Maminky, nelitovaly jste, že máte děti?

kukokuko
6. kvě 2016

Ahoj maminky,

děti zatím ještě nemám a i když je mi 34, tak mám pořád ten pocit, že mi to ještě "úplně netiká" 🙂 S přítelem si užíváme života, hodně cestujeme, máme se rádi...Děti ještě nejsou zcela na pořadu dne, i když už o nich byla samozřejmě řec. Občas hlídám děti svých kamarádek a je to celkem fajn, ale pak jsem ráda, že je zase vrátím a mám dost času na své aktivity. Žiju si víceméně život, který jsem vždy chtěla. Mám skvělého akčního chlapa, který se o sebe umí postarat a pracuje v perspektivním oboru. Máme podobné zájmy a mnoho plánů do budoucnosti. Když vidím některé unavené maminky, které kromě mimča nic jiného nezažívají, tak nevím, jestli bych chtěla měnit...Dokonce mi ta jejich role přijde jako málo radosti a hodně starostí, jestli mi rozumíte..Neberte to prosím osobně. Já vím, že děti vás i svým způsobem obohacují a přináší vám zase jiné zážitky, které mi bezdětné nemáme.
Asi budu za ukrutnici, ale i tak se zeptám: Nelitovaly jste někdy, že máte děti? Popř. že jich máte více, když by jedno bohatě stačilo? Je to otázka hlavně na akční mamky, které před dětmi měly mnoho aktivit a slušně rozjetou kariéru...

Předem děkuji za názory a všem přeju krásný víkend

anelamates
6. kvě 2016

Po letech si čím dál tím víc uvědomuji, že pokud mám být na něco, co se mi v životě podařilo, pyšná, pak jsou to moje děti. Jsou z nich moudří dospělí lidé, a já je miluju. A jejich děti taky. Děti, a rodina, jsou to nejlepší na celém světě. O práci, kariéru, věci, o to všechno můžeš přijít - ale o rodinu ( když vynechám tragedie) nikdy.

karlajasmine
6. kvě 2016

@kukokuko Nelitovala, ale ja jsem osobne pred ditetem mela pocit, ze uz jsem si vsechno ''odzila''.. stravila jsem 8 let v praci, predtim dalsich 6 let na ruznych brigadach, k tomu studium, chodila po hospodach, kulturnich akcich, party, cestovala, odstehovala se od rodicu v 19ti, zila I v zahranici, potkala nespocet lidi, kamaradu, vystridala nekolik vztahu... proste jsem mela pocit, ze tenhle zivot byl fajn, ale uz chci jiny... Kdybych mela dite treba ve 20ti, tak bych asi i chvilema litovala.. nebo ''litovala'' je spatne slovo, ale mela bych pocit, ze kvuli diteti o neco prichazim. Ted ten pocit nemam... prislo to ve spravny cas. Nemuzu poradit, co delat ve tve situaci.. mozna jeste rok, dva pockat, uzivat si naplno a pak ke diteti bud dozrat nebo zjistit, ze to neni pro tebe?

kacca11
6. kvě 2016

Jsem na tom docela podobne a obcas i podobne premyslim. Ale je fakt, ze u nas je uz dite pomalu v planu, ale v planu je jen jedno. Nechci prijit o moznost uzivat si vlastniho zivota s muzem, ne uplne. Nerikam, ze kdo ma hodne deti tu moznost nema, ale v mem pripade by to tak nejspis dopadlo.

Mam casto pocit, ze konik je plny zen, ktere ziji jen zivot svych deti, obetuji se vsem a ve vsem a ve vysledku jsou nestastne, s chlapem se jim to rozpada a s detmi problemy, financni mizerie. Nerikam, ze to tak maji vsichni, ale casto mi pripada, ze se konik ubira jen na to, kdo se ma hur a kdo ma vic nalozeno... Pritom v realnem svete i pres obcasne tezke chvile pusobi rodinny zivot jinak, mnohem pozitivneji a naplneneji.

