• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jsem divná, že si vztah k dítěti postupně tvořím?

29. května 2014 
možná je založení téhle diskuse nepotřebné třeba pocity, které prožívám jsou jen moje.

když jsem byla bezdětná žila jsem si SVUJ život. - kina, večírky, dovolené s kamarádkami, jen tak jít na drink prostě žádné závazky.... pak jsem se vdala a zkoušeli jsme mít dítě nešo to, podstoupila jsem IVF,IUI na při přípravě na druhé IVF jsem zjistila že jsem těhotná RADOST OBROVSKA
Narodia se Elenka a mě se zhroutil svět, nebyla jsem to já, přišlo mi že to je moje tělo ale jen schránka beze .mne. Nešlo se zbalit a jít jen tak na kafe s holkama nebo vyrazit s manželem na večeři. Přišla jsem si jak pes u boudy, Dům byl celý náš svět ve kterém jsme se pohybovali. První rok jsem fungovala protože se to ode me očekávalo ale uvnitř mě bylo prázdno - stratila jsem SVUJ svet. Nastaly deprese a jedno krásné zářijové odpoledne mě našel manžel jak sedím v rohu zasnuté koupelny a nic neříkám. druhý den následovala nemocnice a pak 2 letá léčba jak u psychiatra (ta trvá) tak u psychologa (tu jsem dobrovolně opustilt) Nyí je můj vztah k dceři takový jako má být. je pro mě vším.
3. dub 2014 v 16:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj. můj styl sžívání sice nebyl tak dramatický, ale vztah s mým synem jsem si taky postupně budovala... ne, že bych nemělo to malé miminko ráda, ale neznala jsem ho, nevěděla jsem, jaký je, co má rád... a postupem času, jak jsem tyhle věci zjišťovala ve mě rostla láska k němu. Takže NE, nejsi divná. Ani jsem neměla potřebu během těhotenství k břichu mluvit, apod.... jen jsem jej hladila. Myslím, že u dalšího dítěte už bude tenhle proces daleko rychlejší, možná to nastoupí hned... uvidíme :slight_smile: Drž se!
3. dub 2014 v 16:38  •  2 děti - čeká miminko, termín má v říjnu 2014  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
trpíš depresí, nemyslím si, že by byl problém ve vytváření vztahu k dceři..holt se musíš léčit, to bude dobrý.. :sunglasses:
3. dub 2014 ve 21:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
nejsi divna... me taky trvalo nez sem zacala mit takovy ty opravdovy city k malymu.... me nekolikrat prislo.. ze kdyby nekdo malyho vzal tak by mi snad doma ani nechybel... ze mi nejak neprislo ze je to miminko pro me vsim... a to sem si prala miminko snad 10 let.... nedarilo se.. nedarilo se.. pak se zadarilo a moje pocity me samotnou zaskocivavali... takze neboj.. nejsi jedina... ted je to jiny... ono se to casem zlomi.. pro me je ted maly vsim... u me teda byl rozdil ze od narozeniho malyho sem kdykoliv sem chtela tak sem sla ven.. s holkama na kafe.. malej sel s nama.. na veceri s muzem.. tchani hlidali... do klubu s kamoskama.. manzel hlidal... ja se necitila uvazana jak pes u boudy.. ale vim co myslis.... neboj chce to jen cas.. u nekoho I lekarskou peci.. nejsi jedina :wink:
3. dub 2014 ve 21:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Byla jsem na tom stejně samé večírky ,koncerty ,festáky ,pak mi začaly tikat biologické hodiny a po 2 letém snažení jsem otěhotněla ,měla jsem strašnou radost na mimčo jsem se hrozně těšila .Rodila jsem nakonec císařem :angry: po 18dnech přenašení a 2 dnech vyvolávaní ,malý byl velký a podepsalo se to na jeho zádech ,dlouho jsem s ním cvičila vojtovku to tomu taky moc nepomohlo ,jela jsem jak robot ,vztah jsem si k malému dlouho hledala , nakonec jsem to ustála a šla do dalšího dítěte (taky je rozená císařem) pořád jedu jak robot ,ale jsem strašně napnutá ,čekám až to ve mě praskne ,za 5 let mít jen 3 dny volna bez dětí je žalostně málo
5. dub 2014 v 00:19  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@cikado a co chlap, ten ti nepomuže??já si myslím, že tyhle stavy jsou, když chlap se málo věnuje tobě i díteti...ty jsi pak vyčerpaná a nemáš sílu na nic....

