Od kdy má smysl na dítě zvýšit hlas?

@hudala V tomhle věku to je pro ni ještě hra. Spíš bych okomentovala, co udělala. Prostý popis: teď jsi strčila ruku do jídla a umazala sebe a mamku. Musíme to uklidit. Až bude starší, hned poletí a uklidí to, nebo ještě líp, už bude jíst sama a v klidu. Ale každé dítko je jiné a chce to asi zkoušet...

Hlas bych v této situaci nezvyšovala. Spíš bych řekla: To se ale nedělá. Mamka to teď musí uklidit a nebude mít čas si s tebou hrát.
Ale je pravda, že se kolikrát taky nechám vytočit a zařvu, ale pak mě to mrzí (hlavně když vidím, že syn tyhle móresy ode mě odkoukává a pak menší sestřičce řve taky, místo aby jí v klidu vysvětlil, proč se co nemá dělat).

Moc děkuji za rady. Mám první dítě a člověk ještě tak úplně neví co a jak. Ještě jsem na ní hlas nezvýšila, zatím to beru tak, že i já jsem se to musela naučit a většinou se tomu zasměju 🙂). ale zase chci mít vychované dítě a né dítě, které něco udělá co nemá a začne se tomu smát. Takže ještě jednou moc děkuji za rady.

V této situaci si myslím, že ještě neví, že je to opravdu spíše hra. Ale jinak bych řekla, že už pomalu začíná chápat, co nemůže. U nás je to třeba trhání kvítek a strkání ruky psovi do žrádla. Podle mě ale vysvětlování a laskavé tytyty v těchto situacích nestačí. Neříkám, že se má křičet, ale podle mě změna tónu a důrazné tytyty není na škodu.

Z reakcí tady vidím, že budu mít trochu jiný názor, tak i trochu počítám s tím, že mě sežerete 🙂 nicméně já jsem zvyšovala hlas už od narození dítěte a neselektovala na co je a není malý. Je rozdíl zvýšit hlas a křičet samozřejmě, ale intonace a síla hlasu patří k základním pilířům komunikace a pokud na ni dítě navyknete od malička (připadá mi to zkrátka zcela přirozené), myslím, že nic nezkazíte. Můj syn s tím byl ok, poměrně rychle pak chápal co smí a co ne. Když nechcete zvyšovat hlas tak použijte mimiku či řeč těla, zamračte se, otočte se zády apod.
Znám mamky, co všem zakazují na (ted myslím větší) děti pouze zvýšit hlas, ale připadá mi to jako hrozná lež dětem, copak budou mít neustále u sebe po zbytek života maminu, aby říkala každému, aby na ně náhodou nezakřičel? copak jim nikdo v životě nevynadá? nepohrozí? co si pak v takové situaci počnou? sesypou se! naším úkolem je připravit děti dobře do života, ne jim umetat cestičku.

proč bys nezvýšila hlas? jako nevim no, je to prkotina, ale zase bych to nebrala tak extrémisticky...

jako já hlas zvyšuju, když dítě dělá něco, co fakt nechci, ale je mi to úplně na hovno:D syn to nějak ignoruje....ignoruje i důrazný "ne" a nevim co všechno...a to si myslim, že tomu ještě docela rozumí a i tak mě má v pr... na háku.

@hplesna
@normalnimatka dnes už dělám všechno jinak 😂

@hudala jak? podělte se 🙂

Taky chci vědět 😝 sice to bude možná k ničemu protože každé dítě je originál, ale třeba se to zrovna bude hodit 😉

Sice je úvodní příspěvek staršího data, ale taky se zapojím do debaty... Doma máme tříletého chlapečka a cca 6týdenní holčičku. Miminko zatím nezlobí, takže nebyl důvod křičet nebo nekřičet 😀. U chlapečka jsem se vždy snažila vše vysvětlovat po dobrém, kooperativně, ale buď nechtěl poslouchat nebo ještě kognitivně neměl na to všechno pobrat, protože "zlobil" dál (typu tahání za žaluzie, rozpatlávání jídla apod.). Když byl ještě úplně malý (rok, dva), snažila jsem se pořád být za tu hodnou a kupa zlobení odpadla, když jsme z té činnosti přestali dělat zakázanou (ráno mi pomohl vytáhnout žaluzie, nechala jsem ho zapnout myčku apod.). Ovšem kolikrát jsme se snažili upozornit, že něco dělá špatně, tak, že jsme ho plácli přes ručičku. A kolikrát se i řvalo... Řekla bych, že je to normální lidská reakce a člověk se tomu nevyhne, i když je mu to kolikrát líto (nejen u malého dítěte do 1 roku, ale i u staršího, když se pak třeba rozpláče, tak to mámě trhá srdce...). Ale pokud řvaní a mlácení není v rodině standard, tak s tím děcko asi přežije. Problém je akorát teď, že chlapeček se už má potřebu silně vymezovat a naučil se, že když se mu něco nelíbí (v něčem ho omezujeme, slovně káráme apod.), tak jde a plácne nás (my ho taky plácali) nebo na nás začne křičet. A teď v těch třech letech začíná "spratkovatět", takže když mu manžel třeba vysvětluje, že chce koukat na televizi, aby v obýváku nehrál na piánko apod., tak syn se na něj otočí, udělá: "Pšt, tati!" a hraje si dál, jako kdyby se nechumelilo. Když míra přeteče, manžel má tendenci zařvat nebo plácnout, takže dítko tenhle model přebírá. Nebudu lhát, že mně už nervy taky nevytekly, ale kolikrát na mne padá takový pocit bezmoci ve smyslu: "Já se snažím po dobrým, vysvětluju, nekřičím, říkám to hezky, a ten prevít stejně neposlouchá a zlobí dál..."

V určitém směru mi pomohly některé věci z Nevýchovy, ale v praxi vidím, že jen vysvětlování ne vždy situaci spasí a že si ze mne kolikrát ten tříleťák fakt dělá dobrý den.

@hplesna
@vissper tak předně jsem rozhodně trpělivější, klidnější a tím že už mám starší dcerku, už nejsem tak nejistá. A nebo jsem prostě větší flegmatik 😂 nicméně v dotazu jsem se ptala na 7.měsíční dítě, což zpětně vidím spíš jako "blbost" a hlavně že já jsem řešila blbosti 😀 Né, že bych na své dcerky nezvyšovala hlas, to ostatně i na tu mladší (17 měsíců) protože má to skvělé období kdy kouše kohokoliv a kamkoliv, ale všeho s mírou. Už dávno jsem pochopila že řvaním ničeho nedocílím (stačí že manžel je jako na pérko). Když to nejde po dobrém tak zvýším hlas nebo fakt zařvu, když už to ani tak nejde tak můžou dostat na zadek (to je u nás fakt výjimečně, většinou zaberou když už zařvu, páč to je vidět že už se zlobím). Nicméně to je vážně později než v těch 7.měsících dítěte, kdy jsem původně psala ten dotaz 😉
@penelopaw souhlasím 😀 my máme teď období kousání (kouše fakt všechny, všechno, všude,... 😀) A to bez jakéhokoliv usměrnění prostě nejde. Musí se naučit že to nesmí, že to není "normální" a v pořádku. No a ta starší (5 let) to už je teprve něco 😂

@hudala Tak u kousání potažmo tahání za vlasy pomohlo, když jsem bezprostředně poté udělala synkovi totéž. Zjistil, že to bolí, a od té doby nekouše a netahá 🙂 .