Jsem zvedava na dalsi reakce 🙂

kuratkol
6. kvě 2016

Měli jsme to jako vy, vydělávali dost, pořídili byt, auto, cestovali, užívali si všeho, co jsme chtěli. Jednou ale přišel čas, kdy jsme začali cítit, že je to sice fajn, ale tak nějak by to chtělo změnu. Tak nějak nám přišlo, že už je čas na děti. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak si člověk myslel, že to bude. Na 1. dítě jsme čekal něco přes 2 roky, a to ještě ne úplně klasickou cestou... Takže určitě nelituju, že mám děti, je to zas jiná etapa života. Díky práci po celou dobu MD a RD jsme nijak nestrádali a mohli sobě i dětem dopřát.

karlajasmine
6. kvě 2016

@kacca11 Ono to tak celkove na netu byva, protoze kdo je spokojeny, nebude zakladat diskuzi 🙂 Dizkuse na tema ''Manzela moc miluju, jsem s nim nadevse stastna, akorat obcas nehodi ponozky do kose s pradlem'' by fakt nebyla zaijmava :D

kacca11
6. kvě 2016

@karlajasmine mam pocit, ze zrovna ty jsi takovou zakladala a mne se moc libila 🙂

Kazdopadne na tomhle webu vypada materstvi kolikrat jako nekonecne utrpeni. A je to skoda, asi je pravda,ze jsme negativne naladeny narod.

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@anelamates
Ano, pod tohle bych se podepsala 🙂

lv
6. kvě 2016

Nelitovala, bez nich bych to nebyla já, naplněná../což jsem před nimi nevěděla, že až s nimi a po několika letech, se začnu cítit naplněně, nějak jako celá/..spíš lituju, že jsem nezačala dřív a nemohla tak mít 3děti 😉 ..s manželem jsme vybouření, vylítaní, užili jsme si svoje takže mi poklidný domácí život vyhovuje.
To, jak píšeš ty, vše vám teď vyhovuje a svým způsobem to dítě totálně přeháže - toho už se v mém okolí bálo víc párů, skvělých ženských..dnes na prahu 40 brečí, že to měli před 10lety udělat a dítě mít..šance se snižují, když napočítáš snažení třeba od 35..rok zkoušíš, rok lítáš po doktorech, další se zadaří a je ti 38..to už je tak na jedno dítko..

berenika39
6. kvě 2016

Ne, nikdy.... a po přebalování, piplání a pěstování přijde brzo okamžik, kdy se dá dělat všechno jako dřív. To se musí zažít, zprostředkovat ten pocit nejde - dítě je bonus k tomu super životu, co máš.
🙂

blecha94
6. kvě 2016

Jasně, že cizí děti ráda vrátíš jejich matkám a máš klídek. Nejsou tvoje. 🙂 Já cizí děti stále nevyhledávám, připadají mi otravné. 😅 Čas strávený s nimi by mi přišel jako zmar a ztráta času, ale s vlastní dcerou tyhle pocity nezažívám. V jejím případě se raduju z každý prkotiny, všechno z její strany mi přijde hrozně úžasný a geniální, zkrátka je skvělá. 😀 Objektivně vzato musím říct, že děti jsou víc starostí než radosti, ale subjektivně - jako máma - tohle prostě přestaneš vnímat a přijde ti to skvělý. Tak je to prostě přírodou zařízený, jinak bysme všechny děcko po týdnu nesly do babyboxu. 😀