to není o vztahu matka dítě a že by jsi měla nebo neměla vztah jako máma...to je tak, že padáš na hubu a jsi k.o a nemáš šanci vypnout tudíž jsi hotová, unavená a nemáš ttím pádem ani šanci prožívat olik radost....a no kdyby jsi i videla, jak chlap miluje ebe i díte, jak je rád, že vás má...jak je i z dítete poprdenej a že ti pomůže, videla by jsi veci taky jinak, odpočinula si a nebyla právě tak napjatá...
5. dub 2014 v 00:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cikado ps já rodila císařem 2x a žádný problém jsem s tím neměla.....je to i o tom, jak si to nastavíš v sobě....hlavně že jsi ty i malý vpořádku a zdravý.....mámu nedelá porod sám o sobě mámou....
5. dub 2014 v 00:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@tarra27 ono je toho víc ,prostě se to všechno sbírá přítel (otec dětí) je často v práci a mylý byl na mně dost fixovaný , prostě nechtěl otce ,jen mě ,jinak spustil řev a malá je to samé , k tomu přítel pokud nemá aspoň den volna v týdnu je na zabití ,nedá se s ním vydržet ,to vždy sbalím děti a jedu k rodičům aspoň na den ,ale to taky není výhra protože jsou dosti nemocní a strašně člověka vyčerpávají k tomu se tam nezastavím ,navařit ,poklidit celý barák posíct zahradu atd. a k tomu hlídat děti ,prostě se to strašně hromadí
5. dub 2014 v 00:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
holky moje moc děkuji za rady. Co se týče manžela v 99%mě bezproblémově zastoupí -- uvaří,uklidí,vytře a EL je jeho slunce ted jí staví na zahradě velkou opičá stezku s klouzandou apod. můj problém je diagnoza deprese :frowning2:
5. dub 2014 v 05:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
teda neměla jsem to až tak šílené, že bych skončila na léčení, ale občas jsem k tomu neměla daleko. taky to byl pro mě šílený šok, nedokázala jsem moc fungovat a o dítě jsem se starala, protože jsem musela, byla to moje zodpovědnost, ale že bych ho milovala, co jsem na něj koukla, to ne. ze začátku to byly muka, měsíce rozhozených hormonů i psychiky, probrečené chvíle v koupelně, že nevím jak dál...postupně se to srovnalo a láska k malému sílila. miluju ho snad čím dál víc, čím víc jsme spolu, čím víc spolu zažijeme, naučíme se, překonáme...prostě mi to přijde přirozené, že se láska rodí postupně a sílí. to, že maminky milují své děti od najití //, prvního kopance, porodu...to je pro mě utopie. jako ano...nějaký cit, starost a vše tam je...ale nedá se to srovnat s tím, co přijde až je to to pravé! teď čekám druhé a mám strach, aby mi zas "nehráblo", ale zase si říkám, že už to nebude takový šok, už dávno nejsem svou paní a už trošku vím, co čekat...tak snad to tentokrát bude lepší. tehdy byl syn nějakou chvíli v inkubátoru a kdyby mi řekli, že moje je kterékoliv dítě, tak bych jim to věřila a neřešila to. nějaký pud, že si to svoje poznám tam vůbec nebyl. chodila jsem se na něj dívat přes sklo, snažila se marně odstříkávat a ve volnu si luštila křížovky...no fakt to bylo divný. ještě teď mám divné mrazení, když si na to vše vzpomenu.
5. dub 2014 v 08:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, ano, je to deprese.. taky jsem se s ní léčila několik cca 8 let, brala silné léky, ale naopak mě z ní mateřství dostalo, zatím.. víš jak to je, bohužel to je časovaná bomba. Základ je dobrý psychiatr a dobrá volba léčiv. Děťátko s tím nemá mnoho společného. Buď moc ráda, že máš prima manžela, co je ti oporou. Taky to tak mám a je to k nezaplacení. Snad bych i řekla, že to je základ pro dobrou léčbu. Máš už nějaké léky ? A jaké ? A jak jsi spokojená s psychiatrem ? Doporučoval ti chodit i k psychologovi ? Já jsem chodila k několika psychologům a bohužel nic moc.. Vykecávání mě nebavilo, měla jsem problém v mozku, chemicky a hormonálně a povídání si o ničem nikam nevedlo. Drž se, opatruj a pokud to jen trochu půjde, což je u deprese nejtěžší, neobviňuj se, neměj výčitky. Zkus je vypnout a pokud vypnout nepůjdou, jsou na to léky...
5. dub 2014 v 08:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@eimmy Já jsem na tom úplně stejně.Taky zatím necítím tu "pravou mateřskou lásku". Beru dcerku jako povinnost, že prostě musím ji dát najíst, musím ji přebalit, musím jít na procházku. V koupelně brečím taky a skoro počítám každý den, který jsme spolu "přežily" a říkám si, že jsme zase o kus blíž k tomu, že to bude dobrý.
29. kvě 2014 ve 12:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek