Moje dítě hodně zlobí. Jak to zvládat?

krásné ráno holčičky, pádím pro čerstvé pečivo než se Mm vzbudí.potom nějaký ten nákup a důležité vyřízení a pak hurá směr vysočina.

holky moje milovaný,všem vám přejem krásné velikonoce a klukům bohatou pomlázku.

krásné VELIKONOCE holky moje 🙂

Ahojte. Neviem ci som tu spravne, ale ja uz neviem co mam robit. Moj 2,5 rocny syn ma privadza do sialenstva. Som z jeho hysterickeho revu uz totalne vystavena, je
mi do placu a neviem co robit. Niekedy by som ho najradsej tak strepala,ze by aj mal dovod na rev (ale viem,ze to nie je riesenie i ked netvrdim,ze sa to este nestalo). Ja vobec nechapem preco to robi,snazim sa mu venovat,vymyslame rozne cinnosti,hram sa s nim,pomaha mi ci uz v zahrade v kuchyni. Len ked ho chyti ten jeho strasny neprestavajuci rev uz normalne dostanem triasku.Mam pocit,ze to nikdy neskonci. Prosim poradte :(☹

@zuzajka4 nevím co jsi zkoušela,na naši Terezku v tomto období nepomohlo nic-ale když jsme někde byli a začala vyvádět,tak jsem jí dala normálně na zadek,vzhledem k tomu,že to bylo pro ni překvapující,tak přestala - do této situace jsem se naštěstí dostala asi třikrát a doma jsem si jí prostě nevšímala,ať si ječí,sousedi to přežili a já taky,sice jsem si říkala jaká jsem hrozná matka,že ji nezvládnu nijak utišit zaměstnat prostě něco,ale nedalo se,s ostatníma byl klid a s malým nás to teprv čeká tak uvidím,ale řešit to budu asi obdobně

@marecek4 Ja sa snazim si ho nevsimat,ale niekedy to proste uz nejde.Mam pocit,ze nikdy neprestane a navyse sa aj bojim aby si v tej zlosti aj sam neublizil. Nechapem preco to robi,co robim zle? Dnes mi povedal,ze ma nema rad :(

@zuzajka4 - je naprosto normální, že malé děti se vztekají. Emoce, i negativní patří k životu (a není dobré je potlačovat - že nevztekej se, nekříč, vždy't se ti nic neděje, nemáš důvod, ticho...). Stačí tohle:

1. dívat se velmi bedlivě, co dítě dělá a proč to asi dělá (dříve než z nás vyletí zákaz, příkaz, komentář) a budeme dost překvapeni, co dítě chce dělat - př. malý z koupelny vyběhne, mě se chce zavolat - kam běžíš, teď se myjeme - a malý dorazí s mojima papučema, že aby mi nebyla zima 😉 ) . Omezit zákazy, ale spíše pracovat s tím, co dítě chce dělat - hází hračky? Ok, má házecí období - tak rovnou mu říct - tobě se líbí házet, hračka se může rozbít, na to máme balonek a dát mu balonek - tedy umožnit mu dělat to, co chce, ale za určitých podmínek /tak aby si neublížilo, nerozbilo věci).
2. Když začne křičet, vztekat se - tak mu uznat důvod, že se vzteká - nám se možná zdá spousta věci nelogická, zbytečná, že nemají důvod to tak prožívat, ale pro ně to je celý střed vesmíru - teď a tady (žijí jen přítomností) a když něco nemůžou, je to pro ně "konec světa". Nemáme právo hodnotit, jestli mají nebo nemají právo se vztekat, být smutní, naštvaní, hodnotit důvody těchto stavů - pomáhá neskutečně jim to uznat - že ano, ty se zlobíš, protože nemůžeš mít čokoládu na snídani, chápu to. A nechat je vyvztekat, být u nich, nezvyšovat hlas...až se vyvzteká, tak mu to znova vysvětlit -že čokoláda může být na svačinku...důležité - v emocích nemá cenu vysvětlovat, dítě to neslyší, jen svůj hněv nasměřuje proti rodiči...až se dítě uklidní, tak pak vysvětlit, krátce, stručně, pozitivně formulovat důvod a možnosti, jak to udělat jinak...Takže nepotlačovat emoce, jen v obodbích uklidnění naznačit, že se emoce dají vyjádřit jinak - třeba že může říct - mami zlobím se, že nemůžu mít čokoládu, já jsi chci...dítě se to pustupně naučí. Co ho naučíme tím, že budeme po něm křičet, ignorovat ho, bít, manipulovat, říkat mu nepravdu? - dítě tohle začne po nás opakovat, neučí se kultivované reakce, neučí se vyznat se ve svých pocitech, emocích, náladách - ale učí se, že negativní emoce jsou špatně a tak se je naučí potlačovat do budoucna...ale to neznamená, že zmizí a bude happy.