malinkaelinka
6. kvě 2016

Já tedy děti ještě nemám, ale s manželem o tom mluvíme a myslím, že do mojí třicítky to stihneme 🙂 moje představa je takova, že budme dělat to, co dosud, ale s dítětem 🙂 ja vyrostla v rodině, kde nás naši tahali všude..obzvlast mě, odmala jsem chodila s tatou na tenis, na lyže, na kolo, na zkouskys kapelou...dokud jsem byla v kočáře, prostě si ho někde zaparkoval poblíž, pak me vždycky nekam posadil a bylo 🙂 naši se moc nedruzili s jinýma rodinama s detma, prostě si zili po svým a ja jim byla v patach, později i ségra...a vzpomínám na své dětství strašně ráda, naši nás vychovali k velké samostatnosti a jsem za to ráda...ja ve svém volném čase nedělám nic, co bych nemohla i s mrnousem, takže si to nepředstavuju jako totální horor uvazana doma s dítětem...spíš si říkám, aspoň nebudu zavřena v praci, když je hezky a budu moct být hodně venku a konečně budu mít v životě nekoho, koho budu movt nutit hrát vsechny stupidní hry, který se mnou jako dítětem nikdo hrát nechtěl 🙂 na dovolenou jezdíme s karavanem, není problém tam uložit i dítě, po diskotekach nechodím, na pivo se da jit na zahradku nebo do nekuřácké hospody, nebo udelat grilovacku na zahradě..tak takhle nějak si to predstavuju 🙂

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@lv
Ano, i tahle rizika je třeba zvážit, ale já pořád říkám, že je lepší usadit se trochu později než moc brzo a třeba unáhleně 🙂

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@berenika39
Děkuji za názor zkušené mamince...Já sama jsem ze třech dětí a moje mamka už ve 21 letech věděla, že chce 3 děti..Moje kamarádka s jedním mimčem říká, že 3 a více dětí, že to už je na nobelovu cenu...Ovšem moje mamka měla tu výhodu, že v 15 potkala mého skvělého tátu a já hledala někoho podobného o dost déle...Laďka byla poměrně vysoko...Takže je to i dost o tom chlapovi, no co si budeme povídat 🙂

iveta93
6. kvě 2016

V prvé řadě já když někomu dítě hlídám tak jsem taky ráda, že ho vrátím a jdu si zase po svém. Ale u vlastního dítěte tohle neznám. Dítě je spousta práce, která ale vážně stojí za to. Nejdřív máš radost, že je konečně nebolí prdět. 😀 Potom máš radost ze všeho. Z prvního přetočení, lezení, chození, jezení... Momentálně upřímě neznám nic lepšího než její úsměv. Přítel jí nechtěl (bylo mu 19) a už hodněkrát mi řekl, že je mi vděčný, že jsem si jí nechala. Prostě vlastní dítě nemůžeš nemilovat ikdyž je občas na zabití. 😎 A to, že přijdu o pár akcí? Nevadí, však ona za chvilku bude taky samostatnější a časem se ke svému životu vrátit můžu když budu chtít.

lv
6. kvě 2016

@kukokuko ano to máš pravdu..každá to máme nastaveno jinak..
Unáhleně - no blbě to může vyjít vždycky, bohužel, myslím s chlapem 🙂
a jako u všeho, jaký si to uděláš, takový to máš..i mateřství, domácnost, partnerství s dětmi, rodinu.

gracinka7
6. kvě 2016

@malinkaelinka Jo, tak podobnou iluzi jako ty, jsem měla původně taky. Budeme mít nadále stále svůj život, jen nás bude o jednoho víc. To byla mylná představa 😀 Samozřejmě se dál věnuju svému koníčku, ale nemám tolik času, kolik bych si přála a vždycky se všechno musí přizpůsobit synovým potřebám. V kočáru být nechce, takže představa, že bude hajat a já budu sportovat, nehrozí 😀
Doufám, že až bude větší, bude to lepší 🙂

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@blecha94
Pěkně napsáno...Ty hodiny věnované cizím dětem beru jako dobře investované, je to praxe do života 🙂 A dělají mi radost i jejich pokroky..Např. když malá začne říkat po pár hodinách se mnou "ahoj", tak to moc potěší...

odula
6. kvě 2016

No... Ja si tak trochu myslím, ze dost dobře není možný představit si jak moc člověka změní mit děti. Ta zkušenost je nepredatelna. Ja jsem studovala, zila v zahr., prednasela... Z dětí jsem mela hrůzu, ony ze mě, opravdu jsem se neprofilovala jako matka, biologické hodiny nikdy neexistovaly natož aby tikaly a na ženy co touží po dítěti jsem pohlížela s lehkým opovržení a velkým nepochopenim. Jako asi jsem někdy v budoucnu, snad, děti nevylucovala... Pak jsem neplánovaně otěhotněla. Po porodu to bylo dost těžký pže jsem ten vztah stále hledala. Ale podařilo se. A musím říct, ze rodičovství ovlivní člověka do poslední buňky - jeho vnímání, prožívání vztahů, samozřejmě novy zkušenosti. Je to jakoby úplně nova kvalita (nová - nikoliv vyšší nebo nižší tj. neznamená to, ze lidi bez dětí nemohou žít kvalitní nebo plný život, aby bylo jasno). Jistě ze je to zodpovědnost a starosti a práce - ale ve srovnani s tim obohacením který to člověku přináší - obecně lidsky, je množství ty vynalozeny energie naprosto směšně zanedbatelný. Naneštěstí jak jsem psala - ta zkušenost je nepredatelna, a chápu ze se lidem nechce do rodičovství, pže co je vidět je hlavně ta "kvantita" - namaha a to, ceho se člověk jakoby musí vzdát. Píšu "jakoby" pze ve skutečnosti se zas tolika věci vzdát nemusi 😉 jo - a ze mam děti toho jsem nelitovala nikdy. To je jako litovat ze máš zdravý ruce a nohy... 😀

klara2606
6. kvě 2016

Taky jsme to měli s přítelem stejné. Žila jsem přesně takový život jaký jsem chtěla. Jednou mě přepadl pocit, že by mi asi nevadilo mít dítě. Probrala jsem to s přítelem a shodli jsme se, že do toho půjdeme i přes to, že jsme se oba báli. Všeho, té změny.Odkládala jsem vysazení antikoncepce a poté jsem se modlila, abych otěhotněla za co nejdelší dobu. Do dvou měsíců od vysazení prášků jsem byla těhotná. Ale ouha, nepřepadl mě pocit štěstí, naplnění, mateřské lásky. Nic. Prostě ve mě něco roste - OK. Já říkám, že jsem se těšila tak jako "střízlivě". Ještě na operačním sále (císařský řez) jsem se klepala strachy, že až mi malého dají na prsa řeknu si - prostě dítě, no a co? Měla jsem takový strach. Ale hned jak ho vyndali z břicha a slyšela jsem ho brečet věděla jsem, že je ve mě všechno v pořádku. Nějak se ty city nastartovali sami. Teď je malému měsíc. Miluju ho a neměnila bych. Ale pravda je, že šestinedělí není úplně snadné. Nikdo se mnou nemluví o ničem jiném než kolikrát papá a kolikrát kaká. A jak prdí a spinká. Do toho se ještě člověk nemůže vydat nikam s dítkem ani bez třeba na celý den a tak je to trochu na hlavu. Ale věřím, že až skončí šestinedělí a malej trochu povyroste budu zase žít jako před tím, jen s jednou změnou. Budu mít život bohatší a krásnější o to nejcennější co jsme si mohli s přítelem pořídit 😀

konekokira
6. kvě 2016

V době porodu osalvím 20, budu studovat VŠ, věnovat se nadále józe (akorát jen vystřídám skupinu za jógu pro maminky s dětmi 😀 ) ,jezdit do světa, vyrábět cosplaye, jezdit na postapo setkání apod, jsem hodně akční a tímto stylem povedu i život dál, možná si to maluju, ale už se na to docela těším 🙂 třeba představa, jak jdu na animefest s mimčem v šátku v nějakým kostýmu mě motivuje 😀

jamia
6. kvě 2016

Těžko můžeš hodnotit zvenčí něčí pocit subjektivního štěstí. Za sebe musím říct, ač to někdy není hitparáda a jsou i opravdu náročné dny (mám děti krátce po sobě), stačí jeden úsměv večer před spaním a všechno je zapomenuto. Ale to je nepřenositelná a těžko vysvětlitelná zkušenost.

