Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Kdy přišla radost?

sijane
28. bře 2019

Já vím, že je to pořád dokola, taky se mi to furt nedaří vyřešit.

Jsem nesmírně z péče o dceru unavená a lidi na netu se strašně moc a moc diví, že si to jako neužívám, že mě dítě nebaví a kdesi cosi. Rády ohledně psychologa jsou moc hezké, ale neřeší to primární problém. On/ona mi dítě nepohlídají. Protože, abych mohla do práce, musí mít zajištěné hlídání pro dítě. Všechno to stojí na nerudovské otázce: "Kam s ní"?

Tady, kde bydlím nejsou jesle ani školky. Sice můžu dojíždět i za cenu stávání ve tři hodiny rány, což nevím, jestli je pro dítě dobré, ale nevezmou mi, protože nejsem spádová a musím mít peníze a práci, aby o tom vůbec uvažovali. Velmi snadno se to mluví lidem, co jim někdo hlídá dítě.

Pořád, že se to zlepší, ale spíše pravdu měli ti, co tvrdili, že to může být i horší. Malá je hodně živé dítě a furt jsou s ní nějaké problémy. Chodím i do Ranné péče s ní, ale je to běh na velmi dlouhou trať.

Vážně miluji lidi, co hodnotí vztah na základně toho, že si mateřství neužívám a dětský smích není něco, co by mi k žití stačilo. Cítím obrovskou fustraci a vyčerpání. Trápí mě tolik věcí, deptají mě, sžírají. Ačkoliv mám dcerku ráda, tak mi prostě jen její přítomnost ke štěstí nestačí.

A tak se chci zeptat, kdy vám, co jste na tom byly podobně přišla ta radost z dítěte? Kdy jste se skutečně upřímně začali radovat?

Stále čekám, až ta chvíle příjde, tak konečně upřímně, bez hrané nucenosti budu moci říct, že jsem hrozně ráda, že ji mám. Takhle zatím převažuje strest a pocit, že budu dokonce života otrok dítěte, které má velký problém s trpělivostí. A tak doufám, že to příjde, až bude mluvit a hrát si jako ostatní děti, těch matek, co tohle nikdy ani vzdáleně nemuseli prožívat.

Ps. Tak trochu mi rozumí, když to tak blbě řekne, rodiče autistických dětí, ostatní se moc nechytají.

marketa1218
28. bře 2019

@sijane Jaké jste měla těhotenství? Já jsem třeba šťastná už teď, že jí nosím v bříšku a neuvěřitelně se na ní těším. Jak to bude náročné potom, samozřejmě nemám ponětí.

sudylichozrout
28. bře 2019

@sijane myslim si, ze valna vetsina matek to ma alespon nekdy hodne podobne jako ty. Jen o tom nemluvi, protoze se za ty pocity stydi, pripadne sdili tady na MK ci na FB stastne fotky a lzou si do kapsy. Prave kvuli tomu pak vznika pokriveny obraz materske a holky, kzere neciti to instagramove stesti, jsou nestastne, protoze si mysli, ze jsou spatne mamy.
Kdepak, nejsou. To, co popisujes, je realita vsedniho dne, ze ktery je odstranen ten barvotisk.
Obcas zazivam to same. Holky ve veku dva a trictvere a rok. Je to na palici, starsi ma obdobi vzdoru, mam chut ji kolikrat prerazit. Moje rada zni... Zkus to drobeckovou metodou. Zkus najit na celem dni neco, co bylo fajn a tim se tes. To si uloz do pameti a dalsi den hledej dalsi drobnost. Muze to byt uplna banalita, ale tyhle drobnosti pak skladaji cely dojem. Nechtej zazraky na pockani ani od sebe, ani od dcerky. A postupne se raduj z tech blbinek, ktere ti situace prinese.

misicka1988
28. bře 2019

@sijane Mám syna s Adhd. Je velmi živý, už od školky problémy, které se začaly stupňovat nástupem do školy. Je to neustále oblačno, zataženo, místy přeháňky. A pak jsou ty slunečné dny. A z těch se snažím užívat, to je ta moje radost 😊 Třeba když přinese hezké známky že školy, když se mu něco povede, když mi třeba ručně něco vyrobí, atd... On se člověk naučí časem radovat i z maličkostí. Synovi bude teď 14, začíná puberta. Občas spolu bojujeme pořád, musí mít řád, jinak začíná "vlčet". A ještě to bude dlouhá cesta. Ale miluji ho, i když nebudu zastírat že mě párkrát v tom největším vyčerpaní problesklo hlavou - "proč zrovna já......." A právě proto jsem se naučila radovat se i z každé maličkosti která ho posouvá dál... Jinak 19ti létá dcera byla vždycky zlatíčko, naprosto opačná povaha. Další dcerka 2,5 roku živější, ale úplně v "normě" - jsem vycepovaná že syna 😁 Bohužel hlídání také skoro nemáme, když jdu na brigádu, hlídá manžel. ........ Někdy je to smíření s danou situací delší.....

biedronka10
28. bře 2019

Myslim si, ze to co ty si zazova kazda z nas, aapon ja si to myslim a ty co ne, tak si lzou do kapsy. Ono je fakt rozdil male, lezici miminko (pokud si tedy hned prvni mesice matka neuziva rev a koliky, nespavost jako ja) a pak uz zivy rarasek, ktery, musi furt zkoumat neco, delat vse protirozkazu, porad nekde padat, skakat atd. Vidim to u male, kdy ve 20 mesicich mi dava taky slusne zabrat a to v uvozovkach neni (snad) autisticke dite, a ja mam k tomu pred porodem a uz taky toho mam plne slupky, ale je zvidava a rada se hasteri. To co popisujes ty ja mela taky, hlavne ty prvni mesice, kdy jsem si to v uvozovkach mela uzivat, ale ne. Mela jsem vetsi deprese, nic me nebavilo a spis jsem se aj stranila lidi. Nutno podtknout ze jsem teda vyjimka a nikde fotky male nedavam ani se nicim moc nechlubim, tu novodobou sit jmenem instag nemam a ani nechci. Ale i tak bojovala jsem sama se sebou. Zlom nastal az ve chvili, kdy jsem o ni mela v pul roce fakt strach, ze ji treba jde o zivot.... Kdyz ji v pul roce vystoupla fontanela osklive a me v nemocnici nikdo nebyl schopen rict co se deje. To byla pro me takova psychicka slupka zaklepalo to se mnou a od te doby je to jine. Take se k te lasce dostanes. Ale neni to o bezmezne lasce, ktera nema nikdy smouhu. Proste jsou dny kdy to dite mas chut zabit a pritom vis ze ho milujes, nemusis se za to stydet. Dokonale materstvi neexistuje, vzdy je potreba se hlavne prijmout takova jaka jsi a nesnazit se ze sebe delat falesne dokonalou matku. Dcera te potrebuje uplnou bez prikras.

sijane
autor
28. bře 2019

@marketa1218 Velmi stresové. Hodně jsem se trápila i o ní bála.