@blandik Ved prave, ja ho nechcem bit,ani ignorovat, ani nechcem aby sa v tom citil sam.len neviem ako na to.

@zuzajka4 - já vím, hledala jsem taky cestu, jak na to, protože jak se malý dostal do vzdoru, tak jsem byla bezbranná a hlavně jsem cítila, jak ve mě narůstá zlost, vztek, agrese, prostě samé negativní pocity...musela jsem se naučit na něj koukat jinak...moc mi pomohla knížka Respektovat a být respektován a taky montessori principy (ne že bychom aplikovatli doma, ale jen to, že dítě prostě potřebuje dělat nějaké věci, že se s tím nemá bojovat, že dítě potřebuje zvládnout skákání, házení, patlání, přesypávání...)...Tím, že jsem více pochopila, co se v malém odehrává, tím jsem se i uklidnila, a podařilo se mi zvládnout své emoce, zůstat klidná, naučila jsem se s ním komunikovat...Strašně málo zasahuji do toho, co malý dělá, co chce dělat a on si pak dá říct, když je něco nebezpečné třeba, že je možné to dělat i jinak...

@zuzajka4 - ještě mě napadá, že to máme založené na principu bezpodmínečné lásky a úcty - z toho to všechno vychází...Když malý uděla něco, co je "špatně", třeba poruší dohodu, tak mu nevyčiním nebo neukončím jeho činnost, ale znova vysvětlím s tím, že to můžeme zkusit ještě jednou, napoprvé to nevyšlo, ale můžeme to zkusit ještě jednou, že to zkusíme zvládnout - takže se snažím hrát na spolupráci a ne na represi. Pro dítě je ignorace hrozný "trest", má pocit, že ho už maminka nemá ráda a my potřebujeme, aby se chovalo správně, protože chápe, že toto je správné chování - má k tomu důvody - informace, a ne proto, že máma se pak nezlobí, má ráda...je to o vnější a vnitřní motivaci, ne o poslušnosti, ale o zodpovědnosti...

@blandik určitě máš v mnohém pravdu,ale jsou děti,které v ten moment nic neberou.neposlouchají,nefunguje známé objetí-prostě nic,vše odstrčí a potřebují ten svůj malý boj zvládnout samy-taková byla Terezka a je takových víc dětí,a tam opravdu funguje de facto ignorace-nechat ho být,až se vyvzteká a teprve pak může rodič,či kdokoliv jiný za ním přijít a vysvětlovat a komunikovat,ale už jsem psala@zuzajka4 nevím co všechno zkusila,či ne a musí se taky řídit tím,jaké její dítko je

@paolin Ahoj,prosim ta,aky je presny nazov tej knihy o spravani deti,neukazalo mi to konkretny nazov,iba celu stranku,vdaka🙂