My jsme dětem přirozeně spoustu věcí přizpůsobili, ale zároveň jsme se nevzdali koníčků, cestování ani sportu.

monikagurthova
6. kvě 2016

@kukokuko Úžasné téma, když jsem v sestinedeli a občas mam pocit ze s Eliškou poradam wrestlingovy zápas 🙂 za me muzu říct ze Eliska byla vymodlene miminko, upřímně jsem si to samozrejme taky malovala jinak a moje představy byly hodne naivní (miminko jen spi a ji....hahaha zrovna Eli ma problem s jídlem a spaním 🙂). Ale i když padám na hubu, protože zrovna ja beran musim mít doma tvrdohlaveho hyperaktivniho beránka (porodila jsem si ji k narozeninám 🙂), těhotenství nebylo žádný med, porod komplikovaný, poporodni komplikace a uz jsem ji taky takhle ve tři rano vyhrožovala babyboxem, nemenila bych. Sice je to náročné a jiné uz to nebude, nemám čas na svoje koníčky (ale to věřím ze prijde vždyť malé je měsíc 🙂) obohatila mi život. Když se usmeje nebo se s ni mazlím mam ji na sobě a cítím jak voní jsem absolutne šťastná. Pravda, jsem rada, ze jsem pockala do 29 a neměla ji dříve, to bych asi mela pocit ze mi neco utíká, i tak mam totiž občas smutné chvíle plynoucí z vyřazeni z "normálního" života. Ale jak říkám, je to zázrak a štěstí 🙂

klara2606
6. kvě 2016

Mě je 30 a taky nelituju, že jsem takhle počkala.

odula
6. kvě 2016

@klara2606 ja docela jo. Říkám si jak by se mi asi vstavalo k děcku v 24, kdy jsem byla schopna pařit celou noc, ráno jit do školy, udělat zkoušku a normálně fungovat... 😀.

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@monikagurthova

Jasně, chápu..Moje kámoška čeká na otěhotnění třeba už 5 let, to musí být mazec...Ať se daří, šestinedělí je náročné asi pro každou maminku, co jsem slyšela...

cica002
6. kvě 2016

@kukokuko Usadit se ve 34 mi opravdu "moc brzo" neprijde 😀 Z medicinskeho hlediska uz je 35 leta prvorodicka "stara"...