bonavoxa
28. bře 2019

@sijane Když mi došlo, že můj život nikdy nebude jako ostatních, moje děti nejsou jako děti ostatních. Když mi došlo, že můj život už asi nikdy nebude normální, svobodný, bez strachu. Kolikrát mi bylo zle, neměla jsem se čas najíst, jít ven, cvičit, vypadat, jak jsem chtěla, vidět místa, lidi,..celé roky. Přidala se moje nemoc a jiné typy myšlenek, jak to všechno zvládnout. Autistické dítě mám, to starší. Malý je pohodář, ale hodně živý. U mě to bylo o detailech. Když začali trochu jíst, líp spát, dalo se s nimi bez řevu jít ven, když bylo období bez nemocí, když rostou a já už nemám takový strach. U starší, když mi ulevila školka. Užívám každý den, že je to úžasné, jak se vyvíjejí, jak se venku dělá krásně, jak moc jsem slevila z nějakých ideálních představ. Vlastně se raduju každý den, ale je to taková hluboká radost, žádná chvilková euforie. Dennodenně vyřeším milion věcí a situací, ale není čas se tím utápět, jak třeba v pubertě dokáže člověka uvést do deprese zlomený nehet, tak já mám pocit, že přežiju i zlomenou nohu a ještě s ní dojdu s kočárem, dítětem a nákupem domů (nadsázka).
A taky vím asi všechno, všichni se mě na všechno ptají :D Ale asi zavedu, že za každou otázku dají do prasátka korunu.
Manžel nedávno, když byli oba v ráži, říkal, že se nediví matkám, že začnou nasávat.
Ale na druhou stranu, vím, kdo je prasátko Peppa, kocourek Tom, kočička Angela, neotřese se mnou jen tak něco, jsem zvyklá udělat to hned, i za řevu, snesu každou náladu, orientuju se v oblastech jak sofistikovyných, tak úplně základních. Mám všechno, co potřebuju, dokonce i to, co chci. Vždyť des je to tak, zítra může být všechno jinak... I radost se dá naučit, vědomě na tom pracovat, nečekat jenom na emoce.

rosa106
28. bře 2019

@sijane Dobrý den, radu nemám, jen ujištění, ze v tom nejste sama. Mám dceru, která je zaplatpanbuh úplně zdravá, ale hodně náročná. Odmalička toho moc nenaspi, ale přes den se nezastaví. Kolikrát už padám únavou, bolí mě hlava, mám depky z toho, jak to doma zas vypada a co všechno ještě musím udělat a večer, místo abychom na sebe měli s manželem čas, tak buď několik hodin uspavam vztekajici se dítě, nebo po něm uklizim a nebo jdu spát, protože už nemůžu. A takhle den co den...Naštěstí mám k dispozici hlídání a mužu tak občas do práce, což mi asi zachraňuje duševní zdraví.
Každopádně musím říct, ze je to s přibývajícím věkem lepší a lepší, už je to přeci jen parťák a občas se i pomazli - v tu chvíli na všechno špatne a náročné zapomínam. Ale teda nedovedu si představit mít druhé. Proboha, jak to pak, ženy, dáváte? Smekám 🎩

merope
28. bře 2019

Já jsem si to začala užívat po 24 hodinách od toho, co jsme si ho donesli domů. Zatím je maličký, tak uvidím, co bude dál.

Prvních 24 hodin pořád brečel (nedonošený, šel domů skoro v měsíci věku, problémy s prostředím a asi měl i hlad, protože potřeboval víc mlíka než mu dávali ještě 2 dny předem), já z toho mimo. Pak jsem se poptala na pár diskusích, co by to mohlo být a uvědomila si pár věcí, co mi ale vesměs už říkali v porodnici:

- klíčová jsem já, musím být v pohodě, dítě bude v pohodě - takže jíst pravidelně, pít, chodit denně ven na procházku, užívat si sama sebe a co je kolem
- další v pořadí je dítě, u nedonošence hodně mazlit, věnovat se mu, myslet na něj, chovat v náručí
- na stejné pozici je ale i partner, mazlit ho, chválit, že pohlídal, zatímco jsem šla ven na procházku (14 dní s ním ještě nesmíme ven, pokud nebude vyloženě hezky), dávat mu najevo, že je pro mě důležitý
- ignoruji všechny "dobré" (a nevyžádané rady), co vše musím a co nesmím dělat (resp. se o to snažím)

No a teprve potom řeším vše ostatní, s malým, když ho mám na ruce, tak se snažím relaxovat, meditovat, dost spát. Prostě beru péči o malého jako zaměstnání a domácnosti dávám taky asi dost času, ale nikoli té hlavní priority. Co a jak se stihne, to je, ale nenervuji se, že něco není.