@marecek4 - jestli myslíš to, že když se děti vztekají, že nic neberou a nefunguje metoda pevného objetí - tak s tím 100% souhlasím. Žádné dítě ani dospělý není schopen v emocích (tedy při vztekání, smutku..) se chovat racionálně, a tedy není schopný vnímat to, co jim druzí říkáji - ve smyslu vysvětlení, proč je něco tak a tak, jak se to má udělat (cokoliv zamířené na rácio). Jde tedy o to, tu fázi, kdy se dítě vzteká, nějak "přečkat" - a jak to můžeme udělat - můžeme ho vyslat do pokoje, ale to může být v určitém věku pro dítě trest (za špatné chování - to pak implikuje, že negativní emoce jsou nežádoucí...což je špatně - negativní emoce jsou moc důležité, pomáhají nám uvědomovat si strach, smutek, ohrožení, vztek...a nemají se potlačovat, ale jak dítě roste, tak jen kultivovat způsob vyjádření negativních emocí - od jekotu po slovní vyjádření)...Takže podle mě- pokud dtíě samo chce být v pokoji, tak je to v pořádku, ale vyslat ho do izolace je chyba. Jde stále o to, že jak se dítě uklidní, tak pak je teprve schopné pojmout nějaké vysvětlení proč, co a jak...ale dříve ne...Ignorace ze strany rodiče je v podstatě druh trestu (ignoruji tvůj projev vzteku, protože s ním nesouhlasím, nelíbí se mi to a tímto tě trestám odnětím lásky - pro dítě je tohle hodně těžké...takže jak se pak uklidňuje a postupně se dostává z emocí do stavu racia, tak nastupuje strach - co když mě už máma nemá ráda /a děti žijí pouze přítomným okamžikem, takže pro ně to je skutečně psychicky náročné) - namísto empatie - že chápu, že se zlobíš, že něco nemůžeš mít (a empatie není souhlas, svolení..., jen pochopení, akceptace něčích pocitů a do toho jak se někdo cítí, nemůžeme nijak zasahovat, to je každého věc), se dítěti dostává odmítnutí pro jeho projevy nespokojenosti...Ignorace je velmi silný nástroj právě proto, že je spojeno se strachem o to fundamentální - láska rodičů, ale láska rodičů má být nepodmíněná (tedy ani podmíněná "správným" chovávním). ...Já vím, že když se dtíě vzteká, tak není většinou připravené se vrhout do náruče rodičů a často i kope, strká do rodiče...já malému nenutím obejmutí, ale jsem u něj a pokud si mě nepřeje mít u sebe, tak mu klidně řeknu - vidím, že chceš být sám, budu v kuchyni, kdyby jsi mě potřeboval...Ale nerozhoduji o tom, jestli má právo se vztekat, nedávám svůj nesouhlas najevo ignorací...Až se dítě uklidní, tak mu vysvětlím proč, co a jak a dále s tím pracuji - co se dá dělat...a poslendí dobou i připojuji návrh, jak se dá daná situace řešit - že může příště říct to a to namísto vztekání, ale že chápu, že je to pro něj těžké...Ignorace nikam nevede (tedy neposiluje vzájemný vztah, jen ho ničí), nebudí v dítěti tu srpávnou motivaci, ale na začátku strach a později přestává být funkční, a systém represe se dále stupňuje...

@blandik no napsala jsi přesně to co jsem nějakým způsobem chtěla říct sama,jen se mi v poslední době nedostává slov,já jinak užvaněná osoba,musím v práci půl dne mlčet-to je pro mě taky jak za trest a vztekání mi nepomůže 🙂

@marecek4 - 🙂 Ale je důležité, aby člověk dokázal identifikovat, co ho v práci štve a že ho to štve, protože to že nám kdysi potlačovali emoce - vztekat se nemůžeš, to hodné děti nedělají...a podobně, tak nás odpojitli dost od našich vlastních emocí a nenaučili nás s němi pracovat, prožít je, zvládnout je, vyjádřit své emoce a rozhodnout se dále, co na základě prožitku uděláme....ale jen je potlačovat, takže dost lidí je pasivně agresivních - dlouho nic a pak vybuchnou 😖

@blandik tak tohle už mám snad pořešené a rozhodnuté,naštěstí nedělám díky mateřské na smlouvu,ale jen na ústní dohodu-sice by to nemělo být,ale má to výhodu,můžu se sebrat a v klidu odejít,takže jak bude mít můj podepsanou smlouvu a po zkušebce dělám papa-a můžu říct,že je mi po tomto rozhodnutí lehčeji,ono dělat v prostředí,kde slyším jen nadávky,na otázku žádnou kloudnou odpověď a ještě potom dostanu nadané,že to není dle představ vedoucích se nedá dělat dlouho,buď bych musela být dobře splachovací-což rozhodně nejsem,nebo bl...,v což doufám že taky ne

