Neumí prohrávat. Kdy to přejde?
Syn - brzy bude mít 4 roky - miluje stolní hry, ale jenom, když vyhrává...Jakmile prohraje, spustí cirkus, řve, křičí, slzy jak hrachy, případně bouchá kolem sebe a pak mi říká, jak je smutný, že nevyhrál.
Xkrát jsem mu i přítel říkali, že je normální, že jednou vyhraje on, jindy někdo jiný. Že hra je všech, pak se zase schová a je to a příště se hraje znova. Nic nepomáhá, ON chce prostě vyhrát a hotovo. Není možné mu to nijak vysvětlit (nebo nás už nic nenapadá). Dneska jsme mu řekli, že když náhodou prohraje v pexesu a nebude brečet, dostane za to čokoládu - sám si ji vybral, ležela na stole, ale stejně, protože prohrál, začal cirkus a čokoláda nečokoláda, přitom předtím se dušoval, že brečet nebude....
Ještě to pak klidně večer po pohádce rozbereme, ale většinou se jenom znova rozbrečí a nechce o tom ani slyšet. Nebere ani to, že např. v běhu nás porazí vždycky (pokud teda neběží s tatínkem 😀), on chce prostě vyhrát ve všem.
Jsme exoti nebo je to tak i u vás, případně kdy to přešlo? Rozhodně ho nenechávám scháválně vyhrát jen proto, aby vyhrál (no tak dobře, občas jo 😀 ), protože to se mi to nezdá výchovné a v životě člověk taky jenom nevyhrává.
🙂 tak u nas zrovna tak - dokud vyhrava tak je to ok🙂 jakmile zacne prohravat - urazi se mrskne figurkama a jde trucovat🙂)
i kdyz ji vysvetluji, ze je to normalni prohrat, ze vzdy nevyhraje .. vse mi od kyve a slibi, ze se nebude rozcilovat. Ovsem pri hre je opet vse jinak🙂))) Kdyz chci mit klid necham ji vyhrat🙂)
to je naprosto normální. Co tak vím, tak by se ani moc neměly hrát soutěživé hry, dokud děti nedokážou unést prohru - což souvisí úzce s jejich emoční inteligencí, ale tak skutečně se dokážou s prohrou vyrovnat až kolem 11-12 let. Př. dá se při člověče nezlob se třeba několikrát protočit pole - že pak nebude jasné, čí panáčci jsou čí nebo si vybírat nesoutěživé hry...Z tohoto důvodu nejsou ani vůbec vhodné soutěže pro děti...Dříve se bralo, že děti jsou přirozeně soutěživé, že soutěže milují, ale u těch měnším dětí to většinou nadělá pouze paseku ve vztazích, v jejich emocích, zamíchá jejich egem...Byli jsme na představení kejklíře. Tomu padaly balonky, jak žongloval...jednomu klukovi naznačila, aby mu balonek hodil, ale schválně ho pak nechytil (jakože sranda), ale ten kluk - asi 5letý to vůbec jako srandu necítil, až do konce představení byl smutný, totálně zahanbený, celý červený...
Ahoj, jo je to normální 🙂 nedávno jsem četla, že do těch 6-7 jsou děti orientovány na výhru a nic jiného neberou, takže u nás je to tak, že já vyhraju třeba v člověče, že dojedu do domečku jako první a syn "vyhraje" taky, když dojede jako druhý 😀 ale zabírá to docela u jídla, že chce vyhrát a mít to snězený první 🙂