Samozřejmě že budou i horší chvíle, ale i co vidím u rodičů autistů či jinak postižených dětí, tak pokud jsou vztahy na prvním místě a ten zbytek se prostě dělá v módu "no stress", tak to zpravidla doma není perfektně naklizeno, ale je tam pohodička.

mataharyy
28. bře 2019

@sijane Já to neměla soustavně, ale takové stavy a situace nastávali a pomohlo mi až když jsem začala pracovat, tedy to že jsem si našla něco "svého" co jsem mohla dělat, také jsem neměla hlídání vůbec, takže jsem pracovala po nocích, ale i tak to bylo naplňující...
Ve chvíli kdy jsem se na pár hodin týdně dostala z domova, jsem si čas s dětmi začala užívat a trávit ho smysluplně, ale zase to bylo za cenu toho že jsme si s manželem večer podali kliku, on bral směnu u dětí a já šla na noční...

zvedavec2
28. bře 2019

Ja myslim, ze radost, stesti, pohoda musi vychazet zevnitr, z tebe samotne. Nejde je nalezt nebo cerpat externe - z ditete, z partnera, atd.

Takze nejdulezitejsi je odpovedet si na otazky - jsi spokojena sama se sebou? Jak vypadas, jak zijes, jakou mas situaci (materialni, financni, vztahovlu, pracovni,...)? Nebo - bylas' spokojena pred malou? Proc jsi vubec dceru mela - chtelas dite k naplneni vztahu, kvuli veku, nebo proste to byla tva i partnerova touha?
Jsou to tezke otazky, nemusis odpovidat tady, ale sama sobe. Najit, proc TY nejsi stastna. Dcera za to nemuze. Neni to o narocnosti pece nebo neco podobneho. I zeny s tezkymi osudy, ale vyrovnane v sobe, maji s detmi radost a naopak. Opravdu hledej v sobe, ne venku, ne u ditete.

Ja budu ta bila vrana, o ktere tady muzete psat, ze si "lze do kapsy" - ale ja jsem ve svem zivote a situaci opravdu stastna. Mam 3,5leteho, ted kazdym dnem cekam druhe, syn od narozeni nespavec, nejedlik, zadne hlidani, zavisly na mne, bla bla bla, naslo by se milion duvodu, proc to ma byt tezke a nemela bych mit radost. Ale ja ji mam, protoze jsem vnitre konecne vyrovnana (byvaly doby v minulosti, kdy jsem nebyla. A pak mohlo byt venku vsechno zlate a ja byla nas*ana, nestastna).

Preji ti, at si to v sobe srovnas a vyresis, kvuli tobe samotne i kvuli dceri.

biciklissie
28. bře 2019

Chtela bych te podporit. Mozna nekdo to ma stoprocentne slunickove, jak prezentuje, nechci nikoho soudit, ale vetsina z nas ne. Vsak si to tu prectes od spousty maminek. Kazda z nas je nejaka, ma nejake dite, nejakeho partnera, nejake zazemi... A z toho gulase ma vzniknout fungujici rodina. Neni to vzdy jednoduche, hlavne potkat realitu s predstavami. Ale snazime se a pokud se snazime, tak jsme dobre mamy. Zkus na okoli kaslat a mit i neco sveho, co je opravdu jen tve a dela ti radost...

sijane
autor
28. bře 2019

@zvedavec2 Jen se zeptám, kde se vzala ta vyrovnanost? Jak k ní člověk dospěl?

mataharyy
28. bře 2019

@sijane Jak bylo řečeno, vlastní hlava je největší problém a nejhorší nepřítel, blbě se oblbuje ;) Ta vyrovnanost pravděpodobně přijde, ale strašně záleží jak se k tomu budeš stavět. Stát a tvářit se, že je vše v pořádku, aby si okolí "nemyslelo", je to nejhorší co můžeš udělat, já se díky tomu (ne tedy vlivem dětí, ale spousty věcí okolo) zhroutila, pomohli léky, díky kterým jsem vypnula určitou část mozku a získala odstup a nadhled, což mělo za důsledek že jsem si v době "na prášky" sepsala seznam, který jsem pak začala uvádět do praxe. Asi jsem více cynik, s ničím se moc nes... a z okolí si nic nedělám. Ale fakt jsem to dokázala až v okamžiku kdy prášky vypnuli nějakou část mé hlavy ;) A teď jsem zase v pohodě, spokojená, raduji se z maličkostí, potíže řeším jak chodí a z nepodstatných věcí si nic nedělám...
Jenže na hlavu opravdu není univerzální rada, každý si musí buď sám (pokud je toho schopen), nebo s pomocí (odbornou?) najít to své...