@blandik , už včera som chcela tu niečo napísať, len mi na to nevyšiel čas 😉 . Chcela som len dodať, že je to všetko o akceptácii dieťaťa aj nás samotných. Ak dieťaťu, ktoré hnevá či kričí hovoríme vety typu: choď do izby a môžeš prísť, až keď prestaneš kričať (keď budeš "normálny", ukľudníš sa...), nechcem ťa takéhoto vidieť, nechcem ťa, keď si taký "zlý" a podobne, vlastne mu hovoríme: mám ťa rád, led keď si taký a taký, keď potlačíš svoje emócie, keď robíš, to čo sa mne páči... moju lásku si musíš "zaslúžiť".
Je to podmnienená láska. My samozrejme vieme, že svoje deti ľúbime, aj keď nás hnevajú, oni sú však takýmito postojmi a slovami zneistené. Nestačí deti ľúbiť, musíme im to aj dať jasne a jednoznačne najavo. Je lepšie povedať, chápem tvoj hnev, môžeš byť chvíľu sám, ak chceš, ale môžeš za mnou vždy prísť.
Sama som si to zažila na vlastnej koži, hlavne s mladšou dcérkou - typickým zlostným "škorpiónikom", ktorej žila navierala na čele od zlosti, často celá očervenela, prišlo jej až zle a bolela ju z pretlaku emócii hlava. Je ťažké vtedy udržať chladnú hlavu, nehnevať sa na dieťa, keď sa dennodenne pernamentne vytáča a bojuje s nami pre (podľa nás) somariny. Človek sa cíti taký frustrovaný, ozýva sa v nás to urazené malé dieťa, ktoré sa tak snaží, chceme dať dieťaťu všetko, čo je podľa nás pre neho správne a prospešné a ono koľkokrát našu snahu "neocení" a hnevá sa na nás.
Preto výchova a učenie dieťaťa, aby zvládalo a chápalo svoje emócie je zároveň našou sebavýchovou. Koľkokrát sa pýtame ako zvládnuť také a také dieťa, ale častokrát je to len náš problém - dieťa sa správa prirodzene, ako to cíti - to my nevieme prekonať svoj hnev a frustráciu.
Chceme, aby deti potlačili svoj hnev, aj my potláčame ten svoj - a obaja sme z toho nešťastní. Lepšie je naučiť seba aj dieťa vyjadriť sa, nasmerovať energiu iným smerom a koľkokrát potom zistíme, že už nemusíme svoj hnev potlačiť, lebo už sa vlastne nehneváme 🙂.

@bodka70 - ahojky, to je přesně ono. Pro mě byl naprosto průlomový objev (tuším, když měl malý něco přes rok a začalo takové to vztekání a stávkování) pochopit, že výchova neznamená z něj udělat poslušný nástroj a že se nemusím nechat vytočit jeho emocemi, že to, co mi pomůže zvládnout jeho zlost je pochopení pro jeho svět, jeho pocity...takže jsem přešla od nucení k poslušnosti a touhy potlačit jeho projevy vzteku, smutku, agrese k tomu, že jsem se na něj začala dívat jinýma očima a začala chápat, že je smutný, naštvaný a že já jsem ten, kdo v té chvíli je v pohodě a má tedy poskytnout to pochopení, empatii a na nějaké rácio je čas až se dítě uklidní, prožije si emoci...to mi pompohlo potlačit moje vlastní frustrující pocity vyvolené jeho chováním. Takže jsem většinou v klidu.

Já nějak stále více věřím na to, že dítě příjde na svět vybavené a připravené, naprogramované...a čím více se jej snažíme v určitý čas napasovat do nějaké škatulky a předělat, tím více škody napácháme. Dítě sotva začne mluvit, a už slyší rozkazy - poděkuj, pozdrav, omluv se, ty neumíš ani pozdravit, a děkovat bude kdo, ty se asi stydíš, on je takový asi stydlivý, stydlivka, stydlivka....A dítě prostě tyto věci začne dělat, když příjde jeho správný čas. TOhle mi hrozně ulehčilo život, výchovu. Nebo uklízení hraček - děti jsou nuceny uklízet hračky příliš brzy, aby si zvykli, že pořádek musí být...a přitom samy postupně příjdou na svůj řád, svůj smysl pro pořádek, postupně. Já doma používám - ne že jdeme uklidit hračky, ale že je dáme na místo, kam patří, abychom je tam zítra našli. Když jdu odnést svoje nůžky, říkám - dávám je na místo, abych je tam příště našla, až je budu potřebovat a nemusela je hledat...podle mě stačí, že děti jen vidí, že se to dělá, občas pomůžou (tedy malé děti) a vyvinou si k tomu pozitivní přístup, uvidí ty výhody ..a ne že rodič řekne - všechno,co bude na zemi, vyhodím a nebudeš to mít...opět špatná motivace - ne ta vnitřní potřeba dělat věci určitým způsobem, ale autorita rodiče - já mám rád, když jsou věci uklizené a tak mě budeš poslouchat, děti pak uklízí hračky ze strachu před rodičem...Uf, jsem se rozepsala. 😉

