsíců výrazně tíhnou k otci - a že je to období nutné pro identifikaci s otcem. Bylo nás tu víc, co to tíhnutí k otci zažilo právě kolem tohoto období, takže to je asi fakt normální, jen mám dojem, vzhledem k tomu že tu téměř všechny píšeme o angažovaných trpělivých otcích, co jsou méně přísní než my matky, že pokud je systém nastaven takto, má se to tíhnutí k otci jaksi tendenci asi prodloužit. Ono totiž být s otcem má být pro dítě náročnější a má to po něm vyžadovat více, než být s matkou. A asi když přirozeně přijde to vývojové období tíhnutí k otci, tak tam, kde dítě zjistí, že s otcem je to vlastně méně náročné, tak ho nic nepudí zpět, ale zdrží se tam déle. Jinak ještě mohu doporučit knihu "Rodinná terapie psychosomatických poruch" autor Ludmila Trapková - ta je celá o tom, kdy podle nich dítě více potřebuje otce a více ho také vyhledává a kdy matku. Tam sice není nic o tom období 14 až 17 měsíců jak o tom píše Leman (píše i o tom soupeření matek pokud mají pocit, že dítě chce hodně otce), ale je tam že v 6 ti letech obě pohlaví více potřebují vývojově otce, ve 12ti zase více matku a pak zase postupně otce (vrchol kolem 16. roku) - a pak dojde ke konečné separaci od rodičů. Také tam právě podrobně píšou, co dítě potřebuje od otce a co od matky, jak se většinou chová mateřská matka a jak otec, tak to mohu k tématu doporučit. Tak držím všem palce.

jarka03
8. kvě 2016

@veronikavok Veronika, napíšem tebe aj ostatným, ako sa to vyvíjalo u nás, aby ste neboli príliš nešťastné a aby ste jednoducho vydržali.
Môj syn má teraz 6,5 roka a cca od 18-tich mesiacov bol len tatinkov. Pridala som sem príspevok, ak si prečítaš na 2.strane. Ale priebeh bol úplne rovnaký, ako písala na začiatku apricot. To, že som bola neskutočne nešťastná ako všetky maminy, ktoré toto prežili a prežívajú, je jasné. Nesilila som nič, s priateľom sme sa o tom rozprávali, tiež si to nevedel vysvetliť. Z môjho pohľadu to nemalo žiadny-žiadny základ, prečo syn tak lipol na tatinkovi.
Robila som asi toto: ako bežná matka som bola na materskej, t.j. stále s ním. Vtedy bolo všetko o.k. Keď prišiel tatinko, tak sa hral s ním, ak chceli, tak som sa pridala, ak nechcel, aby som sa s ním hrala, nehrala som sa. Keď začal ako 3-ročný chodiť do škôlky, bolo všetko po starom a ja som tŕpla, aby si to nikto nevšimol. Ani nevšimol.
Myslím, že sa to začalo lámať v prvom ročníku v škôlke. Neviem ako, prečo, kedy presne, fakt neviem. Ale naozaj sa to začalo meniť pozvoľne. Myslím, že už v druhom ročníku škôlky to bolo takmer na 100% naopak. Bola som z toho paf a užívala som si to. A na moje neskutočné šťastie to je tak doteraz. Dokonca je to tak, že sa niekedy pritúli ku mne a tatinka odstrčí. To mu nechcem dovoliť a vždy poviem, že som z toho smutná.
Takže maminky - vydržte, hovorím to z vlastnej skúsenosti. Nemám rada odpovede tohto typu - "maminy, nežiarlite, veď je to normálne, veď vás má dosť, veď je s vami celý deň, tak si chce užiť tatinka" alebo také americké "to bude o.k., to sa zmení". Píšu to maminy, ktoré túto situáciu neprežili, ktoré si týmto všetkým - vtedy pre mňa neskutočne bolestivým - neprešli. To ich "povzbudenie" mi doslova prekážalo.
Mne neskutočne pomohla a posilnila ma odpoveď od @dagmajka z 18.aprila 2012, ktorá písala, ako sa to po dlhšej dobe u nej vyvíjalo. Preto som pridala tento príspevok.
A veľmi-veľmi-veľmi vám držím všetkým palce, nech sa to zmení čím-skôr, aby ste nemuseli byť nešťastné.

jarka03
8. kvě 2016

A ešte som tak nad tým premýšľala a napadla ma jedna myšlienka. Ako som to prežívala ja, prežívajú to mnohé maminy, t.j. nie je to ojedinelé, ale je to v podstate bežné. Len tým, že v našej spoločnosti je úzus, že "mama je mama", "že je tá prvá v živote dieťaťa", možno sa hanbíme, ako som sa hanbila aj ja, zdôveriť sa s tým niekomu, rozprávať o tom. Aj preto, lebo to bolo pre mňa veľmi bolestivé a tiež som sa bála, že budem "za zlú mamu".
Tým chcem povedať, že nikde som sa o tejto situácii - napriek jej vysokej frekvencii - nedočítala. Tie komplexy spomínané vyššie sú o inom. Ak by som o tom niekde čítala, tak by som to prijala možno lepšie, ľahšie by som sa s tou situáciou zmierila. To len naokraj 🙂 .