jahodi
Autor odpověď smazal
Zobraz
merope
28. bře 2019

@sijane Jestli můžu za mě - psychoterapie za použití (nejen) holotropního dýchání a práce sama na sobě.

drakenn
28. bře 2019

@zvedavec2 skvěle napsáno!

vitezove
28. bře 2019

Nejspíš k tomu dojdeš, až budeš komplet naplněná. Ne každému stačí ke štěstí dítě. Jsou ženy, které mateřství dokonale naplňuje. Pak jsou tu ostatní, kteří potřebují i ostatní věci. Třeba super vztah s partnerem, o kterém vůbec nepíšeš, jak jste na tom??? Tento vztah je naprosto zásadní. Potom se nejspíš potřebuješ realizovat v práci. Pokud to zatím nejde, musíš to holt přežít. Zkusit si najít hobby, provozovat eshop, něco tvořit či se jinak realizovat. Nebude to trvat tak dlouho než se budeš moci vrátit do práce, ne? 2 roky? To se dá přežít. A pak to bude lepší. Dítě budeš mít ve školce, budeš se moci realizovat v práci a mít chvíli od ní klid. A tím pádem se na ni více těšit.
Ale já mám pořád takový pocit, že tam bude problém s partnerem. Nebo se pletu? Protože kdybys měla doma nějaké milujícího, skvělého tátu, který by alespoň večer vždycky pohlídal, tak by ti bylo lépe.
Mimochodem, jestli se mohu zeptat, proč jste se rozhodli mít dítě?

sijane
autor
28. bře 2019

@vitezove Začnu od konce, děti jsem si vždycky přála jako mladá a nezkušená nevědoucí do čeho jde. Byla to prostě ta přirozená touha s vidinou rodiny. V době seznámení s ex jsem nic nebrala. O této skutečnosti jsem ho důkladně informovala. Pomalu jsem mu vymluvila díru do hlavy, jak se říká. On mi řekl, že ať nic rozhodně neberu a sám se chránit taky nechtěl. Rovněž jsem se ho ptala, jestli chce děti a je schopen se o ně postarat. Řekl ano. Samozřejmě, jsme asi ani jeden nepočítali s tím, že by se to mohlo povést hned na poprvé. Ale povedlo. Navíc jsem měla zkušenost s muži, že když nechtěli děti, tak se prostě i oni chránili či prostě trvali na nějaké té ochraně. Bohužel se ukázalo, že ex asi v té době nechápal vůbec, co znamená souhlas s tím, že se chce stát s otcem. Nebo jestli to bral jako nějaký podraz ode mně? Kdo ví. Před soudem i tvrdil, že si není otcostvím jistý. Takže vztah s partnerem nemám vlastně žádnej. A dokonce jsme spolu na ostří nože.

jannym
28. bře 2019

Záplava štěstí přišla okamžitě, když jsem jeden i druhý uzlíček držela poprvné v náručí a pak přišly ty dny, kdy jsem usínala ve stoje, nestíhala domácnost a vše zapadlo do příšerné ubíjející rutiny (to s prvním, s druhým už rutina neexistuje), vlastně jsem zjistila, že únava může mít i mnohem hlubší dno, jsou dny kdy jsem nadšená z poroků, který jeden či druhý udělá a pak jsou dny, když už ráno vstávám s upřímnou modlitou ať je proboha už večer a jak píše vitezove, každý z nás potřebuje k pocitu naplnění něco jiné, či jiný konktejl drobností...pokud svého broučka milujete snažíte se pro něj udělat to nejlepší je to v pořádku a nemusí Vás to nezbytně bytostně bavit, příklad maminky na hřištích obvykle klábosí mezi sebou o prdíkách, příkrmech, kde která koupila nějaký úchvatný kousek oblečení, já si tam spokojeně čtu věci do práce (v době co jsem nastoupila na druhou RD se změnila legislativa a já mám sakra co dohánět než se budu vracet do práce), děti jsou spokojené a já taky a to je hlavní a co si kdo myslí, nebo má pocit že bych si měla myslet nebo cítit je mi srdečně ...