@blandik si moj clovek 🙂

@jolinka 😉 - myslím, že kdybych si na to nepřišla, že můžu zůstat v klidu, tak dneska bůh ví co vyvádím s dítětem, urážím se, vydírám, odměňuji, ječím...někdy je to na palici....ale tohle mi pomáhá urdržet proaktivní přístup, kdy mám pocit, že ta energie, co ze mě směrem k malému proudí, je aktivní, činná, pozitivní...ječení, ignorace, citové vydírání, tresty - to je všechno negativní energie, níčí to vztah, projeví se to v budoucnu...Sama bych si na to nepřišla, všecho, pomohly mi knížky, ale je mi hrozně líto některých dětí kolem, jak se postupně mění, deformují pod tím tradičním přístupem. Koukala jsem, že máš početnou rodinku a další mimi na cestě, jak se to daří zlvládat?

@blandik no ja som uz co sa tyka pristupu k detom pokrocila od fazy Robim to zle a myslim ze je to OK,... postupila do vyssieho levelu... Robim to zle, ale si to uvedomujem a snazim sa zlepsit 😉

mmch cim viac deti mam tym som akosi lepsia mama, prva dcera ma neskutocne vytacala, mala som na jej spravanie neprimerane naroky {dnes to viem}... dalsie deti su vychovavane v coraz vacsej pohode, a pravdu povediac dnes ma 3 menej vycerpavaju a stresuju ako kedysi jedno...

treba ist fakt do seba, uvedomit si aspon obcas, ze fraza ze jedine koho mozes zmenit si ty sam je velmi pravdiva... a dokonca zmenou seba sa akosi zmenia i ti druhi... ale netreba to brat ako ciel.

uz pomaly rezignujem ako su takmer vsetky skolky a povacsine i rodiny zamorene cervenymi a ciernymi bodikmi, vyhrazkami a uplatkami... malokto sa snazi aby jeho deti rozmyslali nad tym co robia, aby robili ci nerobili nieco nie pre odmenu a trest ale pre tu vec samu... tam je zdroj slusnosti, moralky, dobreho srdca.. ci ako sa komu paci.

@blandik ahoj,
@jolinka je jasný důkaz, jak je cesta respektovat a být respektován přirozenou součástí života, že to není nějaká umělá teorie....hezky se to čte....tahle věta je moooc chytrá:
malokto sa snazi aby jeho deti rozmyslali nad tym co robia, aby robili ci nerobili nieco nie pre odmenu a trest ale pre tu vec samu... tam je zdroj slusnosti, moralky, dobreho srdca.
A přitom je to celkem jednoduché, zapomenout na svojí roli "autority", ta tam stejně přirozeně je, netřeba ji zneužívat, a prostě dítě brát jako dalšího člena rodiny...🙂.

@jolinka @berenika39 - to se mi moc líbí, že člověk může měnit jen a jen sebe...stejně tak jako může člověk nést odpovědnost jen a jen za sebe (krom dětí samozřejmě) a kdyby se tím lidi více řídili, ubylo by spousta vyhoření v manželstvích a nesnášenlivostí, nepochopení. Mě se rabr moc líbí, je to taková jízdenka do lepších vztahů, jen je těžké občas vyjet z těch zažitých kolejí, u mě zejména ve vztahu k dospělým...Jolinka - taky si už i u toho jednoho říkám zpětně, že tohle jsem mohla dělat tak a tak, někdy mám pocit, že mu pořád nedávám dost volnosti, nenechávám ho rozhodovat...je to běh na dlouhou trať, celoživotní cesta.

Někdy mám pocit, že nad slušnost a morálku se staví asertivita a ostré lokty, přitom si myslím, že největší umění je "vychovat" spokojeného člověka s niterním životem, optimismem, a ne soutěživce...Lidstvo asi ještě čeká dlouhá cesta, myslím, že začíná ve změně přístupu k dětem.