verka4d
6. kvě 2016

Tak holky,my máme děti čtyři,všechny moc chtěné,já bych fakt neměnila. Jednou mi někdo řekl,že když jsem ještě mladá,svobodná a bezdětná,tak si jen užívám,ale až s dětmi začnu opravdu žít. No a něco na tom bude. Najednou člověk zjistí,že má někoho,o koho se bojí víc,než o sebe,utrhne si sám od pusy,aby to mohl dát tomu človíčkovi,zklidní se a je (alespoň v mém případě) opatrnější i na sebe,protože taková ta myšlenka co by bylo s dětma,kdybychom tu s manželem nedejbože nebyli?! Před dětmi jsem taky žila poměrně akční život,s partnerem,kamarády,spolupracovníky,měla jsem práci,která mě moc bavila a vydělávala jsem dost peněz,na nikoho jsme se nemuseli ohlížet,přizpůsobovat...až už mi to jednou přestalo stačit a chtěla jsem to nejvíc - dítě. Opravdu jsem po něm tak nějak z ničeho nic hrozně moc zatoužila,záviděla jsem těhotným,nakukovala jsem do kočárků... a pak,když jsem otěhotněla,jsem pocítila tak neskutečnou radost,hrdost a štěstí,jaké nikdy předtím,bylo to nepopsatelné a s ničím nesrovnatelné 🙂 Postupně se nám narodili dva kluci a dvě holky,já jsem přišla o svou skvělou práci,zadlužili jsme se kvůli bydlení a autu,které jsme museli s tak početnou rodinou zvětšit,jsme limitováni,protože nemáme hlídání,takže na akce pouze tam,kde to jde s dětmi,nebo návštěvy kamarádů,kteří jsou na tom podobně jako my,když některé onemocní,tak se ruší všechny plány,dovolená,výlety.... ale to není z mé strany postěžování si,to vůbec ne,jen konstatování. Jak už tady bylo zmiňováno,ono si to dopředu vůbec nejde představit,nachystat se,až se miminko narodí,tak až pak to každý pozná. Ale já jsem nikdy nelitovala,miluji svého manžela a naši rodinu,jsme spolu 18 let a já jsem za to všechno neskutečně vděčná a šťastná. Tak nějak si neumím představit,že bych rodinu zakládala až kolem čtyřicítky,to už má přece člověk velmi zažité určité zvyky,nároky a pohodlí a určitě je to těžší než kolem dvacítky,kdy je člověk takový pružnější,přizpůsobivější a spoustu věcí až tak neřeší. Každý si samozřejmě zařídí život podle svého,ale já bych byla taková prázdná,neúplná bez dětí a rodiny. Nevyčerpávají mě,naopak hrozně moc dobíjejí. Nejstaršímu synovi je 14 a je skvělé,že už si s ním můžu povykládat tak jinak,ne jen dětsky,je úžasné sledovat,jak ty děti rostou a dospívají. Neměnila bych,nikdy a kdybych mohla vrátit čas,neudělala bych nic jinak,můj muž a děti jsou to nejlepší,co mě mohlo potkat. Doteď nepochopím,že se někdo dobrovolně rozhodne děti nemít...

hi.terry
6. kvě 2016

@kukokuko já si ještě na mrňouska pár týdnu počkám. Nelituji toho, že budu mámou, i když jsem děti nechtěla, pak lékaři řekli, že ani nebudu moci a najednou tahle nehoda 🙂 Partner se tedy strašně těší, ale jeho to prakticky nijak neomezí. Jediné co by jsem vytknula je samo těhotenství 🙂 příroda to měla zařídit jinak..... Od začátku na PN tzn. zavřená doma, omezení ve sportu, společnosti, práci, sexu né že né, oblékání. To nemluvím o nevolnostech přetrvávajících celou dobu až doposud, kvantech léku atd atd. Ale věřím, že maličký mi vše vynahradí a já na něj i sebe budu patřičně pyšná...hl.na něj 🙂
Litovat budu, když bude převážně po tatínkovi :D

evulina77
6. kvě 2016

pokud by byl život takový jaký si ho naplánuješ, máš na děti a zakládání rodiny spoustu času. Ale někdy jde všechno jinak, někdy ne. To uvidíš až budeš dítě chtít, buď otěhotníš v klidu a hned, potom máš spoustu času, nebo to nepůjde a bude to trvat roky a v tom případě, už může být skoro pozdě začít. Osobně jsem nechtěla mít děti před třicítkou, ale pak jo a ono to nešlo úplně hned. Nakonec děti mám a tak nelituji, že jsem nezačala dřív, ale kdyby to nešlo, asi bych si to vyčítala.
Jinak nikdo tě do dětí nemůže nutit, pokud ti vážně netikají hodiny, tak je to super. Pokud se rozhodneš děti nakonec nemít, taky dobře. Záleží na tobě. Ale osobně si myslím, že je v práci každý nahraditelný, kariéra může skončit ze dne na den a cestovat a užívat si života jde i s dětma (s jedním úplně hravě, ale já jsem teď ve fázi - jedno dítě, žádný dítě), zlváště pokud nejsou problémy s penězi...

kukokuko
autor
6. kvě 2016

@cica002

Ve 34 letech je to právě to "trochu později" 😉