lv
28. bře 2019

Psycholog by ti pomohl,ne co s dcerou, ale co se sebou. Tím nemyslím vůbec, zeto je na tom, co citis něco špatného, ale odborná pomoc ti pomůže mateřství lépe zvládat.

sijane
autor
28. bře 2019

@mataharyy zvládla ses na práškách starat o dítě? Já mám z toho strach, že to nezvládnu. Zkouším čaje a volné prášky, ale žádnej efekt. Jí tuny čokolády, abych přežila a taky bez požadovaného efektu.

Zkouším se odreagovat nějakým zájmem. Což bych měla. Nicméně, navzdory tomu, jak si kde kdo myslí, jak dítě hrozně moc trpí, tak bojuji s tím, že je na mě až moc závislá. Dcerka je zvyklá na to, že jsem ji k dispozici ve dne v noci při každém jejím prdnutí. Takže jaksi nerespektuje, že i jiné lidé mají své potřeby a není schopna vůbec počkat. Všechno chce hned, minuta je jako hodina pro ní.

@lv Btw. zrovna nedávno jsem byla. Skvělá návštěva, div mě nevyhodila ze dveří, co tam jako lezu. Ani se mnou pořádně nebavila. Šla jsem tam za ní i kvůli dceři, doporučila pediatrička. Doporučila sehnat si chůvu, přičemž se zase tomu divili jinde.

Ale zeptám se takhle: Jak by mi pomohl psycholog? Tím, že mi řekne, to co dávno sama vím? Že potřebuji chůvu, hlídání, prostě vypnout a oddychnout si od dítěte? Pokud mi neporadí, jak třeba získat bez hlídání z vesnice práci...

sudylichozrout
28. bře 2019

@sijane hodne zalezi na tom, jake mas povolani. Jsou prace, ktere lze delat z domova na ICO, zejmena kreativni. Jinak ti fakt rozumim, rodicak je rehole.

sijane
autor
28. bře 2019

@sudylichozrout Já byla dělnice. Manuálně vyloženě šikovná nejsem, ale baví mě kreslit, i když v tom nejsem bůhví jaký odborník. A samozřejmě se předpokládá, že i dítě spolupracuje :D Mně ještě ke všemu dostává i ta všude probíraná situace okolo rodičáku. Jak se máme dobře, jak si bůhví proč stěžujeme. Máme přepych, můžeme být doma 4 roky a živí nás stát. Samozřejmě, jak pro koho. Mít doma chlapa s jedným příjmem, brát rodičák a stačit mi k životu pokadění dětský zadek a rum, tak bych byla spokojena :D

properjoey
28. bře 2019

Mě pomohla až školka a práce. Jakmile sliboval do školky a já na půl úvazku do práce, cítím se víc naplněná.pul úvazku mi stačí a druhou půlku dne mám s dětmi a ač mě někdy točí do bela, jsem ráda, že půl den jsem bez nich a půl den s nima.neumim si představit, že by měli být oba ve školce celý den, takhle se to nějak vyrovnalo a je nám všem líp...

vitezove
28. bře 2019

@sijane hmm, tak to jsem se bohužel trefila. V tom případě to naprosto chápu a měním svoji výpověď. Prostě ne každému stačí dítě ke štěstí... podle mě by ani nemělo. A když to tak vezmeš, tak ty nemáš nic kromě dítěte. Nemáš kariéru, partnera. Jenom spoustu starostí, které jsou pouze na tvé hlavě. A je toho na tebe opravdu moc. Takže prostě nejsi šťastná. Musíš nejdřív najít sama sebe, potkat toho pravého. A pak to půjde samo. A nebudeš muset ani do práce. Když budeš mít zastání, toho skvělýho člověka vedle sebe co ti se vším pomůže... najednou to bude naprosto o něčem jiném. Kdyby ses chtěla vypovídat, tak mám tu skupinku TRÁPENÍ. Která je přesně určena k tomuto. Držím palce, aby se to zlepšilo co nejdříve.