urtica
8. led 2017

Holky, najde se tu spřízněná duše, která aktuálně řeší tento problém???

lenkalenica
6. únor 2017

@urtica
Ja :( zrovna brecim v obyvaki, po tom co me dcera vyhnala z loznice a chtela spinkat jen s tatinkem...

lucykal
6. únor 2017

Mě přijde, že to tak má většina holčiček i se totak traduje.

matildaxp
6. únor 2017

Tak u nás je to pravý opak. Máme 18ti měsíční holčičku a ta zase upřednostňuje jenom mě. Neříkám že mě to vadí, ale jakmile ji tatínek chce přebalit nebo pomazlit, tak se vzteká 😢 Je mě to hrozně líto. Teď čekáme druhé, tak doufám, že mimčo bude víc upjaté na tatínka.

urtica
6. únor 2017

@lenkalenica To je mi moc líto. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset něco takového řešit - člověk má pořád v hlavě, že se děti kolíbají hlavně kolem mámy. Můžu se zepat jak je dcerka stará?
@lucykal Nevím, já upřednostňovala jednoznačně mámu, moje tři neteře také...jen ta moje kočka je tatínkova...

lucykal
6. únor 2017

@urtica Já to hodně vidím v okolí ale může to být náhoda.

lenkalenica
16. únor 2017

@urtica Malá má dva roky, ale já jsem teď spíš asi jen přecitlivělá. Taková hrůza to není, jen je to prostě tatínkova holčička 🙂

urtica
16. únor 2017

@lenkalenica Ok, tak držím palce ať je lépe a lépe. Nám celkem pomohla terapeutka ke které chodím...dost se to srovnalo.

acacia
16. únor 2017

Kolem 2 let u nás to samé. K tomu všemu ještě volala "Nechci mámu." srovnalo se to.

kajuse_h
22. únor 2019

Ahoj holky, je zde aktualne nekdo, kdo to stale resi? Mam chlapecka 1 rok. Pokud jsme spolu samy je vse ok, ale jakmile prijde tatinek, tak maminka je vzduch 😢 Partner je skvely. od zacatku se hodne zapojuje, stara se, prebaluje, koupe atd.. Kdyz jsme spolu doma vsichni chce byt jen u tatinka, kdyz ho chci vzit tak se vzpouzi a vzteka se... Na druhou stranu ho pres den dokazu uspat jen ja.. Vecer zase uspava tatinek. Velmi me trapi, ze pokud je tatinek doma jsem vzduch 😢 nevim, kde jsem udelala chybu 😢Syna miluju nade vse.. tato situace me velmi trapi

urtica
22. únor 2019

@kajuse_h Ahoj, u nás to bylo (a do určité míry je) stejné, ale řekla bych, že mezi tím 1-2,5 rokem bylo protěžování tatínka nejvýraznější, po 3. roce se to hodně vyrovnalo, i když je pravda, že tatínek je pořád TOP a myslím, že bude celoživotně...těžko říct, kde hledat příčiny, podle mě je to strašně individuální a asi je blbost vyvozovat z toho že jsi nějakým způsobem špatná nebo horší rodič (i když těm pocitům rozumím a taky jsem to mockrát obrečela). U nás vidím hlavní příčiny dvě - jednak jsem během MD byla nějakou dobu zdravotně indisponovaná a dcera se hodně navázala na tatínka, druhým důvodem je asi fakt, že v našem svazku jsem já ten "zlý policajt" - tedy ten, kdo dbá na pravidla, nastavuje hranice a vyvozuje důsledky...manžel je "ten hodný", ten, co se nechá snadněji ukecat a prohřešky víc přechází...

jahodi
Autor odpověď smazal
Zobraz
jelly_fish
29. bře 2019

@kajuse_h ahoj, u nás rovnako. Kedy sme sami je to v pohode a akonáhle príde tata mama je len kulisa v byte. Je to najlepší tata, malého miluje najviac na svete. Neviem, čím to je :/

limi123
28. říj 2020

Holky, změnilo se to u vás? Muj dva a půl lety chlapeček už tak půl roku také v naprosto všem upřednostňuje tatínka a mě posílá pryč. Tatínek koupe, krmí, uspává. Teď mě poslal pryč z gauče, že tam nemůžu sedět, tam sedí on s tatínkem.

Jak se to vyvinulo u vás?

suzief
29. říj 2020

Syn tohle taky dělal, trvalo to nějakou dobu, a pak to přešlo. Trápila jsem se ale pořád sem mu dávala najevo, že tu pro něj sem a stejně manžel nabádal syna ať si mě všimne apod., Bylo to jen období a teď už je zas dobře a vše vyvážené. Hold vydržte