a este k tomu potlacovaniu hnevu, placu... je to mozno paradox, ale plati, ze deti ktore MOZU plakat a hnevat sa, nakoniec placu a hnevaju sa menej... 🙂

nedavno prisla za mnou najstarsia dcera 6,5 r. a hovori mi. Mami asi sa budes hnevat ale musim ti to povedat. Vies, vzdy ked na mna kricis alebo sa hadas s tatom ti v duchu nadavam, ze si sprosta, hlupa, skareda... 😝 Asi to znie neuveritelne, ale potesila ma tym. Potesilo ma, ze mame tak dobry vztah ze dokaze vyjadrit aj negativne pocity ku mne.
Ja som ju objala, povedala jej, ze sa samozrejme nehnevam a ze aj mne sa stava, ze ked mam na niekoho zlost tak mu v duchu nadavam... mala sa cela roztopila, rozplakala sa a hned ma uistovala ako ma lubi a ze som najlepsia mama zo vsetkych ... 🙂 🙂 🙂

@berenika39 inak ja som tu knihu RABR ani necitala...

ja patrim k tym lenivym matkam, mne sa nechce davat vela energie do ofukovania deti, extremnej starostlivosti do ich zdravia a bezpecia {mozno prave preto su zdrave, otuzile a sikovne 😀 } a tiez mat vela prace s vychovou... som samozrejme rada s nimi ale robim s nimi hlavne to co bavi mna... hrat sa, ucit sa, nieco vyrabat, podnikat, sportovat.

ked len zbezne pozries hocijake mamickovske forum, tak sa tam hmyri neuveritelnym mnozstvom otazok zufalych rodicov zvycajne pod heslom Pomozte, poradte triky ako dieta nieco NAUCIT resp. ODUCIT.... nadobudnes pocit ze vychova dietata je straaaasna drina 🙄 .... za vsetkymi radami a trikmi vacsinou stoji snaha DONUTIT robit dieta nieco co nechce alebo nemoze 😝
ak fakt nejde o akutne bezpecie a zdravie dietata... spustu namahy si moze rodic usetrit a s mensou energiou mat lepsie vysledky. Par prehladnych dolezitych pravidiel, ktorych vyznam je jasny aj detom aby mali hranice ...a neriesit somariny

Ahoj.. ☹ dnes jsem si tohle potřebovala přečíst..už jsem z toho zoufalá že se mi nějak nedaří se dobře chovat k synovi..

jde oto..mám děti celkem brzy po sobě a ke všemu dcera je vážně nemocná a jsem neustále ve stresu..když je hůř nedokážu se ovladnout a synovi odeskavam a zlobím se..ale ne na něj ale na tu situaci naten nespravedlnej život.. ale on to odnáší ..přitom vím že je ve věku kdy mě nejvíc potřebuje..
od malička je šíleně živéaktivní dítě..ale nemá žadnou poruchu chovani nebo soustředění...když mu byli roky a cca měsíc narodila se mi dcera..strašně jsem chtěla kojit..a kojila pořád...a syn demoloval barak chatu pravě všechno co bylo po ruce a ja nemohla nic jen jsme zlostně syčela.. 😒
tak jsme zkusili soukromou mateřskou školičku.. den vtydnu..pak2 pak3 ..zklidnil se rozmluvil..nakonec jsme sehnali jesličky kde teda víc nebyl než byl kvuli nemocem ale to bylo doma peklo.. ☹

pak dcera onemocněla a ja sni stravila hodně času v nemocnici..3 týdny kde jsem byla ubytovana na JIP a syna neviděla..bylo to před rokem..ta doba je jako v mlze..
syn oslavil 3 narozeniny..a začal mít rozum ale pořád vzteky ječení atd..však to znáte.. ve školce mi řikají že je teda nejhorší ze školky jako co se tyka akčnosti...jinak děti nebije nebo tak ale dneska mi pani učitelka řikala že nadava dětem sprostě..a že se my doma mame krotit že kde by to jinak slyšel 😒 jo slyšel to asi jo..no malem jsem se propadla hanbou 😢 jde oto syn nas nenecha vyspat..ano spi celou noc nema problem od narození ale prostě vstava brzo a ja manžel jsme z toho uplně grogy..zahanime ho do postylky že je ještě brzo ..barak mame maličkej a on sice zajde ale za chvilu že čurat papat a podobně u toho vzbudí segru a je protě vymalovano..víkendy jsou naše noční můra..vlůbec se netěšíme..co zase budem dělat..jsme víc unavení než on..
za chvilu se budem stěhovat do domu po tatkovi který v březnu podlehl rakovině..dole v samostatne jednotce bude bydlet moje mamka..jedine co nas drží nad vodou že někdy pohlida a my s manželem po 4 letech si vyjdem jako pár...
taky tam bude vyžití pro děcka ..
ja nevím chybí mi životní energie,nic mě netěší..ani to že má zdravé děti si říct nemůžu