mataharyy
28. bře 2019

@sijane jj dokonce o tři a šlo to snáz než bez nich ;) Nesmíš si nechat napsat uspávadla, ty jsem měla jen na noc a bylo to super, žádné sny, žádné noční můry a ráno odpočatá...

zvedavec2
28. bře 2019

@sijane podivej, jednoducha odpoved neexistuje. Kdyby ano, tak jsou vsichni stastni a spokojeni.

Muzu ti napsat o sobe, ale to ti nijak nepomuze, z toho co ctu mame naprosto jine zivoty, podminky, zivotni rozhodnuti atd, takze to nebude relevantni.

Ja resila v zivote spoustu s.acek, ale nikdy jsem nebrala leky, drogy ani jsem nevyuzila sluzeb psychologa - vubec to neodsuzuji, naopak, verim, ze dobry psychoterapeut ti muze dat nastroje jak se sebou pracovat a pomoct ti nalezt odpovedi. On sam ti ty odpovedi z principu dat nemuze - muze ti jen pomoct nalezt odpovedi sama v sobe. Ale to muzes i sama.

pro me je klicove to, co jsem napsala vys - a nemusis to oprvadu psat sem, o tom to neni.
proste si sama k sobe byt uprimna - co te stve nejvic? Ze si sama? Ze nevypadas nejlepe? Ze nemas penize? Ze mas dite a nevis, co s tim? atd atd - proste pustit se do (neprijemneho) sebezkoumani.

To, ze ani ne dvoulete dite nema trpelivost a nevnima, ze i matka ma potreby - prosim Te, to nevnimaji deti az do dospelosti castokrat... v tve dveri chybu fakt nehledej. Hlidani a fyzicke vzdaleni se od ditete (do prace, za konickem) je sice kratkodobe reseni, ale nevyresi ti to, co za tim celym vezi. A to je to, ze mas naprosto rozdrbany zivot (promin za primost) a patlas se v tom. Vidis vinu v diteti, ale ona tam fakt neni. Drzim Ti palce.

elu
28. bře 2019

Kdy jsem se zacala radovat?? Az kdyz sla do skolky 😂...... Obdobi materske pro me za trest.. Divim se, zs jsem to dala dvakrat a nerozvedla jsem se 😂

merope
28. bře 2019

@sijane Psycholog je zpravidla mnohem mnohem důležitější než prášky - jíst volně dostupné a dál to neřešit, to je cesta do pekel. Psycholog ti může pomoci brát život, jaký je, najít si v něm tu svou cestu a jít po ní. Samozřejmě záleží, jakého potkáš. Můžeš si říkat, že vše víš, ale psycholog je ten, kdo má nadhled.

sijane
autor
28. bře 2019

@mataharyy Myslíš, že by bylo i něco pro dítě? Je super, kdybych spala já, ale zbytek rodiny by z toho radost neměl, kdyby mi řvalo dítě a já poklidně spala :D

@vitezove Máš pravdu, ať si každý říká co chce, chlap dělá hodně. A taky v tom, že nemám kam se vrátit. Příští rok mě čeká si znovu někde budovat pozici jako někdo, kdo vylezl ze školy.

@zvedavec2 Co když mě štve kombinace toho všeho? Ale asi nejvíce zrada mých ideálů, mých zásad. Lidé říkali, že by měla vydržet, že už není malé miminko, tak ti nevím...

@merope No potkala jsem jednoho psychateraperauta s tím, že bydlí v Praze, dosti z ruky a ten říkal, že většina těch, u kterých jsem byla, neměla dostatečné znalosti. Najít dobrého doktora je jako hledat jehlu v kupce sena...

Sem začni psát odpověď...

Odešli