☹ docela mě mrzí že jsem zvolila variantu tak brzy děti po sobě..nemam čas se věnovat oboum..nemám na to abych po 1000x vysvětlovala proč ne tohle a tamto..po 150 za den uklizela vyhazene oblečení ze skříně..

a je to přesně jak piše
@blandik vydiraní ječení a nic z toho..prostě to nezabira nevim jak na něj..třeba aby dětem nenadaval..s manželem to proberu..ted je na dovolene..až se vratí jedu zase ja z babama..tak to mame 😒dcera moc mala ..pravě vtom blbym věku utikani neposlouchaní ale musím říct o 1000000x lepší než vte době s Matym..nebo že jsem zvyklá na tu hrůzu 😀tak už mi to tak nepřijde 😀

@jolinka tak jak pišeš ted je spoustu škatulkovaní a kdy co mají děti dělat nebo nedělat....ja teda z čeho mam tak jedinej strach aby jim někdo neubližil to se moc ovlivnit neda např když je pošlu na tábor nebo cestou ze kroužku... 😖

asi to zní všechno zmateně ale jsem z toho naka špatná co jsem si vyslechla ve školce..a před tím celej den ve špitale s dcerou kde ted chodime na kapačky vitaminu a železa.. ☹

@jolinka - s tím 100% souhlasím, že když děti můžou plakat a vztekat se a prostě si prožím emoce, když potřebují, tak v konečném důsledku pláčkou méně. I jsem to někde četla, že nezkazovat plakat, neodvádět pozornost (po tom 1,5 roce už téměř vůbec), nechat je prožít si to a neodsuzovat za to...když se potlačují negativní emoce, dítě se pak naučí, že negativní emoce jsou nežádoucí a přestane se v nich orientovat...To je strašně krásné, co ti holčička řekla - taky bych byla za to ráda, protože to dokazuje, že vztah je kvalitní...Náš mě dneska potěšil tím, že když zkoumal žehličku a já byla v komoře, tak na něm volal, že tam něco pokazil a vůbec se mě nijak nebál, ukázal, na co sahal a co zmáčnul - žehličce samozřejmě nic nebylo a já byla ráda, že nemá pocit, že musí přede mnou něco tajit, bát se reakce...

@blandik to je dobre ze tvoj maly nema z teba strach ked nieco vykona {jaaaj, vidim ze aj ty mas Miska 😉}

ono ten fyzicky trest alebo celkove trest rodicia casto pouzivaju preto lebo funguje.... je to tak, dieta je slabsie, samozrejme sa boji uderu tak prestane robit co nema... lenze malokto si uvedomi ze nemusi platit ze ak nejaka metoda funguje tak je aj dobra {ved aj plynove komory fungovali ak pouzijem ten najkrajnejsi priklad}.
Dosledkom strachu je casto klamstvo a vyhovorky, kto by chcel byt potrestany... tak bystre decko rychlo najde vyhovorky a zatlka a zatlka alebo zvaluje na druheho 😒 No a potom sa rodicia cuduju ze dieta nie je uprimne alebo ma zly vztah k surodencom.

Ahojky holky... téma jsem lehce prolítla...tak k věci která mě trápí...
syn skoro 4 roky je první rok ve školce... ještě jsem na něj neslyšela chválu... jen samé nechce jest, nechce spat, nechce jít ven, nechce se oblíkat vyslíkat, bije děti, píchá je do očí, dneska dokonce kousl chlapečka proto že malej byl pod stromem a ten chlapeček ho chtěl vytáhnout a on ho za to kousl ... podle učitelky prej skoro do krve...
já ho takovýho neznám... do nástupu do školky byl vsteklina, ale nikoho nebil, nekousal, nepichal do očí... byl celkem holdnej... uplně se změnil se školkou, odmlouvá... jsem z toho dnešku docela dost špatná, domlouvala jsem mu, slíbil mi že to už neudělá a bylo vidět že ho to mrzí a zítra se předemnou omluví tomu chlapcovi...
mám docela strach aby neměl nějakou poruchu .... nebo není dost zralej na školku nebo nevím... ☹ dneska mám nějakou depku z toho... chjooo ☹